Když se před léty můj bývalý šéf na jedné ranní vizitě otočil k přítomným se strohou informací „moje dobrá známá v Anglii potřebuje pomocníka a pracovního jezdce ke svým honebním koním", věděla jsem, že teď, nebo nikdy. Během pár týdnů jsem seděla v letadle na cestě do New Castlu; měla jsem pobývat u města Hexham v severní části Anglie - Northumberlandu, pod skotskými hranicemi. Tehdy jsem netušila, že není Anglie jako Anglie a tato oblast je v očích jižnějších Angličanů... prostě zaostalá. „Sem ještě nedorazila civilizace". A skutečně, následující měsíce mi jasně ukázaly, jak se bude zdejší prostředí i život lišit od všech těch anglických „koňských" filmů či knih typu Černého Krasavce nebo detektivek Dicka Francise. Ale jedno má společné celá Anglie: milují tu koně. Seveřani navíc milují volnost a přírodu a v jejich ježdění a chovu koní je to hodně poznat.

Venkovní boxy, dlážděné nádvoří před kamennou budovou stájí porostlou narezlým břečťanem? Ušlechtilí ladní plnokrevní koně vyhlížející z půlených vrátek? Elegantní a upjaté anglické ladies vedoucí mezi malebnými domky zdobenými růžovými keři své nablýskané oře směrem k zeleným jezdeckým dráhám nebo loukám golfového charakteru? Jste na omylu! Jste přece v Northumberlandu! V první řadě zde najdete bláto. Bláto všude tam, kde se častěji pohybuje více osob nebo zvířat. Takže jezdecká perka dolů a koupit si regulérní „wellies", prostě gumáky. V těch nyní budete trávit naprostou většinu svého času mimo obytný dům. Ve druhé řadě tu najdete vlhko. Přestože s sebou máte několik slušivých jezdeckých halenek a teplou bundu, dostanete darem australský plášť a budete mít možnost kdykoli si zapůjčit několik dalších voskovaných bund a „rubber throusers" čili pogumované kalhoty. A můžete jít do deště a mrholení a větru - kromě několika slunečných a několika mrazivých a sněživých dní jsem během svého třičtvrtěroku (od časného podzimu do pozdního jara) každý den zažívala jeden z uvedených neduhů anglického počasí. Kdyby nebyly ty pastviny všude kolem stále tak krásně zelené a osázené bělostnými ovečkami s černými hlavami a nohama, měla bych z věčně šedivého nebe jistě pěknou depresi. Ve třetí řadě zahodíte svoji porevoluční parkurovou přilbu a dokonce i černé parkurové sáčko, na hlavu vyfasujete poctivý dostihový „škraloup" - bez přilby se na koně nesmí! - a na hony i poctivé tweedové sako, které kouše jak krokodýl, pod přilbu poctivou hedvábnou síťku na vlasy jako z dob babiček, protože je esteticky nepřípustné, aby vám na honech ve cvalu vlály zpod přilby polodlouhé vlasy!

Northumberland

Jak jsem psala, je to zapomenutý konec Anglie; jak by řekl Jarek Nohavica, „takovy kraj razovity". Už je tu trochu přilitá skotská krev, která se projevuje velmi roztroušenými vesničkami, majícími spíš charakter osad čítajících doslova jen pár domků, a osamělými soukromými farmami rozházenými po úbočích všudypřítomných nízkých pahorků porostlých buď věčně zelenou trávou spásanou ovcemi, nebo poctivými rozsáhlými vřesovišti protkanými desítkami potůčků. Pouze větší říčky mezi kopci jsou lemovány stromy, jinak je vše holé. Tedy, pardon, nad naší farmou, obklopenou stovkami hektarů pastvin, se skvěl smrkový les! Pravda, byla to sprostá monokultura pěstovaná na dřevo, ale křižovaly ji četné hliněné cesty zpevněné štěrkem, které představovaly velmi příjemné zpestření neustálého ježdění po pastvinách nebo vřesovištích a ani v době největšího bahna nebyly rozblácené.

A jsem u těch pastvin... Je sice krásné jezdit po věčně zelené, příjemně pružné trávě, ale je strašné, když na pastvinu vjedete poté, co jste si pracně otevřeli (a zase zavřeli) branku, ujedete pouhých pár desítek metrů a máte před sebou další branku, kterou je také nutné otevřít a zavřít. Z koně. Protože kdybyste měli slézat, zblázníte se. Je pravda, že zpočátku jsem se já od koní učila, jak se s brankami manipuluje (s některými velmi těžko!), později už jsem byla tak šikovná, že jsem byla schopná to učit já nové příchozí koně, kteří branky zatím neznali. Každá pastvina zde byla pečlivě ohraničená kamennou zídkou. Zlatá vřesoviště, která sice byla taky ohraničená zídkami, ale rozkládala se na výrazně větších plochách a dala se nějakou chvíli křižovat sem a tam, aniž by člověk musel procházet brankami. Na pohled však bylo toto úpravné uspořádání krajiny velmi pěkné a samozřejmě pro Anglii (přinejmenším tuto část) typické. Na některých místech zídek byly vybudovány nižší „průskoky", většinou ještě opatřené dřevěnými kládami; zde se při honech projíždí, tedy proskakuje, mezi pastvinami; pokud tedy nechcete využít branek (ale zavřít za sebou!).

Takový normální venkovský život...

Pracovala jsem u koní patřících jedné soukromé farmě. Majitelka jezdila pro radost, ale koním velmi dobře rozuměla a občas si přivydělala nějakými „kšefty", například koupí remonty, naježděním a prodejem. Mým úkolem bylo pečovat o koně v pravidelné práci, kteří byli na noc ustájení uvnitř prostorné plechové boudy (barn) a přes den většinou pobývali na přilehlých pastvinách, krmit je, kydat a jezdit - především zlepšovat a udržovat v kondici, ale i přiježďovat (to tam nikdo neumí a hlavně to nikoho nebaví). Koně, kteří jsou ježděni nepravidelně nebo vůbec a žijí nonstop na pastvinách, jsem měla pravidelně kontrolovat a občas projet. Všichni koně, kteří byli aspoň trochu jezdecky využívaní, se částečně oholili, přestože žili v režimu 24/7. Vyholilo se jim břicho, spodní strana krku a stehna; jednak se díky tomu méně potili, jednak se výrazně lépe čistila spodní část těla zliskaná od bláta.

Koně, kteří nebyli ježděni (mladí nebo naopak staří a nemocní), žili většinou pouze z trávy, ježdění koně se krmili především řepnými řízky a melasovanou řezankou s přídavkem ječných vloček. Pouze koně v dostihovém tréninku nebo hunteři před honem dostali i celý oves. Všichni až na výjimky měli po velkou část dne přístup na pastvu, v boxech dostávali velmi pěknou, voňavou a poměrně suchou senáž.

Péče o pořádek už ve srovnání s péčí o krmení a projíždění koní neměla pro majitelku takový význam. Čištění koní bylo - dá se říci - mojí dobrovolnou činností. Majitelce záleželo pouze na tom, aby nebyli zablácení pod sedlem a měli zkontrolované podkovy. „Stejně tu nejsou žádní lidi, kteří by nás viděli". Zato před honem či dostihem se koně museli lesknout jako nově vylíhlí! Důkladně vyhřebelcovat celé tělo (což někdy trvalo celé hodiny, než se srst zbavila prachu), bílým koním umýt fleky, vykoupat ocasy a opláchnout je ve vodě s olejíčkem, aby byly lesklé a daly se dobře rozčesat. Bobánky a zaplétání v naší stáji naštěstí nefrčelo, prakticky založená majitelka koním hřívy stříhala na krátko, některým „na ježka". Ocasy se zásadně stříhaly do výšky hlezen a nechávaly volně rozpuštěné.

Ve „stodole", která byla sama díra a díky tomu velmi dobře větraná, bylo 6 boxů s hlubokou podestýlkou. Jejich udržování bylo velmi zajímavé: několikrát denně se koblížky odhazovaly ke stěně, takže časem vytvořily jakýsi val. Každé ráno se na stávající podestýlku včetně onoho valu přistlala čistá sláma, pouze u dvířek do boxu se udržovala holá betonová podlaha, aby koně mohli stát i na tvrdém. Boxy se vyvážely malým nakladačem vždy jednou za několik (hodně) týdnů - když už koně koukali přes stěnu do uličky příliš shora. Zametání zpevněných ploch bylo víceméně opět na mně, majitelka na tom netrvala. Trvala ovšem na velmi poctivém a pravidelném čištění a mazání kožených částí výstroje koní a praní podsedlových deček a podbřišníků, které byly převážně plátěné.

Hony

Majitelka farmy vlastnila nebo ustajovala několik plnokrevníků a především huntery, což jsou kříženci většinou chladnokrevných klisen a plnokrevných hřebců; přestože se nejedná o plemeno v pravém slova smyslu, páření těch správných a mnohdy i osvědčených rodičů je tu doslova alchymie, aby se "vyrobil" skutečně kvalitní potomek. U nás na farmě jsme měli několik pravých sourozenců a několik polosourozenců po jedné matce, na jiných farmách to často bylo podobné. Tito koně jsou mohutní, příjemně temperamentní a dobří skokani. Velmi milá a ochotná zvířata, která velmi dobře vykonávají svoji práci: vozit na svém hřbetě každého, kdo si sedne, v kroku udržovat mírné tempo i bez pobízení, cválat cestou necestou a skákat sám od sebe naprosto vše, na co se najede. Mnozí z hunterů se účastní i oficiálních soutěží cross-country, takové jednodenní military, které je v Anglii velmi oblíbené. Přestože je to sport nelehký, hony kladou na huntery podle mě ještě větší nároky.

Účastníci honů mají svůj osobitý jezdecký styl: krátké třmeny pro pohodlný záchodový sed, v kroku prověšené otěže, pokud možno moc neklusat, pobídka do cvalu v podobě zkrácení otěží a stoupnutí si do třmenů, ve cvalu se držet lotu a není nutné koně řídit, před skokem se chytnout nákrčního řemene (povinná součást výstroje koně!) a zahodit otěže, aby se skákající kůň necuknul do huby, po doskoku pustit nákrční řemen a opět posbírat... Kůň prostě musí myslet a jednat i za svého majitele, ten mu pouze naznačuje, kudy je třeba jet. Tomu odpovídá i uždění: každý koňák zde má sbírku nejrůznějších udidel, od různě tlustých (spíš tenkých) stihel přes pelhamy, fugy, páky až po někdy skutečně tyranská udidla z řetízků či kuliček. Koně je přece občas třeba zabrzdit a od lotu se odpojit...

Hony jsou na anglickém venkově doslova životní styl. Přinejmenším v Northumberlandu se nejedná o žádné akce pro smetánku, ale často o jedinou možnost, jak se může farmář či ostatní členové jeho rodiny dostat mezi lidi, kamarády, pobavit se, rozptýlit od tvrdé práce v zemědělství. Je to taková větší společná vyjížďka, při níž se - jakoby mimochodem - loví škodná čili liška. Honům je zde podřízen celý život, organizace venkova i tvorba krajiny; farmáři udržují pastviny a zídky v dobrém stavu, aby se jimi dalo projíždět, branky funkční a lehce zavíratelné, případná pole průjezdná, cesty a mostky bezpečné, v případě složitého terénu i možné objížďky. A není snad farmáře, který by neuměl jezdit na koni - tedy, držet se na něm ve všech chodech a hlavně nad skoky. A protože na trénink koní není tolik času, musí to být jedinci odolní vůči nárazové zátěži; nebo dostatečně levní, aby je bylo možné po pár sezónách vyměnit. A kam se starým vysloužilcem? Přece na pastvinu! Každý farmář tu má hektary a hektary a to, že mezi ovcemi uždibuje trávu nebo senáž i kůň, už opravdu ničemu nevadí. Není tam snad farmáře, na jehož pastvinách by se nepásl aspoň jeden provozuschopný honební kůň a několik ještě nedotčených hříbat či už nedotčených vysloužilců.

A pokud má farmář děti, pak na jeho pastvině nesmí chybět poník. Zdejší děti totiž na ponících doslova vyrůstají, účastní se na nich honů (nejdříve na vodítku vedle rodiče na hunterovi, později samostatně). Poníci, kteří děti přes hony spolehlivě vozí, jsou mnohdy dražší, než dobří hunteři pro dospělé. A protože se často dožívají skutečně vysokého věku, čas od času mění majitele a vychovávají nové a nové generace honebních jezdců; ti si celý svůj život pamatují jména svého prvního honebního poníka a vzpomínky na něj si s láskou hýčkají až do svého stáří. V době mého tamního působení majitelka prodávala svým známým ponici, která před ca 22 lety učila jezdit jejího syna; ponice byla stále ve skvělé kondici a měla vozit šestiletého chlapce na jeho prvních honech „bez vodítka" (zprávy z prvních honů této dvojice byly nanejvýš potěšující, kluk i rodiče byli velmi spokojení).

Z honu na dostihy

V Northumberlandu jsou sice dostihy populární, ale spíš než ty „opravdové" se zde jedná o takzvané „point-to-points", překážkové dostihy organizované honební společností, které původně byly určené pro amatéry (prostě pro každého farmáře) a pro koně jakéhokoli plemene. Dostihové dráhy jsou většinou prosté, bez honosných tribun a paddocků. V současné době se i těchto závodů účastní především plnokrevníci a profesionalizace se objevuje i zde, přesto „naše" koně jezdila v dostizích kamarádka majitelky, a to pouze proto, že samotná majitelka a má zaměstnavatelka byla přece jen už postarší paní poměrně mohutnější stavby těla.

Zajímavé ale je, že na tyto dostihy se koně musí „kvalifikovat" účastí na stanoveném počtu honů; jezdit v tréninku i na honech koně určené do point-to-point dostihů byl také jeden z mých úkolů. Jednalo se o několik plnokrevníků, většinou již se zkušenostmi z honů nebo řádných dostihů, přesto se na honech chovali velmi dobře, byli skvěle ovladatelní a psychicky je to nijak nerozhodilo. Rozpis honů na celou sezónu je znám dopředu, takže není problém si vybrat místo, které má například rozumný terén a hon je tak méně náročný. Zároveň se honů probíhajících uprostřed týdne účastní méně dvojic a bývají kratší. Jako „kvalifikační" hony jsme proto vybírali ty nejméně náročné a koně na nich šetřili.

Nesmírně zajímavý byl ale "northumberlandský trénink" na point-to-point dostihy. Žádná dráha, žádná zvláštní péče. Základem byly klusovky po asfaltových silnicích. Můžu říct, že jsem díky tomu poznala celé širé okolí naší farmy. Ještě, že to tam byl takový konec světa a s auty jsem se moc nesetkávala; přesto všichni koně, s nimiž jsem pracovala, projíždějící vozidla vůbec neřešili. Majitelka měla několik svých pastvin, které byly rozlehlejší a méně do kopce, na nich se jezdily tréninkové cvalovky. Cvalem nahoru (úplně rovná tu nebyla žádná pastvina...), nahoře pískáním zpomalit do kroku a krokem dolů, to několikrát zopakovat. Párkrát jsme také koně naložili do auta a odjeli trénovat na jednu zvláště velkou a rovnou pastvinu patřící nějakým známým mé zaměstnavatelky.

Dalším levelem cvalové práce byly cvalovky ve vřesu; cválalo se vždy do kopce a koně museli mezi keříky dost zvedat nohy, čili dokonalá posilovna. Tuto práci jsem vždy jezdila spolu s majitelkou, protože ona věděla, kudy lze ve vřesu cválat bezpečně. Vřesoviště jsou totiž často hodně podmáčená a provrtaná tunely divokých králíků, kterých tam bylo... jako myší. Protože jsou point-to-point dostihy překážkové, čekala jsem i skokové tréninky. Nekonaly se, s vysvětlením: „Moji koně umí skákat, není nutné to trénovat. Ostatně skočit si můžou na honu." Chválabohu!

Anglický venkov žije (s) koňmi

Anglický venkov, a to i ten pod skotskými hranicemi, je prošpikovaný koňmi. Ti jsou jeho životním stylem, i když poněkud jinak, než je tomu například v „koňařském" Německu. Obchody s jezdeckým zbožím tu nejsou tak časté, zato v každém second-handu a vlastně téměř jakémkoli obchodu s oblečením najdete i ošacení pro jezdce, obuv nabízí průměrné jezdecké a pracovní boty zcela běžně. Městečka Northumberlandu mívají hned několik obchodů s krmivy pro hospodářská zvířata, kde se dalo (nejen) pro koně koupit doslova vše, od běžných statkových krmiv přes různé vitamíny a minerály, značkové pelety či müsli až po seno, slámu či jinou podestýlku. Vše se prodává v originálních pytlích a balených balících, které vám po najetí do skladovací haly naloží zaměstnanci na korbu pick-upu.

Krajina Northumberlandu je výrazně méně hustě osídlená, než je tomu v jižnějších částech Anglie. Stejně tak málo zde najdete pole s kulturními plodinami; o to více je po kopcích rozházeno zelených pastvin poctivě hrazených kamennými zídkami, posetých bílými tečkami pasoucích se oveček. Naprosto běžný obrázek jsou i koně zabalení do nepromokavých termodek (protože jsou částečně oholení a jezdecky využíváni) popásající se mezi ovečkami nebo společně s nimi vytahující z kulatých krmítek chuchvalce senáže. Mnozí z těch koní bydlí na pastvině non-stop.

Koně lze často potkat i na silnicích a veřejných stezkách; stejně jako chodce na procházkách se svými psy, obvykle kříženci skotských ovčáckých psů a chrtů (tzv. lurchers). Řidiči, jezdci a koně se tady často potkávají - a žijí tu v symbióze, zdraví se, klábosí (klábosení mají zdejší lidé velmi, velmi rádi a vždy si na ně udělají čas). Kdo jede rychleji, zpomalí. Druhá strana za zpomalení řádně poděkuje, aspoň pokynutím rukou. Vzájemné vztahy jsou zde udržovány i jinak: je naprosto běžné, že veřejné stezky vedou přes soukromé pozemky čili přes pastviny. Pěšáci vždy poctivě zavírají branky, své psy hlídají, aby dali pokoj ovcím, a celkově se na cizím chovají slušně. Stezky mohou používat i jezdci na koních; vždy ale uhýbají pěším, ať už jsou na svém nebo na cizím pozemku. Ohleduplnost, úcta k ostatním včetně domácích zvířat je tady v lidech zakořeněná a je vidět, že se bez přestávky předává po dlouhé generace. Balzám na duši. Kdo ví, možná je to jen proto, že do této části Anglie ještě „nedorazila civilizace"...