Strakatí představitelé plemen appaloosa a american paint horse a koně s leopardím zbarvením se dnes těší velkému zájmu, ale nedávný výzkum naznačil, že během tisíciletí popularita "barevných" koní kolísala v závislosti na změnách ve společnosti.

Vědci z akademických institucí z celé Evropy spojili pod vedením Leibnizova institutu pro výzkum divokých zvířat v Berlíně své síly, aby shromáždili a otestovali DNA dvou stovek různě starých vzorků koní, aby určili fenotyp barvy srsti každého z nich.

„K typizaci genů barvy srsti lze použít jakoukoliv tkáň, která obsahuje DNA,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Arne Ludwig, Ph.D. „Upřednostňujeme zuby a stehenní kosti, protože u nich je ochrana DNA velmi kvalitní. Pro svou velmi dobrou ochranu DNA jsou známé také kosti nacházející se v lebce.“ Nejstarší zkoumané vzorky zařazené do studie pocházejí z období pleistocénu, 4000 let před n. l., kdy byli koně zřejmě poprvé domestikováni. Nejmladší vzorky pocházely ze středověku, který probíhal přibližně od pátého do patnáctého století.

Z nejstarších vzorků vědci určili šest barevných variant, z nichž polovina byla nalezena u koní ještě před domestikací. V mladších vzorcích se počet barevných variant zvýšil na devět, což naznačuje, že lidé začali selektivně chovat koně na základě barevných preferencí. Během doby železné (900 před n. l. až 400 n. l.) byly fenotypy barevných rázů koní – konkrétně leopard, tobiano a sabino – nalezeny téměř ve stejném zastoupení jako jednobarevné varianty. 

„Proč v době železné lidé preferovali strakaté koně, nevíme,“ podotýká dr. Ludwig a dodává: „Je možné, že nejspíš proto, že vypadali jinak než divocí koně. Byli něčím zvláštní a lidé v každé době dávají přednost zvláštním věcem.“ 

Středověk vše změnil. Vzorky z tohoto období ukazují dramatický pokles počtu skvrnitých koní. Tento pokles může být podle dr. Ludwiga způsoben řadou faktorů. Pád Římské říše pravděpodobně narušil organizované šlechtitelské úsilí, které produkovalo velký podíl strakatých koní. „Římané měli velmi efektivní organizaci chovu zvířat,“ říká dr. Ludwig. „Přepravovali například z Itálie býky do mnoha oblastí své říše a používali je výhradně k reprodukci. Proto téměř všechna moderní evropská plemena skotu mají své genetické kořeny v jižní Evropě. S pádem říše tato organizovaná činnost zanikla. Šlechtitelské úsilí se rozptýlilo po celé Evropě a stalo se mnohem rozmanitější.“

Skvrnití koně se také mohli stát méně populární kvůli kulturnímu a náboženskému dění. Výzkumníci poznamenávají, že pojednání o čtyřech jezdcích z Apokalypsy, zmíněné v knize Zjevení svatého Jana (poslední knize Nového zákona, pozn. red.), původně uvádělo, že na bílém nebo bílém skvrnitém koni seděl jezdec-dobyvatel symbolizující vítězství, na ryzáku jel bojovník představující válku, jezdec na vraníku s váhami v rukou přinášel hlad a konečně bledý, nevýrazně sivý kůň nesl jezdce jménem Smrt. Ve středověku Evropu zpustošila řada morových epidemií a jezdec-dobyvatel byl nahrazen morovým jezdcem, který ale stále seděl na bílém koni. To by podle vědců mohlo vysvětlovat náhlý pokles popularity koní s převažujícím množstvím bílého zbarvení včetně strakatých koní, kteří navíc evokovali skvrnitost nakažených morem a tyfem. S odstupem můžeme říct, že v těch těžkých dobách vývoje lidské společnosti byly morové rány skutečnými vítězi, kteří dobyli a téměř vybili Evropu. 

Nástup moderních zbraní, jako byl například dlouhý luk, mohl podle výzkumného týmu také ovlivnit změnu v preferenci barvy srsti koní. Světle zbarvený nebo skvrnitý kůň by byl z dálky snadno viditelným a zaměřitelným cílem.

Zatímco přesná příčina poklesu popularity strakatých koní během středověku může zůstat historií utajena, dr. Ludwig uzavírá: „Moderní trendy nemohou být zpochybněny ani budoucími generacemi. Do budoucnosti nevidím, ale řekl bych, že s ohledem na současné technologie nebudou budoucí vědci potřebovat genetiku k tomu, aby zjistili, jak byli v současnosti strakatí koně populární. Budou mít fotografie, videa a filmy.“ 

Článek byl publikován v časopisu EQUUS.