Miloslav Příhoda: V military nelze jezdit proti vůli koně

Zranění koně i jezdce nejsou ve všestrannosti výjimečná a proto je v této disciplíně stále více pozornosti věnováno nejen snaze snížit míru rizika spojeného s terénní částí zkoušky, ale i problematice welfare. Dnes se v rozhovoru s Miloslavem Příhodou vrátíme k dění na LOH v Paříži. A to především v souvislosti se stále více žhavými otazníky kolem životní pohody koní.
Miloslave, asi všichni ještě máme v živé paměti LOH v Paříži, kde jste byl s koněm Ferreolus lat v terénní zkoušce, po problémech na překážce s číslem 21, vyloučen za nebezpečnou jízdu. Byly snahy o dodržování pravidel bezpečnosti a welfare na LOH 2024 optimálně nastavené nebo jste z toho, co se v Paříži odehrálo, v měl jiný pocit?
Musím přiznat, že Paříž byla pro mě hodně smutný zážitek. Všechno to vlastně začalo už na skocích 18, 19, 20. To byly velké stoly. A já jsem na tom prvním stole vzal hned první vzdálenost, která mi vyšla. Bylo to ve stínu a dva dny předtím vytrvale pršelo. Povrch byl u těch překážek trošku hlubší, než ve zbytku trati, takže ta vzdálenost, samozřejmě v kombinaci s přibývající únavou, nebyla úplně optimální. Kůň se musel víc natáhnout, to ho překvapilo, dopadl trochu toporně a jelikož tam byla počítaná vzdálenost, musel jsem změnit plán. Nemohl jsem pokračovat ve stejném rytmu, tak jsem musel trošku počkat a přidat jeden cvalový skok.Tím pádem jsem ztratil rytmus a přišel trochu moc blízko. Ferreolus musel víc zabrat a pak už to šlo hodně rychle. Asi jsem se příliš soustředil na to, jak Ferreolus dýchá, protože už od mala má problémy s dýcháním a byl s tím i na operaci. Vím ale, kdy se dostává do kyslíkového dluhu a potřebuje si trošku vydechnout a chytit se. Špatná vzdálenost a moje špatné rozhodnutí zapříčinily, že se nemohl odrazit a překážku překonat. Nicméně jsem se následně rozhodl skočit variantu a tu Ferreolus přeskákal úplně bez problému. Když jsem doskočil prvek d kombinace, tak přišla taková delší rovinka, kde jsem cítil, že Ferreolus zase zapnul, vydechnul si a chtěl běžet dál. Nicméně právě tam, na rovince za překážkou, jsem před sebou uviděl rozhodčí, která na mě mávala červeným praporkem, ať zastavím.
Miloslav Příhoda s Ferreolusem získali v drezurní zkoušce na LOH V Paříži 35.70 trestných bodů a byli na průběžném 45. místě
A věděl jste proč vás zastavili? Že sbor rozhodčích vyhodnotil, že kůň nemá dostatek sil, aby mohl v krosu pokračovat?
Nevěděl. Vzhledem k tomu, že některé překážky se daly propojit různě a měly třeba čtyři varianty překonání, nebyl jsem si jistý, co je za problém. Říkal jsem si, jestli se třeba něco nestalo přede mnou. Ani rozhodčí nevěděl, co se děje, zastavil mě a až po třech, čtyřech minutách přesunul za koridor, který vyznačuje trasu. Nebylo jasné, jestli budu pokračovat, nebudu pokračovat, zjišťovalo se, co se stalo. Přestože se pořadatelé snažili o dodržování pravidel bezpečnosti a welfare, právě tady, na místě určeném k zastavení jezdce, nastal první problém. Nebyl tam žádný volný prostor. Samozřejmě tam byl kýbl s vodou, který mi nabídli, abych mohl koně zchladit, ale musíte si uvědomit, že ten kůň měl za sebou tři čtvrtě crossu, do cíle zbývalo asi osm překážek a necelý kilometr, a byl rozběhnutý. To nemůžete jen tak zastavit a stát. Ve stopping pointu jsme tedy čekali, nikdo nic nevěděl. Kolem ale už projížděli další jezdecké dvojice, takže bylo jisté, že trať pokračuje. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že budu vyloučený za nebezpečnou jízdu. Důvod mi nikdo neřekl, že mi to sdělí v cíli.
To musela být dost stresující situace.
Nešlo jen to, že jsem vůbec nevěděl, proč nás rozhodčí zastavili. Problém představovala i masa diváků, přes kterou se vlastně nebylo možné dostat do cíle. Musel jsem počkat na jízdní policii a cesta do cíle rozhodně nebyla ukázkou bezpečnosti a ani kvalitního welfare. Rozběhnutého, rozdýchaného, roztepovaného a neklidného koně z terénní zkoušky vedete špalírem lidí. Musel jsem poprosit policistky, zda bychom nemohli alespoň naklusat, protože Ferreolus se opravdu potřeboval uklidnit a vydýchat. Takže jsme klusali davem lidí, policistky pískaly na píšťalky, lidé nevěděli co se děje, takže tleskali, pískali, děti si chtěli sáhnout na koně. Bezpečnost a welfare? Mluvil jsem o tom s kolegou z Polska, který měl úplně stejný zážitek. Sám se rozhodl vzdát někde u skoku číslo 10 nebo 11. Cestu do cíle měl ještě delší než já a probíhalo to naprosto stejně. Tohle v Paříži rozhodně optimální nebylo.
A jak to probíhalo v cíli?
V cíli nás už čekal veterinář, který dostal pokyn, že kůň je zastavený, protože už nemůže. Po dvou, třech minutách ovšem veterinář konstatoval, že kůň je naprosto v pořádku, má dobrou dechovou i tepovou frekvenci i teplotu a může jít do boxu. Takže o to víc vás pak mrzí situace, která následně nastala. Skoro před celým národem jsem vypadal jako tyran koní, který pro úspěch koně strhá. Ferreolus v Tokiu a i na všech předchozích akcích ukázal, že je kůň, který se může rovnat s těmi nejlepšími koňmi světa. Sice si bohužel celý život nese handicap, ale já o tom handicapu vím. Vlastním ho od jeho čtyř let, jsem s ním celou jeho kariéru. Začínali jsme na nejnižší obtížnosti a dostali se až na olympijské hry, mistrovství Evropy, mistrovství světa. Takže si troufám říci, že toho koně znám opravdu nejlépe ze všech. Když skočil tu kombinaci, kde se odrážel úplně normálně, byl jsem si jistý, že může pokračovat dál. Kdyby tomu tak nebylo, určitě bych neuvažoval o tom, že budu v závodě pokračovat.
Takže při snaze dosáhnout úspěchu nikdy nepřekračujete „bezpečný bod“?
Celý život si zakládám na tom, aby byli moji koně co nejlépe připravení. Opravdu na to dbám. A je jedno jestli je to drezurní, skoková nebo krosová část. Vždy se maximálně snažím, abych své koně všestranně rozvíjel. Samozřejmě – každý kůň má své silné a slabé stránky a tomu je potřeba trénink přizpůsobit.
Jeden postřeh. Večer po krosu, někdy kolem sedmé hodiny, mi přišla zpráva, zda bych se nemohl dostavit do hlavního stanu grand jury, že by se mnou chtěli probrat celou tu situaci, vyjasnit si, co se vlastně stalo. Byl jsem velmi zvědavý, co se bude řešit a šel jsem tam s očekáváním, že dostanu nějakou pokutu. Protože když je důvodem eliminace nebezpečná jízda, tak to samozřejmě moc dobře nevypadá. Nicméně setkání bylo nakonec velmi přátelské. Komise se ptala na můj názor, na mé pocity a já jsem jim vylíčil přesně to, co jsem už zmínil. V Paříži to bylo udělané tak, že po celé trati byly kamery, které snímaly všechny jezdce na trati a bylo tam asi 12 televizních obrazovek, na které členové grand jury mohli detailně sledovat jezdce. Pokud viděli nějakou špatnou situaci, mohli se na danou dvojici zaměřit. Řekli mi, že ze záběrů získali dojem, že kůň vypadá unaveně a když došlo k té neposlušnosti, byl to pro ně signál, že kůň už nemůže dál. Já jsem se ptal, proč nepočkali, když viděli, že jsem pak normálně odskákal variantu. Bohužel odpověď byla, že olympiáda je globálně sledovaná akce a že musí být – díky tlaku na zajištění kvality welfare – velmi obezřetní a musí se snažit předcházet špatným událostem. Proto nechtěli čekat, co se bude dít dál. Nechtěli riskovat pád nebo špatnou situaci a i když mě na trati čekalo už jen pár lehkých skoků, rozhodli se mě zastavit. Padala tam slova, že je to samozřejmě mrzí a že chápou, že Ferreolus je kůň, který má za sebou výsledky a není na této úrovni začátečník.
Už se vám někdy něco podobného stalo?
Právě, že ano. Podobná situace se mi stala před dvěma lety na mistrovství světa v Pratony del Vivaro a tam rozhodčí nic neřešili. Prostě jsem skočil variantu, byla mi připsána neposlušnost a pokračoval jsem dál. Druhý den jsem prošel kondiční zkouškou a přeskákal celý parkur. Nikdy jsem neměl problém s tím, aby by mě držel veterinář delší dobu s tím, že kůň není připravený nebo že se nemůže vydýchat nebo zklidnit, To se mi opravdu nikdy nestalo, tak jsem ani nepředpokládal, že by něco takového mohlo přijít. Ale už se s tím nedá nic dělat. Prostě to v Paříži dopadlo tak, jak to dopadlo. A vlastně je to pochopitelné. Výkony všech jezdců jsou na olympiádě pod drobnohledem, ozývají se hlasy, že jde o týrání zvířat, že je porušováno welfare, že by koně na olympiádě vůbec neměli být...A to vyvolává tlak, který se v hodnocení výkonů jezdců samozřejmě odráží. Snaha rozhodčích eliminovat možné problémy je – a asi musí být - prostě maximální. Na jednu stranu to chápu, na stranu druhou…
Myslíte si tedy, že tlak kolem welfare je dnes už tak silný, že se jezdci začínají bát, že je rozhodčí, nebo i veřejnost, neprávem obviní z týrání nebo nebezpečné jízdy a to následně ovlivní jejich výkon?
Asi ano. Často víc přemýšlím nad tím, jak to ježdění vypadá, než abych se soustředil na koně a na výkon. Ale musíme se s tím vyrovnat, musíme se snažit špatným situacím předcházet. I když je to kolikrát hnané do maxima a člověk se opravdu bojí něco udělat, jen aby to nevypadalo špatně nebo nebylo špatně pochopeno.
Je to strašně složitá situace. Jako člověk, který je od mala u koní každý den, zažívám různé situace. A některé věci se prostě stávají, nic s nimi neuděláte. Mladý kůň může být nervóznější a může se kousnout do jazyka. Jazyk je samozřejmě hodně prokrvený, takže když má napěněno, pěna se okamžitě zbarví do ruda. A vypadá to prostě strašně. Jako by měl zmasakrovanou hubu a chyběla mu půlka jazyka. Ale jde jen o malé kousnutí. Nebo prostě jezdíte na opracovišti a kůň zakopne, zašlápne se, škrtne si zadní nohou o zadní nohu. A jak je nakovaný, tak teče krev. To všechno jsou ale běžné situace, kterým nelze zabránit. V každodenním životě se nad nimi nepozastavíte. Stane se, tak to prostě je. Jsou to normální události, které se mohou stát i vám. O něco se praštíte, přivřete si ruku do dveří. Zraníte se o martingal nebo otěže, teče vám krev a často si toho ani nevšimnete. Samozřejmě nic z toho není ideální, ale nevyhnete se tomu, ani kdybyste se na to extrémně soustředil.
Jenomže dnes jsou jezdci díky sociálním sítím pod extrémním tlakem. Každý má mobilní telefon, může fotit a nahrávat, a proto se samozřejmě všechno přiostřuje. Všechno je víc na očích, je víc vidět. A je také víc slyšet ty, kteří nemají jezdecký sport rádi. Ale je potřeba si uvědomit, že koně nejsou stroje, že mají svoje charaktery, svoje nálady, svoje pozitivní i negativní vlastnosti a k nepříjemným situacím, které člověk vůbec nechtěl, proto může dojít. A stává se to obvykle právě tam, kde byste to nejméně čekali nebo kde je to zcela nevhodné. A pak to samozřejmě vypadá špatně.
V této souvislosti bych zmínil jednu událost, která se také stala v Paříži. Dva dny před začátkem jsme mohli s koňmi do arény. Byl tam postavený drezurní obdélník a my jsme, rozděleni po skupinách, mohli jezdit jak v obdélníku, tak i kolem něj. Každá skupina měla určený čas. Všichni to měli stejné, aby to bylo fér. Když moje skupina jezdila v obdélníku, jeden z brazilských jezdců krokoval na rezavé klisně kolem a povídal si s kolegou. Měl volné otěže, držel je za přezku a i nohy měl ze třmenů. Už jen relaxoval a chystal se odejít. Bohužel jeden z fotografů seskočil z tribuny a ozvala se rána. Brazilcova klisna se lekla a nacválala. Jezdec to nečekal a neměl koně pod kontrolou. Protože hrozilo zranění některého ze stewardů nebo koní, trochu hruběji klisnu zastavil. Ale jak klisna zvedla hlavu a prudce zastavila, nevypadalo to dobře a jezdec dostal žlutou kartu za násilí na koni. A zase to celé vypadalo sprostě, jako by ten Brazilec svého koně týral. Přitom se jen snažil rychle vyřešit nastalou situaci.
Máte pocit, že sportovnímu jezdectví chybí etika? Že jezdci porušují welfare koní?
Myslím si, že všichni lidé, kteří sportují s koňmi, nebo rozhodně převážná většina z nich, věnují koním maximum svého času a - obzvláště na té nejvyšší úrovni - to určitě nikdo nedělá proto, aby trápil koně nebo jim úmyslně ubližoval jen aby dosáhl lepších výsledků. Rozhodně to není můj případ. Koním jsem obětoval celý svůj život a všechny své finance. Každý den jsem do rána do večera ve stáji, stěhuji se kvůli koním, stěhuji se kvůli prostředí, aby se koně cítili dobře a byli co nejlépe připravení. Určitě se koním nevěnuji proto, abych si zvyšoval ego a měl výsledky. Dělám to proto, že mám koně rád. Vše kolem welfare je dnes velice složité a myslím si, že ještě složité bude.
Všestrannost a welfare jsou tedy spíše partnery než protiklady?
Všestrannost je trochu jiná, než drezura nebo parkur. Dělám jak drezurní sport, tak i skokový, v krosu ale musí být důvěra koně v jezdce daleko, daleko větší. Aby se kůň dostal na takto vysokou úroveň je nezbytné, aby v krosu svému jezdci skutečně plně důvěřoval. Koně na nejvyšší výkonnostní úrovni musí skočit do tak úzkých prostorů, že se tam sotva vejdou, na každé straně může být jen deset centimetrů od špičky jezdcovy boty nebo se skáče z takových seskoků, že vám kůň opravdu musí věřit, že ho nevedete do něčeho, co prostě skočit nemůže. Je třeba si uvědomit, že ti koně mají šest set, šest set padesát kilo a kdyby skočit nechtěli, tak vy je se svými osmdesátí kilogramy skočit nedonutíte. Pokud to nebudou chtít skočit, tak to dělat nebudou. Troufám si říci, že military jezdci zkrátka nikdy nemohou jezdit proti vůli svého koně.
Jak náročná je příprava koně na takto vysoké úrovni?
Trénink mám rozdělený. Obvykle se dvakrát týdně věnuji drezurní přípravě, jednou týdně chodím skákat, dvakrát týdně chodím různě do kopců zlepšovat fyzickou kondici a jeden den má kůň trochu volnější režim, kdy jde jenom na lonž nebo do výběhu. Koně na vrcholové úrovni trénují vícefázově, hýbou se opravdu skoro celý den. Musí být stále v pohybu, aby byli jak fyzicky, tak i psychicky optimálně připraveni. Všestrannost je strašně nevděčný sport. Trénujete den za dnem celé měsíce a pak jedete v sezóně, která ve všestrannosti trvá zhruba sedm měsíců, jen třikrát, čtyřikrát na závody. Máte tedy jen tři, čtyři pokusy na to, abyste předvedl, co jste za ten celý rok natrénoval, kam jste se posunul. Samozřejmě, že koně na nižších stupních obtížnosti toho za sezónu zvládnou víc, ale na té nejvyšší úrovni šampionátů startují koně skutečně jen třikrát, čtyřikrát za sezónu. Většinou je to ještě těžší, protože si vyberete jeden závod, obvykle ten nejtěžší nebo nejdůležitější start sezóny, a do toho pak jdete naplno. Všechny ostatní závody fungují jako přípravné, kdy opravdu na plno nejdete. Málo kdo jede všechny závody v daném roce na plno, dokáže přípravu načasovat tak, aby forma šla stále nahoru. Nechcete si toho koně zničit, nechcete ho přetížit, protože cesta na ten vrchol je strašně dlouhá. My, jezdci všestrannosti, máme na všechno kvalifikace. Od malých soutěží až po olympijské hry. A kvalifikace si nemůžete koupit. I když jste jezdec olympijské úrovně a koupíte koně, který nemá zkušenosti, jste na začátku. Musíte začít od malých soutěží a každou úroveň musíte jít minimálně dvakrát, třikrát. Nahoru se dostáváte jen pomalu. Takže i když koupíte sedmiletého, osmiletého koně, který už je vyspělý a má nějaké schopnosti – je naježděný do S úrovně v drezuře i parkuru – tak vám to nestačí. Než toho koně dostanete na úroveň 4 hvězd, což je vlastně šampionátová úroveň, tak vám to zabere minimálně 3-4 sezóny. Může to znít trochu blbě, ale když na něčem usilovně pracujete tři, čtyři roky, tak samozřejmě nechcete koni ublížit, nechcete přijít o všechnu tu práci, kterou jste do toho koně vložili.
Ale není to jen o čase. Když s koněm trávíte každý den, není to pro vás stroj, který používáte k dosažení nějakých sportovních úspěchů. Je to kamarád, společník, spolupracovník. Aby to mohlo fungovat, musíte spolu dobře vycházet a kůň vám musí věřit, že to s ním myslíte dobře. A trénink vás musí bavit, oba dva. Protože když to koně bavit nebude, tak ho žádnými donucovacími prostředky nepřesvědčíte, aby pro vás něco udělal. Když budete koně nutit, používat sílu, tak vám nebude důvěřovat, nebude s vámi chtít spolupracovat a při nejbližší krizové situaci se na vás vykašle. A to v tom velkém sportu opravdu vidíte málokdy. Když už se něco stane, tak to jsou obvykle důsledky nějakých nedorozumění. Jen výjimečně se stane, že by kůň nechtěl skočit nebo že by někde zůstal a nechtěl běžet dál, protože ti koně opravdu chtějí, důvěřují jezdci a jsou na to připravení.
Galerie






Cleverhorse...kvalitní zboží za lidové ceny. Nápad založit netradiční jezdecké potřeby dostala Anna Kohútová koncem roku 2013. A od jara 2014…

Martina Drásalová a vytrvalost. Nerozlučná dvojice. Co Martinu čeká v letošní sezoně? Kam míří a zamíří? A jaké byly její jezdecké začátky?