Kniha představí nejen přípravu tohoto zvířete na tuto náročnou práci, ale také pohled na věc z perspektivy samotného koně, po kterém jsou vyžadovány nejrůznější herecké výkony v uměle navozených podmínkách.

Zábavné, osobitým jazykem psané a zároveň naučné vyprávění, které nabízí pohled do zákulisí filmové práce a kde v jednotlivých kapitolách vystupuje řada známých osobností filmového plátna, je doplněno o barevnou fotografickou přílohu.

Ukázka:
Žluťásek

Jsem na rodeu v Radotíně. Zase ta zvláštní atmosféra s hudbou, prašnou arénou, vůní klobás a hlaholem mnoha lidí. V ohradě bučí telata a všude se míhají koně s jezdci. Uprostřed toho dne se ke mně přitočí Míra Šedivý a povídá: „Máš čas?“
„Teď? Tady? Nebo jako vůbec?“ ptám se.
„Myslím jako vůbec, když jsi doma.“
„Přijde na to, vo co de.“
„Moji známí mají pěknýho žluťáka. Menší koník, ale korektní. Bohužel si s ním nevědí rady a chtějí ho buď darovat nebo nechat utratit, což by byla škoda. Já nemám čas tam jezdit a ani ho nemám kam dát.“

Vzal jsem si kontaktní číslo, domluvil schůzku a stanul ve dveřích stáje, ve které se Žluťásek nacházel. Byl vyvázán řetězy mezi dvěma železnými sloupy tak, že se nemohl dělat nic jiného, než stát na místě. Jak mě spatřil, začal dupat, lomcovat řetězy a supět vzteky. Připomínal mi vězně ze středověku – připoután v okovech a čekající. Otázkou zůstávalo na co vlastně čeká. Na smrt nebo vysvobození? Zůstal jsem úplně civět na toho krásného menšího koníka žluté barvy a bílé hřívy. Metal kolem sebe zlověstné pohledy a já si nechal vyprávět, proč se to nebohé zvíře nalézá v této situaci. Tenkrát v té stáji jsem však neslyšel všechno, co jsem potřeboval vědět a ani noví majitelé koníka to nevěděli. Po roce a půl jsem na jednom country bále slyšel skutečný počátek Žluťáskových potíží.

Žil v jedné nejmenované stáji a ve vedlejším boxu byla ustájená kobylka, do které se tento hřebeček zamiloval. Jenomže kobylku po čase prodali a hřebeček začal tesknit. Jak jsem slyšel, nebylo to běžné. Každý hřebec se ve vztahu k ostatním koním nějak projevuje a zvláště ke klisnám projevuje svou sexuální náklonnost. Žluťáska prý ale ostatní koně vůbec nezajímali a zoufale si stýskal po své milované kobylce. Jeho roztrpčenou náladu provázelo nervózní chování a ve výběhu stále ržál v domnění, že ho snad jeho milá uslyší a vrátí se zpět. Jenomže kobylka se nevracela a Žluťáskovy projevy nabývaly na intenzitě. Do výběhu pro něj už nikdo nechtěl chodit a tak skončil v boxu. To situaci ještě zhoršilo, neboť to místo mu připomínalo kobylku ještě víc a po celých čtyřiadvacet hodin. Jeho beznaděj a uzavřenost mu v mysli uvolnila agresivní hnutí. To už k němu nechtěl jít vůbec nikdo a i krmení dostával přes mříže boxu.

Nevím, jestli lidé okolo ve vztahu k němu taky přitvrdili, ale to vám nikdo neřekne. Zkrátka a dobře, koníka nakonec prodali za nízkou cenu do rodinného prostředí, kde nevěděli zdaleka vše o jeho minulosti. To byla ta stáj, ve které jsem Žluťáska uviděl. Co tam všechno proběhlo nebo naopak neproběhlo, nedokážu říct a sama rodina z toho byla nešťastná. Chlapy postupně hřebeček pokousal a možná, že na něj přitvrdili. Ale ženu, která k němu chodila dál a stále to zkoušela po dobrém, tak nějak bral. To jsem ostatně poznal hned v první minutě v té stáji. Když se pohnul chlap, hřebeček dostal záchvat zuřivosti. Nebo možná zuřivost předstíral a tím se jako bránil. Pokud se pohnula ta žena, nebo spíš dívka, zůstával v relativním klidu. Spíš se lekl sám sebe, když zapomněl, že je to ona a už už chtěl zaútočit – když mozek řekl: „Na ni ne!“ Obával jsem se, jestli nemá hematom na mozku, když reaguje tak zkratově, ale zřejmě neměl.

Pak jsem dostal do rukou fotografie, která zachycovaly Žluťáska v akci. Na dvoře před stájí měli figurínu člověka oblečenou tak, že na první pohled vypadala jako dospělý muž. Hřebečka vypustili z boxu a schovali se do bezpečí. Jen foťák zachytil okamžik, kdy Žluťásek zmerčí postavu na dvoře, vrhá se na ni a sráží ji k zemi. Svými zuby z ní rve kus po kusu a aby mu oběť neutekla, klekne si na ni a dokončí dílo zkázy. Nevěřícně na ty fotky zírám a říkám si: „No sakra, to je hodně drsný!“

Háček však byl v tom, že já jsem měl v tom momentě říct, co s tím nešťastným koníkem bude dál.

Povídám tedy: „No, musím po pravdě říct, že jsem překvapený tím, co vidím. Ale abych se s ním dostal nějak do kontaktu, je teď hned skoro nemožné. Vodit ho na tyči a podobné věci jsou úplně k ničemu. Jak bude volný a zmerčí mě, hned po mně půjde a můžu před ním sedět na bedně třeba týden a domlouvat mu do duše. Možná bych mohl vzít svého hřebce, Žluťáska na dvoře chytit do lasa a odtáhnout ho do lesa, kde s ním strávím čtyři dny a čtyři noci pohybu a seznamování. Můj kůň by ho přes sebe na mě nepustil a v přírodě je všechno jinak, hlavně v noci. Ale jak by to dopadlo? Možná by se hřebci navzájem pěkně pobili a stejně by to nebylo vítězství moje, ale mého koně a situace by byla ještě horší, kdyby tomu bylo naopak. Možná by uznával mého koně, ale mě by nenáviděl. Nebo by se mi všechno povedlo a po čtyřech dnech bych stanul s unavenými koňmi na ranči. Hřebeček by mě třeba i uznával, ale co ostatní lidi? Tudy cesta nevede.“

Pak mě ale napadlo něco lepšího, přirozenějšího a pro jeho bolavou duši potřebnějšího. „Od dveří stáje natáhněte ohradník, aby se dostal do výběhu, kde mu uděláte přístřeší. Výběh pořádně zajistěte, aby z něho neutekl a nechte ho tak až do zimy. Vy,“ ukázal jsem na ženu, „vás ten kůň uznává, ho choďte krmit a jak budete mít chvilku času, zajděte za ním s nějakým pamlskem. Povídejte si s ním a pokud se zklidní, chvalte ho. Jestli se zklidní, dejte mu sedlo a hodně pohybu. Ale proboha hned, ať je pryč z těch řetězů! To byla největší chyba, která se stala. Jestli budou problémy, zavolejte mi a já přijedu.“

Utekl týden a nikdo nevolal. Tak jsem zavolal já. Udělali všechno, co jsem doporučil a Žluťásek capkal po výběhu. Zklidnil se a já na něj skoro zapomněl. Uběhlo několik měsíců a procházím sálem ve Stránčicích, když mě někdo plácne po rameni.

„Názdááár! Co děláš?“ Otočím se, a on se na mě zubí manžel té ženy, co jsem jí doporučil Žluťáskovu rehabilitaci.
Hned jsem si na koníka vzpomněl a zeptal se na něj: „Hele, co vlastně dělá ten Žluťásek?“
„Co by dělal? Jezdí se na něm a vozí děti.“
Zkoprněl jsem a zapochyboval: „Vážně?“
„No fakt, přijeď se na něj podívat. Ještě se z něho stane mazel.“

Prohodili jsme ještě pár vět a já se vydal dál sálem, ale mezitím jsem úplně zapomněl, kam jsem měl namířeno. Chvíli jsem vůbec nevnímal hudbu ani lidi a unášel mě nádherný pocit blaženosti. Další kůň žije, a dobře si žije!

Citlivost koní je daleko hlubší, než by se nám, lidem, zdálo. Některé situace podceníme a ony se vyhrotí a do patového konce.

Ještě bych rád upozornil na velmi citlivé vnímání krve a uhynulých zvířat u koní. Několikrát jsem zažil střetnutí s uhynulým zvířetem a seděl přitom na koni. Zda se jednalo o uhynulou srnku nebo krávu, odtaženou za zadní část nejmenovaného statku, je jedno. No, i když nafouknutá kráva byla větší nervová porce a já po té cestě okolo málem vůbec neprojel. Kůň se stále otáčel nebo couval ve snaze uniknout z jejího vizuálního a pachového pole. Rozpumpovalo mu to srdíčko, zpotil se, odfrkoval nozdrami a chvěl se po těle.

Každé takové setkání je pro koně značně stresující, pokud na to není naučený. Lovci přece vozili své úlovky přehozené přes koně a ti si zvykli. Ale v každém případě je to pro ně nepříjemné. Já jsem před několika lety jel na hřebci k hajnému pro kůže divočáka a daňka. Chtěl jsem je nechat vyčinit a potom použít nebo darovat. Kůže mi na místě přehodili přes sedlo a kůň se napjal jako tětiva luku. Zůstal však stát a jen frkal nozdrami. Svalstvo v těle mu cukalo a až domů jsem ho měl plné ruce. Jak z něho kůže spadly, uklidnil se.

Koně obecně nesnášejí pach mrtvého zvířete a hlavně krve, ze které mají přímo děs. Ve filmech se ale nepoužívá skutečná krev, ani skutečné ulovené zvíře. To je mizivé procento, kdy se tak stane. A Martin Hanuš s tím procentem opět přišel do styku:

Točili jsme film Krambambule, což je nějaký německý lidový pití a z toho vyplývá, že jde o německý film. Točilo se to částečně v Krumlově a okolí, a částečně v Německu. Protože dva koně byli rozehraný už tady u nás, přejížděli jsme s nima přes hranice. Jednu z hlavních postav tam představoval herec, známý ze seriálu Komisař Rex – Tobias Morety – a já mu dělal dubléra. Takže jsme přijeli do toho Německa, se mnou ještě Michal Křížek a Tomáš Barták, od kterýho byli právě ty dva koně.

Točili jsme v krásným lesoparku za hranicema a byla tam jedna scéna, ve který je Morety pytlák a chytí dvě srny. Jde po něm hajný, kterýmu mimo jiný Morety chodí za ženou, takže na něj má už tak pifku. Jak Morety upytlačí ty srny, přehodí si je přes sedlo a v masce ujíždí pryč, zatímco hajnej po něm střílí. Bylo mi řečeno, že v první části týhle scény pojede na koni sám Morety. Byl tím nadšenej a říkal, že to není žádnej problém. No, a když jsme četli scénář, upozorňovali jsme je, že to nesmí bejt pravý srny, to že by se kůň zbláznil.
„Musíte udělat vycpaný figuríny a ty se přehodí přes koně,“ říkali jsme.
„Jo, to nebude problém,“ tvrdili nám.

Když jsme přicházeli na plac, koukám a překvapeně vidím vyvržený vnitřnosti. To už jsem čul průšvih. A taky že jo! Ráno zastřelili srny, vyvrhli je a připravili k záběru. Hrdinný Morety sed na koně, dali mu tam ty srny a kůň v šoku hned vylítnul, Moretyho srazil do křoví a ten řek, že už na něj nevleze. Tak jsem šel já a říkám si: „To bude moc hezký, ale musím se udržet v záběru.“

Měl jsem cválat cestou mezi stromy, na kterejch byly udělaný postřely, to jsou odpálený minináložky, který nahrazují odlétající kulky. Oblík jsem se, sedl na koně a říkám: „Až bude kamera, tak mi nahoďte ty srnky na koně, já ho pobídnu kupředu, aby neměl čas soustředit se na vyhazování a já to prostě nějak projedu.“

Takže hotovo, já připravenej, kamera připravená a hup srnky na koně. Ten, jak ucítil tu krev na sobě, vytřeštil voči a vystartoval. Mazali jsme po cestě a zatímco vyhazoval, vybuchovaly okolo nás na stromech ty postřely a tak ještě přidal na kalupu. Dojel jsem přesně na rozhraní záběru a dostal se asi dva metry za něj, takže mě kamera už neviděla. Kůň to zapíchnul, vyhodil, udělal výhybku a jak jsem držel ty srnky, vylít jsem do vzduchu i s nima. Ve vzduchu jsem udělal salto a dopadl hlavou přesně na šutr. Srnky samozřejmě na mě. Zůstal jsem ležet, kůň to vzal tím lesoparkem pryč a zmizel někde v dáli.

Teď všichni koukali, co se stalo. Zaznělo „stop!“ a já se hned za horizontem posadil. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem a co tady dělám. Taková to byla morda do tý hlavy a ještě na sobě ty mrtvý srnky. Ostatní ke mně přiběhli, co teda je, a kluci běželi chytat koně do parku, protože byl úplně zmagořenej. Mně pak bylo hodně zle a večer jsem blil. Měl jsem otřes mozku. Morety pak za mnou každej den chodil, jestli už je to v pořádku a jestli jsem v pohodě.

Ale to je přesně vono. Jak ten kůň vycítí mrtvý zvíře a krev, je konec. Zmagoří, protože cítí nebezpečí, a zdrhá. Ale to je všeobecně pocit a reakce všech býložravců.
...(pokračování v knize :o)

Kniha je na pultech knihkupectví od 30. června 2004. Formát knihy je A5, 112 stran, brožovaná. Cena knihy je 159 Kč.

Protože bychom rádi měli představu, jak dalece se vy, naši čtenáři, zajímáte právě o knihy, vydávané v ediční řadě "Kůň v životě člověka", rozhodli jsme se umožnit vám objednávky knih přímo u vydavatele jednoduchou formou. V případě, že si chcete některou z vydaných knih (případně všechny najednou) objednat, stačí zaslat objednávku prostřednictvím e-mailu knihy@equichannel.cz. Z této adresy půjde následně k distributorům vydavatelství Montanex, které vám je poté zašle na dobírku.

Příbuzné články:

• Nacy S. Loving: Na vytrvalostní trati - ukázky a objednávky /27.1.2005/
• Pavel Jahoda: Filmoví koně - ukázky a objednávky /16.7.2004/
• Dominika Švehlová: Lonžování - ukázky a objednávky /17.10.2003/
• Pavel Jahoda: Když zvoní podkovy koní - ukázky a objednávky /17.10.2003/
• Karol Hollý: Jezdectví pro samouky - ukázky a objednávky /9.7.2003/
• Karol Hollý: Jezdecká turistika - ukázky a objednávky /7.3.2003/
• Silvie Lečíková: Westernové ježdění - ukázky a objednávky /26.2.2003/
• Kůň v životě člověka - nová řada knih o koních /11.2.2003/