Chovatelský odkaz pana Josefa Kubišty

29. 12. 2021 Jan Navrátil Autor fotek: archiv autora, EQCH

Měl jsem to velké štěstí patřit spolu s mým otcem k přátelům pana Josefa Kubišty, který byl bez nadsázky chovatelem s velkým CH, a je mi tak milou povinností k 8. listopadu tohoto roku vzpomenout jeho nedožitou devadesátku (8. 11. 1931 – 7. 2. 2004) a rovněž mladší generaci tímto také připomenout jeho zásluhy a chovatelský odkaz. Vím, že nemohu vzpomenout vše, o co se pan Kubišta zasloužil a o co se přičinil, snad mi jeho blízcí i všichni ostatní prominou moje opomenutí.

A shodou okolností v sobotu 6. listopadu, tedy krátce před zmíněným výročím pana Kubišty, se uskutečnila z loňského roku kvůli covidovým restrikcím přesunutá oslava Dobrovy kulaté šedesátky (tudíž vlastně již jednašedesátky). Celá Kubištova rodina při této příležitosti připravila přehlídku hříbat letošního ročníku 2021 po jednotlivých zde působících hřebcích (1028 Manillon Rouge 4 potomci, 1327 Sir Bento 5 hříbat a největší kolekce 8 hříbat byla po 3015 Damon). Následující ročník 2022 by měl být početnější, březost je zjištěna u více než 30 klisen. Mezi mnoha Dobrovými přáteli, kteří se zde při této příležitosti sešli, byla snad nejsilnější ekipa z Moravy, spolu s dalšími emeritní ředitelé ZH Tlumačov Polda Mamica a Tonda Černocký, Franta Horník (jsou to též mí velmi dobří přátelé, tak jejich tituly vynechávám), pardubický pan MVDr. Jiří Rajman, Ing. Markéta Kvapilová (roz. Matoušková) a celá řada dalších a dalších. Před vlastní přehlídkou hříbat se vyprávělo, vzpomínalo a diskutovalo o všem možném z koňařského světa a života kolem nich a s nimi. Toto posezení a vzpomínání jeho přátel na dřívější i staré časy tak bylo ve výsledku vlastně připomínkou a také i poctou celoživotní chovatelské práci Josefa Kubišty a jeho rodiny, a ta v této práci nadále pokračuje.

A nyní trochu více k v úvodu zmíněnému chovatelskému odkazu pana Josefa Kubišty. Jeho fenomenální a všeobecně známý cit pro získání líbivého a žádaného zbarvení isabely – žluťáka byl v roce 1996 odměněn k jeho i naší obrovské radosti I. místem na Světovém festivalu koní v maďarském Kecskemétu. Ojedinělý titul Equissimus obdržel legendární hřebec 525 Taarlo Kubišta v kategorii jezdeckých a sportovních koní. Jeho portrét je nadále umístěn nad pianem v Kubištově historické kanceláři vedle stájí. V dlouhé řadě Kubištových chovatelských úspěchů je třeba zmínit i 2626 Sahiba Kubištu, který byl v roce 1998 oceněn jako Nejlepší kůň českého chovu a posléze i zařazen ve Francii do chovu francouzského jezdeckého koně SF.

Mimochodem označením „Kubišta“ za jménem hřebce jsme se vrátili k dřívějšímu prvorepublikovému pravidlu označení špičkového hřebce po význačném chovateli a pan Josef Kubišta takovým bezesporu byl, resp. nadále historicky je. Na tomto místě musím ještě doplnit, vedle již zmíněných, celou řadu dalších hřebců, honosících se tímto přídomkem: 524 Lomikar Kubišta, Garut Kubišta, 594 Quoniam Kubišta, 597 Tasák Kubišta, 637 Robinson Kubišta, 2712 Taarlo Kubišta – 2 a 897 Radegast Kubišta. K úplnému výčtu je nutné z doby, kdy se k výše zmíněnému pravidlu teprve začínalo tehdy vracet, ještě doplnit, že dříve měl jeden hřebec přídomek „bydžovský“, šest hřebců „humburský“ a dva „Měník“, ti všichni byli z chovu udržovaného zásluhou Josefa Kubišty. Mnoho klisen humburského chovu mělo na levém stehně „lvíčka“, tj. výžeh SPKK = Státní plemenná kniha klisen, v jiných chovech jich takový počet nikdy nebyl. Byl jsem jednou tzv. „u toho“, když pan Kubišta při nějaké chovatelské diskusi prohlásil, že je schopen „postavit na dvůr“ (doufám, že si počet pamatuji dobře) 14 klisen svého chovu s tímto lvíčkem v levém stehně. To mluví samo za sebe, je jen velká škoda, že toto označení elitních klisen zemského chovu bylo později nově zavedenou legislativou zrušeno. Mám to štěstí mít jeho synem Dobroslavem darované jedno z těchto želez k dokumentačním a hlavně výukovým účelům z doby, kdy jsem působil na VŠ v Suchdole. Dobra se tehdy vždy plně a nezištně věnoval pravidelným exkurzím našich posluchačů, s kterými jsem na Měník pravidelně jezdil, za což mu patří můj velký dík.

Pověstné a nedostižné zůstanou navždy Kubištovy baculaté velmi obsáhlé notýsky v náprsních kapsách, přetažené gumičkou. V nich měl s dokonalou přesností a přehledně vše o svém chovu, o všech klisnách, hříbatech a hřebcích, včetně výstižného barevného vyjádření. Občas z nich vypadly i fotografie jeho vnoučat a vnoučata Barbora a Václav v minulé dekádě s těmito velmi cennými archivními podklady pracovali v rámci vlastních, k mé velké radosti mnou vedených bakalářských pracích na ČZU v Praze. O jeho chovatelské důkladnosti svědčí např. jím doplněný sedmigenerační původ (!) již zmíněného Sahiba Kubišty, kopii tohoto původu, kterou mi kdysi osobně věnoval, opatruji jako chovatelskou relikvii a doklad jeho preciznosti. Musím také připomenout, že ač byl pan Kubišta výhradně chovatelem českého teplokrevníka, byl i obrovským příznivcem českého chovu Shagya-arabů a nevynechal takřka žádnou naši Národní přehlídku. O židli, která pro něj a jeho nepřehlédnutelnou postavu byla automaticky každoročně připravena na komentátorské tribuně naší „Equitany“ – Kůň v Lysé nad Labem vůbec nemluvě, v té době byla moderátorkou paní Ing. Milada Barešová. Do Dvorany slávy této nejstarší výstavy koní byl zde po zásluze uveden v roce 1995.

Nelze vypsat úplně všechny Kubištovy zásluhy, ale některé považuji za nutné ještě připomenout; mezi jinými se v polovině 60. let spolu s Břetislavem Vystrčilem přičinil o vznik soutěží Zlaté podkovy Zemědělských novin, v roce 1966 se v Humburkách na kolbišti u Cidliny jelo hned jedno z jejích prvních kol. Tehdy byly všechny dílčí soutěže (Zlatá podkova ZN, Stříbrný třmen, Mistři opratí a Soutěž nadějí pro začínající jezdce) oproti nynějšku vždy dvoukolové a na základě výsledků v těchto kolech se teprve postoupilo do finále, do r. 1969 v Přerově a od r. 1970 až dosud v Humpolci. Tyto soutěže všestranné způsobilosti vlastně překlenuly přes minulý režim až do dnešní doby jejich výbornou armádní prvorepublikovou úroveň. Dále to byl hlavně vozatajský sport dvojspřeží a posléze i čtyřspřeží u nás, dosažené výsledky a úspěchy humburských koní v těchto disciplínách v republice i v Evropě jsou toho dokladem (nemluvě již o zmíněných military a sedlových soutěžích). Pořádání prvních kol Zlaté podkovy ZN již od jejích prvních ročníků od roku 1966 bylo v Humburkách tradicí.

A také musím zmínit nezapomenutelný náš a možná i světový rekord ve vícespřežích – nejdříve sedmnáctispřeží a později jedenadvacetispřeží převážně vraníků a černých hnědáků s bílými opratěmi vedených Josefem Dymešem, pozdějším mistrem sportu a v 70. letech mým tehdejším sportovním rivalem v soutěžích dvojspřeží. Ještě doplním, že v tomto 7. pádu vždy p. Kubišta říkal „Dymšem“.

Ač to mezi našimi koňaři nebývá časté (většinou se pomlouvají, haní, odsuzují apod.), tak jsem nikdy o panu Kubištovi od nikoho nic podobného neslyšel. To také potvrzuje obrovskou nejen chovatelskou, ale i morální autoritu a úctu, kterou měl. Slyšel jsem sice několikrát (v souvislosti s minulým režimem) ojedinělé připomínky k jeho předsedování tehdejšího JZD, ale tuto funkci vykonával nepochybně nejen proto, že mu to jako sedlákovi nedalo, ale především z lásky ke koním a taky proto, aby v tehdejší, koním nepřející době, jejich chov udržel, mohl je nadále mít a pracovat s nimi. Družstvo za jeho více než 25leté „vlády“ patřilo k čelným podnikům kraje i republiky nejen v chovu koní, ale samozřejmě i v živočišné a rostlinné výrobě, bez nichž by humburský chov koní nebyl možný.

Nedávno jsem se dozvěděl, že další výše již zmíněné obsažné „baculaté notýsky“ měl i s údaji, co na kterém poli je zaseto, kolik to na jednotlivých honech „sypalo“ (se sklidilo) a řadu dalších údajů o hospodaření družstva. Uznání nejdříve Rozmnožovacího chovu v r. 1973 a pak v roce 1985 Šlechtitelského chovu v zemědělském podniku (!) a současně i uznání vlastnického výžehu CH (H je vepsáno do písmene C = Cidlina Humburky) bylo za hluboké totality a při tehdejším monopolu Státních plemenářských podniků zcela ojedinělé a dokládá, že co pan Kubišta dělal, dělal dobře. Zde musím doplnit, že v Kubištově tradici dobrého hospodáře a sedláka nadále úspěšně pokračuje v tzv. „polaření“ nástupnické Agrodružstvo Humburky a.s.

Za zmínku jistě stojí, že nestor československé a české hipologie doc. Ing. Jaromír Dušek, DrSc. (byli velkými kamarády) se vždy velice pozitivně vyjadřoval a také dával za příklad, že „je správné, že u Kubišty zkoušky výkonnosti klisen a třídění hříbat vždy dělali a dělají, přestože se od nich všeobecně z důvodu pracnosti a náročnosti upouštělo“ a bohužel již upustilo. A tato tradice pokračuje, nezapomenutelné bylo Třídění a přehlídka chovu koní Josefa Kubišty přesně na den jeho nedožitých 82. narozenin v listopadu před 8 roky. Celkem bylo tehdy předvedeno osm rodin klisen a od každé rodiny se podařilo sestavit kolekce s 3 až 13! potomky od každé zakladatelky. Čestné místo měla samozřejmě rodina jeho „rodinné“ klisny 68 Lecha, dále pak 3849 Maruna, VČ 1155 Gama, Forma, 70 Gama S, Babočka I, 637 Flopa a VČ 135 Alma (na vysvětlení, Lecha byla Kubištova rodinná klisna z období první republiky a zakladatelka tak nejstarší rodiny na Měníku).

Život s koňmi a pro koně nebyl nikdy ani pro pana Kubištu lehký. Problémy, ústrky, rány osudu a komplikace, způsobené lidmi a hlavně závistí (nevím přitom, co mu záviděli: starosti? práci?) glosoval slovy: „Už jsem dávno odpustil těm, kteří mi ublížili.“ Na rozdíl od jiných, kteří to často považují za zásluhu, své nucené působení u PTP nikdy nezdůrazňoval, bral ho jako další ránu tehdejší doby selskému stavu, kterou je nutno přežít a jít nejen s koňmi dál. A služba u PTP („černých baronů“) nebyla zdaleka tak úsměvná, jak to popsal Miloslav Švandrlík a jak je známe z pozdějšího stejnojmenného filmu.

V polovině 90. let se pan Kubišta nebál jít do velkého finančního rizika, když jako důchodce, aby zachránil před prodejem a likvidací svoji celoživotní chovatelskou práci, celý chov od družstva koupil. Na Měníku měl být podle tehdejších záměrů, pokud vím, výkrm prasat. Zdejší chov koní se tak stal největším soukromým chovem teplokrevných koní na našem území s názvem Šlechtitelský chov koní Měník Kubišta.

Neodpustím si ještě jednu vzpomínku; na Měníku po jistou dobu „patřila k inventáři“ krásná rotvailerka Indy, mému synovi i mně se tak líbila, že jsme se oba do tohoto plemene zamilovali. Bohužel jsme si tento sen ještě nesplnili z důvodu péče o mnoha způsoby odložené jiné psy velkých plemen, kteří jsou stále u nás. Tak snad ještě někdy se povede.

Kdykoliv jedu kolem, tak se vždy zastavím u hrobu pana Kubišty na hřbitově v Metličanech u Nového Bydžova s malou kytičkou a v tiché vzpomínce na něj. Je sice smutné při této příležitosti zmiňovat i poslední rozloučení v únoru 2004, sešlo se na jízdárně tolik smutečních hostů z celé republiky, že museli po obvodu velké jízdárny stát ve dvou- a třístupech, aby se vůbec vešli. A čtyřspřeží černých kladrubáků Jirky Škodného, jež vezlo pana Kubištu na poslední cestě, vedl samozřejmě m.s. Josef Dymeš.

Věřím, že chovatelský i morální odkaz a jeho životní krédo „Koně, zůstaňte v každé době pevně stát, vás jsem měl vždycky nadevšecko rád“, bude žít dál a žije, jeho chov v Měníku zásluhou rodiny nadále pokračuje.

                        Čest jeho památce.

 

Ing. Navrátil Jan, CSc.

Národní zemědělské muzeum Praha, s.p.o. MZe ČR, emeritní celoživotní pedagog VŠZ a ČZU Praha Suchdol a zakládající člen Svazu chovatelů Shagya-araba ČR

Podobné články
Idnes.cz

Stejně jako loni byla největší hvězdou mezi českými biatlonisty. Vyhrála vytrvalostní závod v Östersundu a ve stejné disciplíně získala malý glóbus.…

Julie

Sestry Sekaninovy jsou součástí drezurní reprezentace. Drezuru mají v rodině, jejich teta je Šárka Charvátová, a tak se není čemu divit, že se věnují…