Jak to tedy bylo, Filipe? Ty a EQUICHANNEL? S tím bych, s dovolením, ráda začala.

Já bych začal jinak... Jsem rád, že mohu, po mnoha letech, poskytnout rozhovor pro EQUICHANNEL! A jak to tehdy bylo? Opravdu jsem nepřímo stál u zrodu tohoto serveru. Bylo to před dvaadvaceti lety, kdy jsme s Tomášem Tenglerem seděli jeden večer v šumavské restauraci. Dávali jsme hlavy dohromady nad sestavením nějakého takového portálu. Tomáš měl ten nápad a já byl první, kdo mu mohl nějak odborně poradit. Dal jsem mu tehdy kontakt na Lenku Gotthardovou, a pak už to šlo dál beze mě. Nicméně první nástřel serveru byly vlastně jakési webové stránky s mými obrazy. Je to takový pravěk EQUICHANNELu, o němž už vím asi jenom já.

Jsi víc malíř, herec, trenér, učitel, nebo jezdec? Kdo vlastně opravdu jsi? :) Mění se ti, v průběhu „dospívání“ životní priority?

Od dětství jsem byl členem Divadelního studia a Lidové školy umění, na níž se vyučoval výtvarný obor, a od dětství jezdím na koni. Své tři vášně dělám tedy od malička a všechny jsem dovedl na profesionální úroveň. Vedle toho ještě učím chov koní a angličtinu na kurzech či školách. Cítím se být jen „Filipem“, který dělá, co ho baví. Koně a pedagogika jsou však nyní mou hlavní profesí. Priority se věkem trochu mění, ale nikoliv zcela zásadně.

Kde a kdy se tvůj život spojil s koňmi? Byla v tom magie, nebo to je „úplně obyčejný příběh“?

Ke koním mě přivedlo okouzlení četbou Mayovek, kde je vztah člověka a koně natolik idealizován, že mu nešlo odolat. Začal jsem tedy jezdit v JK Úslavan v Blovicích, kde jsem zjistil, že soužití s koňmi je v reálném životě snad ještě lepší, než bylo psáno v knihách. Brzy jsem se začal zajímat více o dostihové ježdění a záhy jsem nastoupil jako jezdec amatér v chuchelské stáji trenéra Šmídka. Potom jsem jezdil několik let u trenérů Šatry a Pejškové.

Bylo to magické ‒ v Blovicích to kouzlo venkovského hřebčína, spousta kamarádů, třicetihlavé stádo, ježdění do terénu s dalšími koňmi na ruce a žně s původními zemědělskými stroji. A potom v Chuchli ti citliví plnokrevníci slavných jmen a kolegové žokejové, kteří byli v mých očích hrdiny.

Vím, že jsi k drezuře došel ne příliš rovnou cestou. Jsou tvé zkušenosti z dostihového světa „použitelné“ i pro klasické jezdectví? A jak vůbec vnímáš sportovní drezurní ježdění? V posledních desetiletích má kolem sebe mnoho „vykřičníků i otazníků“. Vidíš je i ty, nebo ne?

S drezurou to začalo v Irsku, kam jsem odjel se svou budoucí ženou Katkou v roce 2000. Katka se více zajímala o sportovní ježdění a já zase o dostihové. Začali jsme však u dostiháků ve steeplechase stáji W.P. Mullinse. Byla to skvělá zkušenost, která navázala na mé zahraniční zkušenosti z Rakouska, kde jsem jel několik dostihů. Jenomže se dostavily zdravotní obtíže s obratlem, což byl následek dávného pádu v Chuchli. Na základě verdiktu lékařů jsem byl nucen dostihy opustit. Nicméně jeden z lékařů mi posvětil jezdectví jako dobrý sport pro udržení svalové hmoty kolem páteře.

To byl tak trochu spouštěč skrytého zájmu o sportovní ježdění. Bylo nám nabídnuto místo v irském Kildare ve stáji německé trenérky Gisely Holstein. Je Paalmanovou žákyní a spoluautorkou jeho knihy Skokové ježdění. Okouzlily nás její drezurní lekce a já už nikdy necítil potřebu se vrátit k dostihům. Zkušenosti z dostihů jsem uplatnil i ve sportovním jezdectví. Hodily se mi například znalosti práce s hřebci a citlivými koňmi.

A vůbec. V Irsku je svět sportu a dostihů více spjatý než u nás. Rozdílnost obou disciplín jsem neřešil. Byl jsem šťastný, že mohu dál jezdit a zlepšovat se.

Nyní bych se rád vyjádřil k otázce sportovního drezurního ježdění. Je to poněkud komplikované. Platí, že existuje pouze dobré a špatné jezdectví. Vím však, na co narážíš. Asi na různé experimenty nebo tvrdé metody v tréninku koní. Podle mého názoru jsou tyto vykřičníky patrné ve dvou sférách drezury a často se odrážejí v kritice přihlížejících. Já bych ty kritiky rozdělil na dvě skupiny ‒ na kritiku laiků a znalců. První kategorie jsou lidé, kteří kritizují cokoliv, co souvisí se sportem, a pro něž je třeba přivedení koně na otěž nebo použití tušírky sám o sobě velký problém. Druhá skupina je často z řad profesionálů, kteří poukazují například na stáje, které při nutnosti rychlého efektu nebo obchodování s koňmi produkují rychlokvašně trénované mladé koně, jejichž věk není ještě úměrný jejich aktuální výkonnosti.

Za sebe musím říci, že v drezurním prostředí, v němž jsem se ocitl já, se s koňmi vždy zacházelo dobře. V Anglii i v Irsku je dohled na welfare koní ve sportu na vysoké úrovni. V České republice to také nevidím nijak dramaticky. Obecně ke snížení špatných metod tréninku přispívá moderní technologie a internet, kdy každý je svým způsobem na háku a dá si raději pozor, než aby si zkazil reputaci tím, že se někde nechá natočit, jak hrubým způsobem trénuje nebo jezdí koně.

Celý život jsem vnímal, že drezura je způsob gymnastického i mentálního využití koně. Jedná se o nejintenzivnější možnou spolupráci koně a jezdce, navíc tato aktivita velmi rozšiřuje hranice fyzických i duševních schopností obou. To napovídá, že cesta k ideálu je velmi těžká a dlouhá a ne vždy musí jezdec s koněm v procesu vypadat dobře. Zde se často rodí kritika nezasvěcených přihlížejících. Ovšem ve většině případů neoprávněně.

Sám vidím, že i v případě talentovaných a svědomitých jezdců, kteří se poctivě učí, je každý víceméně konfrontován s vlastní nešikovností, která se však časem odstraní. Kritici často zapomínají, že jezdci jsou také v procesu učení a zkrátka potřebují najezdit potřebné kilometry. Kritizovat jezdce v procesu se nesluší. Má-li kritik možnost jezdci nějak pomoci radou, ať tak udělá a nekritizuje. Nebo ať se vzdá komentáře a podívá se za dalších pět let, jestli se jezdec zlepšil.

Často se mluví o tom, jak dlouho trvá trénink koně do Grand Prix. Leckdy více než šest let. Méně často se však mluví o tom, že výcvik jezdce, třeba jen do stupně S, je proces leckdy ještě zdlouhavější. Během své cesty jezdec udělá přirozeně mnoho chyb, z nichž se však učí a poučí.

Za sebe mohu říct, že drezura a závody jsou jen doplňkem celého životního stylu s koňmi. Já a má žena s koňmi doslova bydlíme. Vchod do bytu máme totiž hned z naší stáje. Prožíváme veškeré radosti i strasti našich koní.

Myslím, že by se každý jezdec měl naučit otázkám kvality stable mangementu se stejným odhodláním, s jakým se učí jezdit. Trénink koní je s péčí o koně totiž úzce spjat. V našem stájovém režimu jsou například jisté věci, k nimž nikoho nepustíme, protože se sluší, aby je jezdec dělal sám. Třeba krmení jádra vždy obstarávám já nebo má žena.

Rád bych ještě uvedl, že jezdectví a přístup ke koním se liší podle zemí, národností lidí a plemen koní. Doma mám v péči koně různých plemen ‒ holandské, německé, české teplokrevníky, anglické nebo arabské plnokrevníky, fríské koně, lipicána, i poníky a je zajímavé zažívat a sledovat ty rozdíly. Pro drezuru je jednoznačně nejvhodnější teplokrevník. Nicméně práci s velkým sportovním teplokrevníkem vnímám jako mnohem závaznější činnost než s jinými plemeny. Teplokrevník je vyzbrojen chody, temperamentem i silou. Řeklo by se hodný sluha, ale zlý pán. Díky vyšlechtěným vlastnostem, které mohou z teplokrevníka učinit špičkového sportovce, se totiž při tréninku může jezdec leckdy octnout na tenkém ledě a spolupráce s takovým koněm může být velmi obtížná. Vidím, jak se s pracovními požadavky v tréninku každý typ koně vyrovnává trochu jinak. Také vidím, jak se chov koní i samotná drezura mění v průběhu času. To samo uvádí pohled na drezuru do perspektivy z mnoha dalších úhlů.

Více než s vykřičníky nad sportovní drezurou se však pozastavuji nad nízkým standardem welfare a tréninku koní v leckterých hobby sportovních stájích, kde jsou jezdci celoživotními hledači a v domnění, jaké jsou „cool otevřené hlavy“, směšují několik tréninkových způsobů dohromady. Výsledkem bývá nedůsledně trénovaný, zmatený kůň ve špatné kondici. O tom se nikde nemluví a přitom takových stájí vidím stále bohužel dost. 

Tvoje obrazy jsou, i když samozřejmě ne všechny, esencí dostihového světa. Mají tedy dostihy v tvém životě stále ještě své místo?

Dostihy maluju, protože mě fascinují svou akčností, barevností, spojením drsné přírody s absolutní mocí civilizace a také proto, že jsem se jich aktivně účastnil. Dostihová malba je však také tradiční tematikou v malířství koní. Tato specializace je navíc na britských ostrovech velmi žádaná. V Irsku jsme s manželkou, která je rovněž malířkou, vystavovali v Redmond Fine Art, což je špičková galerie zaměřená na sportovní motivy. Vrcholem našeho snažení bylo členství v SEA ‒ Společnosti britských malířů koní, kde můj obraz dostal ocenění na Salónu v Londýně v Mall Gallery a získal titul „Nejlepší dostihová malba roku 2007“.

Mám v dostihových kruzích ještě pár známých a dostihy sleduji. Tudíž mě stále inspirují. 

Myslíš, že se tvoje herecké aktivity odráží i v tvé práci? Jsi díky nim lepší trenér? Lepší učitel? Lepší člověk? Propojuješ koně, divadlo a umění v některých aspektech svého života? Nebo to jsou samostatné kapitoly?

Hercem se člověk narodí. Herec pozoruje, deklamuje, je svérázný a nerad dělá jen jednu věc. Mohu říci, že tohle platí i u mě. Užívám si hostování v divadlech, stejně jako si umím užít malování obrazů a práci s koňmi či lidmi. Nicméně cítím, že můj přístup k životu nejvíce ovlivnili koně. Koně a kumšt propojuji, už tím, že koně maluji, nebo pořádám divadelní hry na motivy Karla Maye, v nichž koně účinkují s námi.

Existuje něco, co tě zásadním způsobem formovalo?

V drezuře mě nejvíce formoval bezpochyby můj učitel pan David Pincus.

Změnilo se něco v tvém přístupu ke koním poté, co ses stal otcem? Třeba u sebe jsem v roli rodiče zásadní změny v pohledu na „život“ zaznamenala. Jak jsi na tom ty?

Otcovství mě ovlivnilo zásadně tak, že mě více zaměstnalo. Pochopil jsem, že děti jsou vlastně to nejdůležitější v mém životě. Všechno ostatní je vedlejší. Potíže se strachem, které jezdce po narození potomka někdy přepadnou, jsem si odbyl už při diagnóze svého obratle.

Kteří koně tě naučili nejvíc a které jsi nejvíc miloval? Co považuješ za svůj největší úspěch?

Mám rád koně jako celek. Nicméně se neubráním vzpomínat na některé více než na jiné, protože mi byli třeba sympatičtí nebo mě naučili něco zásadního. Ze svých koní musím jmenovat Storma. Náročně jezditelný kůň, nicméně s velmi dobrou povahou a chutí učit se. Dovolil mi, abych jej dovedl do stupně TT, a je to kůň, který mě donesl nejdále. 

Při první myšlence na tento rozhovor jsem si, nevím proč, vybavila, jak ti před mnoha lety, na brněnském soustředění s panem Arthurem Kottasem, byla během lekce dost ostře kritizována ruka. Pamatuji si to, protože jsem tehdy přemýšlela o tom, jak se asi cítíš, já bych možná „ztratila nervy“. Každý na tyto věci samozřejmě reagujeme jinak, jeden se zlobí, druhý ztratí nervy, třetí má slzy v očích. Jak jsi na tom ty? A jak na tom máme být my? :)

Ano, to byla dost nešťastná lekce. Ale i to je život. Copak tobě nebo vám, milí čtenáři, se nestalo, že jste se někdy znemožnili na koni? V mém případě to bylo právě v sedle Storma. Na svou obhajobu musím říct, že to bylo v době, kdy jsme se se Stormem teprve poznávali. Je to jak jsem zmínil výše ‒ jezdec a kůň v procesu. Každý si občas prožije špatnou chvíli. Mně se to stalo na takové akci, za účasti diváků, médií a pod dohledem pana reitmeistera. Dobrá lekce pro ego jezdce.

Cítil jsem, že Storm za tu práci stojí, a že se zlepšíme. Má rada je nedělat si nic z řečí lidí kolem, zakousnout se do práce a jít dál.

Rád bych se vyjádřil k ruce jezdce obecně: Myslím, že se ve velké míře jedná o klišé. Pominu-li nedostatek rovnováhy u začínajících jezdců, vidím, že ruka jezdce ruší koně hlavně v případě, kdy jezdec ještě nedocílil ideální kombinace signálů hlavních pomůcek pro komunikaci s koněm. Některý kůň potřebuje jezdit více sedem, jiný holení, další potřebuje podpořit zádržemi rukou. Někdy je zapotřebí, aby jezdec tyto signály naopak zmírnil. Jezdec musí zkoušet hledat kombinaci signálů vůči každému jednotlivému koni doslova badatelským způsobem. Zjemnění nebo zesílení určitých signálů může zlepšit práci ruky jezdce. Dále je zapotřebí si uvědomit, že tyto signály nelze „zprovoznit“ jen tak na povel. Člověk jako vzpřímený savec je zvyklý dělat prvky jemné motoriky hlavně rukama a horní částí těla. Na koni musí začít fungovat obráceně ‒ od pasu dolů. Je staré rčení, že jezdec se musí naučit myslet zadkem. Zapojit sed a holeň tak, jak to potřebuje kůň, je to dlouhý proces, protože je nutné přeškolit náš mozek, tak aby se „computer“ motoriky přesunul od shora tam dolů. 

Máš hodně zkušeností ze zahraničí. Kde jsi všude byl a s kým? :)

Vedle výše zmíněné stáje Gisely Holstein v Irsku jsem na její doporučení šel se svou ženou Katkou studovat do Anglie koňařskou vysokou školu ‒ British Horse Society. Začali jsme v Londýně prezenčním studiem na statusu pracujícího žáka, posléze jsem pokračoval dálkově a složil jsem profesní zkoušku v jezdeckém sportu a pedagogice.

Následovala dlouhá spolupráce s Grand Prix jezdcem a trenérem Davidem Pincusem a jeho ženou Serenou v Bartestree u Herefordu. V jeho centru Sheepcote se vzdělávají jezdci z celého světa už přes třicet let. Nádherná romantika starých stájí, jezdecké haly, květin, spokojených koní a zajímavá mezinárodní společnost dalších spolužáků mi učarovala. David nám imponuje i tím, že do Grand Prix přivádí převážně koně vlastního chovu.

David, původně z Izraele, je žákem Španělské jezdecké školy a také někdejším spolupracovníkem Reinera Klimkeho. Má co předat. Jeho služeb využívají i světové špičky. Nyní pomáhá v tréninku například i Charlotte a Carlovi. Je mistrem tzv. work in hand. To je práce spíše pro chlapy. Jako jediný chlap, v převážně dívčím kolektivu, jsem byl tehdy Davidem vybrán na asistenci při tréninku koní na ruce. Bylo to skvělé a vedle jeho koní jsem s ním učil piaffovat koně i u Carla Hestera.

David působí na první pohled jako morous, ale pod slupičkou se ukrývá férový chlap, který chce žákům a kolegům pomoci. Jako zkušený praktik odhadne, co žák potřebuje, a postupně posadí studenty snad na všechny své koně. Mám ho moc rád a dodnes k němu jezdím v zimě na trénink. 

Zmíním ještě stáž u někdejšího člena Cadre Noir Michela Assoulina. Ač to byla jen krátkodobá zkušenost, ukázala se jako zásadní v mé kariéře, neboť zde jsem poznal svého dalšího trenéra a kamaráda Tamira Levitana. Spolupracuji s ním dodnes. Pravidelně k nám dojíždí z Izraele, aby nám dal lekce nebo si sedl na naše koně a dal nám zpětnou vazbu.

Dnes vidím, jak je důležité vybrat si jednu tréninkovou metodu a tu se naučit co nejlépe. Jsem rád, že drezurní trenéři, u nichž jsem se učil, vycházejí víceméně z jedné školy, konkrétně z přístupu Reinera Klimkeho. Všechny cesty po výše zmíněných stájích, i nynější tréninky se skvělou holandskou trenérkou Monique Peutz, jsem absolvoval společně se svou manželkou Katkou a je fajn, že sdílíme společný život i jezdecké poznání. 

Úplně na závěr ... krátký životopis? Třeba těch pár bodů doplní puzzle, které jsme tu dnes spolu poskládali.

Životopis? :) Filip Minařík, 1979, Praha.

• absolvent Soukromé mistrovské školy umění a designu a studia jezdectví a pedagogiky pod The British Horse Society

• dříve dostihový jezdec amatér (ČR, Rakousko, Irsko), nyní drezurní jezdec (výkonnost TT, účast a umístění na MČR)

• instruktor a spolumajitel stáje Minarik Dressage ve Strážovicích u Neveklova (trénink koní a jezdců)

• původní profesí výtvarník (výstavy v ČR i zahraničí, ocenění na Salónu SEA v Londýně, hostem na Salónu Prix Temps v Lyonu)

• divadelní herec s příležitostnou účastí ve filmu, televizi i dabingu (hostování např. v divadlech ABC, Horní Počernice, Neklid)

• pedagog externista (ZŠ Novoborská a Zemědělská škola Benešov)

• manželka Kateřina Bártová, děti Ronia a Lex