„Kniha Klasické jezdecké umění Aloise Podhajského je literárním klenotem a její nové vydání ke 100. výročí narození autora považuji za poselství drezurnímu ježdění moderní doby. Toto poselství bychom měli chápat jako zamyšlení nad podstatou a cílem gymnastického výcviku koně v době, kdy je tato činnost ohrožena převládajícím vlivem sportovních ambic a komerčních zájmů." Tolik úryvek z předmluvy ke knize, kterou napsal nestor světové drezurní historie, Dr. Reiner Klimke.

Plukovník Alois Podhajský, ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni v době 2. světové války a dále až do roku 1965, držitel bronzové olympijské medaile v drezuře v roce 1936 (OH Berlín), učitel jezdectví a spisovatel. Nedostižná praxe a zkušenosti jsou pravděpodobně původci srozumitelnosti a přímočarosti jeho textů.

Napadá mě otázka - má cenu si v záplavě dnešních moderních publikací o ježdění kupovat cosi s nálepkou klasiky? Klasické jezdecké umění si mnoho lidí spojuje výhradně s barokním ježděním a výcvikem lipicánů ve Španělské jezdecké škole. Ale termín klasický znamená také označení dokonalého díla trvalé hodnoty, nadčasového díla vytvořeného mistry svého oboru - z doby, kdy čas nehrál takovou roli jako poctivá, důsledná a citlivá práce s živou bytostí.

Tato objemná publikace se u mě ocitla náhodou. Kdosi ji chtěl dovézt před lety z Německa a nakonec ji odmítl a když už jsem ji měla na stole, začetla jsem se a zařadila knihu na čestné místo na polici - přestože nejezdím drezuru a už vůbec pro mě nemá praktický význam studovat nácvik piafy. Ale k tomuto cviku vede hodně dlouhá cesta a hodně stran. Klasické jezdecké umění totiž staví na solidních základech.

Úvodní kapitolu autor věnuje historii klasického jezdeckého umění i pramenům, ze kterých vycházel. A začneme u Xenofona a řeckého Simona z Atén a určitě nám utkví rčení:

Vynucené a nepochopené není nikdy krásné - je to stejné, jako kdybyste chtěli tanečníka přinutit k poskakování bičem a pobídkami. Člověk i kůň pak působí spíš divně než hezky.

Dále autor zmiňuje Pluvinela, královského podkoního Ludvíka XIII., který zdůrazňoval individuální přístup ke koni - na rozdíl od svého učitele Pignatelli z jezdecké akademie v Neapoli. Vedle Guerniéra Podhajský vyzdvihuje geniální schopnosti Thomase Rittera, který měl velký vliv na německou jezdeckou školu.

Vývoj jezdeckého umění ukazuje, že toto umění nevychází z jedné země. Je všude tam, kde jsou lidé, kteří milují jezdectví a žijí pro ně. Podle Podhajského je jezdecké umění v pravém slova smyslu mezinárodní, je společným vlastnictvím civilizovaného světa a kulturním dědictvím, o které je třeba pečovat..

Podhajský se dále zabývá nutností propojení teorie a praxe s tím, že teorie je nezbytným předpokladem. Přesto z každé kapitoly čiší velká zkušenost, díky které je Podhajský schopen předávat cenné teoretické rady těm, kteří tyto zkušenosti nemají. Přitom se vyhýbá šablonám a zdůrazňuje individualitu koní, ukazuje cesty, jak uchovat jejich osobnost a radost ze života.

Teorie jsou znalosti, praxe dovednosti. Ale znalosti by měly vždy samotné činnosti předcházet.

V druhé kapitole se autor věnuje pojmům jezdeckého umění. Chody, zádrže a poloviční zádrže, přilnutí, pozice hlavy, srovnání, shromáždění, prostupnost, ohnutí, pomůcky, tresty a pochvala. U pochvaly Podhajský podotýká, že v mnoha publikacích se více prostoru věnuje trestu než pochvale a například podle Grisona je již ukončení trestu pochvalou. A přece má jezdec právě při chválení koně celou škálu možností - od pohlazení až po podání pamlsku. Vnímavý jezdec rychle zjistí, že je kůň nejen vděčný za pochvalu, ale že také projevuje snahu, aby byl jeho jezdec spokojený.

Ve třetí kapitole začínáme s výcvikem mladého koně. Mladý kůň v prvním roce výcviku, zajíždění mladého koně, mladý kůň ve druhém roce výcviku, školní kůň, práce na ruce.

Jedním ze známek správného výcviku je dýchání. Správná technika dýchání je vždy výsledkem cílevědomého výcvikového procesu a poskytuje tělu větší vytrvalost. Rozčilení koně, kteří mají ještě problémy s rovnováhou pod jezdcem, nejen, že často dýchají nepravidelně, ale docházejí jim síly (dech) mnohem dříve než správně trénovanému koni, jejich výkonnost je tedy nižší.

U výchovy mladého koně však nejde jen o chování jeho jezdce, ale také o ošetřovatele. Hrubé zacházení s koněm ve stáji může vést k odporu k práci, zvláště pokud jde o mladá a citlivá zvířata, jaká jsou hlavně mezi plnokrevníky. Také již vycvičeného koně, který má schopného jezdce, ovlivňuje zacházení při ošetřování. Pro jezdce je tedy důležité sledovat chování koně ve stáji a mít vhodného ošetřovatele.

Čtvrtá kapitola se zabývá výcvikem jezdce.
Sebelépe vycvičený kůň je bez schopného jezdce bezcenný. Nejde jen o pohybové schopnosti. Mnozí jezdci dosáhnou rychleji obratnosti v sedle než jezdeckého citu, jehož dosažení vyžaduje delší dobu. Cit jezdce je srovnatelný se sluchem muzikanta. Oba musí mít talent na to, aby dovedli na „nástroj" hrát. Prvním cílem je samozřejmě korektní sed - základ pro každé ježdění. Autor upřednostňuje pro nácvik sedu lonžování v sedle bez třmenů. Testem pružnosti sedu jsou přechody nahoru bez držení rukou - jezdec nesmí tělem při přechodu do vyššího padat dozadu, stejně tak při přechodu do nižšího chodu nesmí jít tělem dopředu. Předpokladem optimálního výcviku je vhodný a dobře vyvážený kůň, který dokáže jezdci začátky usnadnit. Doporučuje lonžování denně 30 až 40 minut s krokovými reprízami. Ve Španělské jezdecké škole ve Vídni tento výcvik na lonži trvá půl roku až rok podle schopností jezdce. Dále dostane vhodného školního koně, ale k výcviku na lonži se průběžně navracejí i zkušení jezdci.

Pátá kapitola je o výstroji a o pomocných prostředcích, mezi které řadí i průvlečné otěže. Připouští jejich použití jen u velmi pokročilých jezdců a výhradně pro usnadnění zachování již naučeného držení těla při učení těžkých cviků - nikdy však pro dosažení určité pozice hlavy! Je třeba si uvědomit, že pákové působení průvlečných otěží se zvyšuje s tím, jak nízko jsou připnuté k podbřišníku. V žádném případě nesmí jít průvlečná otěž do ruky zvenku udidlového kroužku dovnitř.

Šestá kapitola má název „Španělská jezdecká škola".

Čtenář se seznámí s předpisy školy, dále je zde podrobně představena práce mezi pilíři, cviky nad zemí a představením. Cviky mezi pilíři lze vidět jen ve Španělské jezdecké škole ve Vídni. Sice pilíře mají i ve francouzské jezdecké škole Cadre Noir v Saumuru, ale zde se používají k upevnění sedu jezdce při různých prudkých pohybech koně.

Příjemnou přílohou knihy je rejstřík a seznam literatury.

Těžko mohu postihnout knihu nějak podrobněji. Každá věta je důležitá, jeden krok logicky navazuje na druhý. Kdo chce porozumět klasickému jezdeckému umění, cestu ke knize si najde. Přívlastek klasické není podstatný - můžete si doplnit dokonalé jezdecké umění, což je možná lákavější (a těžší).

Tato kniha zatím není na českém trhu. Kdo má zájem, objedná si ji v německém originále nebo v anglickém překladu. Na Amazonu se dá objednat za 35 eur, použitá za 10 eur. To není tak velká částka za tak velký přínos pro jezdecké vzdělání.

Vydalo: Kosmos, 1998

Počet stran: 278
Kniha obsahuje černobílé fotografie a nákresy figur a cviků.