Skutečně u nás několik podobných zařízení funguje, ať již pod názvem útulek, domov důchodců nebo jiným podobným. Skutečně lze najít lidi, kteří se těmto zvířatům ať již z jakéhokoli důvodu věnují, ale... ani jejich prostředky nejsou neomezené, síly nevyčerpatelné a zákony trhu platí pro všechny. A motivace tohoto konání bývá různá.

Buďme realisté

Většina z nás v životě již navštívila psí nebo kočičí útulek a odnesla si z něho ne příliš lichotivé dojmy. Tyto útulky jsou financovány často magistrátem města, přispívají jim nadace a organizace na ochranu zvířat a samozřejmě i individuální dárci. Srovnejme náklady na chov kočky/psa a koně... jsou nesrovnatelné. Při péči o koně se neobejdeme bez pozemků, stájí, krmiva, steliva a skladovacích prostor. Péče o koně vyžaduje mnoho času, tedy zaměstnance. Připočtěme náklady na vybavení a údržbu areálu, úpravu kopyt a veterinární náklady, které zejména u starých koní nejsou malé. Nezanedbatelná je i poslední cesta, tedy utracení a odvoz koní.

Je tedy evidentní, že podobná zařízení, dimenzovaná pro koně, musí mít obrovské výdaje. Nelze sytit koňský útulek jen obětavostí a láskou ke koním, je nutné zajistit i finanční prostředky. Každé podobné zařízení, má-li plnit svou funkci, musí být velmi dobře vykalkulované a nemůže spoléhat jen na náhodné dary.

Hledám: jateční koně od soukromníků i farem ke koupi Podrobnější popis: - máme zájem o koně převážně z Polska - množství - až 100 koní - doprava - dohodou - termín - dohodou - typ spolupráce: dlouhodobá Profil zákazníka: útulek pro koně z Plzeňského kraje zdroj:www.epoptavka.cz

Jak se svými svěřenci neumřít hlady?

Existují možnosti, jak si na sebe útulek může vydělat? Může poskytovat i ustájení soukromých koní. Nevýhodou je, že v místech, kde je držení koní natolik levné, aby měl útulek šanci přežít, není ani mnoho lidí, kteří hledají ustájení. Mimoto, zázemí zařízení pro nechtěné koně je asi jiné než zázemí, které běžně lidé vyžadují v nájemní stáji. Možná tedy odchov hříbat. Možná koňský penzion, který se postará o koně v době majitelovy nepřítomnosti. To ale moc peněz nepřinese.

Dále je možné získat prostředky využitím útulkových koní. Na těch ještě alespoň částečně provozuschopných lze poskytovat jezdecké lekce a nabízet vyjížďky do přírody. Je to etické? Osobně se domnívám, že není, ale je to jedna z možností obživy. Je možné koně využít ještě jinak? Vlastním-li licentovaného hřebce, mohu na útulkových klisnách odchovávat hříbata... opět stojí otázka, je-li to etické a zda se to vůbec vyplatí. Mohu koně i dále prodávat. V případě útulků se hovoří o „umisťování“. V tom případě by ale prodejní cena koně neměla přesáhnout cenu výkupní a náklady na dovoz, léčbu a rekonvalescenci zvířete. Jsou-li koně odprodáváni za vyšší cenu nebo jsou-li odprodávaní koně darovaní, nejedná se o umisťování ale „handl“. Při něm je samozřejmě možné použít i různé „osvědčené praktiky“, zvyšující cenu koně, ale to se již dostáváme na půdu leckdy protizákonnou.

Je ještě jeden způsob, jak snížit náklady a obrátit je v příjem. Pokud starý nebo nemocný kůň trpí nebo je nevyléčitelně nemocný, nezbývá než se s ním rozloučit. Zvolíme-li „humánní způsob“, tedy utracení a následný odvoz kafileriíí, dostaneme se téměř až na částku 10 000 Kč (záleží ale mj. na váze koně). Dojdeme-li k názoru, že tyto finance nemáme nebo nemůžeme obětovat a odvezeme koně na jatka, podobnou, spíše o něco vyšší částku místo odevzdání přijmeme. Zbývá se jen opět zeptat: je to etické?

Poslední, nejvýhodnější a eticky nenapadnutelný způsob je čerpání státních dotací. Tyto dotace jsou zemědělci hojně využívané a jsou vypláceny na základě žádostí ke Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu za péči o pozemky. Jejich výše se odvíjí od způsobu využití pozemků, přičemž chov dobytka a koní je poměrně výhodný. K obdržení dotací je potřeba prokázat dostatečný počet velkých dobytčích jednotek (VDJ) pro dotčené pozemky. Výše dotací se odvíjí i od lokality, pozemky v podhůří a na horách jsou dotovány lépe.

Existují ještě další způsoby, jak získat nějaký peníz, např. prodej koňského hnoje, pronájem koní nebo pozemků, benefiční a osvětové akce nebo prodej dekorativních předmětů, ale příjmy z nich jsou víceméně zanedbatelné.

Záměrně jsem neuvedla možnost sponzorských darů a sbírky. Je to sice také osvědčená možnost, často útulky využívaná, v podstatě ale vylučuje pojetí útulku naznačené výše (vyjma dotací) a vyžaduje zcela jiné jednání a přístup k veřejnosti. Zařízení, které přijímá dary a financuje svůj chod z veřejných peněz, si musí být vědomé závazků vůči veřejnosti. Nesmí využívat jiných možností příjmů, které jsou eticky pochybné a musí s darovanými (svěřenými) financemi zacházet v souladu s předem deklarovanými pravidly. Toto jednání musí dokládat zprávami a přehledem hospodaření. Pokud tak nečiní, dříve nebo později se dostane do vážných problémů. Neziskové organizace, které tedy tuto možnost využívají, si své dárce skutečně hýčkají a své prezentaci na veřejnosti přikládají veliký význam. Zpravidla se také přitom nejedná o soukromé subjekty.

Co vlastně je Rolinka?

Shrnu-li výše uvedené, jsou dvě možnosti fungování útulkových zařízení. Buďto jakožto zařízení sponzorované zvenčí, tj. útulky magistrátní, nadační nebo útulky dotované majiteli a spoléhající na sponzorské dary. Nebo zařízení, které má být částečně nebo plně soběstačné. Snadná cesta není ani jedna.

Přestože Rolinka dostala mnoho finančních darů po loňském požáru, nezdá se, že by se chtěla dát první cestou. Peníze, získané ze sbírky, vyústily v kritiku veřejností a příliš dobrého Rolince nepřinesly. Dárci očekávali skutečné občanské sdružení, navíc respektující závazek, který vyplývá z přijetí vyšší finanční částky. Vybrané peníze byly dle slov slečny Polákové zasílány na její soukromý účet. Rolinka se ale snaží stát na vlastních nohách a pokračovat v tom, jak fungovala do požáru, tedy jako soukromé soběstačné zařízení s primárním vlastním zdrojem příjmů. Necítí se vázána povinností informovat veřejnost a brát ve svém konání přílišné ohledy na veřejné mínění.

Nabízí se tedy otázka, o jaký subjekt se vlastně jedná. Rolinka je oficiálně vedená jako občanské sdružení, jehož jednatelkou a vlastně jediným veřejnosti známým členem je Zuzana Poláková. Nicméně toto občanské sdružení donedávna nevlastnilo ani jediného koně. Oficiálními majiteli koní byli buďto předchozí majitelé nebo slečna Poláková. Až během posledních dvou měsíců se pravděpodobně pod tlakem veřejnosti a kontrol slečna Poláková rozhodla situaci napravit a koně na ÚEK postupně nechat převést do vlastnictví občanského sdružení Rolinka. Tímto bude „oficiální“ majitel v souladu s darovacími, resp. kupními smlouvami za 1 Kč, kde je jako kupující uvedeno O.S. Rolinka. Můžeme se tedy právem domnívat, že Rolinku nelze brát jako občanské sdružení, ač se tak oficiálně tváří, ale spíše jako soukromé zařízení slečny Polákové.

Podobná otázka je, zda se jedná o útulek. Zařízení, nesoucí název útulek, jsou definována a musí splňovat jisté podmínky. Nicméně sama slečna Poláková uvádí, že Rolinka není útulek, nýbrž koňský domov důchodců. Že to zní podobně? Bezpochyby. Koňský domov důchodců ale nenajdeme nikde definován a je pouze na nás a na majitelce, co si pod tímto názvem představíme. Pravděpodobně to bude zařízení pro staré koně... proč je ale tedy v Rolince stále ne zcela zanedbatelné procento hříbat (vlastněných slečnou Polákovou) a mladých koní? A našlo by se více rozporů mezi Rolinkou a tím, co si běžný člověk představí pod pojmem „koňský domov důchodců.“ Nezbývá, než se smířit s tím, že ani tento termín nám nic konkrétního o tomto zařízení neprozradí.

Shrneme-li poznatky, které jsou o Rolince dostupné, dojdeme k závěru, že se jedná o soukromé zařízení slečny Polákové, pečující o koně, z nichž větší část je nechtěných, starých a postižených. A že se jedná o zařízení, které se snaží být soběstačné a příliš nespoléhá na milodary veřejnosti. Lidé, kteří po požáru na základě mediální kampaně přispěli na útulek pro koně, mohou tedy být právem zklamaní zjištěním, že převedli peníze na soukromý účet zařízení, které se vlastně samo odmítá nazývat útulkem. Otázka je, kdo klamal... útulek nebo média?

Z čeho žije Rolinka?

Pomineme-li dary, největší zdroj příjmů budou pravděpodobně dotace. Rolinka má k dispozici 55 ha pastvin a dalších 100 ha luk na sušení sena. I přes skutečnost, že část pozemků je pronajatých a na některé louky dotace pobírá majitel pozemků, při částce několika tisíc korun za hektar se dostáváme k nezanedbatelným číslům. Ustájení několika soukromých koní také jistě vylepší rozpočet stejně jako pár odprodaných koní a hříbat. Výhodou jsou i malé náklady na péči a ošetřovatele, v pastevní sezóně i krmivo, protože koně jsou po většinu doby venku.

Objevily se spekulace, zda si slečna Poláková nevylepšuje rozpočet též tím, že namísto uváděného utrácení koní je neposílá na jatka. Dostala jsem na toto téma několik dotazů, rozhodla jsem se proto zjistit bližší informace. Podle svědectví slečny, která v Rolince měla delší dobu ustájeného koně a dění měla možnost sledovat zblízka, byli koně skutečně na jatka odesíláni. Více informací by pravděpodobně podal pan Prošek, majitel jatek z Frýdlantu, kde koně měli končit. Bohužel se mi ho nepodařilo zastihnout a získat vyjádření. Obrátila jsem se proto s dotazem na kafilerii. Jak vyplývá z veterinárního zákona, zvířata nad celkovou hmotnost 30 kg, pokud jsou utracena nebo uhynou, musí být odvezena a zpracována kafilerií. Z mimoňské kafilerie, pod kterou oblastně Křižany spadají, jsem 17.12. 2007 dostala toto vyjádření: „V letošním roce jsme od nich nic neodvezli (ani na fakturu, ani hotovostně), pouze 6.12.2007 jednoho koně.“ Na webových stránkách Rolinky ale od doby po požáru do konce listopadu napočítáme pět koní, u nichž je uvedeno, že byli z různých důvodů utraceni. Pokud tedy slečna Poláková neporušovala zákon tím, že by je pohřbívala nebo jinak nepovoleně likvidovala, koně nemohli být utraceni.

Obrátila jsem se na slečnu Polákovou s prosbou o vyjádření. Trvala na tom, že koně jsou humánně uspáváni a odváženi kafilerií a v případě, že kafilerie tvrdí něco jiného, nebude problém u ní. Později ještě dodala, že vše záleží na domluvě s bývalými majiteli.

Kritika nejen za jatka

Koňský domov důchodců Rolinka v poslední době vzbuzuje velkou kritiku mezi jezdeckou veřejností. Je kritizováno a napadáno prakticky vše, od osoby slečny Polákové, přes péči o koně, nezákonné připouštění a odchov hříbat až po nakládání s financemi, které byly vybrány ve sbírce. Dlužno říci, že toto zařízení ani slečna Poláková neprovádějí nic nezákonného ani právně napadnutelného. Sporný je možná již výše zmíněný fakt ohledně sbírky, ale vzhledem k tomu, že se nejedná o „veřejnou sbírku“ (na níž se jisté předpisy vztahují), ani v tomto případě nedošlo k postihnutelnému „klamání veřejnosti nepravdivými údaji“.

Budeme-li na Rolinku nahlížet jako na zařízení soukromé osoby, která zdarma nebo za levný peníz získává nechtěné koně, umožňuje jim dožít na pastvinách, na které díky nim pobírá dotace a končí jejich život tak, aby se uživila, případně dovolují-li to podmínky, koně dále prodává nebo na klisnách odchovává hříbata, nemáme právo jí nic moc vytknout. Můžeme mít pouze výhrady, i když mnohdy jistě oprávněné, k péči o konkrétní jedince nebo k etice odchovu hříbat na starých klisnách a jatečnímu porážení koní. Minimálně stejné etické výhrady bychom ale měli cítit vůči majitelům nechtěných koní, kteří se svých svěřenců snadno zbaví tímto způsobem.



Zakončím stejně, jako jsem začala. Každý soudný člověk si musí uvědomit, že péče o koně není levná ani snadná. Nelze očekávat, že se jeho starého, chromého, nemocného a/nebo nechtěného koně, někdo, kdo k němu nemá citovou vazbu, z lásky ujme a obětavě a s maximálním vynaložením času a financí o něj bude několik let pečovat. Čest vyjímkám, potvrzujícím pravidlo, zcela jistě se ale nejedná o zařízení čítající takových koní 40-50.

Ke zodpovědnosti majitele zvířete patří i postarat se o svého svěřence v době, kdy tento již dosluhuje a nemůže plnit své povinnosti. Bohužel prioritou mnoha majitelů koní je spíše jezdit, účastnit se závodů, být sportovní stájí a kulhavé koně si „nemohou držet“ (citace jedné takové majitelky). Z vlastní zkušenosti vím, že postarat se o dosloužilého koně a umožnit mu důstojné dožití sice vyžaduje určité finance, ale není neúnosné a lze jej realizovat, je-li dobrá vůle. Kdyby se do útulků dostávala pouze zvířata, která jejich majitelé skutečně neuživí (z důvodu nepřízně osudu, nemoci apod.), jistě bychom neslyšeli tolik příběhů, jaké vyprávějí třeba koně z Rolinky.