Vladimír Votřel je známý český paradrezurní jezdec. Od svých 18 let se potýká s roztroušenou sklerózou s vysokou aktivitou choroby. Nemoc se ozývá hlavně při pohybu dolních končetin, ujít více než 50 metrů je nad jeho síly. Závodí od roku 2016, dvakrát vybojoval titul mistra ČR (2020 a 2021), v roce 2019 se účastnil mistrovství Evropy v Rotterdamu. Je majitelem valacha Figara, závodil na Rokosovi a v současné době startuje v sedle klisny Lilie 1 Hany Mášové. Pracuje na záchranné stanici Pavlov, kde se stará o zraněná volně žijící zvířata.

 

Začněme od začátku, jak jste se dostal ke koním?

Když jsem byl ještě malý, táta mě vzal svézt na kočárovém koni našeho souseda, to je asi můj úplně první kontakt. Líbilo se mi to, ale nebylo to nic zásadního.

Samostatně jsem se pro koně rozhodl mnohem později, když už jsem měl diagnostikovanou nemoc a hledal jsem sport, kterému bych se mohl věnovat. Věděl jsem, že se potřebuji hýbat, a ke koním jsem přišel tak trošku náhodou. Hledal jsem vlastně něco jiného, ale vzpomněl jsem si, že jsem se jako malý chtěl naučit jezdit na koni. Kontaktoval jsem kamarádku, která má stáj, a domluvil se s ní, že bych to chtěl zkusit. Domlouvali jsme se dlouho, jezdila po závodech, ale nakonec jsme se setkali.

Byl to zásadní zážitek, nejdřív jsem se málem ani nemohl vyškrábat do sedla, ale když jsem se vezl, tak jsem věděl, že jsem se našel. Navíc to byla obrovská pobídka pro moji vůli, říkal jsem si, jak je možné, že já se ve svém věku nedokážu vyškrábat na koně, když kdejaká malá holka naskočí a jede. Prostě jsem objevil úplně nový svět a novou výzvu. Učil jsem se všechno krok za krokem, nejdřív jsem si řekl, že se musím naučit vylézt na koně, pak klusat, pak cválat, tehdy jsem ještě mohl.

No a pak už se mi v hlavě rodil nápad, že bych tenhle sport chtěl dělat. Moje okolí to vnímalo jinak, slýchal jsem od jezdců, že se svým handicapem nikdy žádné závody nezvládnu, že se jenom vezu, a tak. To bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet. Hned jsem si řekl, počkejte, já vám ukážu.

Bylo pro mě symbolické, že v den úmrtí mého táty, který mě ke koním přivedl, jsem na přání rodiny absolvoval závod v Herouticích a poděkoval mu tak za všechno, co pro mě udělal.

Jakou máte diagnózu a co to pro vás znamená?

Mám roztroušenou sklerózu míchy diagnostikovanou již na střední škole, v mém případě choroba hodně postihla nohy, ztratil jsem hybnost a koordinaci těla. Nemám stabilitu a laicky řečeno, neposlouchají mě nohy. Nemoc s agresivním průběhem mě postihla brzy a silně, nicméně díky včasné léčbě se její projevy podařilo zpomalit. Mám štěstí, že mám silnou vůli a snažím se vše brát pozitivně. Moje motto je, že dokud žiju já, tak nemoc bude poslouchat mne, až to vzdám já, ať si dělá, co chce.

Jaké specifické nároky máte na koně?

Potřebuji klidného a vyrovnaného koně, který dokáže vnímat můj zdravotní stav. Můj osudový kůň je Figaro, na kterého nedám dopustit. Na něj jsem si prvně sedl, poprvé klusal, poprvé cválal, poprvé spadl… Pak jsem si ho koupil a je to především můj parťák, moje rezaté dítě. Když na něm jede kdokoliv jiný, je rázem živý až divoký, ale se mnou je naprostý beránek. Protože se mnou nemůže cválat, mám ve stáji domluvená děvčata, která s ním jezdí ven, aby se mohl proběhnout. A ony mi pak vyprávějí s očima navrch hlavy, jaký je to divočák.

Moje závodní kobylka Lilie má také úžasný charakter, je klidná, vyrovnaná a nic neřeší. Jen má panickou hrůzu z poníků, takže když potkáme poníka, je to trochu náročnější, ale pořád je tam vzájemná důvěra.

S koňmi vám tedy pomáhá druhý jezdec?

V paradrezuře jsem zařazený v první skupině, mohu jezdit jen v kroku. Před závody tím pádem nemohu sám opracovat koně ve všech chodech, proto je povolen předjezdec. Ten koně náležitě opracuje. Stejně tak je to i ve stáji, kde mám kamarádky, které mi pomáhají a koně pohybují. Chodit pořád jen v kroku by pro každého koně bylo utrpení.

Jak často trénujete?

Aktuálně máme zimní pauzu, nemáme halu, tak mají koně volnější režim. Pomalu začínáme a koncem února už budeme jezdit tak dvakrát až třikrát týdně. Trénuje mě Renata Sedláčková.

Nekladete si malé cíle, vyrazil jste i na mistrovství Evropy.

První závody jsem absolvoval se svým milovaným Figarem, abych se rozkoukal a vůbec se seznámil s tím, co mě čeká. Už tenkrát měl svůj věk, přímo v den našeho prvního startu slavil dvacáté narozeniny. Nadělil nám první místo, absolvoval se mnou celou sezonu, ale já měl jasno, že si zaslouží závodní klid. Mistrovstvím ČR ve Zduchovicích jsem s ním jeho závodní kariéru ukončil. Další sezonu jsem nastartoval s Rokosem a s tím jsme se opravdu dostali až na mistrovství Evropy. Já jsem po účasti na mistrovství ČR hlavně chtěl jít dál a ukázat i ostatním, že se nemají vzdávat svých snů.

Doopravdy lidi inspirujete, myslím, že díky vám se k paradrezuře odhodlal i další jezdec.

To byl můj kamarád Kamil Vičar. Sledoval mě na internetu a oslovil mě, protože si nebyl jistý, zda se přihlásit do závodu. Postupem času se osmělil, přihlásil se a po prvních závodech říkal, že si to nesmírně užil a nikdy toho nebude litovat. Letos řady parajezdců rozšíří další moje kamarádka, Martina Žvačková.

Kdo vás inspiruje nebo je vaším vzorem?

Fantastický jezdec, a hlavně člověk Pepo Puch. Vždy dobře naladěný, pozitivní a ochotný pomoct a podpořit. Potkali jsme se osobně a musím říct, že jeho poplácání po zádech a hláška Guter Ritt (dobrá jízda) po závodě pro mě byla obrovská odměna a inspirace zároveň.

Jaká je atmosféra mezi paradrezurními jezdci?

Hodně si mezi sebou pomáháme. Když jsem poprvé přišel na závody, tak jsem se trochu bál, ale hned druhý den jsem už měl pocit, že do té rodiny patřím. I na mezinárodních závodech fungujeme jako tým. Ale jsme také soupeři, ve chvíli, kdy vjedu do obdélníku, tak jedu za sebe a neznám bratra. Nesoupeřím proti ostatním, ale bojuju a soupeřím sám se sebou, snažím se opravovat své chyby a nedostatky, učit se stále něco nového.

Hodně lidí si myslí, že paradrezura je nějaké víkendové svezení se na koni, abychom se nenudili. Ale je to opravdu sport jako každý jiný, skupina 5 je na úrovni běžných závodů stupně S. Já jezdím v kroku, a to si hned hodně lidí řekne, no jo, to umí každý. Jenže moje tělo nefunguje jako běžné zdravé. Já jim říkám, ať si zkusí dát na jednu nohu dvacetikilové závaží, na druhou pětikilové a zkusí s tím chodit. S tímhle handicapem já klusat nebo cválat nemůžu, jsem jak neřízená střela a nemám pohyb vlastního těla pod kontrolou. Nemluvě o koni. Dříve jsem byl ve skupině 1B (dnešní Grade 2), kde jsem měl částečně i klus, ale bylo to překlasifikováno a na základě zdravotního stavu jsem byl přeřazen. Bylo jasně vidět, že klus je pro mě problematický. K vedení koně používám místo nohou dvě tušírky.

S handicapem se prostě musíte naučit žít. Pracuji v záchranné stanici pro zraněná zvířata a tam je to stejné, zvíře s handicapem prostě žije dál na sto procent, bere život takový, jaký je, a nevzdává to, protože by v přírodě jinak nepřežilo. Tahle zvířátka mě hodně inspirují, když to dokážou ona, tak já taky. Lidé sice často říkají, že jsme něco víc než zvířata, ale základní vlastnosti máme stejné. Ano, jsem nemocný, ale to neznamená, že si sednu do koutku a budu brečet a nechám se litovat. Život je jen jeden a já si ho chci užít, věnovat se věcem, které mi dělají radost a plnit si sny.

Tomu, co říkáte, jste opravdu věrný a nebojíte se plavat proti proudu. Neprezentujete se jako člověk, který potřebuje pomoc, ale jdete za svým cílem. Když jste si vzal do hlavy, že vyrazíte na mistrovství Evropy 2019, tak jste si neváhal vzít půjčku. Nakonec vám pomohla veřejná sbírka.

Za sbírku a pomoc lidí jsem nesmírně vděčný, vybrané finance mi umožnily startovat na mistrovství Evropy, a když měl můj čtyřnohý partner zdravotní potíže, tak jsem část použil na to, aby se vrátil do zdravého stavu. Hlavně mě ale kontaktovala spousta lidí, kteří mi psali, že jsem je inspiroval a někam postrčil. Třeba jedna paní, která se po narození dítěte bála vrátit do sedla, psala, že si uvědomila, že musí brát život, jaký je, nenechat si vzít radost ze života a žít na sto procent. To prostě potěší a zahřeje.

Jak aktuálně vypadá vaše druhá sbírka? (Na pořízení setu neurostimulátorů Walk Aide na obě nohy potřebuje Vladimír více než 200 000 korun. Z vlastních zdrojů se mu podařilo shromáždit 50 000 korun, původně připravených na opravu zubů po zásahu léčby. K získání cílové částky mu pomáhá sbírka pod záštitou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové na webu Darujme.cz.)

Čekám, co bude dál, ve sbírce se vybralo přes sto tisíc, což bylo fantastické, ale zatím jsem ji pozastavil. Jsem v kontaktu i s různými nadacemi, od kterých jsem měl přislíbený příspěvek. Všechno zbrzdil covid, ale do konce ledna bych měl vědět, jaká je situace. Nechtěl bych od veřejnosti vybírat peníze navíc, to by podle mě bylo sprosté.

Už jste zmínil, že pracujete s handicapovanými zvířaty, jak jste se k této práci dostal?

To je zase jiný příběh. Nejsem z těch, co se rozčilují někde na sociálních sítích, mám raději skutky. Dělám DJ a hraji samozřejmě i na Silvestra, kdy dost trpí zvířata kvůli ohňostrojům. Někde jsem četl, že za pyrotechniku (v té době) každý Čech utratí v průměru dva tisíce korun. Protože já jsem na Silvestra vydělával, tak jsem si řekl, že ty dva tisíce vezmu a dám je nějaké organizaci, která se zabývá ochranou zvířat. Mám rád osobní kontakt, tak jsem zajel do záchranné stanice, kterou jsem měl kousek od domova. Slovo dalo slovo a ředitel mi nabídl spolupráci. Práce je to krásná, má význam a naplňuje mě.

První vlna covidu měla zajímavý efekt, nejdříve se nikam nesmělo, pak se mohlo do přírody a já se nezastavil. Lidé vyrazili ven a nacházeli zraněná zvířata. Bohužel se lidé často snaží pomáhat i zvířatům, která zachránit vůbec nepotřebují. Tyhle lidi se snažíme informovat a vzdělávat.

Ovlivnila covidová situace nějak váš trénink?

Máme venkovní tréninkové plochy, takže jsme během volnějšího období mohli trénovat jako vždycky. Během nejpřísnějších nařízení jsem hodně pracoval na sobě a majitelka Lilie ji držela v kondici. Samozřejmě mi chyběla závodní atmosféra. Paradrezurní a drezurní svět beru jako svou druhou rodinu. Covid sice přinesl nějaká omezení, ale s těmi se v životě potkáváme pořád. Jednou je nemocný kůň, jednou nemá náladu, jednou prší, jindy sněží, pravý koňák se prostě přizpůsobí. Když máte zlomenou ruku, nevymlouváte se, že to nešlo kvůli zlomenině. Prostě to doženete, zbytek jsou jen výmluvy. Když můžu, tak jdu a pracuju, pravého jezdce přece nic nezastaví.

Jaké máte cíle a vize?

S Rokosem jsem absolvoval mistrovství Evropy, kde jsme hlavně sbírali zkušenosti. Pravda je, že jsem si mezi mezinárodními jezdci obklopenými profesionálními týmy s prvotřídními koňmi připadal trošku jako ve filmu Kokosy na sněhu. S žádným úspěchem jsem nepočítal, byli jsme nováčci, ale získal jsem zkušenosti, inspiraci a chuť na víc. Letos bychom se rádi účastnili mistrovství světa v Dánsku, Lili je úžasný profík, s paradrezurou má zkušenosti, a proto bych to chtěl zkusit.

Mým cílem je inspirovat lidi, aby se nevzdávali svých snů a toho, o co se snaží. Člověk najde sto důvodů, proč něco nejde, ale nenajde si jeden, proč to nezkusit. Slíbil jsem mé kamarádce, že se jednou dostanu na galavečer časopisu Jezdectví – Koně na Žofíně. Když už jsem se tam málem dostal, zasáhl covid. Teď musím hodně pracovat, abych to jednou dokázal. Hlavním cílem mého života je být v kolektivu úžasných lidí v para a drezurním světě a trávit čas se čtyřnohými parťáky. Co víc si člověk může přát.

 

Rozhovor vyšel v únorovém čísle časopisu Jezdectví.