Možná jste v poslední době zaregistrovali obrovský nárůst „ezo“ přístupu ke koním. Na české koňské scéně se nám vyrojili tzv. komunikátoři, tedy lidé, kteří nabízí své služby na poli komunikace se zvířaty. Ale nikoli komunikace postavené na řeči těla, na což jsme u koní běžně zvyklí, ale komunikaci slovní, kdy komunikátor přetlumočí vzkazy zvířete doslovně. Při uších vzadu se tak nedozvíte jen to, co už sami vidíte – že se koni daná činnost nelíbí. Ale vyslechnete si konkrétní slovní doprovod, třeba: „Nesnáším lonžování, řekni mu, že mi tím svým honěním dokolečka zhoršuje bolení kloubů“. Nebo také zjistíte něco o sobě, může se totiž stát, že komunikátor od koně přetlumočí, že jeho nemoci mají rozhoupat vás ke starosti o vaše vlastní zdraví. Věříte? Ať už je odpověď kladná, nebo záporná, určitě vám názor vytříbí dnešní rozhovor.

Katko, jak to tedy je, mají koně duši? A vnímají své lidi jako součást svého světa, nebo spíš jako nutnou přítěž zvenčí, kterou musí čas od času snášet? 

Já věřím, že koně duši mají. Stejně tak jako všechny živé cítící bytosti. A také věřím, že jsou velmi moudří a přesně ví nejen to, ke kterému člověku patří, ale i proč. Jsou tu, aby nás učili. Každý má ale jiný nástroj, který k tomu používá. Někteří například vládnou obrovskou silou a klidem, u těch cítím, jak velkou oporou jsou pro svého majitele, jak ho provázejí životem a pomáhají mu všechno zvládat. Pak jsou třeba koně citliví a zranitelní, kteří vás do této jemnosti zvou a zrcadlí vám ji, nabízí tedy zjemnění i vám. Někteří koně vás zase posouvají tím, že vám staví do cesty výzvy, přičemž vás nutí překračovat svoji komfortní zónu. Každý kůň je ve správné chvíli na správném místě. Přináší nám do života to, co zrovna potřebujeme.

Koňským světem teď hýbe obrovské téma - pocity koní tlumočené přes komunikátory. Promluvit si se svými zvířaty dnes touží tolik lidí, že mě to až zaskočilo, když jsem se poptávala mezi známými v okolí. Máš pocit, že víc se zajímají hobby jezdci, než sportovní svět? Proč?

Je pravda, že se mi ozývají spíše hobby jezdci nebo ti, co sice sportují, ale ne na vysoké úrovni. Popravdě mi tohle rozdělení ale úplně nesedí, protože jsem u "hobby" jezdců mockrát viděla úžasné věci, které s koněm zvládají a to označení je trošku zavádějící. Je to o celkovém nastavení majitele, jak koně vnímá a zda vůbec věří konceptu vědomého koně s duší. Ale když už je vám tento koncept blízký, tak se začnete ptát, co se skrývá za chováním koně, proč se dějí některé události ve vašem a jeho životě. Najednou jej vidíte jako svoje zrcadlo a prostě víte, že i třeba zranění nebo nějaký jeho neduh může být pro vás zprávou.

Co si představit pod pojmem "vědomý kůň s duší"?

Jde o to, že kůň si uvědomuje svoje konání a spojení se svým člověkem a spoluutváří jejich společný život. Koně si totiž svůj život a svého člověka vybírají a jdou pak životem se svým úkolem a posláním. Tomu pak říkám vědomé bytí.

Co koně týraní, zanedbaní, přetěžovaní a poškozovaní člověkem? Ti si také svůj úděl vědomě vybrali?

Je to stejné jako u lidí. I naše duše si vybrala právě náš život, se vším, co k němu patří. Se všemi strastmi a překážkami na straně jedné a všemi radostmi a potěšeními na straně druhé. Každý si sem přišel odžít to své, co je pro něj zrovna důležité, co jej může posunout dál.

Nač se lidé nejčastěji ptají, vedou je k zavolání komunikátora spíše konkrétní problémy, nebo obecná zvědavost?

V drtivé většině to jsou konkrétní problémy nebo situace. Ale pokaždé je to jiné a jedinečné. Koně sdělují krásná hluboká poselství. Třeba co přišli majiteli ukázat, kam ho chtějí dovést. Pokud se na to majitel zeptá a je ta správná chvíle, koně odpoví. Ale často je také důležitá sama cesta za poznáním a v tom případě se to od koně dřív nedozvíme.

Na druhé straně si povídáme i o praktických otázkách. Vlastně nikdy nevíte, co se od koně dozvíte. Protože i na praktickou otázku můžete dostat velmi hlubokou odpověď a naopak. Nejlepší je nic neočekávat předem.

Jakou mě můj kůň chce mít? 

Určitě čitelnou a pravdivou. A pak vnímající koně.

Jak s námi koně rádi tráví čas? Nebyli by raději jen na pastvině, bez našich nároků na ně?

Koně si často přejí, aby se společně strávený čas nesl na vlnách radosti, hravosti a zápalu. Ani tak nezáleží, co daná činnost obnáší. Chtějí, abychom s nimi byli v přítomném čase a naplno je vnímali. Ale taky jsem už komunikovala s kobylkou, která byla několikrát zrazená lidmi a sama mi říkala, že vlastně neví, zda jim ještě chce věřit, bylo jí v tehdejší situaci opravdu nejlépe s koňmi ve výběhu, bez lidí. Ale na otázku „co chtějí koně“ nerada generalizuji. Každý má to své téma jinde. 

Co když má člověk velká očekávání, sportovní nebo chovné ambice – nenarušuje to vztah dvojice? Jsou koně srozuměni s naší touhou soutěžit a vyhrávat? 

Několikrát jsem řešila nevědomý tlak majitele na koně. Vlastně až když kůň téma vyslovil, tak z toho vyšlo najevo, že on to takto cítí. Nebo třeba tlak na budoucí hříbě, kdy si přímo přejeme, jaké se má narodit. Nebo tlak na spolehlivost, kdy koni opakujeme, že musí být spolehlivý a nesmí nám ublížit, shodit, protože…- ale on toho prostě není schopen. Někteří koně neumí splnit tahle očekávání. A jsou pak pod velkým tlakem.

Nebo někteří koně mohou být s člověkem nejistí, protože neví, co se bude dít. Je to jako když vy jdete k zubaři a on začne brát všechny ty nástroje a neříká vám, co bude dělat. Máte strach. Koním pomáhá, když jim všechno ukážete ve vizualizaci. A týká se to třeba i ježdění na jízdárně. Je pro ně pochopitelnější, když jim "ukážete", co máte v plánu za cviky a on je vidí celé a nemusí se každý krok ptát vaší ruky, nohy nebo sedu, co dál. To samé u ježdění ven nebo u dalších jeho strachů. Pokud cítíte, že je kůň nejistý, můžete se s ním domluvit a ukázat mu, kam až dneska půjdete, aby si byl jistější. A pak je důležité to splnit! Jsou také ale koně, které soutěžení a vyhrávání baví a těší je to. Stejně jako my máme možnost volby, zda budeme závodit, měl by ji mít i náš kůň. 

Co jména? Stává se, že koně nejsou spokojeni se svým jménem? A přejí si změnu?

Stává se to. Jméno třeba vyjadřuje vlastnost, kterou kůň nemá a neztotožňuje se s ní. Nebo je jméno v pořádku, ale člověk si z něj vyrobí nějakou zkratku nebo přezdívku, která se zvířeti nelíbí. A nebo se během života prostě stane nějaká velká změna (třeba změna majitele a tím celého stylu života) a kůň už nechce být spojován s tím původním. Tyhle případy jsem zažila.

Příkladem je moje lusitánka Crystal. Její jméno je Madruga, což znamená v portugalštině "okamžik před rozbřeskem" a je to za mě krásné, romantické jméno. Ale když se dostala k nám do republiky, stalo se z toho prostě Máňa. A tohle se už k ní prostě nehodilo. Cítila jsem to hned od začátku a chvíli jsem jí říkala Princezna. Řekla mi, že si nové jméno sama najde. A po nějaké době mi poslala zprávu, že to bude Crystal. Od té doby ji tak všichni znají, i když v papírech má Madruga. Důvody pro změnu jména mohou být různé, každopádně jedno je evidentní – pro koně je jejich jméno důležité.

Přijde mi, že určitá skupina lidí začíná mít pocit, že s koňmi mohou komunikovat na úrovni "bojím se, že spadnu, ale upřímně to koni svěřím, budu transparentni – a tedy v bezpečí, protože kůň mi vyjde vstříc“. Aneb přehnaná očekávání, dojem, že koně nám rozumí natolik, že stačí být upřímný a bezpečnost je zaručena. Takto mi zklamaně jedna majitelka vyprávěla, že komunikace s koněm je vlastně podvod, protože ji komunikátor tvrdil, jak je problém v její nedůvěře v koně, tudíž ji odložila a - skončila v nemocnici. Nebojíš se, že lidi ve své často bezbřehé naivitě a amatérismu namísto kvalitního výcviku vsadí na víru v koně - a průšvih bude na světě? Pociťují komunikátoři odpovědnost za své služby?

Moje role je komunikátor, což znamená, že jsem něco jako překladatel. Nejsem ten, kdo plní přání ani představy. Předání informací nemusí znamenat, že se ten proces stane. Funguje to jako v běžném životě - změna je proces, cesta. To, že koni pouze řekneme, co si přejeme a jak to chceme, neznamená, že to tak bude a kůň se tím bude od zítra řídit. Kůň je primárně zvíře se svými potřebami a přirozeností a to je třeba respektovat. A odpovědnost za své činy máme každý ve svých rukou. Takže já se spíše snažím s majitelem jemně komunikovat a vyjasnit, co z koně cítím. Jaká mi dává znamení, co mi ukazuje a tím majiteli otevřít další pohled na jejich vztah a možnost se posouvat. Ovšem pořád zůstávám na zemi právě ohledně bezpečnosti nebo třeba zdravotního ošetření. Samozřejmě pak druhou oblastí jsou problémy, které se dají vyřešit pouhým vyřčením koňského přání. To jsou věci typu nepadnoucí vybavení, změna stravy a podobně…

Jsou koně tak "stěžovací" a věčně nespokojení, jako býváme my lidé, nebo berou svůj úděl stoičtěji?

Koně s námi mají velkou trpělivost. Někteří se nám snaží předat celý život nějaký vzkaz a třeba se to ani nemusí povést. Ale to je jejich poslání a oni ho následují. Vzhledem k tomu, že nejčastější otázky klientů jsou asi na spokojenost koně, tak se o tomto tématu bavíme hodně.

Opravdu je nejčastější dotaz na spokojenost koně? To je ale krásné, ukazuje to, že majitelům velmi záleží na dobrém životě svých zvířat! Jenže co když musíš říct „ne, kůň není spokojen“?

Ano, často se ptají na spokojenost s ustájením, ježděním, samotným majitelem, zda by koním nebylo líp někde jinde. Říkám, co slyším. Jsme tu zase u té odpovědnosti za odpovědi. Nejde o to, co bych chtěla já slyšet nebo co chtějí slyšet majitelé. Mým úkolem je říct, co cítím a slyším.

Stalo se ti už, že by sdělení koně bylo v naprostém rozporu s očekáváním?

 Stalo se mi, že někdy je reakce na komunikaci taková "chladnější". Prostě člověk třeba řekne, že to tak, jak říkám, necítí a vidí to jinak. Je to možné. Důvodů může být zase hrozně moc. Pak se doptáváme koně, aby nám třeba situaci více přiblížil nebo také probíráme s majitelem, jak to cítí on a otevíráme tak možnost se třeba na věc podívat z jiného úhlu. Ale pokud z mé strany komunikace proběhla, tak to opět je na majiteli, jak informaci přijme. Pokud by se mnou zvíře ale mluvit nechtělo, samozřejmě pak to jen sdělím a tím to končí. Ještě bych chtěla dodat, že v případech, když se jedná o dotazy na zdravotní stav, cítím velkou úctu k veterinářům a dalším odborným pracovníkům. A proto moje sdělení nejsou „konkrétní diagnózy“, ale uvádím je jako svůj pocit a nebo zprávu, kterou je třeba si ověřit veterinářem. To platí pro celou škálu zdravotních problémů.

Katko, jsi nadšená pořadatelka kurzů u vás ve stáji, na jaká témata se nejraději zaměřuješ a podle čeho lektory vybíráš?

Pořád se kolem mě objevují velmi zajímaví lidé, kteří mají co nabídnout. Pokud mě zaujme téma a osobnost propagátora, a pokud se dotyčnému líbí náš prostor, tak u nás moc ráda kurz pomohu zorganizovat. Vždy ale potřebuji s tématem souznít. Teď naposledy jsme měli Zoofarmakognozii a byl to kurz opravdu vydařený. A na jaro chystáme kurz práce s vibračními ladičkami.

Co o sobě Katka říká?

Od mala byl můj sen mít koně a postupně jsem se kolem nich začala motat. Vlastního koně jsem si však mohla dopřát až v dospělosti. Nyní mi dělají společnost moje dvě kobylky. Během posledních dvou let jsem se z obchodní manažerky stala „na plný úvazek“ ženou na cestě za poznáním sama sebe a cítících bytostí. Na této cestě mě provází právě koně a další zvířata. Začala jsem s kurzy neverbální komunikace s cítícími bytostmi /program Linking Awareness/ od Loesje Jacob a pokračovala na několika kurzech s Ellou Šamánkovou. Dále jsem měla tu čest se účastnit seminářů Healing for Horses od Margtit Coates. Přitahuje mě energetická práce a jemné doteky, nakoukla jsem tedy i do Masterson method a kraniosakrální terapie pro koně. Prošla jsem kurzy Access Bars a Access tělesné procesy. Mou oblíbenou autorkou je také Linda Kohanov a mimo jiné její Tao koně a tím pádem i kurzy Heleny Pokorové. Po celou dobu mě provází myšlenka na lepší porozumění také tělesné stránce koně, takže jsem se přihlásila na certifikovaný kurz Equinology Equine Body Worker a nyní začínám studovat. Život beru jako cestu, kde je pořád prostor posouvat se dál a dál. Každý okamžik je jedinečný a v každém okamžiku dělám to nejlepší, co dokážu.

„Od Vesmíru vždy dostaneme to, co potřebujeme… i když to zrovna není to, co chceme (bohudík!).  A je jen na nás, zda tomu dáme nálepku "dobrý", nebo " špatný"... a nebo to nehodnotíme a jen prožíváme a jsme vděční.“