David Liška: Všechno přišlo až moc rychle

25. 5. 2022 Jana Šejnohová Autor fotek: Zenon Kisza
Triumf s Beau Massagotem při prestižním mítinku Turf Gala (Bratislava, 2. 6. 2019)
Triumf s Beau Massagotem při prestižním mítinku Turf Gala (Bratislava, 2. 6. 2019)

Během šesti sezon se stal nejen nejmladším českým žokejem a vítězem čtrnácti jedničkových dostihů, včetně tří klasik, ale i šampionem mezi rovinovými profesionály. Triumf si připsal také při svém zimním angažmá v Dubaji a mnozí mu právem předpovídali hvězdnou budoucnost.

Slibně rozjetou kariéru Davida Lišky však zastavily problémy s hmotností, které ho na konci roku 2020 donutily k radikálnímu rozhodnutí pověsit jezdecké řemeslo na hřebík. Více než rok trvalo, než se ručička váhy umoudřila a mladý žokej ohlásil comeback. V nové stáji a s novým přístupem k životu i své profesi.

Jak jste již prozradil v několika rozhovorech, na začátku vaší dostihové kariéry byl e-mail odeslaný trojnásobnému šampionovi českých trenérů Václavu Lukovi mladšímu.

Na úplném začátku byl televizní přenos z Českého derby 2011, ve kterém zvítězil Roches Cross s Janem Rájou. Jeho výkon mě tak nadchl, že na své tehdejší sporty, fotbal, hokej a baseball, jsem úplně zapomněl. Začal jsem s rodiči jezdit po provinciích a hltal vše, co se dostihů týkalo. Líbil se mi adrenalin spojený s tímto sportem a hlavně žokejové v bílých rajtkách, všechny jsem je měl za bohy. I ty, kteří jeli učednický dostih v Benešově nebo Netolicích. Chtěl jsem se jim vyrovnat, zkusit si práci, kterou dělají každý den. Snil jsem o tom, že jednou budu jako oni. Tak jsem jednoho dne sedl k počítači a napsal e-mail panu Lukovi, že bych se u něj rád učil. To mi bylo čtrnáct.

04.jpg

Vyrůstal jste na statku, takže ke koním jste měl odmalička blízko.

Koně jsme měli doma vždycky, protože rodiče se věnovali hobby parkurům a westernovému ježdění. Také já jsem v nějakých sedmi letech absolvoval westernové závody. Myslím, že to byl barrel racing, ale na víc si nevzpomínám, ještě jsem z toho neměl pořádně rozum. Pak jsem se roky koní ani nedotkl, až když jsem začal jezdit do Bošovic.

V patnácti letech jste úspěšně složil zkoušky na amatérskou licenci a vydal se za svým snem. Jaké to bylo, svézt se v dostihu s těmi, které jste do té doby jen bezmezně obdivoval?

Už tomu, že pojedu, jsem vůbec nevěřil. Seděli jsme tehdy s ostatními děcky u stáje a bavili se, když v tom přišel Václav s tím, že v neděli pojedu Annaquu v Karlových Varech. Upřímně? Byl jsem v šoku. Mám brečet, křičet nebo se smát? Trému jsem měl samozřejmě velkou. Věděl jsem, že to není špatná kobyla, a že bychom mohli být i někde vepředu.

Váš debut skončil osmým místem, což nebylo úplně špatné, nicméně v souvislosti s šampionskou centrálou se možná čekalo ještě trochu víc.

Možná ano, ale já si z toho dne skoro nic nepamatuju. Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že jsem ani nestačil vnímat. V paměti mi utkvělo, že jsem byl ze všeho dost vykulený.

05.jpg

Na první plný zásah jste čekal víc než rok a zařídil ho čtyřletý Singapore Spice trenéra Jaroslava Drlíka.

Triumf přišel ve chvíli, kdy jsem to popravdě vůbec nečekal. V žádném učňovském dostihu nebo dostihu pro amatéry, žáky a mladé jezdce… Před startem jsem vítězství viděl jako něco, co není vůbec reálné. Znám ty, kteří hned svůj první start proměnili ve vítězství, a pak byli celí nesví z toho, že jejich vítězná šňůra nepokračuje dál. Já byl naopak rád, že jsem si na vítězství musel počkat, neztratil jsem díky tomu zdravou motivaci. Navíc vyhrát proti super žokejům, to bylo cenné. Druhý za mnou skončil tehdejší úřadující šampion Bauyržan Murzabajev. Fajn kluk, se kterým jsem si vždycky rád povídal a který mi častokrát dobře poradil. Oslava? Žádná nebyla. Jezdil jsem v té době už hodně pro různé trenéry, a tak nějak nezbyl čas.

Po pouhém roce a třech týdnech od prvního vítězství jste dosáhl dalšího mezníku kariéry: triumfu v St Leger s Nagano Goldem. O něm bylo známé, že své kvality má, ale schovat ho v poli může být kamenem úrazu i pro zkušeného žokeje.

Věděl jsem, že je moc dobrý a není jednoduchý na ježdění, ale tlak jsem si nepřipouštěl. Tušil jsem, že bychom měli být mezi nejlepšími, ale že vyhrajeme, to ani náhodou. Věděl jsem, že když ho dobře zaparkuju, ukáže pak svůj konec. A pocit, když jsme vyhráli? Ani teď, když na to vzpomínám, to nedokážu úplně popsat. Když jsem projížděl cílem, tekly mi slzy a byl jsem šťastný, dostih se povedl a všechno bylo super!

01.jpg

Rok 2017 znamenal průlom ve vaší jezdecké kariéře, poprvé jste během jedné sezony získal dvacet vítězství. Následující rok přinesl i šampionský titul a zápis do tabulek, kde figurujete jako doposud nejmladší český žokej (jezdec s padesáti vítězstvími). Jak jste vnímal úspěchy, které přicházely v rychlém sledu jeden za druhým?

Byl to dobrý pocit, ale moc jsem to nevnímal. V šampionátu mě poměrně dlouho naháněl Beysim Ferhanov, který za sebou měl silnou stáj rodiny Vocáskových. Sebrali mu ale na několik týdnů licenci za nadměrné použití bičíku, já mu odskočil nějakých deset vítězství a to rozhodlo. V roce 2018 jsem udělal žokeje (21. října ve Velké Chuchli s klisnou Matter For Love trenéra Ivana Kuba – pozn. red.), stal se šampionem a rok nato jsem vyhrál v Dubaji. Další mety byly pokořeny a všechno přicházelo až nějak moc rychle.

08.jpg

Nakousl jste vaše zimní působení u trenéra Rasheda Boureslyho, které bylo nadmíru úspěšné. Jak vypadá život žokeje ve Spojených arabských emirátech, kde nic sebedražšího není problém?

Koně jsou všude stejní, ale systém je úplně jiný. Ráno se dostavíte k dráze a během hodiny máte odpracováno. Z jednoho koně jen přesedáte na jiného, ani se nezastavíte. Stihnete jich třeba i deset za šedesát minut, kape z vás pot, ale máte pro ten den odpracováno. Potom následuje volno, které máte sami pro sebe. Čas na sobě pracovat a zlepšovat si kondici. Jako žokej máte moře volného času, můžete běhat, plavat, cvičit. Můžete se také jen válet u bazénu, čemuž já se vyhýbal. Věděl jsem totiž, že bych u toho něco málo pojedl a vypil, což nebylo žádoucí. Památky i města máte za čtrnáct dnů prohlédnuté a následuje nuda, mnoho hodin denně, kdy se musíte umět zaměstnat. I když v Čechách pracujete jen jako žokej, stejně ve stáji strávíte téměř celý den. Tam je to jiné. Dostihy jsou v Dubaji na úplně jiné úrovni než u nás. Jsou tam národním sportem číslo jedna jako u nás třeba fotbal. Šejkové se dostihy baví, nikdo nepracuje, hlídají si jen svůj byznys. Denně je potkáváte v kavárnách, v drahých restauracích a večer na dostizích. V Dubaji pracují jen Evropané, Pákistánci a Asiaté. Evropané mají nejlepší kredit, prosadí se ale jen ti, co umějí dobře jezdit. Většinu práce odvedou Pákistánci. Jsou placeni velmi mizerně a místní je berou jako novodobé otroky. Ze začátku jsem měl s tímto přístupem problém, ale je pravda, že časem otupíte, protože nic jiného vám nezbývá. Změnit nic nemůžete.

09.jpg

Na závodišti Meydan jste na začátku prosince 2019 přivedl vítězně do cíle čtyřletého Celtic Prince. Jaký to byl pocit, prosadit se mezi jezdeckými esy, navíc v luxusním prostředí?

Ten pocit nejde popsat. Doběh byl těsný, dlouho jsem si nebyl jistý, jestli jsem vyhrál. Až když mě stále zabíraly kamery a objevili se novináři, věděl jsem, že to vyšlo. Rozhovor po vítězství v angličtině? Moje noční můra. Neuměl jsem anglicky téměř ani slovo, ale ani česky bych nevěděl, co říct. Přijel jsem do Dubaje jen jezdit. Ale vyhrát, to byla meta, v niž jsem vůbec nedoufal.

Fanynky? V době, kdy jsem jezdil, jsem to až tak neřešil, ale zpětně můžu říct, že toho na mě bylo moc. Hlavně přes sociální sítě. Spousta fotek, nabídek, člověk se nestačil divit.

V souvislosti s absencí angličtiny mě napadá otázka, jak jste se do té doby s místními dorozumíval?

S tím mi pomáhala moje tehdejší přítelkyně Pavlína Filipová. Vše za mě vyřizovala, takže mě nic nenutilo učit se anglicky. Až když jsem tam byl o rok později sám, musel jsem zabrat. Tu zimu jsem udělal v angličtině největší pokrok, ale nyní, když už zase používám jazyk málokdy, je to znát (třeba když si volám s kamarády z Anglie a Irska). Cizím jazykem musíte mluvit, jinak ho postupně zapomenete.

Během své bohaté jezdecké kariéry (za šest sezon více než 600 startů v pěti zemích světa – pozn. red.) jste seděl na mnoha kvalitních koních. Prozraďte, který byl podle vás ze všech nejlepší?

Asi Nagano Gold, přestože koně v Emirátech jsou drazí a skvělí a nedá se to až tak úplně porovnat. Celtic Prince, s nímž jsem vyhrál v Dubaji, byl podobný typ jako Nagano Gold. Šampion se srdcem závodníka, který moc dobře věděl, proč se narodil a co je jeho úděl.

12.jpg

V posledním roce před vaším oficiálním odchodem z dostihové scény jste se potýkal nejen s neúprosně rostoucí hmotností, ale i ztrátou motivace.

Je to tak, všechno přišlo až moc rychle. Během několika sezon jsem dosáhl všeho, na co jiní čekají třeba celý život. V posledním roce ježdění mi potřebná motivace chyběla. Ano, mohl jsem chtít vyhrát Derby, jezdit co nejvíc, co nejvíc vyhrávat, ale nebylo to ono. Váha šla nahoru, dostal jsem se až na 73 kilogramů, zkoušel jsem shazovat, ale nešlo to. Po zimě, kterou jsem strávil jako pracovní jezdec v Dubaji, jsem se měsíc flákal a pomáhal bratrům s podnikáním. Potom se z Velké Chuchle ozvala Martina Havelková, jestli bych jí nevypomohl a nechtěl u ní působit jako pracovní jezdec. Odmalička jsem zažil jen velkou stáj, a tohle bylo něco nového. Menší stáj, v níž se vše bere tak nějak víc na klid a kde se na koně může i čekat, když ještě nejsou na běhání zralí.

Dostihů jste se účastnil dál, ale už jste nebyl jedním z vyvolených, kteří oblékají lesklé dresy a davy je oslavují v případě vítězství. Mrzelo vás to?

Ze začátku, když nechodili lidé kvůli covidu, jsem ani nevnímal, že už nejsem mezi žokeji. Pomáhal jsem Martině, několikrát týdně dojížděl na práce do Bošovic, pokud bylo potřeba. Po měsíci, když se objevili první návštěvníci, jsem si začal uvědomovat, že mi něco chybí. Utvrdil jsem se v tom, že ježdění mě stále baví a že nechci skončit někde v kanceláři, kde budu sedět celý den zavřený. Chci dělat koně, i když zrovna mrzne, prší nebo fučí vítr. Od té chvíle vím jedno – koně jsou to jediné, čemu se chci věnovat celý život.

Koně přicházejí a odcházejí, my zůstáváme. Ano, některé jezdím v práci raději než jiné, což je přirozené. Vyloženého oblíbence od dob Nagano Golda už ale nemám.

Na začátku letošního roku jste začal uvažovat o comebacku.

Byl jsem zrovna po operaci kolene po zranění z fotbalu a jen tak kondičně jsem si stoupl na váhu. Jaké bylo mé překvapení, když ukázala pouhých 64 kilogramů. Rázem jsem věděl, že to zase půjde. Upravil jsem jídelníček a zahájil fyzickou přípravu na sezonu.

06.jpg

Hmotnost, s níž jste bojoval prakticky po celou dobu svého ježdění, se najednou ustálila. Co k tomu nejvíc přispělo?

Nejvíc asi psychická pohoda. A upřímně, už jsem také chytřejší, co se týče skladby jídelníčku. Nejím mastné, hodně jím ryby, ovoce, zeleninu. Normální lehké jídlo si dám opravdu jen málokdy.

Práce ve stáji vedené Martinou Havelkovou vám jde k duhu. Je to tak, že po letech strávených v moderní bošovické centrále plné hvězd dáváte nyní přednost rodinnému, byť menšímu zázemí?

Řekl bych to asi tak – momentálně mi vyhovuje, kde jsem, ale když jsem začínal, byl jsem rád, že mám za sebou velkou úspěšnou stáj. V malé stáji na vás není vyvíjen takový tlak, který, zvlášť jako mladý kluk, máte problém ustát. Přístup ke koním je individuálnější, na ty pozdní můžete čekat i několik let. To v šampionské centrále nejde. Spousta koní, velké ambice a mnoho dalších, co stojí přede dveřmi a čekají na svou šanci. Nevím, jestli za rok, za dva budu mluvit stejně, ale teď jsem v tom malém domácím prostředí víc spokojený.

13.jpg

Možná i proto, že jste zakotvil ve své oblíbené Chuchli.

Je to místo, kam se rád vracím už od dob učení. Pokaždé se sem těším a baví mě to tady. Chuchli mám nejraději ze všech českých závodišť a snad se nikdo neurazí, když řeknu, že bych byl nejradši, kdyby se běhalo pouze tady, třeba dvoudenní mítinky sobota–neděle jako třeba v polském Sluzewieci. Podle mě jde o závodiště světové úrovně, na kterém se prosazují nejlepší koně v poli. Sice je škoda, že provozně mají vůči dostihům spíš přednost parkury, na druhou stranu to ale je, vzhledem k zaměření dcer majitelky areálu, asi přirozené a logické.

Do sezony jste vstoupil druhým místem v sedle tříletého Well Alrighta z tréninkového lotu Jaroslava Jelena. Máte už pro letošní rok domluvenou spolupráci s určitými trenéry, nebo necháváte věcem volný průběh?

Zůstávám na volné noze s tím, že pokud bude Martina chtít, abych jezdil pro ni, má samozřejmě přednost. Kdo zavolá, tomu pojedu a rád. A kdyby nabídky nepřicházely? Zkusím si o koně zavolat a uvidím.

Tajný triumf naší stáje? Fox Premier. Rád ho jezdím a myslím, že může dosáhnout dobrých výsledků.

Máte pro letošek nějaký konkrétní cíl?

Žádný konkrétní ne, snad jen udržet váhu a zůstat zdravý. I když teď všechno funguje a váha se drží na přijatelné úrovni, vím, že během krátké doby to tak být nemusí a bude po nadějích. Chci jezdit co nejvíc a nežít jen dostihy, jako tomu bylo v minulosti. Když zavřu stáj, odpočívám u sledování závodů F1 a zápasů fotbalové Sparty, jejímž jsem fanouškem. Zkrátka mít čistou hlavu, nic moc si nepřipouštět, nic neřešit. Řeším jen v úterý oznámení startovních listin na nejbližší víkend a ve čtvrtek seznam přihlášek na další týden, jinak se věnuju svým zájmům, které jdou mimo koně.

10.jpg

Podobné články
Idnes.cz

Stejně jako loni byla největší hvězdou mezi českými biatlonisty. Vyhrála vytrvalostní závod v Östersundu a ve stejné disciplíně získala malý glóbus.…

Julie

Sestry Sekaninovy jsou součástí drezurní reprezentace. Drezuru mají v rodině, jejich teta je Šárka Charvátová, a tak se není čemu divit, že se věnují…