Základní údaje

Skoková soutěž je soutěží, při které se za různých podmínek prověřuje dvojice jezdce a koně na parkuru s překážkami. Tyto soutěže mají prokázat klid, sílu a dovednost koně při skákání a jezdecké schopnosti jezdce (Skoková pravidla ČJF, článek 200 písm. a).

Skáče se na ohrazeném kolbišti - dle článku 201 pravidel: V halách musí mít kolbiště minimální rozměry 1200 metrů čtverečních s minimální délkou krátké strany 20 m. Otevřená kolbiště musí mít minimální velikost 4000 metrů s minimální délkou krátké strany 50 m.

Typy překážek: výškové, výško-šířkové, šířkové, přírodní profily (vodní příkop)

Stupeň obtížnosti soutěží je dán rozměry a technickou náročností - počet překážek, rychlost, obraty, kombinace, řady, profily. Existuje několik stupňů obtížnosti od ZM (80 cm) po TT (160 cm). Soutěže se dále dělí podle kategorií jezdců a věku koní, existuje řada divácky atraktivních soutěží (štafety, zrcadlové skákání, mini-maxi).
Ve skocích mohutnosti se skáče zeď o výšce přesahující dva metry. V listopadu minulého roku překonal zeď o výšce 2,12 m na mezinárodních závodech ve Stockholmu 27letý Robert Whitacker. Mistr světa v parkurovém skákání Franke Sloothaak překonal v roce 1991 s Leonardem zeď o výšce 2,28 m. Dosud nepokořený rekord ve skoku do výšky drží kpt. Alberton Larraguibel na koni Huaso, kteří v roce 1949 překonali 2,47 m.

Malý výlet do historie

Přestože je parkurové skákání velice rozšířeným, prakticky masovým sportem, je to relativně mladá jezdecká disciplína. Na rozdíl od drezury, která má za sebou stovky a tisíce let základních poznatků, skokové ježdění se o takovou tradici nemůže opřít. Bezpochyby se malé skoky na koních překonávaly vždycky, později i větší, ale původní jezdecký styl koním příliš nesvědčil. Jezdecké armádní školy v Pinerolo a Tor di Quinto v Itálii, stejně jako francouzská škola v Saumuru a Španělská škola ve Vídni upřednostňovaly z bezpečnostních důvodů při skákání „těžký sed" (což je vidět na starých malbách) a dlouhé třmeny.

Akrobaté v sedle

Především armádní jezdci v překonávání překážek spatřovali výzvu - kdo by nechtěl skákat výš a dál? Zvláště před dámami nestačilo skákat přes nějaká prkna, ale přes auta, přes stoly, zdi, kočáry nebo dokonce přes koně. Ani jezdkyně nehodlaly zůstat stranou. Americký rekord v dámském sedle pokořila před druhou světovou válkou dvaapadesátiletá paní Stace, která překonala výšku 1,98 m.
Nepřiměřené riskování v kavaleriích však vyvolalo nevoli a italský parlament dokonce důstojníkům zakázal účast na honebních jízdách. Úrazů bylo tolik, že už nešlo tuto situaci dále tolerovat, protože doslova decimovaly armádu. Nehody způsoboval nevhodný sed - tím, že se jezdci nad skokem zakláněli, kůň neměl možnost zvednout zadní nohy.

Skutečné skákání začalo až se zavedením lehkého sedu, při kterém jezdec neruší rovnováhu koně nad skokem. Všeobecně se jeho „objev" přičítá kpt. Federico Caprillimu, který působil v jezdeckých školách kavalerie v Pinerollo a Tor di Quinto. V roce 1902 v Turinu tímto stylem dokázal překonat skok o výšce 2,08 m a skok do dálky 7,40 m. Nicméně měl ve svém převratném sedu nad skokem teoretické předchůdce již v roce 1842 v nadporučíkovi Karlu Kegelovi a v jezdecké škole kavalerie v Hannoveru v letech 1887-1889 trenérovi Freiherr von Fuchs-Nordhoffovi. Těžko lze dnes odhadnout, zda se Caprilli nechal inspirovat nejen zmíněnými pány nebo „opičím sedem" legendárního amerického žokeje Sloana či podobnými myšlenkami maďarského grófa Dénes Szecheny, jehož práce vyšla v italském překladu v Milánu již v roce 1873. V každém případě Caprilli uvedl lehký sed do praxe v armádním ježdění. Přijetí a rozšíření tohoto stylu však nebylo jednoduché, trvalo téměř dvacet let.
Od něj byl také odvozen německý styl nazývaný K-S skokový styl (Kavallerieschule Springstil), který vedle lehkého sedu spočíval v drezurní přípravě umožňující rozvoj síly zádě pro posun a odraz.

Proč začali Angličané skákat na koních?

V Anglii až do osmnáctého století, kdy začal platit zákon o ohrazování zemědělské půdy, nebyla potřeba skákat větší překážky, protože prostě žádné nebyly. Zavedení zákona o ohrazování přineslo novou výzvu především pro honební jezdce. Krajina byla protkána ploty a zídkami, protože obecní půda byla rozdělena mezi bohaté statkáře. To znamenalo, že ti, kteří se chtěli oddávat své zálibě, potřebovali koně, kteří dobře skákali.

Francouzi soutěžili při v jízdách přes překážky v terénu, což však nebylo divácky příliš atraktivní, protože na skoky v terénu prostě nebylo vidět a doprovázet je nebylo možné.
Pravděpodobně první soutěž ve skocích se konala v roce 1865 na přehlídce koní v Leinster Lawn v Dublinu, kde koně skákali do výšky a do dálky přes překážky postavené z prken. Cílem bylo testování honebních koní. O skutečném parkurovém skákání se dalo hovořit o rok později. V roce 1866 se konal v Paříži concours hippique, na kterém byli účastníci hodnoceni při předvádění skoků přes řadu přírodních překážek.
O tom, jak krátkou historii má parkurové skákání, svědčí i letopočet prvního mistrovství Evropy - 1957 v Rotterdamu nebo mistrovství světa v roce 1953 v Paříži. Také pravidla skokových soutěží byla až do založení FEI v roce 1921 nejednotná.

Překážky do ohrad

Netrvalo dlouho a Francouzi si uvědomili, že když přenesou soutěže na uzavřená kolbiště, diváci je budou moci lépe sledovat. Parkurové skákání se díky tomu stalo velice oblíbeným sportem. V roce 1945 ve White City v Londýně se o další rozvoj disciplíny postaral plukovník Mike Ansell a nově reorganizovaná British Showjumping Society. Ansell zařadil do parkuru barevné klády, výplně překážek i květinovou výzdobu. O deset let později se parkurové soutěže objevily v televizi. Stejné prostředí, srozumitelnost disciplíny, osobnosti, příznivé prostředí pro natáčení přenosů z parkurového skákání učinily mediálně atraktivní podívanou, což vneslo do tohoto sportu peníze, ale i nešvary v honbě za výkony.
Na Olympijských hrách se jezdecké disciplíny objevily poprvé v roce 1900, poté až v roce 1912 a svou olympijskou historii jezdectví a s ním i parkurové skákání píše dodnes.

Naše první a zatím poslední zlatá olympijská

Svůj rok olympijské slávy ve skocích jsme slavili v roce 1928 na OH v Amsterodamu, kde František Ventura na koni Eliot porazil Francouze Sierra Bertráma de Balanda a Švýcara Charles-Gustav Kuhna. Na cestě ke zlaté medaili pokořili dva metry široký a metr šedesát vysoký oxer a bezchybnou jízdou si zajistili vítězství. Historie se za tento výkon skvělému jezdci ani jeho koni příliš neodvděčila - František Ventura byl v roce 1948 vyhozen z armády, koně Eliota utratili za druhé světové války okupanti. Prostřednictvím úryvku z dobového tisku se však můžeme na chvíli vrátit v čase:
"... Hodinu před zahájením hlavní skokové soutěže musel být olympijský stadion v Amsterodamu uzavřen, přestože se další tisíce zájemců tísnily před branami. Čtyřicet tisíc diváků a v lóži holandská královna Vilhelmína sledovalo s napětím závěrečné skákání. Pro hrstku Čechoslováků to bylo drama - hned na začátku soutěže naše největší naděje Rudolf Popler parkur nedokončil a ani Rabas nesplnil očekávání. Zůstal jen jeden - kapitán Ventura s Eliotem. Jak jezdec, tak i kůň překonali co do obratnosti a obdivuhodné rutiny bezchybně jeden skok za druhým. Skok přes zeď způsobil u přihlížejících zatajení dechu, od skoku ke skoku stupňovalo se nadšení diváků. I poslední překážka byla překonána a neutuchající potlesk byl odměnou krásného výkonu. Pak nastoupilo sedm jezdců, kteří skočili zcela bez chyby, do nového zápasu, jenž měl vyvésti na povrch mistra. Tentokrát byl boj rozhodován na šesti překážkách, všechny vyznačovaly se pozoruhodnými rozměry. Čtyři závodníci zde odpadli a Ventura měl zajištěnou medaili. V dalším kole Ventura s Eliotem lehkým skokem překonal jedinou překážku druhého rozeskakování. Byl to neuvěřitelný skok - obě bariéry byly 160 cm vysoké a 210 cm navzájem vzdálené. Náš jezdec byl odměněn nejvyšším vyznamenáním, jakého může sportovec dosáhnout - zlatou medaili přebíral z rukou holandské královny..."

Od dob triumfu dvojice F. Ventura-Eliot uplynulo hodně vody, než jsme mohli oslavovat další mezinárodní úspěch. V roce 2000 v anglickém Hartbury zvítězil Aleš Opatrný v sedle Kris Kentaur na Mistrovství Evropy v kategorii mladých jezdců. Bohužel tento kůň byl poté prodán, což ovšem není tak neobvyklé. Špičkoví jezdci jsou jen zcela výjimečně zároveň majiteli koní a majitel koně je tím, kdo rozhoduje o budoucím osudu koně.

Lesk a stíny velkolepých show

Rozmach, byznys, průmysl, kůň jako sportovní náčiní, s tím vším bojuje vrcholový sport. Trestuhodné je zatahovat do tohoto kolotoče koně např. barováním. Tzv. barování s cílem zvýšit pozornost koně je nepříjemné, ale stále aktuální téma. Barování aktivní je např. zvednutí horní bariéry, když je kůň nad skokem, takže se uhodí. Barování pasivní je např. těžko shoditelná železná tyčka nad horní bariérou. U obou metod je samozřejmě důležité dát pozor, aby se kůň nezranil. Dalšími způsoby jsou olověné zátěže v kamaších, elektrika... Tzv. Gewichstgamaschen seženete bez problémů přes internet. Německá jezdecká federace se s otázkou barování vypořádala šalamounsky, když nezakázala tušírování. Otázkou barování se budeme jistě zabývat v některém z dalších dílů o parkurech samostatně.

Ve skokových pravidlech ČJF je barování v článku 243 ošetřeno následovně:

( 2 ) Výraz „barování" zahrnuje všechny umělé techniky zamýšlené donutit koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Není prakticky možné vyjmenovat všechny způsoby barování, ale všeobecně záleží na tom, že jezdec a nebo pomocník ze země, za jehož chování je jezdec odpovědný, buď uhodil do nohy koně ručně čímkoliv (nezáleží na tom čím a kým) nebo způsobil, že kůň se nedobrovolně o něco sám uhodil, ať postavením překážek příliš velkých a nebo příliš širokých, položením falešných odskoků (odskokových barier), umístěním kavalet na překračování nebo prvků kombinace na nesprávné vzdálenosti, záměrně hnát nebo nutit koně do překážky nebo jiným způsobem činit obtížným nebo nemožným pro koně, překonat cvičnou překážku aniž by se uhodil.

( 3 ) Je zakázáno skákat neschválené překážky nebo barovat koně jakýmkoliv způsobem a na kterémkoliv místě v prostoru závodů
nebo opustit prostor závodů z jakýchkoliv důvodů po dobu závodů NÚ- pro NZ platí N3.7.

( 4 ) V případě barování nebo jiného špatného zacházení s koněm v době působnosti sboru rozhodčích, soutěžící (jezdec a kůň) bude
diskvalifikován ze všech soutěží nejméně na 24 hodin. Navíc mohou být provedena další opatření považovaná za přiměřená okolnostem.

(5 )

• Bič nesmí být použit jako průchod jezdcovy nálady. Takové použití je vždy ohodnoceno jako nadměrné.
• Bič nesmí být použit po vyloučení nebo na koně, který skočil poslední překážku na dráze.
• Bič nesmí být nikdy použit „shora", (t.j. bič v pravé ruce byl použit na levém boku a pod.). Použití biče na hlavu koně a pod., je vždy ohodnoceno jako nadměrné použití.
• Kůň by neměl nikdy být udeřen více než třemi údery při jakémkoliv incidentu. Jestli je kůň zraněn na kůži po úderu bičem, je to hodnoceno jako jeho nadměrné použití.

Převodovky...

Žádné uzdění nemůže nahradit poctivou práci na přiježděnosti koně. Na druhou stranu jezdec musí reagovat leckdy ve zlomku sekundy, aby kůň mohl bezpečně odskočit a neskončil např. v širokém oxeru. Potom zaznamenáte koně nad otěží, ovšem bez ztráty pohybu vpřed. Využívání a zneužívání sofistikovaných typů uzdění je spíše o tom, že jezdci světového formátu je dokáží využívat, zatímco jejich napodobovatelé z nižších pater je často zneužívají a snaží si zkrátit cestu k lepším výkonům.

Quo Vadis?

Parkurové skákání svou krátkou existenci prošlo mílovými kroky - od záklonu v sedle nad skokem přes obrovský "aha efekt" s lehkým sedem a překonávání mohutných překážek s častým zařazením přírodních prvků na dlouhých liniích až k modernímu parkuru, který je techničtější, kompaktnější a s prolehčenými, snadno shoditelnými skoky. Takový parkur vyžaduje absolutně prostupného, uvolněného, inteligentního a samozřejmě velmi pozorného koně a také jezdce, který vedle technických předpokladů umí jezdit i hlavou. Koní obdařených zmíněnými vlastnostmi je málo, a proto se jejich cena pohybuje v astronomických výškách. Pro běžného jezdce jsou nedostupní a i kdyby se jim takový talent dostal do ruky, chybí jim vlastní potenciál a často i finanční a technické zázemí na jejich přípravu. Parkurové skákání však nabízí řadu možností díky velkému výběru soutěží závodit na reálné úrovni. Je to krásný sport, který by měl nabízet estetickou, dynamickou a vzrušující podívanou. K plynulému, harmonickému překonávání parkuru však vede dlouhá cesta, na které je snadné dělat chyby a ještě snadnější je tyto chyby komentovat za zábradlím kolbišť nebo z křesla před televizní obrazovkou (monitorem). Ale to patří asi ke každému sportu.

Na úplný závěr doporučuji shlédnout stránky www.showjumpingnostalgia.com, kde jsou videa slavných jezdců. I na jezdeckém stylu a typu překážek si můžete udělat obrázek o vývoji této jezdecké disciplíny.