Ježdění jako umění: Mistři vysoké školy

1. 6. 2011 The Horse Magazine

V dalším díle našeho pátrání po tom, "jak klasické jsou naše klasické principy", se přesuneme do 17. a 18. století a přiblížíme si názory a techniky vévody z Newcastlu a Françoise Robichona de la Guérinière, který je považován za zakladatele klasické drezury.

vyvojMinule jsme se podívali na velkého 'klasika' jezdecké literatury, Xenofóna, a jeho dílko The Art of Horsemanship a zjistili, že modernímu drezurnímu jezdci má celkem málo co říci. Nyní se postupně podíváme na některé z mistrů vysoké jezdecké školy a podíváme se, nakolik relevantní je pro nás učení těchto starých mistrů. Spolu s Chrisem Hectorem budeme opět hledat odpověď na otázku 'jak klasické jsou naše klasické principy'?

 

V dnešním díle si Chris Hector vzal pod drobnohled klasika, který vedle Bauchera patří k nejznámějším - Françoise Robichona de la Guérinière. Možná dříve, než se dostaneme k samotnému článku, by bylo prospěšné krátce shrnout, co de la Guérinièrovi předcházelo. Pomiňme středověk, který byl ve znamení těžké práce a drezurním výcvikem se v té době nikdo nezabýval (nebo o tom alespoň nevíme) a přenesme se do Itálie 16. století. Zde, v Neapoli, Frederico Grisone založil v roce 1532 první známou jezdeckou akademii. Jejím žákem byl mj. Antoine Pluvinel (1555-1620) - tohle jméno už možná někomu z vás zní povědomě. Pluvinel proslul především humánními tréninkovými metodami, založenými na postupném řazení cviků, znalosti přirozenosti koně a harmonii mezi jezdcem a koněm. Navázal tak na Xenofóna. Je doloženo, že už on používal při výcviku koní piláry. Byl známý i svým důrazem na pochvalu a krédem, že kůň má mít z práce potěšení. Je autorem díla L'Instruction du Roy en l'Exercise de Monter a Cheval. Pluvinel založil jezdeckou akademii v Paříži v 16. století, tedy dávno před dobou, kdy žil de la Guérinière.

newcastleDalší známé jméno je William Cavendish, první vévoda z Newcastlu (1592 - 1676). Byl britským jezdcem a trenérem, prý známý tím, že trénoval koně velmi silově s vyklenutými krky a vynalezl průvlečky (zdroj Sustainable dressage). Je autorem knihy A General System of Horsemanship.

A co o něm píše Chris Hector?

Když se dívám na ilustrace v Newcastlově knize A General System of Horsemanship, hned mi to připomene tréninkové metody a práci starého kalifornského kovbojského trenéra Grega Loughera, který přišel do Austrálie s pětatřiceti koňmi v roce 1950. I výstroj vypadá velmi podobně. Kaliforňané začínají s hakamore nebo bezudidlovou ohlávkou, později představují obávanou páku „spade bit" - přesně stejnou, jako měl vévoda z Newcastlu, ale ponechávají ji ležet v hubě při práci primárně s přímou otěží, vedoucí k hakamore.

I kalifornský kovboj používá hrazení jízdárny, otáčí koně proti zdi, aby ho dostal na záď a do stavu sebenesení. Což bylo i jedním z Newcastlových oblíbených cvičení. Výsledkem obou případů byl kůň, který udržoval správný rámec i na volné otěži, vždy připraven zastavit, zacouvat nebo zatočit.

Měl jsem to štěstí jezdit posledního koně, kterého Greg připravil až k ježdění na „spade bit" ještě v Austrálii před návratem do Spojených států. Byla to celkem zvláštní zkušenost, jediné, co cítíte v ruce, je váha umně splétaných otěží. Pomyslíte si, že chcete zastavit a kůň stojí, položíte otěž na vnější stranu krku a začne spinovat, pomyslíte na zacouvání a už couváte. Byla to bezpochyby propracovaná a - v rukou pravého horsemana - elegantní forma ježdění, ovšem nic blízkého dnešní drezuře.

zadrzBohužel se zdá, že tito původní kalifornští koně byli úplně vytlačeni bizarní verzí westernového soutěžního 'long and low'. Ale podívejme se na vývoj amerického westernového ježdění a na něm si ukážeme rozdíl a podstatu drezurní klasické tradice.

Čas od času je slyšet výrok, že reining je drezura, jen ve westernovém sedle. Špatně. Jedním významným rozdílem je, že cviky v reiningové úloze - spiny, sliding stopy a rollbacky jsou stejné pro tříleté koně jako pro šestileté - jedinou úlevou je, že mladší koně jsou ježděni na udidle, zatímco starší na páce.

Není zde systém, v němž by mladší koně prováděli jednodušší cviky, které budou stavebními kameny k vyšším cvikům. V reiningu nenajdete ideu, že by cviky měly mít přínos ve zlepšení gymnastických schopností koně tak, jako je tomu v drezurní tradici. Proto není překvapivé, že mnoho reiningových koní doslova vyhoří dříve než dosáhnou čtyř nebo pěti let věku kvůli fyzickým i psychickým požadavkům, které jsou na ně kladeny. Je to úžasný systém pro chovatele, kteří produkují stále nové sportovní naděje pro velké soutěže futurity pro dvou a tříleté koně.

westernWestern pleasure je dobrým příkladem, co se stane, když jsou cviky odděleny od správné práce koně a důraz se klade na umělecký záměr a maximální pohodlí jezdce. Takže westernový kůň nekluše, ale 'jogguje', zkracuje krok jak to jde nejvíc, s co nejkratší fází vznosu - občas tam ani žádný vznos není. Velmi pohodlné pro jezdce - ale ne příliš rozvíjející pro koně, ve skutečnosti tento pohyb osobnost koně spíš potlačuje. To samé je cval, správněji řečeno lope. Zde je čtyřdobý cval běžný - proč ne, velmi příjemně se v něm sedí, ale opět, příležitost rozvíjet koňskou muskulaturu je ztracena.

To je podle mého názoru hlavní rozdíl mezi drezurou a jinými systematickými tréninkovými metodami - důraz na fyzický rozvoj koně je rozhodující pro klasickou tradici. A už od doby de la Guerinièrovy Ecole de Cavalerie (vydané v roce 1731) můžeme najít tenhle důraz na rozvíjející funkci klasického ježdění.

François Robichon de la Guérinière (1688-1751)

Jezdecká škola ve Versailles byla jednou z těch, které nejvíce přispěly k rozvoji ježdění. Byla založena Ludvíkem XIV. De la Guérinière byl studentem Vendeuila, který do této školy patřil, ale de la Guérinière sám, navzdory mínění mnoha lidí, ve škole žádnou pozici nikdy nezastával, byl vrchním mistrem ve stájích Ludvíka XIV. v Paříži od roku 1730 do své smrti v roce 1751. De la Guérinière napsal knihu Ecole de Cavalerie, což byla první publikace, představující jezdecké metody jako logické, racionální a progresivní. Všechny moderní školy (včetně vídeňské španělské) se hlásí k následování de la Guérinièrovy Ecole de Cavalerie.

guerPodle de la Guérinièra:
„Člověk často žádá věci, které kůň není schopen vykonat a ve snaze učit příliš rychle na koně příliš tlačí. Tyto přehnané požadavky pak ústí do nechuti k práci, napětí a únavy svalstva a šlach, na jejichž elasticitě vše záleží a často takoví koně končí zničení namísto přiježdění. Poslechnou, protože už nemají sílu bojovat, ale bez ducha a šarmu. A ještě jeden důvod přispívá k takovému výsledku: koně jsou ježděni příliš mladí a protože práce, která se po nich požaduje, přesahuje jejich možnosti a oni nejsou dostatečně vyvinuti, aby se mohli tomuto stupni ovládání bránit, dříve než jsou trénováni, jsou podrobeni, jejich bedra jsou zničená, hlezna oslabená a jsou trvale poškození. Přiměřený věk pro trénování je šest, sedm nebo osm let podle přirozenosti koně."

Zdá se, že dávno před příchodem Pata Parelliho a jeho marketingového týmu se cenila práce ze země: Už tehdy v roce 1731 de la Guérinière zaznamenal:
„Byli určeni speciální lidé, kteří měli na starost práci s hříbaty, když byla ještě divoká. Nazývali se Cavalcdours de Bardelle. Byli vybíráni ti s největší trpělivostí, umem, energií a pílí; taková dokonalost už nebyla nutná u koní, kteří už byli ježdění. Tito lidé navykají mladé koně, aby k sobě nechali přistupovat ve stáji, dotýkali se jich, zvedali jim nohy a ukazovali jim uzdečku, sedlo, podbřišník, podocasník, atd. Dodávají jim jistotu a laskavě je vedou při obsedání. Nikdy nejsou krutí ani násilní, protože v tomto věku lze používat jen ty nejlaskavější metody. Díky svému důvtipu a trpělivosti koně seznamují s přátelstvím k člověku, udržují přitom jeho vitalitu a kuráž a učí ho rozumět základním pravidlům a dodržovat je. Kdyby lidé dnes dodržovali postup těchto starých expertů, bylo by k vidění méně koní zničených, bolavých, zraněných, ztuhlých a zlých." (ibid.)

De la Guérinière si byl už dobře vědom jednoho z pilířů moderního tréninku - přilnutí:
„Přilnutí (apui) je pocit, vzniklý působením otěží v jezdcově ruce na čelisti v koňské hubě. Jsou koně bez přilnutí, ti, kteří berou příliš silné a tací, kteří jsou plně 'na přilnutí'. Ti, kteří přilnutí nemají, se bojí a nesnesou kontakt čelisti s udidlem, proto s rukou bojují a vyvracejí hlavy. Koně s příliš silným přilnutím těžce leží v ruce. Dobré přilnutí na udidle nabízejí koně s nejlepší hubou; aniž by se opírali nebo s udidlem bojovali, mají stálé, lehké a přiměřené přilnutí. Tyto tři vlastnosti koňské huby korespondují s jezdcovou rukou, která musí být stálá, lehká a jemná."


bitA nyní, shromáždění:
„Shromáždit koně (rassembler) znamená zkrátit jeho chod tak, aby se dostal více na záď. Dosahuje se toho jemným přidržením předku a vedením zádi pod koně. Připravuje koně na zarámování mezi rukou a holeněmi." (ibid.)
Při čtení tohoto asi souhlasně kývete hlavou - jak pravdivé, jak podobné dnešnímu ježdění - až dokud se nepodíváte na udidlo! Skutečná míra přilnutí, zprostředkovaného pákovým udidlem jako je toto, je asi velmi odlišná od toho, co si představujeme pod pojmem 'přilnutí' dnes.


De la Guérinière pak pokračuje s popisem sofistikovaných sérií cviků, které jezdí: malý kruh, passada (malý kruh se zádí dovnitř, příprava na piruetu), pirueta, terre à terre (velmi shromážděný dvoudobý cval prováděný téměř na místě) a různé nadzemní cviky.
Také se zdá, že už tento mistr osmnáctého století měl přinejmenším nějakou představu o potížích, které provázejí jeden z prvních principů moderní stupnice vzdělání, nazývaný většinou uvolnění nebo také 'losgelassenheit'. De la Guérinière se s ním vypořádal odkázáním na dřívějšího francouzského mistra Solomona de la Broue:
"De la Broue nemohl přesněji popsat dobře přiježděného koně, než že ukazuje ohebnost, poslušnost a přesnost. Pokud koňské tělo není úplně uvolněné, není schopné reagovat na jezdcovy pomůcky s lehkostí a grácií. Uvolnění se vždy odráží i na poslušnosti, protože takový kůň nebude mít problém vykonávat, co je po něm požadováno."

Ke získání přiježděného koně jsou potřebné „tři základní ctnosti. Ty dají dohromady to, co je nazýváno přiježděným koněm."
Té první, ohebnosti (suppleness), může být dosahováno jen v klusu, protože je potřeba, aby kůň "aktivně pracoval všemi částmi svého těla."
„V klusu, v nejpřirozenějším ze všech chodů, vzniká kůň lehký v ruce, aniž by se mu otupila huba, a natahuje se v plecích bez rizika zranění." (ibid.)

Další ctností je poslušnost a ta také teprve zahrnuje přesun váhy koně na záď. Jako protiváhu přirozené tendenci koně padat na předek staví de la Guérinière zádrže: plnou, poloviční a couvání. De la Guérinière poznamenává, že pro mnoho koní je zádrž fyzicky příliš náročná, ale poloviční zádrž je vhodná pro všechny: „tato pomůcka koně tolik nevyděsí a stabilizuje jeho hlavu i záď při menším nátlaku než plná zádrž; z toho důvodu je poloviční zádrž užitečnější, když se kůň učí reagovat na udidlo a být lehký."

plecOpět, couvání je třeba používat šetrně a když ho kůň zvládne, „nejlepší lekce, jak ho odlehčit v ruce, je 'zacouvat plecí', jinými slovy jemně vést předek vzad, jako byste chtěli zacouvat, a když cítíte, že kůň začne couvat, musíte mu nabídnout otěž a na jeden nebo dva kroky vykročit vpřed."

Nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu de la Guérinièrovu objevu: dovnitř plec a jeho blízkému příbuznému, záď ke stěně (renvers). Opět je cílem rozvinout první dvě ctnosti drezurního koně - ohebnost a poslušnost. Poté pokračuje pojednáním o různých nadzemních cvicích, použití pilárů, atd. Nic z toho pro nás dnes není příliš významné.

Co je doufám nyní zjevné, de la Guérinière vyvinul velmi sofistikovaný systém tréninku, zaměřený na shromážděné cviky, ale jsou prvky a principy, které vám v této škole budou chybět, pokud chcete koně připravit pro úspěšné starty v moderních drezurních úlohách - jedná se především o pohyb vpřed a narovnání ve smyslu prodloužení rámce. Na všech rytinách z té doby vidíme koně v jednom rámci, pozice jeho krku a hlavy se nikdy nemění, ani na úplně volné otěži, kůň stále zůstává ve velmi shromážděné pozici.

Když požádáte dítě, aby vám nakreslilo koně, velmi pravděpodobně dostanete obrázek koně v prodlouženém klusu - je to velmi snadné na nakreslení. Když se zamyslíme nad rytinami starých mistrů, najdete nějakou se znázorněním prodlouženého klusu? Ne, protože tento cvik při své školní práci nepoužívali - pouze ve svém pojednání o válečném koni a hunterovi de la Guerinière říká něco málo o potřebě pohybu vpřed. Je ale úlevné, že de la Guérinière pomíjí nejčastější z jezdeckých mýtů, totiž že drezurní cviky byly průpravou na bojiště. Zamysleme se nad tím na chvilku. I na projetí základní úlohy potřebujeme klid a minimum vzruchů - představte si, že koně shromažďujete a míříte kapriolu na jednoho z nepřátel v rachotu kanónů, třesku mečů a bojové vřavě.

De la Guérinière sám uznává: „Pokud nadzemní cviky neskýtají žádnou výhodu pro válečné koně, zlepšují alespoň koňskou obratnost, které je zapotřebí při překonávání překážek a příkopů, což přispívá k bezpečnosti jezdce."

Tolik Chris Hector. Stručně doplním další informace, které považuji za podstatné. Třeba poslední ze tří ctností drezurního koně, zmíněná jen v citaci Solomona de la Broue: přesnost. Mimoto, byl to právě de la Gueirnière, který popsal a zdůraznil význam používání vnější otěže. Další jeho důležitou zásadou bylo "Descente de Main et des Jambes" (tedy "nechat klesnout ruce a nohy"). Nejedná se o nic jiného, než že když se kůň dostane do žádoucí pozice - což pro něj bylo maximální shromáždění - má jezdec přestat používat pomůcky a koně jen nechat být. Kůň sám musí jít dopředu ve stejném rytmu a tvaru a jezdec pouze „hlídá".

Příště se budeme s Miguelem Tavorou věnovat velkému klasikovi Françoisovi Baucherovi.

Podobné články

V dnešním díle se podíváme na vývoj stupnice vzdělání koně tak, jak ji známe dnes. Přinášíme také smělou myšlenku, že rollkur není ničím jiným než…

V našem putování historií klasického ježdění se pomalu blížíme k současnosti. Dnes představíme Gustava Steinbrechta, velkého Baucherova kritika, a…