Přitom hřebec je u harémových koňovitých (tedy koní a zeber horských a stepních) velmi důležitý, přestože obvykle nezaujímá nejvyšší pozice v hierarchickém žebříčku. Nejen, že ve svém stádě plní reprodukční funkci. Svůj harém také brání, a to jak před predátory, tak i před cizími samci, kteří se snaží odlákat klisny do vlastní skupiny. Harémový hřebec také svým chováním stádo stmeluje a jeho přítomnost dokonce může snižovat četnosti agresivního chování mezi klisnami.

Jak je to tedy s otcovskými schopnostmi hřebců? V rámci odborné literatury je poměrně obtížné na tuto otázku najít odpověď. Přestože existuje obrovské množství studií týkajících se sociálního chování koní, neexistuje žádný výzkum věnující se přímo analýze interakcí mezi hřebci a hříbaty.

Nejsnáze dohledatelné a nejviditelnější jsou informace o agresivním chování samců či přímo o zabití hříbat hřebci, tzv. infanticidě. Ovšem případy, kdy hřebec poraní, či dokonce zabije hříbě, jsou u volně žijících koňovitých ojedinělé a v domácích podmínkách či zoologických chovech bývají často spojeny s omezeným prostorem výběhu. Navíc zabití hříběte není pro hřebce nijak výhodné. Odstranění mláděte neurychlí následující zabřeznutí samice a klisna po ztrátě hříběte zpravidla ze stáda agresivního hřebce sama odchází.

Poněkud odlišný, ale mnohem zajímavější obrázek poskytne až mnohem důkladnější prostudování odborné literatury. V menších i rozsáhlejších studiích lze nalézt zmínky o harémových hřebcích coby poměrně pozorných a trpělivých otcích. Vyplývá z nich, že hřebec je tolerantní k projevům zájmu svých potomků a někdy se dokonce připojuje i k jejich hrám. Kromě toho bývá hřebec nejčastějším příjemcem klapání čelistí. Toto chování (v angličtině snapping nebo clapping), je rychlý pohyb čelistí se staženými koutky a je výsadou mladých zvířat. Bývá považován jednak za projev podřízenosti, ale také za projev určitého rozporu v hříběti – strachu, ale také obdivu a přitažlivosti.

Na základě těchto zmínek jsme se rozhodli zaměřit se na téma otcovského chování detailněji. Studie probíhala po dobu dvou let na dvou stádech plemene exmoorský pony. Obě stáda žijí v polodivokých podmínkách s minimálními lidskými zásahy a v době studie měla shodné složení 14 klisen a plemenného hřebce. První exmoorští poníci byli do středočeských rezervací dovezeni z Anglie v roce 2015 v rámci ojedinělého projektu společnosti Česká krajina, Návrat velkých kopytníků do české přírody. Na lokalitách, jež byly ohroženy zarůstáním agresivními travami a dřevinami, se koně pasou společně s pratury a zubry a svou přítomností tak pomáhají udržovat unikátní stepní biotop a vzácné druhy rostlin a živočichů, jimž je domovem.

Toto charakteristické a velmi sympatické britské plemeno bylo vybráno pro svou odolnost, bezproblémovost v pastevních chovech, a také pro jejich unikátní genetickou výbavu; tito poníci jsou totiž minimálně prokříženi s jinými plemeny. Pozorování každého stáda probíhalo jednu sezónu, přibližně od dubna do října každých 14 dní a napozorovat se nám podařilo 357 hodin.

Přestože jsme interakce hřebců a hříbat očekávali, výsledky nás překvapily. Při sociálních interakcích dávají hříbata hřebci zcela jednoznačně přednost před svými matkami a ostatními klisnami. Nejčastějším chováním cíleným na hřebce bylo chování přátelské, především v podobě očichávání a kontaktu nos-nos, dále klapání čelistí a herní chování. Hřebec se navíc ukázal jako nejtolerantnější dospělý – jeho agrese vůči hříbatům má nejnižší frekvence a zároveň bývá projevována mírněji, zpravidla v podobě nekontaktních hrozeb.

Co je velmi zajímavé, tak mnohem více zájmu o tatínka projevovali hřebečci. Předpokládáme tak, že hřebec by pro ně mohl představovat určitý výchovný vzor, od kterého mohou získávat důležité vzorce sociálního a reprodukčního chování. Navíc díky hře s hřebcem mohou hřebečci „trénovat“ na skutečné hřebčí souboje. Získání a udržení vlastního harému vyžaduje od hřebce značné sociální i fyzické schopnosti a život s otcem by mohl hřebečkům v tomto směru značně prospívat.

Touto publikací však naše zkoumání otcovského chování hřebců nekončí, právě naopak. Díky pozitivním prvotním výsledkům chceme tento výzkum do budoucna rozšířit na další druhy koňovitých, konkrétně na koně Převalského a harémové druhy zeber. V současnosti také sledujeme stejné harémy exmoorských poníků bez hřebců, abychom mohli porovnat míru vlivu přítomnosti otce na chování hříbat.

Jak bylo řečeno v úvodu, v našich končinách není příliš mnoho chovatelů, pro které je možné chovat kompletní stádo. Přesto doufáme, že tyto povzbudivé výsledky by mohly hřebcům vylepšit jejich pověst coby otců. Kromě toho by tyto výsledky mohly být využity především u chovů v polodivokých podmínkách, tedy v různých pastevních rezervacích, potažmo u chovů koní určených k reintrodukci. Hřebečci vychovaní otcem by díky takto získaným zkušenostem mohli být sociálně i fyzicky zdatnými plemennými hřebci schopnými obstát i v konkurenci jiných samců.

Tento výzkum by nemohl proběhnout bez unikátního projektu Návratu velkých kopytníků do české přírody společnosti Česká krajina a její podpory. Tímto jí patří velký dík. Tento výzkum byl finančně podpořen programy: Strategie AV21 - Rozmanitost a zdraví ekosystémů, Regionální spolupráce krajů a ústavů Akademie věd ČR in 2017 - Monitoring vlivu velkých býložravců na vybrané skupiny organizmů v EVL Milovice-Mladá (R200961701) a GAJU č. 04-048/2019/P.

Prestižní časopis Animal Cognition vydal tento článek a plný text naleznete zde. 

Kateřina Šandlová aktuálně studuje v doktorském programu Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Ve svém výzkumu se zaměřuje na sociální chování koní, potažmo koňovitých, a především na otcovské chování hřebců. Své výsledky úspěšně prezentovala na několika mezinárodních konferencích. V rámci České krajiny funguje jako konzultantka chovu, v Anglii získala kvalifikaci k posuzování hříbat Exmoorských poníků, tzv. Exmoor pony inspector.

Martina Komárková vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy se zaměřením na etologii zvířat. Chování koní se profesně věnovala ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi a v současnosti působí na Fakultě tropického zemědělství na ČZU. Její výzkumná činnost se zaměřuje na mateřské chování koní a jelenovitých, dominanční chování, kognici a lateralitu u koní. Podílí se také na sledování divokých koní Převalského v Mongolsku a Exmoorských poníků v České republice.

Francisco Ceacero absolvoval doktorská studia na University of Castilla-La Mancha ve Španělsku, kde se soustředil na výživu zvířat a její vliv na stavbu těla a chování (zejména u jelenovitých). Absolvoval množství pracovních stáží, například v Ekvádoru, Uruguayi či v Mongolsku. V současnosti je docentem na Fakultě tropického zemědělství a věnuje se jak učení, tak intenzívnímu výzkumu na poli fyziologie, chování a výživy u různých druhů jelenů, antilop, koní a také plazů a obojživelníků.