Martino, jaké to bylo? Stát se šampionkou českých rovinových jezdců? Takový úspěch jistě byl o velkých emocích.

Samozřejmě jsem měla radost, že se mi šampionát podařilo vyhrát. Celý ten poslední dostihový den byl nakonec velmi napínavý, protože Petr Foret vyhrál ten den třikrát a až do posledního dostihu bylo vlastně otevřené, kdo bude šampionem. Nakonec mi Garmona pomohla to moje vedení udržet a porazit v šampionátu i muže. Ještě před pár lety bylo nemyslitelné, že by vyhrála žena. Šampionát jezdců byl výhradně v rukou mužů a až předloni žena v konkurenci mužů uspěla. První ženou v historii je Jiřina Andrésová. Já jsem byla loni druhá za Davidem Liškou a letos jsem vyhrála.

Máte pocit, že ženy to mají v dostihovém sportu těžší než muži?

V dostihovém sedle to holky dřív měli určitě těžší, protože kluků bylo víc. Teď jsou šatny holek plné víc, než kdy předtím. Holky prostě ty šance jezdit dostihy dostávají, protože kluků, kteří chtějí jezdit dostihy, je u nás míň a míň.

Jak to celé začalo? Čím si vás získal dostihový svět?

Já jsem ke koním tíhla od malička. Mamka vždycky vypráví, že když jsem ještě ani neuměla pořádně chodit a slyšela jsem ve vesnici klapat kopyta, tak jsem po zadku sjela i schody, jen abych koně mohla aspoň vidět. :) Pak to začalo poníky. Ty začátky byly těžké, protože poníci prostě jsou takoví. Jezdila jsem ještě na Luxovi u pana Šnajdárka na Bobrkách, u Romana Tůmy a taky u Víti Hrbáčka na poničce Barči, s kterou jsem dostihy poníků i vyhrála. Ve Slušovicích na ponících to moje dostihové ježdění vlastně začalo. Tam jsem si i vzala do hlavy, že chci být žokejem.

Vyhrála jste stovky dostihů. Vzpomenete si ještě na svůj vůbec první start?

Na první start si pamatuji. Jezdila jsem svůj první dostih hned v prvním ročníku na Střední škole dostihového sportu a příležitost mi dala mistrová Marcela Sýkorová. Jela jsem na klisně Laadara v žákovském dostihu.

První vítězství?

První vítězství přišlo až další rok a to už bylo na koni trenéra Františka Holčáka. Bylo to v Bratislavskě v roce 2002 a kůň se jmenoval Nome Dancer.

A nejcennější vítězství?

Nejceněnější vítězství v mé jezdecké kariéře bylo asi Oaks na Slovensku. Je to klasický dostih a vrchol pro tříleté klisny. Vyhrála jsem ho s Ecologically Right trenéra Františka Holčáka. Druhá za ní přišla vítězka Českého derby Ready for Life a pamatuju si, že tenkrát jsem před dostihem cítila tlak ze všech stran. Ecologically nebyla jednoduchá na ježdění. Ve startovacích boxech byla nervózní a muselo se jí v dostihu vyhovět. Byla jsem ráda, že jsem tu příležitost dostala a ten dostih se podařilo vyhrát. Vyhrála jsem s ní pak ještě dva velké dostihy.

Co je potřeba, aby člověk v dostizích uspěl? Co je pro vás jako dostihového jezdce to nejtěžší?

Dostihovému jezdci nestačí jen fyzická zdatnost. Ta je samozřejmě podstatná, ale stejně tak je důležitá psychika jezdce, protože je potřeba, aby se žokej ,,domluvil“ s asi pěti set kilovým zvířetem. Dostih je proto o citu jezdce a určitě i o zkušenostech. Myslím, že pro dostihové jezdce je nejtěžší skloubit tu fyzickou přípravu s dobrou psychikou, protože dostihoví jezdci si často musí hlídat váhu, nenají se, musí pracovat fyzicky a k tomu nemají adekvátní energetický příjem. Je to tedy náročné i v tomto směru. Být žokej, a ještě úspěšný, není nic jednoduchého. Ale žokeje samozřejmě dělají dobří koně.

Když jezdec začíná, má před sebou vzory, ke kterým vzhlíží. To se ale v průběhu kariéry obvykle mění. Kdo nejvíce ovlivnil vás?

Když jsem začínala na těch ponících a chtěla být tím žokejem, tak se mi líbilo, jak jezdil Honza Demele. On byl takový můj idol. :) Ale v průběhu kariéry se to určitě mění. Líbí se mi, když žokej umí jezdit i - jak se říká - hlavou. Když je tam ten cit s koněm a situací v dostihu, pak je to fajn. Já se vždycky snažím v dostihu co nejvíc vyhovět koni. Oni musí mít taky tu motivaci a touhu závodit. Pak ukáží, co v nich je.

Proslýchá se, že začínáte uvažovat o konci kariéry jezdce.

Vždycky si na konci sezóny říkám, že už bych třeba příští rok jezdit nemusela. Pak se ale na tu sezónu vlastně těším. Říkám si, že když mě nic nebolí a nemusím řešit problémy s váhou, tak je to fajn. Netlačím na sebe. Když se budu cítit dobře a bude mě to bavit, jezdit budu.

Velmi úspěšně působíte i v pozici trenéra a na zisku vašeho letošního titulu se nejvíce podíleli právě vaši vlastní svěřenci. Získala jste s nimi osm vítězství z devatenácti. Jak tato vaše životní etapa začala?

Já jsem v roce 2017 začala studovat na vysoké škole učitelství praktického vyučování a mám titul bakalář. Dál už jsem ale nepokračovala. Ve stejném roce totiž otevřeli trenérský kurz na Slovensku, v Šale, a tak jsem se přihlásila i tam. Říkala jsem si, že se mi licence trenéra bude třeba někdy hodit, protože u nás se v tu dobu tak často trenérský kurz nevypisoval. A vlastně hned, tedy v roce 2018, jsem už měla v tréninku asi šest koní. Nyní mám ve stáji v péči 21 koní šesti různých majitelů.

Je mezi vašimi současnými svěřenci nějaká mimořádná naděje?

Je těžké říci jména koní, od kterých si nejvíce slibuji. Některé nemáme ve stáji dlouho a teprve je ,,poznávám“. Na podzim proběhly dražby, ze kterých máme ve stáji pět nových ročků, tři dvouleté a jednoho staršího. Tak uvidíme, kam se příští rok u nás zařadí.

Trenérský sen?

Trenérským snem jsou zdraví koně. Jen zdraví koně mohou ukázat, co v nich je. A určitě bych si přála mít ve stáji dobrého koně do velkých dostihů.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Vstávám ráno v pět a v šest jsem ve stáji. Rozdělím loty. To znamená, že určím, jaký jezdec bude ten den jezdit toho kterého koně. Obvykle jezdíme tři až čtyři koně za dopoledne. Do toho čištění, ošetřování koní. Kolem půl jedné koně dostanou oběd a mají klid. Na půl pátou jsem ve stáji znovu. U koní je a bude práce pořád. Myslím, že nejvíc důležité je mít ty koně rád. Pak ta práce baví a jde všechno líp. Kůň toho hodně cítí a vnímá energii, takže je podle mě důležité, jak jsou lidé kolem koní naladěni a co vyzařují.

Co byste si přála, kdybyste ulovila pohádkovou zlatou rybu?

Vždycky si přeju jenom zdraví! :) Pro koně i pro nás. Se vším ostatním si musí každý poradit, jak nejlíp umí. To je život.