Cílem výpravy je zámecký areál Ctěnice. Areál kousek od Prahy, který se díky městu Praha a péči mnoha lidí okolo v čele s Cyrilem Neumannem mění na nádherné místo pro koňování. Uzavřený dvorek s kruhovou ohradou, obklopený čistými stájemi, drezúrní obdélník s vyvýšeným prostranstvím kolem, rozestavěná krytá hala i vznikající historická expozice kočárů a vozítek s koňmi spojených. To vše dává tušit, že (abych citovala klasika ;o) ) "není špatné býti koněm" .. ve Ctěnicích.

Dnešek je ovšem i pro Ctěnice neobvyklým. Dnes tu bude Den o koních a s koňmi. A v rámci něj také První otevřené mistrovství České republiky v paradrezúře. Z celé republiky se sem dnes sjeli závodníci, kteří chtějí ostatním ukázat, co dokáže lidská vůle a pořádná porce trpělivosti na straně člověka i koně. Předtím nás ovšem čekají klasické drezúrní "Z" soutěže a dětské hry pro děti od 4 do 12ti let. A před samotnými mistrovskými soutěžemi pak něco málo doprovodného programu.

Kolem obdélníku nás opravdu nepostává mnoho. Na krku se mi houpe keramický koník, poznávací znamení lidí z ČHS a dílko dětí z Dětského centra Olomouc, které mi vtiskla jeho vedoucí, Arnoštka Ježková. Přemýšlím, proč dnes i běžné jezdecké soutěže - natož pak tyto - trpí takovým nezájmem návštěvníků.

Právě skončila "Z" drezúra a obdélník se chystá pro Dětské hry, které uspořádalo pražské sdružení Kvítek. Pozoruji malého, opravdu velmi malého chlapce, který se právě dostal do sedla a chystá se zapojit do "dětských her". Vlhko, které cítím kolem očí, asi nebude jen náporem studeného větru..

Celými hrami nás provází MUDr. Jana Kulichová, tělovýchovná lékařka z Motola, která již léta pracuje pro Českou hiporehabilitační společnost a jeden čas byla i její předsedkyní. Její slova v reproduktoru podkresluje jemná flétna.

Pro handicapované děti nejrůznějšího věku jsou často největším problémem nohy, které nemohou plně či téměř vůbec ovládat. Následuje řada cvičení a leckdy i operací, než děti dosáhnou určitých pohybových schopností a začnou se učit chodit. V takovém případě nastupuje kůň, který dětem nohy v podstatě nahrazuje.

Pohyb, jaký dítě prožívá v sedě na koni, je hodně podobný chůzovému mechanismu, ale s tím rozdílem, že koník dítěti vlastně dovoluje nezapojovat nožky a umožňuje tak cvičit pánev a trup. Navíc tím připravuje i rovnovážné a koordinační mechanismy v člověčím tělíčku na budoucí chůzi se vším všudy.

To, co právě vidíme v obdélníku, ale navíc dokazuje ještě jednu věc. Pro děti starší nebo spíše s psychickým postižením je tato metoda dobrá hlavně z psychického hlediska - jde o velké povzbuzení a možnost, jak se vyrovnat zdravým dětem a předvést ostatním svou největší pýchu: po létech, kdy na koníku jezdí, mohou děti ukázat, co se naučily. Jde tedy i o radost z pohybu a možnost "být jako ti druzí".

Zatímco se prťata v sedlech při dětských hrách snaží, pokračuje rozhovor Cyrila Neumanna s MUDr. Kulichovou:

Jak se v posledních letech rozvíjí hipoterapie v ČR, na jaké úrovni jsou hiporehabilitační centra - která z nich lze doporučit a kdo je jen takovým amatérem?
"Česká hiporehabilitační společnost ani o většině těchto amatérů neví, protože se nám nepřihlásí. Což je ovšem ohromná škoda, protože kdyby chtěli zvýšit svou odbornost a pojmout hipoterapii opravdu vážně, mají šanci navštěvovat např. naše kurzy. Ty jsou zaměřeny na několik oblastí: pro fyzioterapeuty (probíhají v Brně a v Praze pod vedením Mgr. Caskové), pro lékaře (v pražském ILFU - ty vedu já s Dr. Neranžičem) a pro jezdecké trenéry a cvičitele (probíhají v Praze pod vedením Jany Zenklové).

Takže tímto všechny zájemce z řad amatérů vyzýváme, aby se s námi - pokud to s léčbou za pomoci koně myslí opravdu vážně - spojili a ozvali se nám."

Jak jsme se ze zajímavého výkladu dozvěděli, v celé republice je mnoho hipoterapeutických center, ale kvalita jejich práce se dost různí. Z těch, které ČHS doporučuje jako opravdu kvalitní, můžeme jmenovat např. Bohnice, centrum, které vede fyzioterapeutka a koňařka pí Hana Hermannová a kde sídlí ČHS, občanské sdružení Kvítek, sídlící na Trojském ostrově, které vede fyzioterapeutka pí Kubrtová a po "koňské" stránce pí Jana Zenklová, centrum Blanky Jelínkové, TJ Orion s Dr. Zamrazilovou, REHA Komořany v čele s pí Hanušovou, PIAFU Vyškov s Janou Podrápskou, Dětské centrum 90 v Olomouci s pí Arnoštkou Ježkovou, Hlučín, Ostravu..

Středisek je samozřejmě mnohem víc - další dobrá hipoterapie vznikla např. při nejrůznějších léčebných zařízeních - Jánské Lázně, Zbůch, Lázně Klinkovice, Hrabyně.. O některých z nich vám v nejbližší době přineseme mnohem podrobnější informace..

Jak tak poslouchám výklad, projevuje se má osobní deformace.. V duchu vidím ty stránky nabité informacemi a spokojené rodiče, kteří prostě ťuknou na internet a najdou si centrum, které je jim nejblíže. Protože každé z nich má svou vlastní stránku, v klidu si je vytisknou, doma proberou všechny nabídky s rodinou a večer se už objednávají... Bohužel, je to o něčem úplně jiném. Samozřejmě, že když napíšete na centrálu ČHS, informace vám podají, ale on-line svět musíme ještě chvíli pustit z hlavy. Vracím se tedy do reálného světa a pozoruji malého klučinu, kterému do sedla pomáhají z invalidního vozíku a jehož fotky vidíte nad tímto textem. Velké soustředění a pak uvolňující smích. Obdivuji lidi, kteří tomu smíchu zasvětili život.

Historie hipoterapie v ČR - jak jsme se dozvěděli z úst Mgr. Caskové - místopředsedkyně České hiporehabilitační společnosti - začala někdy v 60. letech, kdy Dr. Leiský začal hledat uplatnění pro huculy, které se spolu s dalšími kolegy přírodovědci snažili zachránit. Huculové byli v minulosti vlastně používáni ve vojenství a kolem 60. let už jich nebylo třeba. Začalo se tedy rozjíždět rekreační ježdění na huculech a první hiporehabilitace...
 
   ->    Pokračování tohoto zajímavého povídání o historii hipoterapie u nás si můžete přečíst na samostatné stránce.

Přes historii hipoterapie u nás se dostáváme k samotnému sportu handicapovaných, který nás čeká při odpoledních mistrovských soutěžích. V obdélníku se snaží další špunt, kterému právě vypadl kroužek z ruky, dohrát hru do konce.

Mezitím zbývá p. Neumannovi chvilka, aby přivítal a vyzpovídal mezinárodní rozhodčí paní Waweney Luke, která bude dnešní den posuzovat závodníky spolu s Mariánou Frátrovou a Jaroslavem Formandlem:

CN: Paní Luke, jakou historii má hipoterapie a parasport u vás v Anglii?
WL: V Anglii máme v současnosti zhruba 600 hipoterapeutických jezdeckých skupin, takže jsme trochu rozlehlejší než vy. Ale stejně jako vy pořádáme takovéto soutěže. A myslím si, že s vašimi jezdci odvádíte velmi dobrou práci, protože mají velmi dobré výsledné časy. Všichni víme, že některé děti mohou na koni jezdit jen velmi málo a mají při ježdění opravdu velké problémy. Ale právě na takových soutěžích, jako jsou dnes, vidíme, že se rozvíjíte a doufám, že brzy budete připraveni i na paraolympijské hry.

CN: Ano, již na začátku září tohoto roku se zde ve Ctěnicích konala 1. akce na podporu paraolympijského sportu pro OH v Sydney. Co může Česká republika pro účast našeho jezdce na POH udělat?
WL: Hlavně by se vaši jezdci měli hodně dívat na závody ve světě, aby viděli, jak to vypadá jinde a účastnit se jich. A pak je potřeba velmi dobrých koní, kteří jezdcům vlastně pomohou a na kterých poznají skutečnou jízdu. Pak budete překvapeni, jak rychle se vaši jezdci mohou dostat i do vysokých soutěží.

CN: V pátek večer zde probíhala přednáška, kdy paní Luke ukazovala všem jezdcům záběry z evropského šampionátu handicapovaných jezdců. Jak podle včerejšího tréninku hodnotíte úroveň našich jezdců?
WL: Měla jsem jen velmi krátký čas k pozorování, ale myslím si, že vaše úroveň je velmi podobná té naší mimo větší města. Je zde ale velká pravděpodobnost, že by vaši jezdci byli lepší než naši, kdyby měli dobré koně a velmi dobrý trénink - u nás například mají své vlastní výborné trenéry.

CN: Jak jsou jezdci v paradrezúře rozděleni do kategorií?
WL: Jezdce rozdělují zkušení, lékařsky vzdělaní odborníci a nezáleží to na jezdcích samotných či jejich handicapu.

Blíží se poledne. Prostor kolem obdélníku se pomalu začíná plnit lidmi a hlavně - neuvěřitelným počtem fotoreportérů a lidí s kamerami na rameni. Naše známá dvojka D+D (Dan a Diana Jenne), která nám v poslední době hodně pomáhá se serverem, nás seznamuje s Katkou, dcerou pana Ladislava Smoljaka. Naše překvapení je o to větší, že dostáváme možnost se s p. Smoljakem seznámit a ukrást mu kousek času svými otázkami.

EQ: Pane Smoljak, jak jste se vlastně ke koním a k tomuto sportu obecně dostal?
LS: Vždy jsem chtěl mít koně, tak jsem jezdil za svým známým - panem Hrabánkem - na Šumavu. On byl jedním z prvních, kdo zachraňoval huculské koně. Koupil si tam mlýn, ohradil údolí, kterým tekl potok a jeho koně tam žili opravdu přírodním životem. Byli trvale venku, ale měli i možnost schovat se do stáje. Nikdo je tam nevodil, dělali si prostě, co chtěli - pili z potoka a pásli se dle libosti. Tak tam jsem se poprvé projel na koni. K huculům samotným jsem vlastně mohl mít i takový "genetický" vztah - po tátovi. Tatínek se narodil na Podkarpatské Rusi, což je vlastně rodiště huculských koní (tamním obyvatelům se tam dokonce říká "huculové").
Ke koním (a konkrétně k hipoterapii) jsem se dostal přímo přes své dcery. Obě chtěly jezdit na koni v nějakém oddíle a tak se dostaly k Janě Zenklové v Tróji. Právě tam tenkrát začínala pracovat s dětmi různě postiženými a byla jednou z prvních, kdo začal s myšlenkou integrace zdravých a postižených dětí. Byl jsem rád, že tam obě děvčata chodí, protože nebudou na koni jen jezdit, ale dostanou výbornou příležitost vyrovnat se s tím, že v naší společnosti jsou i lidé zdravotně postižení a že je třeba jim pomáhat.

EQ: Prozraďte nám něco o Vašem jezdeckém umění..
LS: Já jsem se sice naučil jezdit, ale v dnešní soutěži bych určitě neobstál. Dovedl bych např. zastavit a couvnout, ale nevím, zda bych rozlišil pracovní klus od normálního. Jsem rád, když dostanu koně do cvalu a neumím to jako ti, co opravdu jezdí. Takové lidi když totiž pozorujete, vůbec nevidíte, jaký pokyn koni dávají. Ta souhra člověka s koněm je taková, že oba reagují jako by to byl jeden tvor. Je to nádherný pocit, je to vlastně najednou jakýsi "Kentaur". Když jedu na koni já, je vidět, že mi to dá jisté úsilí. Nicméně se na koni jet nebojím a jsem schopen se na něm odněkud někam dopravit, zvládnout ho a nespadnout z něj.

EQ: Podzim je tradičně dobou Hubertových jízd. Nikdy jste si Huberta nezkusil?
LS: Kdysi jsem jednu jel, ale dnes nevím, zda bych si na ni troufnul. Je neuvěřitelné, že když nesedíte na koni pár měsíců, bolí vás pak při ojedinělé jízdě příšerně nohy. Jestli jste to zkusili, víte, o čem mluvím.

Pane Smoljak, děkujeme Vám mnohokrát za rozhovor.

Prostor areálu se začíná plnit sponzory a diváky. Vpředu v kruhové ohradě provádí děti z Dětského centra 90 Olomouc svou trošku neklidnou kladrubskou kobylku. Tedy "svou".. Jak jsme se dozvěděli, hodně koní je na hipoterapii zapůjčeno z kladrubského národního hřebčína za symbolickou 1,- korunu pronájmu ročně. Pro případné zájemce ovšem musím dodat, že pouze po pečlivém výběru a pouze do center, která jsou členy ČHS.

V obdélníku se mezitím připravuje ke svému vystoupení paravoltižní družstvo Dětského centra 90 Olomouc s lonžérkou Jitkou Chytilovou. Celé ho komentuje předseda České hiporehabilitační společnosti, p. Josef Dudek:

Voltiž je vlastně akrobacie na koni. Toto družstvo trénuje již druhým rokem a jeho trenérkou je paní Arnoštka Ježková. Snahou ČHS je dostat tato děcka na větší mezinárodní soutěže, kde by si mohla otestovat prostředí velkých akcí a rozhlédnout se, jak se cvičí jinde. Samozřejmě by byla krásným vrcholem i pozdější účast na paraolympiádě (paravoltiž a voltiž jako takové sice byly před válkou olympijskými disciplinami, ale dnes zůstala zařazena pouze paradrezura). Dnes je Česká republika vlastně raritou, protože v loňském roce uspořádala 1. mistrovství ČR v paravoltiži - jako jediná v celé Evropě.

V paravoltiži má Česká republika momentálně zhruba 50 cvičenců, z nichž se cca 25 zúčastnilo loňského 1. mistrovství republiky. Každoročně se u nás koná několik voltižních závodů - např. v letošním roce to byly závody v Praze, Chomutově, Tlumačově, Olomouci, Hlučíně, nebo např. v Brně, které vyvrcholily v letošní 2. mistrovství ČR v paravoltiži. Bohužel, vzhledem k tomu, že naší zemi dnes vládnou především peníze, je obtížné závody vůbec organizovat. Kdyby bylo peněz v ČHS víc a kdyby bylo mezi lidmi i více jejích příznivců, bylo by možno podobné soutěže pořádat mnohem častěji a děcka posílat i za hranice.

Na kolbišti mezitím sledujeme nádhernou povinnou sestavu letošního mistra ČR v lehkém tělesném postižení - Jirky Vajgajnera z DC90 Olomouc. Za cviky, které ve cvalu předvádí - vlaštovičku, malý mlýn ad. - bychom se kdokoliv rozhodně nemuseli stydět. K vidění je toho samozřejmě moc, za všechny jmenujme ještě alespoň volnou sestavu Honzy Mikšaníka nebo malého 10ti-letého Marka Pospíšila. O Markovi jsme se dozvěděli, že se s ním velmi dobře pracuje a jeho výsledky jsou dosud vynikající. Dokonce letos velmi bojoval o mistrovský titul (dokonce i rozhodčí prý přiznali těžkou volbu), ale nakonec byl druhý.

Po voltižním vystoupení začíná příprava obdélníku pro odpolední mistrovské soutěže. Na jevišti se mezitím objevilo vokální kvarteto The Swings s rozesmátou Světlanou Nálepkovou. Pořadatelé si nás opravdu vychutnávají, takže před samotné mistrovské soutěže zařadili ještě doprovodný program - skok mohutnosti a soutěž osobností. Při skoku mohutnosti dnes soupeří malý poník s velkým koněm. Do soutěže osobností se přihlásili Světlana Nálepková, Jan Vávra a Ivan Pilip, přičemž nejde jen o zdolání pěti překážek, alébrž rozhoduje i závěrečný sprint přes obdélník a udýchané "stop" do mikrofonu. Musím říct, že jsme se výborně bavili.

Konečně přišel čas pro 1. mistrovskou soutěž. Jezdí se v kroku a proti klasické drezúře je vidět hned několik rozdílů. Prvním - snad nejvýraznějším rozdílem - je možnost startu všech koňských plemen a např. i westernové sedlo s hruškou (některým jezdcům pomáhá udržet stabilitu, jakou by v anglickém sedle neudrželi). Takže kde jinde, než zde, jste mohli vidět např. drezúru v sedle fjorda.

Druhá pěkná věc, která mě mile překvapila, je přítomnost druhého koně s jezdcem na kolbišti, těsně vedle obdélníku. Myslím, že jde o velmi užitečnou záležitost především pro právě soutěžícího koně, který tak bude mnohem klidnější a nebude se na place v prostředí, které nezná, cítit sám. Na některých koních je totiž nervozita z prostředí (možná i z reprodukované hudby?) trochu znát. Ale přesto se většina z nich dokáže rychle uklidnit. Výborní jsou i diváci - po upozornění, že máme tleskat klidně a tiše, je opravdu úroveň potlesku téměř nulová :o)

A ještě něco: dnešní den byl pro mě mj. vzorovou ukázkou lidskosti a kolegiality. Samozřejmě, že ne všechna hiporehabilitační střediska mají své vlastní koně nebo prostředky na jejich přepravu. Proto si jezdci koně půjčují a v souvislosti s tím jsem nezaznamenala za celý den jediný problém. Jezdci si navzájem fandí a když dojde na předávání cen, mají svou - jinde těžko pochopitelnou - tradici. Pokud zvítězí jezdec, který nemá vlastního koně, nastupuje na předávání cen přeci jen v sedle. Koně mu totiž půjčí jeho kolega z nižšího stupínku vítězů. Proto tedy na fotkách uvidíte i jezdce, dekorované ve stoje a bez koně.

Do první soutěže - krokové G1 - bylo přihlášeno 7 soutěžících a první místo si perfektní jízdou zasloužila Marie Vacová / ASIA z Piafy Vyškov (235). Jen těsně (230) jí následovala Zuzana Velebová / ROBERT z pražského Kvítku a s větším odstupem pak třetí Miloslav Mlčkovský / ALMAZ z Orionu Praha (221).

Druhá soutěž - klusová G2 - byla poznamenána lehkým chaosem těsně před startem poté, co někteří soutěžící (resp. jejich doprovod) zjistili, že je proti předchozím letošním soutěžím úloha pozměněna. Na tuto situaci, kdy prý do některých center nedorazilo upozornění poroty o změně, doplatil Jiří Ministr na Ornitinovi, který byl právě z tohoto důvodu přerušen. Vítězství v kategorii G2 si nakonec vybojovala Klára Kupková / NIGELA z Handicap clubu Pamír se ziskem 290 b. O pouhé 3 body za ní zůstala Iva Hnízdilová / MIKOL (287) ze stáje Vosa při nemocnici Třebíč. Mimochodem - Mikol je koník, věnovaný na hiporehabilitační účely knížetem Schwarzenberkem a je ustájen v Praze. Jezdci z Vosy nemají v nemocici své vlastní koně, takže za tréninkem dojíždějí a na seznámení s Mikolem měli jen pár hodin před startem. Třetí místo pak patřilo Martině Šípové / LUCAS z pražského centra Blanky Jelínkové Bucephalos (245).

Do soutěže třetí - cvalové G3 se přihlásili pouze dva souětžící. Vítězství si odvezl favorit této soutěže - Luboš Nevrla / PRINC (Nero Březník) s 286 body. Jeho klubový kolega Jiří Mitra na SAKÉ skončil druhý s 255 body.

Paradrezúrní úlohy, které jsme měli ve Ctěnicích možnost vidět, jsou totožné s mezinárodními - jde vlastně o úlohy paraolympijské. Když totiž lidé v ČHS přemýšleli, jak začít, chtěli se co nejvíce přiblížit skutečnosti v mezinárodním prostředí. Naši soutěžící proto nejezdí žádné své vlastní národní úlohy, ale opravdu ty mistrovské. Všichni koně se v obdélníku pohybovali uvolněně a s přehledem, většina jezdců neměla problémy s jejich vedením. Neviděla jsem ani nikoho, kdo by koně bral hrubě za hubu, cloumal s ním nebo ho zbytečně důrazně pobízel.

Velmi dobrou připravenost našich jezdců na závěr celého odpoledne opět potvrdila i paní Luke a já si dovolím jejími slovy své povídání zakončit:

"Podle toho, co jsem zde dnes viděla, mám za to, že by někteří z vašich jezdců byli schopni se účastnit mezinárodních soutěží. Jsem překvapena úrovní ježdění, kterou jsem zde našla a vaši velkou devizu vidím mj. v tom, že jste dobrá koňařská země s dlouholetou tradicí a lidmi, kteří koním opravdu rozumějí."

Kategorie G1 - kroková:

poř.	jméno / oddíl	kůň	H	C	M	celk. součet	%
1.	Vacová Marie Piafa Vyškov	Asia	76	76	83	235	60,26
2.	Velebová Zuzana Kvítek Praha	Robert	69	85	76	230	59,97
3.	Mlčkovský Miloslav TJ Orion Praha	Almaz	76	81	64	221	56,67
4.	Šindelář Petr	Mikol	69	76	74	219	56,15
5.	Sinuličová Slávka	Ornitin	62	71	53	186	47,69
6.	Růžková Ludmila	Chef	57	68	57	182	46,67
7.	Zemánková Eva	Robert					43,85

 

Kategorie G2 - klusová:

poř.	jméno / oddíl	kůň	H	C	M	celk. součet	%
1.	Kupková Klára Handicap Club Pamír	Nigela	99	96	95	290	60,42
2.	Hnízdilová Iva Stáj VOSA při nemocnici Třebíč	Mikol	92	104	91	287	59,79
3.	Šípová Martina Bucephalos Praha	Lucas	76	87	82	245	51,04
4.	Minařík Jan	Polka	72	74	66	212	44,17
5.	Zeman Pavel	Magdalene	70	72	64	206	42,92
6.	Ministr Jiří	Ornitin	---	---	---	---	---

 

Kategorie G3 - cvalová:

poř.	jméno / oddíl	kůň	H	C	M	celk. součet	%
1.	Nevrla Luboš Nero Březník Neveklov	Princ	94	91	101	286	56
2.	Mitroci Jiří Nero Březník Neveklov	Saké	80	86	89	255	50

Pro zájemce o podrobnější obrazové zpravodajství máme samozřejmě připravenu další samostatnou stránku se záběry soutěžících i z doprovodného programu. Ovšem pozor - jde o dalších 12 fotografií po cca 10kB.

Pokud jste se ve Ctěnicích vyskytovali také, rádi přivítáme vaše zážitky či názory na tento článek, příp. po dohodě další fotografie.