Tahle drobná a na první pohled křehká (ale na to nesmíte dát :o)) maminka má ve svém životě tři velké lásky. Dvouletého syna Jeníčka, manžela Iva, a samozřejmě koně.

Jako většina z nás, kdo milují koně, se snaží skloubit rodinu a ježdění. Co nejlépe pečovat o syna, manžela a dávat i koním maximum pozornosti, aby byli spokojení a vydali ze sebe to nejlepší.

Kromě westernového ježdění jí učarovala džigitovka - trikové ježdění, kterému nyní věnuje čím dál více času. Samozřejmě pod dohledem trenéra - svého manžela Iva -, se kterým se již pravidelně zúčastňuje kromě westernových soutěží také akcí s předváděním této adrenalinové záležitosti. Je to zvláštní, nejeden tvrdý chlap by něco takového nikdy dobrovolně nezkoušel. Ale Markéta si to užívá a s nadšením se učí nové triky....

Jméno,věk: Markéta Rárová 30 let
Sekce: Ranch Na Žarách
Působiště: Trojanovice
Kontakt či internetové stránky: www.ranchnazarach.estranky.cz

Jak a kdy ses dostala ke koním?
U koní jsem asi od 11 let. Nejprve jsem chodila obdivovat těžké koně v nedalekém sousedství. Jezdit jsem ale začala asi až o dva roky později na dosti svéhlavém huculovi, který mě řádně vyškolil v jízdě bez sedla. O nějakém tréninku v té době nemůže být ani řeč, bylo to spíše o vyjížďkách a hlavně splněném snu - jízdě na koni. Tenkrát jsem si musela každou hodinu na koňském hřbetě opravdu zasloužit, a jak s oblibou říkal jeho majitel: „ Dvě hodiny práce - hodina ježdění." Ale stálo to za to. Po prodeji hucula jsem začala chodit jezdit koníky s ruským původem. Tam jsem strávila nezapomenutelných 8 let. Byla to krásná léta, jezdili jsme na vyjížďky, spali na seně a měli skvělou partu.

Čím tě oslovilo westernové ježdění a jak dlouho jezdíš westernové soutěže?
K westernu jsem se dostala, až jak jsem si pořídila vlastního koně. To byl také impuls k tomu, abych na sobě začala trochu pracovat a vylepšila své jezdecké dovednosti (a že jich do té doby nebylo mnoho :o) V tomto směru mě však ještě čeká dlouhá cesta... A protože můj první koník byl hodně složitý, trvalo dva roky, než jsme spolu mohli vyjet na první závody, a další rok, než jsme se sehráli. Westernové soutěže jezdím od roku 2002.

Co byl ten první impuls pro začátek se soutěžemi? Věděla jsi od začátku, že chceš soutěžit, nebo tam původně byl záměr jezdit hlavně rekreačně a na vyjížďky?
Vždycky jsem byla soutěživý typ, takže mě krom toulání po lesích samozřejmě lákalo si zajet i nějakou tu soutěž. Dalo by se říct, že jsme Romea obsedali jeden a půl roku a pak další čtyři roky ho přiježďovali, ale nešlo to uspěchat. On byl zvláštní povaha - dal nám pořádně zabrat. Než mohl vyrazit na závody, tak jsem doprovázela manžela Iva, který v tu dobu ještě jezdil rychlostní soutěže. Občas jsme si spolu také zajeli "záchranu", takže jsem vlastně soutěžila, i když ne na svém koni.

Jak často jezdíš a jak to stíháš skloubit s rodinou a prací?
Nestíhám :o). S malým dítětem nemám tolik času, kolik bych koním chtěla věnovat. Ale jednou jsem chtěla děti, tak mají přednost. Takže jezdím, jen když mi někdo malého hlídá, anebo jezdí manžel. Teď se snažíme zaměřit na našeho mlaďocha, který to samozřejmě potřebuje nejvíce. Jinak nám na ranč chodí jezdit koně jedna slečna, což nám hodně pomáhá v naší časové tísni.

Máš koně jednoho, nebo připravuješ více koní na soutěže a jaká jsou to plemena?
V současné době mám dva koně. Celkem sice máme tři, ale jeden je Ivkův. Rokyšek: dvanáctiletý kříženec araba a hucula, který však vypadá jak čistý arab, je takové naše potěšení. Je to malý lekavec, všechno podezírá a vše ho vzruší, ale jinak zlatíčko. Je rychlý a neuvěřitelně obratný. Ještě vloni jsem s ním jezdila rychlostní soutěže pod hlavičkou WRC, ale pro jeho citlivou povahu jsem mu letos slíbila, že těch stresů na závodech ho ušetřím, a chystáme se s ním jen na dvoje neoficiální závody. Další koník je čtyřletý kříženec quartera a českého teplokrevníka - Monty. Rádi bychom ho měli jako koně na show, ale uvidíme, jestli náročný trénink zvládne. Letos se jej snažíme brát s sebou na co nejvíce akcí, aby se okoukal a více se naučil spoléhat na jezdce než na stájového kolegu, na kterém je hodně závislý.

Máš některého ve větší oblibě a proč? (neboj, my to těm ostatním přečíst nedáme ;o))
Já bych tu otázku obrátila: popravdě řečeno Monty z našich koní zlobí nejvíce a tak mé sympatie k němu jsou někdy chladnější než k ostatním. Ivo ho vystihl, říká: „Monty je dobrý kůň, jen se u něj ty dobré vlastnosti špatně hledají." :o)

Jezdíš pod dohledem trenéra a jak často? Nebo jsi převážně samouk? Čerpáš jezdeckou teorii i z knih, časopisů či internetu?
Trenéra nemám, ale byla jsem na několik rad u kamarádů, co tomu více rozumí, a díky nim jsem se posunula i v technice rychlostních soutěží (tedy já i koně, které jezdím). Něco mám samozřejmě taky načtené z knih, ale jedna věc je teorie a druhá, když vás někdo vidí a řekne, co děláte špatně a jak to napravit. Takže díky za všechny rady.

Máš v tréninku k dispozici pískovou jízdárnu nebo improvizuješ třeba na louce či vyjížďkách?
Pískovou jízdárnu nemáme, pouze 15metrový kruh, který je po obvodu vysypaný štěrkem, aby se dalo aspoň trochu jezdit i po dešti. Jinak v zimě chodíme trénovat do nedaleké haly, a jak taje sníh, tak doma na louce.

Už jsi někdy byla na nějakém kursu pro zlepšení tvé komunikace s koněm nebo jezdeckého umění, případně na jakém?
Byla jsem na kurzu přirozené komunikace Honzy Bláhy (ještě s koněm Romeo). Na podzim nebo v zimě bych ráda na kurz s mladým Montym, abychom se zase posunuli kousek dál. Tentokrát ale ne na komunikaci ze země, ale na westernový kurz.

Baví tě více práce na přiježďování nebo vyjížďky do přírody? Snažíš se i na vyjížďkách o pevnou disciplínu nebo jezdíš spíš na volné otěži a kocháš se?
Líbí se mi obojí. Přiježďování mě baví, mám radost z každého našeho pokroku. Vyjížďky by mi moc chyběly, kdybych je zanedbávala, navíc jsou skvělou přípravou na nasvalení a na dýchání koně. U nás v Beskydech není o kopce nouze, a tak máme koně stále v dobré kondici. U každého koně je to jiné - po Rokyškovi na vyjížďce chci jen rozumnou rychlost, jinak chodí na volné otěži. Jessika je na tom podobně, jen občas se snažím, aby byla trošku sbalená, a Montyho „otravuji" nejčastěji. Ne, že bych po něm celou vyjížďku vyžadovala přísnou disciplínu, ale mnohem víc než u ostatních koní. To manžel Ivo je na něj hodnější :o).

Jaká westernová disciplína je ti nejbližší a proč? Jaké disciplíny jezdíš při soutěžích?
Jsou to samozřejmě rychlostní soutěže. Je v tom kus umění i adrenalinu. Ono zajet technicky tyče nebo barely není tak jednoduché, jak si mnozí myslí. Pole Bending a Barrel Race nejsou jen o rychlosti, ale hlavně o technice a přiježděnosti.

Věnuješ se také s koněm práci ze země a jak často?
Práce s koněm ze země je výborným komunikačním prostředkem k navázání vztahu s koněm a přípravou na trénink ze sedla a proto ji celkem často využívám.

Jezdíš koně v rámci tréninku i bez uzdečky, třeba jen na ohlávce?
Rocky je ježděn na bosalu a to i v rychlostních soutěžích (je to podobné jako na ohlávce), ale ostatní koně ne. Nejsem žádný hrdina jezdit na ohlávce, když vím, že by toho naši koně zřejmě využili. Ale obdivuju ty, co se vydají jen na nákrčáku na vyjížďku. Já k tréninku potřebuji otěže, abych mohla pracovat s hlavou koně.

Máš nějaký vzor mezi trenéry či jezdci (českými nebo zahraničními) a je nějaké motto nebo zásadní věc, které se snažíš při práci s koňmi držet?
Konkrétní vzor nemám, líbí se mi každý, kdo s koněm zachází hezky a je vidět, že jsou sladěni na stejnou notu. A motto: Jezděte vždy s citem, ne za každou cenu, ať to koním není za trest, ale za odměnu.

Jakým způsobem opracováváš koně před soutěží? Snažíš se ještě pilovat nějaké konkrétní cviky, nebo se spíš soustředíš na uvolněnost a pohodu koně?
Koně zahřívám hlavně v klusu. Samozřejmě nejprve krok, pak dlouho klus, několik cvalových koleček a opět klus. V klusu si vyzkouším vše, co pak budu potřebovat ve cvalu, nejdůležitější jsou pobídky ke zpomalení a následnému prudkému obratu, kterých je v rychlostních soutěžích víc než dost. Rychlostní soutěže jsou samy o sobě pro koně výzvou k rychlosti, já se víc soustředím na techniku a teprve pak na rychlost.

Vzpomeneš si ještě na své pocity ze svých začátků na westernových soutěžích, případně na nejčastější chyby, se kterými ses se potýkala?
Na několika prvních závodech jsem byla nervózní, ale zjistila jsem, že to pak zbytečně přenáším i na koně. Dnes už nervózní nejsem, v hlavě si přehrávám, jak a co v daném úseku tratě udělám a taky to, jaké koně mám zrovna pod sebou. S každým je to jiné. Chyb byla spousta (a určitě se ještě nějaké objevují): špatné nájezdy do obratů, špatné vedení otěžemi (vnitřní ruka moc nízko), nedostatečně připravený kůň a další.

Je něco co si musíš stále hlídat při soutěžích, nebo už to tak nějak máš všechno zažité?
Při každé soutěži se soustředím, jakmile si začnu myslet, že to mám zažité, přestanu být ve střehu a hned se vyskytne nějaká ta chyba. S koněm musíme být sehraná dvojice, pak on přesně ví, co po něm požaduji, a já vím, co od něj můžu očekávat.

Vzpomeneš si ještě, když sis dělala westernovou licenci, jak to probíhalo. A z čeho jsi měla větší respekt - z teoretické či praktické části?
Nejprve jsem dělala praktickou část. Měla jsem to štěstí, že jsem tu úlohu mohla jet první jen tak na zkoušku, aby ostatní viděli, co se pojede. Samozřejmě mi zrovna koník neudělal přeskok. Pak jsem jela oficiálně a to už ho udělat musel, jinak bych si to musela zopakovat. Naštěstí napodruhé se to už povedlo. Teorie už pak byla jednoduchá - znalosti pravidel WRC.

Máš nějakou vytýčenou metu, na kterou chceš u koní dosáhnout?
Jednak si vytvořit s koněm pěkný vztah založený na vzájemné důvěře a respektu, mít je hezky přiježděné a spolehlivé. Další metu si plním právě nyní a tím je trikové ježdění.

Vím, že kromě běžných westernových disciplín začínáš i s trikovým ježděním - džigitovkou. Jak si k tomu přišla a co ti dává nejvíc zabrat?
Ivo (manžel) se džigitovce věnuje již několik let. Hodně jej potáhl Jirka Bužek, který byl ochoten se podělit o své zkušenosti. Mně se tento náročný sport vždycky líbil, avšak cestu k němu mi přerušilo těhotenství a následné mateřství. Až nyní v zimě - je to tedy půl roku - jsem začala poctivě trénovat a plnit si tak svůj další sen. Dokonce jsem se kvůli trikovému ježdění naučila ve třiceti letech gymnastický cvik - šňůru :o). Začátky nebyly jednoduché, z tréninků jsem měla samé modřiny, bolely mě snad všechny svaly a na některé triky mi chybělo kus odvahy. Ale nevzdala jsem a poslední dva měsíce jezdíme s Ivkem džigitovku spolu. Zatím sice na jednom koni, na němž se střídáme. Druhý se to začíná teprve učit.

Jak dlouho trvá připravit koně, aby byl spolehlivý při trikovém ježdění, a má na to nějaké plemeno větší předpoklady?
Je to různé, podle toho, jak rychle se kůň učí. Nejdůležitější je naučit ho nést váhu, aby běžel stále rovně, i přesto, že jezdec jede třeba na boku. U těch šikovnějších to může být rok, ale i déle. Hlavně je to o důvěře, než můžete koni svěřit svůj život, musíte mu naprosto důvěřovat. Jednoznačně nelze říct, jaké plemeno je nejvhodnější, měl by být pevný na nohách, neměl by zakopávat, měl by být odvážný (snad jsem na nic důležitého nezapomněla). U nás se džigitovka nejčastěji jezdí na lipicánech, arabech, ČT nebo jejich kříženci.

Jaký cvik ses učila jako první a který trik se ti zdá nejtěžší?
Jako první jsem se učila stoj v jednom třmeni. Vypadá tak, že pravá (nebo levá, to záleží, na kterou stranu se trik provádí) noha se nechá ve třmenu a levá se přehodí zadem přes sedlo, jako by člověk sesedal a zůstane se stát ve třmenu, jednou rukou se člověk drží hrušky. Tedy trdla, tak se jmenuje ta část trikového sedla, co je na jiných sedlech hruška. Druhou rukou se zdraví diváci. A nejtěžší trik? To záleží na tom, jestli máš na mysli ten nejnáročnější ze všech triků, anebo ten nejtěžší z triků, které jezdím já. Protože já zdaleka neumím ani polovinu triků, které se dají předvést. Takže když mám říct, který je ten nejnáročnější ze všech, tak asi podlez pod koněm anebo podlez pod krkem. Podlez pod koněm u nás v republice, co já vím, umí pouze jeden človíček - Jirka Bužek. A pokud to zohledním je na ty, které dělám já, tak je to asi "křížek", který teprve začínám trénovat.

Stíháš kromě koní ještě nějakého dalšího koníčka, či máš nějaké tajné hobby, u kterého doufáš a těšíš se, že se na něj vrhneš, až budeš „mít víc času"?
Moje další hoby je zahrada. Stále se vrtám v hlíně a vysazuji si nové a nové keře a trvalky ku zkrášlení naší „Perníkové chaloupky", jak říkáme našemu malému dřevěnému domečku. Na zahradě si totiž můžu pracovat i s Jeníčkem, kdežto když chci trénovat koně, tak potřebuji hlídání. Kdysi jsem hrávala na kytaru, ale tu teď zanedbávám ze všeho nejvíc.

Jaké jsou tvé největší úspěchy ve westernovém ježdění - čeho si nejvíce ceníš?
Úspěchem je pro mě každý dobře odjetý závod. Ale pokud máš na mysli konkrétní výsledky, tak to je asi titul vicemistra ČR v Pole Bending v roce 2005. Také mě těší umístění na závodech, kde se sejde 20 i více jezdců, což je většinou na těch neoficiálních.

Je někdo, kdo ti hodně pomáhá při všem tom snažení kolem koní?
Určitě manžel, protože jak máme malého Jeníčka, tak se stará o koně téměř sám. A ještě mi ho „chudák" musí občas pohlídat, abych mohla jezdit :o). Velký dík mu patří i za to, že mi ochotně půjčuje koně, především Jessiku, na trikové ježdění a příležitostně i na rychlostní soutěže.