Pepo Puch: návrat do sedla

25. 8. 2021 Pavla Růžičková Autor fotek: Tomáš Holcbecher

Život rakouského jezdce všestrannosti Pepo Pucha se zcela změnil po úrazu v roce 2008. Ale věčného optimistu nedokázala zastavit ani zlomenina dvou krčních obratlů. Díky extrémně tvrdé práci a silné vůli se probojoval zpátky do života, a dokonce i do sedla. Na olympijských hrách v roce 2004 v Aténách startoval ve všestrannosti. V Londýně 2012 už slavil úspěchy jako paradrezurní jezdec – získal zlatou a bronzovou medaili. O čtyři roky později v Riu 2016 opět vybojoval zlato, a k němu ještě stříbro. Tento rok bude v Tokiu opět na startu připraven podat ten nejlepší výkon. Pepo Puch, jezdec se železnou vůlí a nakažlivou dobrou náladou…

Pepo Puch

Vlastním jménem Josef Puch, ale nikdo mu neřekne jinak než Pepo. Narodil se v roce 1966 v Grazu v Rakousku, vyučil se kominíkem (dodnes řídí svou kominickou firmu) a jezdit začal v patnácti letech. Jeho vášní byla všestrannost. Po neshodách s rakouským svazem startoval za Chorvatsko. V letech 2001, 2003 a 2005 startoval na mistrovstvích Evropy, 2002 a 2006 na Světových jezdeckých hrách. V roce 2004 se účastnil LOH v Athénách, soutěž všestrannosti dokončil. Po úrazu se dokázal vrátit do sedla. V roce 2011 poprvé startoval v paradrezuře na mistrovství Evropy a od té doby se na ME pravidelně umisťuje na předních příčkách. Ze Světových jezdeckých her v Caen 2014 a v Tryonu 2018 přivezl vždy dvě stříbrné medaile. S klisnou Fine Feeling zvítězil na paraolympiádě v Londýně a s valachem Fontainenoir v Riu.

Pepo Puch je ženatý s Michele Puch, rozenou Schwarzenbach, z významné švýcarské koňácké rodiny, a provozují spolu stáje u Curychu. Jejich dcera Lou Puch reprezentuje rodné Švýcarsko v parkuru.

Sám o sobě tvrdí, že nemá talent: „Jezdectví mi nebylo dáno do vínku. Už před úrazem jsem musel tvrdě makat, abych byl lepší a lepší. A dnes platí to samé, jen na jiné úrovni.“ Pepovo životní heslo je „Co je myslitelné, je i proveditelné.“

Začněme úplně od začátku. Kdy jste začal jezdit na koni?

V patnácti na haflinzích jako správný Rakušan. S haflingy se dá dělat všechno, my s nimi jezdili všestrannost. Tu mám zvlášť rád, to je nejkrásnější a nejnáročnější disciplína, jezdec musí ukázat, že je s koněm v opravdovém souladu v drezuře, v krosu i na parkuru.

Pamatujete se ještě na svůj první start?

Jasně, to byla všestrannost v sedle jednoho haflinga, jak jinak.

Já jsem četla, že jste startoval i ve vytrvalosti?

Jak jsem říkal, my s těmi našimi blonďáky zkoušeli úplně všechno, včetně vytrvalosti. Tenkrát ji skoro nikdo nejezdil, a já se tak dostal až na Světové jezdecké hry do Stockholmu. Ale to byla spíš taková legrace, trochu hec, co všechno dokážeme.

Úraz v roce 2008 zcela změnil váš život, po zlomenině dvou krčních obratlů nebyly prognózy lékařů vůbec dobré. Vy jste se ale nedal, a po měsících tvrdé dřiny jste doslova povstal jako bájný Fénix z popela. Jak se vám to podařilo a kde jste bral sílu?

Bezprostředně po pádu jsem si říkal, že se mi nic nestalo. Myslel jsem si, že se nadechnu, oklepu a bude to zase dobré. Ale nebylo. Uvědomil jsem si, že nemohu hýbat rukama ani nohama. Bylo to strašné, ale přece bych to nevzdal.

Měl jsem výbornou péči v nemocnici, jak po fyzické, tak po duševní stránce. Až později mi vysvětlili, že jsem používal mentální motivaci. Já si prostě vzal do hlavy, že to dokážu, a věřil jsem tomu. Na začátku to byly malé cíle, jako pohnout palcem u nohy, nebo se sám podrbat na nose. Pak jsem si chtěl sám podat sušenku nebo udělat kávu. No a na Vánoce už jsem stál pod stromečkem. Říkal jsem si, že přece moje malá dcera nemůže mít na fotce z Vánoc pod stromečkem tátu na vozíku. A neměla. Sice jsem stál celý křivý, opřený o hůlku jako dělník o lopatu, ale stál jsem.

Musel jste se učit znovu chodit, věřil jste, že se vrátíte do sedla?

Já ne, ale moji kamarádi. Nemohl jsem ani sedět, když mě společnými silami poprvé vysadili zpátky na koně. Jenže já se neudržel, tak jel jeden na koni vedle mě zprava a druhý zleva a drželi mě, zatímco další koně vedl. Takhle to dělali dvakrát i třikrát denně. Nejprve jsem nemohl vůbec nic, jenže po chvíli v sedle se mi vždycky uvolnily svaly a ustoupila bolest. Byla to taková hipoterapie nadivoko, co mě postavila znovu na nohy. Postupně už jsem dokázal i sám sedět.

Jezdci mají někdy po ošklivém pádu strach, ale s tím jsem já problém neměl. Kůň ani ježdění za můj pád nemohli.

Nutno ovšem říct, že jsem měl také štěstí, jsem nekompletní paraplegik. Jsem spastický, to znamená, že moje svaly jsou ztuhlé, zaťaté, mám spastické záchvaty. To sice bolí, ale na druhou stranu, kdyby to tak nebylo, nemohl bych chodit. Navíc mi zůstal zachovaný reflex chůze – když nakloníte tělo dopředu, tak se rozejde. Chodím s hůlkou, aniž bych cítil nohy, trochu jako kohout, co mu useknou hlavu. Prostě si usmyslím, že jdu, a tak jdu. Díky pohybu v sedle si tělo zapamatovalo vzorce pohybu. Koně mě vrátili do života, a proto tvrdím, že je z tohoto důvodu k životu potřebuji.

Vy jste ale začal dokonce znovu závodit!

No jo, já jsem totiž strašně líný. Kdybych nezávodil, tak bych se kolikrát vůbec nedonutil k tomu, abych šel jezdit. Potřebuji před sebou mít nějaký cíl. Když jsem se zase udržel v sedle, tak jsem si řekl, že se podívám na paradrezuru. Jestli je to zábava a svezení pro postižené, nebo sport. Ale on je to sakra pořádný sport, se vším všudy! Bylo mi jasné, že je to přesně to, co chci dělat a co potřebuji. Tak jsem se vrátil na scénu se svým valachem The Who, se kterým jsem dva týdny před svým úrazem vyhrál CIC2* v Bavorsku.

Vy jste po úraze startoval na svém bývalém závodním koni pro všestrannost? Nepotřebují postižení jezdci speciálně trénované koně?

Vůbec ne, potřebují koně, kteří mají chuť závodit a srdce vyhrávat. Dneska do drezury potřebujete koně, který má úžasné chody, a ještě ho to baví. Kůň se naučí velmi rychle, kdy a jak se má přizpůsobit svému jezdci. V ideálním případě jezdec koně vede především svou váhou, což ale s postižením často nejde. Já používám dva bičíky a hlasové pomůcky. Navíc si kůň není jistý, kdy pobízím a kdy mám spastický záchvat. Moji koně se ale rychle naučili, že pokud na nich sedím já, jsou důležité hlasové pomůcky.

Před úrazem jste závodil na olympiádě v Aténách, napadlo vás, že se pod olympijské kruhy ještě vrátíte?

A víte, že jo? V roce 2010 jsem měl splněnou kvalifikaci na Světové jezdecké hry, jenže moje klisna Fine Feeling se krátce předtím zranila, tak jsem na mezinárodní paradrezurní scénu vpadl až za rok, na mistrovství Evropy v belgickém Moorsele; s Good Boy´s Feeling jsme vybojovali zlatou a stříbrnou medaili, a to už se vám olympiáda prostě začne honit hlavou.

Zažil jste olympijské i paraolympijské hry, je mezi nimi velký rozdíl? Tedy samozřejmě kromě zdraví zúčastněných sportovců?

Vůbec ne, jde o atmosféru, o možnost potkat úžasné lidi z celého světa. Je úplně jedno, jestli sedíte s americkým družstvem hráčů stolního tenisu nebo s francouzskými slepými fotbalisty, kteří mimochodem hrají líp než polovina těch zdravých…  

Pro tokijskou olympiádu máte k dispozici hned dva koně, už jste se rozhodl, který vás doprovodí?

Nejsem rozhodnutý, do karantény v Cáchách si beru oba, až na místě náš trenér rozhodne, který bude v lepší formě. Aktuálně sedlám třináctiletého hannoverského vraníka Sailor´s Blue, který už má zkušenosti ze Světových jezdeckých her v Tryonu, a dvanáctiletého hannoverského ryzáka jménem Fürst Chili. Ten sice zkušenosti na velkých mezinárodních závodech teprve sbírá, ale je to spolehlivý a odvážný partner.

Vím, že jste se vždy velmi zasazoval o větší bezpečnost v jezdeckém sportu, co si myslíte, že je ještě zapotřebí udělat, aby byli kůň i jezdec ve větším bezpečí?

Máte pravdu, bezpečnost pro mě vždy byla velké téma. Já sám se zranil na závodech, ale moje zranění se závoděním přímou souvislost nemělo (viz box Bezpečnost osudem). Jsem přesvědčený, že všestrannost je nejkrásnější a nejnáročnější jezdecká disciplína. Pokud si ale přejeme, aby přežila nejméně následujících deset let, musíme se zasadit o větší bezpečnost. Musíme jít s dobou. V jiných sportech to již pochopili, my musíme také, jinak budeme moci na všestrannost jen vzpomínat nad starými fotkami. Úkolem číslo jedna je podle mě zabránit rotačním pádům, kdy padá kůň i s jezdcem a převalí se přes něj. Překážky na trati krosu je potřeba upravit tak, aby se při mocném nárazu rozložily. Jsem přesvědčený, že to je technicky možné. Na obtížnosti to neubere a všem nám přece leží na srdci osud našich svěřenců.

Bezpečnost osudem

Bezpečnost hrála pro Pepo Pucha vždy důležitou roli. V srpnu 2008 na krosové trati všestrannosti v Schenefeldu měl na sobě jako jeden z průkopníků nově vyvinutou airbagovou záchrannou vestu. Při pádu si zlomil třetí a čtvrtý krční obratel a stal se z něj nekompletní paraplegik. Nejprve se mělo zato, že vesta Pepovi zachránila život. Když se ale Pepo Puch probral, vylíčil jiný průběh úrazu – zřejmě defektní vesta se sama od sebe nafoukla při drobném poskočení v sedle, výbuch koně vyděsil a on sám nebyl v nafouknuté vestě v podstatě schopen pohybu, a proto spadl. Kvůli vestě se při pádu nemohl ani srolovat do klubíčka a dopadl tak nešťastně, že si zlomil obratle. Je přesvědčený, že bez vesty by se žádný úraz nestal. Svérázný Pepo však i přesto nežehrá: „Ten den změnil můj život, ale proto ho přece nevymažu, není to pro mě pátek třináctého. Prostě se dívám vždy dopředu.“

Vaše paní i dcera jsou výborné jezdkyně, dcera Lou zrovna startuje na skokovém mistrovství Evropy dětí a juniorů ve Villamouře. Jaké to je, sledovat ji na parkuru?

Strašné, mnohem horší než když startuji sám (smích). Ale jsem moc rád, že si vybrala tuto cestu a že se může účastnit takových akcí. Jezdectví je podle mne úžasná škola života, formuje mladé lidi. K tomu, abyste byli dobří a vyhrávali, totiž nepotřebujete jen talent, píli a dobrého koně, potřebujete pokoru. Bez pokory nikdy nepřesvědčíte koně, aby pro vás závodil a aby pro vás vyhrál. Musíte se s ním chtít domluvit a přesvědčit ho, že stojíte za to, aby on byl ochotný se domluvit s vámi. A to je podle mě úžasný dar.

Z paralympiád v Londýně a Riu již máte čtyři medaile, k tomu další čtyři ze Světových jezdeckých her a další cenné tituly. Co je vaším cílem do budoucnosti?

No, medaile jsou prima. Ale já mám tchána, kterému je osmdesát let (švýcarský jezdec Alfred Schwarzenbach, účastník olympiády 1972 – pozn. red.). On denně odjezdí dva koně a před dvěma měsíci si ještě zajel závody pro radost. Takže moje cíle jsou dané, spokojeně žít a jezdit. Já to k životu potřebuji. Celý život jsem trénoval a cvičil koně, a teď koně cvičí mě.

Podobné články
Paravoltižní závody v JO TJ Orion Praha

Třetí letošní závody v paravoltiži hostila 8. května Praha pod taktovkou JO TJ Orion. V sobotu se zde konaly voltižní závody a v neděli byla na řadě…

Huynhová Tereza, 1. místo MP2

A teď už „naostro“ na hřbetech koní! 23. dubna se v kryté jízdárně VFU Brno konaly paravoltižní závody a po odstartování sezóny na barelových…