Koniny - aneb co by se mělo v učebnicích opravit...
Nejen v učebnicích se někdy objeví nepravdy, omyly nebo dokonce lži. A pokud to jsou texty o koních, nemluvíme o kachnách, ale přímo o koninách. Jednu takovou nám představí Bc.Vanda Casková - a přestože to bude konina historická, samozřejmě se bude týkat i hiporehabilitace.
Budeme mluvit o informaci, která se objevila ve druhém díle seriálu Léčba koňmi. Zde je jeho první odstavec, v němž je dodatek Bc. Vandy Caskové zvýrazněn modře:
"Přesného údaje, kdy kůň pro člověka nepředstavoval jen večeři, ale začal mu pomáhat v běžném životě, se asi těžko dopátráme. První doložené zmínky o domestikaci koní jsou z jeskynních maleb datovaných kolem 3tis. let před naším letopočtem. Kdy se kůň zapojil do léčebného procesu bude také těžké odhadnout, ale víme, že již řecký lékař Hippokrates v 5. st. př.n.l. se zmiňoval o pozitivním vlivu jízdy na koni. Ve většině učebnic a diplomových pracích najdeme informaci, že mezi jedny z prvních léčebných terapií s pomocí koně patří i zmínka o jihoamerických indiánech, kteří v bitvách raněné a padlé druhy pokládali cestou domů přes hřbet koně a v klusu tak zprvu nevědomky prováděli jejich resuscitaci. To ale z historického hlediska nebylo vůbec možné – viz dále. Ve 2. st. n.l. další řecký lékař Galenos, osobní lékař Marca Aurelia, doporučoval jízdu na koni. Dalším důležitým mezníkem byla kniha italského lékaře Hieronymuse Mercurialia „De Arte Gymnastica“ z roku 1569, ve které se zmiňoval o jízdě na koni. V roce 1870 francouzský lékař J.C. Tissot ve své knize „Léčebná a chirurgická gymnastika“ vysvětlil, že v léčbě je nejlépe využitelný krok koně a uvedl také možné kontraindikace."
A zde je naše konina...
Při pohledu na věty, kterými začíná nejedna práce věnující se historii léčebného využívání koní, jsem si uvědomila, jak se stále opisovaná konina může stát „pravdou“. Jak to začalo? Slovy: „Mezi jedny z prvních léčebných terapií s pomocí koně patří i zmínka o jihoamerických indiánech, kteří v bitvách raněné a padlé druhy pokládali cestou domů přes hřbet koně a v klusu tak zprvu nevědomky prováděli jejich resuscitaci.“ A následuje upozornění na to, že ve 2. st. n.l. další řecký lékař Galenos, osobní lékař Marca Aurelia, doporučoval jízdu na koni.
Vypadá to hezky a romantickému čtenáři odkojenému mayovkami srdce plesá. Ale co potom zmínka o Galenovi a druhém století našeho letopočtu? Tady něco nehraje! Jak to vlastně bylo s historií Indiánů a koní? Co bylo dříve? A co mezi tím?
Indiáni je souhrnné označení původních obyvatel Ameriky (kromě Aleuťanů a Eskymáků), kteří antropologicky náleží k americkému typu mongoloidní rasy), název pochází se španělštiny. Jako Indios = Indy, obyvatele Indie, je pojmenoval pravděpodobně Kolumbus, který Ameriku za Indii pokládal.
První Indiáni přišli do Ameriky asi před 20 až 30 tisíci lety ze severovýchodní Asie přes Beringgův průliv. Do začátku evropské kolonizace byli Indiáni na různém stupni vývoje rodové společnosti, někde i na přechodu k třídní společnosti – Aztékové, Mayové, Inkové.
Původní obyvatele Severní Ameriky lze přibližně rozdělit na tři velké skupiny, na tzv. prérijní a lesní indiány a na obyvatele puebel.
V Severní Americe byli Indiáni většinou lovci, sběrači a rybáři, od 16. až 17. století i chovatelé koní (oblast prérií), jen z části usedlí zemědělci (východ dnešních Spojených Států – Irokézové, západ USA a severní Mexiko – Pueblané).
Ve Střední a Jižní Americe existovaly před příchodem evropanů vyspělé zemědělské kultury a raně třídní státy – aztécká, incká a mayská říše - se znalostí zpracování kovů. Indiáni v tropické části Jižní Ameriky, v Patagonii a Ohňové zemi byli kočovní lovci, sběrači a rybáři, částečně zemědělci.
Během evropské kolonizace bylo mnoho Indiánů vyhubeno, v Severní Americe byli přesídleni do rezervací nebo asimilováni. V Jižní Americe tvoří Indiáni značnou část obyvatelstva některých států (Peru, Bolívie, Paraguay). Indiánské jazyky kečujština a guaraní jsou vedle španělštiny úředním jazykem v Peru, Bolívii a Paraguayi (tolik wikipedie).
Kam a jak nám do toho ale zapadá kůň? A resuscitace?
Historie koně je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou však zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se sice vyvíjel v Severní Americe, odkud pravděpodobně přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před mnoha tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy. První zmínkou o příchodu koní do Ameriky jsou zprávy z druhé Kolumbovy výpravy 1493. Během ní byli na palubě lodi i koně.
Uplynulo jen „pár“ let a v letech 1519 – 1521 stačilo Hernandu Cortezovi cca 600 mužů a 16 koní k tomu, aby s nimi zvládl rozvrátit aztéckou říši. Právě koně totiž vzbuzovali mezi Indiány obrovskou hrůzu, protože nikdy neviděli tak veliká zvířata a ještě k tomu v brnění. A co Jižní Amerika? Koně se do jižní Ameriky dostali okolo roku 1531 s výpravou Francisca Pizzara při hledání zlata v Peru, podle historiků se jednalo o 100 pěších a 62 jezdců. Vysokohorské podnebí však koním nesvědčilo, ztráty byly veliké.
Jezdecká kultura Indiánů se tedy začala vyvíjet v Mexiku (Střední Americe), kde získali první koně, už okolo roku 1540. A už z roku 1579 pochází zpráva, že se na severu Mexika prohánějí stáda zdivočelých koní, pozdějších slavných mustangů.
Obecně se dá usuzovat, že koně se do rukou Indiánů dostávali jako kořist, krádeží, výměnou, obchodem, později odchytem ve volné přírodě a s tím souviselo postupné získání dovednosti zacházet s koňmi a umění jezdecké až po roce 1540. Ale to už v Evropě řeší vliv koně na zdraví člověka renesanční myslitelé. Myslím, že s ohledem na získané informace je na čase učebnice přepsat.
Bc. Vanda Casková, c.vanda@seznam.cz
Předsedkyně České hiporehabilitační společnosti
a vedoucí odborných vzdělávacích kurzů hiporehabilitace
Úvod do hiporehabilitace
Česká hiporehabilitační společnost, z.s. zve na kurz Úvod do hiporehabilitace. Kurz je vytvořen pro laickou i odbornou veřejnost, pro rodiče dětí se…
Po hlubším vhledu do problematiky Hipoterapie ve fyzioterapii a ergoterapii (HTFE) opět zasypávám dotazy paní Bc. Moniku Šťastnou Kohoutovou,…