Elegance, souhra, adrenalin

18. 11. 2022 Sára Kordulíková Autor fotek: archiv Lucie Maryškové
Slatiňany
Slatiňany

Pětadvacetiletá kočí Lucie Maryšková s valachem Szogunem už nasbírala řadu národních i mezinárodních úspěchů. To i přesto, že letošní sezona byla její první v kompletní kategorii, kde je drezura, maraton a parkur. Letos se, kromě evropského šampionátu, na všech závodech umístila do pátého místa. „Kdyby mi tohle někdo řekl v lednu, tak bych si myslela, že je blázen,“ směje se Lucka. Příští rok už bude zařazena do seniorské kategorie a má mnoho plánů.

Pětadvacetiletá Lucie Maryšková se věnuje spřežení, konkrétně jednospřeží. Reprezentuje JK Nývlt Team. Společně s osmnáctiletým polským valachem Szogunem startovala letos poprvé v kompletní kategorii, během níž se dostali na úroveň tří hvězd (T), a mimo jiné se zúčastnili mistrovství ČR, kde obsadili páté místo, a mistrovství Evropy v Maďarsku, kde se v kategorii U25 umístili na patnáctém místě.

ME-2-.jpg

Jak to ale všechno začalo?

Ke koním jsem se dostala asi v šesti letech, kdy jsem mamku neustále přemlouvala, že k nim chci. Nakonec povolila a já jsem začala chodit do stáje ve vedlejší vesnici. Byly to čistě vesnické tréninky, naučili mě tam základy ježdění a péče o koně, občas jsme si něco skočili, ale jinak to bylo hlavně o vyjížďkách. Ve třinácti letech jsem se dostala ke Karlu Nývltovi (současnému partnerovi mé maminky), který mě postupně dovedl k vozatajství. Nejdřív jsem dělala pomocnou sílu ve stáji, občas jsem jezdila, jindy dělala přísedící při trénincích. Na první závod jako přísedící jsem se dostala v patnácti, odjela jsem jich pět, pak jsem na závody jezdila hlavně jako ošetřovatelka. Poté, co se Karel dal dohromady s mou maminkou, jsem se začala vozatajství věnovat ještě víc.

Vzpomenete si na své první závody jako kočí?

Před pěti lety jsem se zúčastnila se Szogunem hobby závodů v jednospřeží na Kvíčale. Byla jsem hodně nervózní, protože jsem v kočáře jako kočí seděla poprvé den předtím. Bylo přihlášeno málo startujících a my měli vhodného koně, tak jsme si řekli, proč to nezkusit. Zároveň jsem se těšila, protože to byla moje první závodní příležitost, a nakonec jsem se umístila na druhém místě.

MCR.jpg

Jaký byl další průběh vaší cesty?

Odjela jsem během let nějaké dílčí a kombinované soutěže, ale až letos jsem byla poprvé kočí v kompletní kategorii, kde je drezura, maraton a parkur. Karel na mě má vysoké nároky. Řekl mi, že by chtěl, abych se dostala do Maďarska na mistrovství Evropy. Nebylo to vůbec jednoduché, ale já se tam díky němu opravdu dostala.

Kdo vás ve vozatajství nejvíce ovlivnil?

Stoprocentně Karel, který mě do sportu zasvětil, hnal mě dopředu a dodával mi sebevědomí. Dále můj trenér Jirka Nesvačil, kterému moc vděčím za všechny rady, které mi předal, za ochotu mě trénovat a dojíždět k nám.

ME-9-.jpg

Jak spolupráce s Jiřím Nesvačilem vznikla?

Chtěla jsem dát Karlovi něco extra k Vánocům, tak jsem mu s Jirkou domluvila pět lekcí. Když jsem se byla podívat na jejich první společný trénink, moc se mi líbil Jirkův přístup a způsob trénování, tak jsem na další trénink vzala Szoguna s sebou.

Jak často společně trénujete?

V zimě jsme dojížděli zhruba jednou za dva týdny do Chlumce nad Cidlinou. Na sezonu jsme se dohodli, že se za námi zhruba jednou měsíčně (většinou před většími závody) přijede podívat a poradit, na čem máme zapracovat.

Pisecne-nad-Dyji.jpg

Co je součástí vaší přípravy?

Je to takový mix práce pod sedlem a v kočáře. V průměru pracujeme třikrát týdně, nejvíc pilujeme drezuru. V sedle dostávám tréninky od Ireny Pavlíkové. V kočáře jsme se často zaměřovali na jednoduché změny cvalu, které pro nás byly náročné, a dovnitř plec v klusu. Na mistrovství Evropy byla úloha, kde musela být řada cviků provedena jednou rukou, tak i to bylo součástí tréninku. Přípravou na maraton je kilometrový okruh, který jezdíme v klusu a ve cvalu, a kde jsme postavili malou maratonskou překážku z palet. Na té mě kontroluje Karel a říká, co je potřeba zlepšit. Řešíme nájezdy a tempo, kde ubrat a kde se naopak nemusím bát přidat. Co se týče parkuru, na ten nemáme dostatek kuželů, takže ho moc netrénujeme.

Jedna sezona, přesto spoustu úspěchů. Co považujete za největší?

Určitě mezi ně řadím dokončení dvouhvězdových mezinárodních závodů v polské Książi, které pro mě byly asi nejnáročnější, byl tam hodně náročný maraton se spoustou technických pasáží. Bylo dost složité se celou tratí proplést bez shození balonku nebo převrácení kočáru, ale zvládli jsme to. Na mistrovství ČR jsem se umístila na pátém místě, a být v top 5 na prvním mistrovství, to je neskutečný zážitek. Mezi úspěchy počítám samozřejmě i mistrovství Evropy v Maďarsku, které jsme dokončili. Byl tam také náročný maraton, sice ne tak jako v Książi, přesto měl spoustu technických pasáží. Parkur byl, troufám si říct, dokonce náročnější než na mistrovství světa seniorů. Hodně nepřehledný se spoustou vraceček, cik-caků, vlnovek, zúžených branek a oxerů. Přestože jsme shodili dva balonky, tak jsem byla s výsledkem spokojená. Za velký úspěch považuji také druhé místo v Českém poháru spřežení v kategorii jednospřeží.    

Semice-3-.jpg

Letošní sezona se tedy vydařila.

Jsem maximálně spokojená. Kromě mistrovství Evropy jsme se na všech závodech umístili do pátého místa. Bylo to ale také hodně náročné, mimo jiné proto, že mám rok a půl starého syna, který to s námi celé absolvoval.

Co vás na spřežení nejvíce baví?

Že váš kůň musí být hodně dobře přiježděný, naučený na hlas, znát pomůcky, musí tam probíhat velká souhra, protože na koni nesedíte a nemůžete používat sed ani nohy, jen hlas, ruce a bič. To je na tomto sportu to nejtěžší a zároveň to nejhezčí.

Semice-4-.jpg

Která ze zkoušek je vaše nejoblíbenější?

Baví mě všechny tři, každá má něco do sebe. V drezuře je elegance, v maratonu adrenalin, ale nejradši mám parkur z důvodu, že nám se Szogunkem jde nejlépe, a také že se jede až jako poslední, tak máme ještě šanci poskočit ve výsledkové listině.

Představte nám svého koňského parťáka.

Szogun je osmnáctiletý slezský kůň odchovaný v Polsku. Znám ho od svých patnácti let, kdy jsem ho občas jezdila pod sedlem, ale v rámci vozatajství jsme spolu víc začali pracovat až letos v lednu. Doma je milionový, sveze i dítě nebo začátečníka bez problémů, to samé v kočáru. Na závodech je to s ním složitější, je to protřelý závoďák a přesně ví, o co jde. Drezura ho moc nebaví a bývá nervózní, každopádně v obdélníku se snaží nedat to tolik znát. Nemá úplně dokonalé chody, takže to doháníme ve vykreslování cviků, shromážděným klusem a cvalem. Co se týče maratonu, je poslední dobou trochu jako mašina a je hůř ovladatelný na překážkách. V parkuru většinou nemá problém, musím mu jen ukázat bannery a lidi u kolbiště, pak je v klidu a spolehlivý.

Slatinany-2-.jpg

V čem si myslíte, že jste udělali největší pokrok?

Jednoznačně v drezuře, ze začátku si se mnou často dělal, co chtěl… Byl zvyklý na to, že opratě držel v rukou chlap, ale postupem času to bylo lepší a lepší a na našich posledních závodech jsme zajeli naši nejlepší úlohu.

Další nepostradatelný člen týmu je přísedící.

Mou přísedící je Andrea Čudková a občas moje mamka, která zaskakuje za Andrejku, když nemůže. Přestože se koní trochu bojí, dokázala se do role přísedící dostat a dělá ji velmi dobře. Za to ji velmi obdivuju.

ME-6-.jpg

Co je úkolem přísedícího?

Funguje hlavně jako vyvažovač, v některých případech odskočí s kočárem, abychom neshodili balonek nebo netrefili nějaký kůl. V případě jakéhokoliv problému (převráceného kočáru, záseku koně) seskakuje, abych nemusela já. Funguje i jako navigátorská pojistka (já jako kočí mám samozřejmě trasu nachozenou a vím kudy jet, spíš opravdu pro jistotu).

Jaké jsou vaše cíle na příští sezonu?

Na domácí scéně je v plánu mistrovství ČR a Humpolec. Chtěli bychom také vyrazit na víc mezinárodních závodů než letos. Szogunovi bude příští rok devatenáct let, takže uvidíme, jak mu bude sloužit zdravíčko.

Pár slov na závěr…

Ráda bych poděkovala Karlovi s mamkou, kteří mě ve všem neskutečně podporují, mému příteli Martinovi, který mi všechno trpí, mé přísedící, která mi je i parťačkou a pomáhá mi s ošetřováním koní. Všichni mi navíc pomáhají hlídat synka, když zrovna nemůžu. Velký dík patří také trenérům, samozřejmě Szogunkovi, který mi je skvělým učitelem, a všem sponzorům.

ME.jpg

Podobné články
Mezi svými nejmilejšími koňmi

V neděli 22. ledna oslavil 90. narozeniny pan Vladimír Pechan z Vlčic u Trutnova – rodák z Pardubic, profesí lesník, posléze podnikatel, dlouhá léta…

Za možnost vyzpovídat paní Ivu Lind (dříve Andersson) jsem vděčná, protože její jméno u nás v začátcích „bosonožství“ znal asi každý, koho…