Trocha teorie nikoho nezabije

Teorii učení pomocí „posílení" (častěji se používá anglický ekvivalent „reinforcement" nebo termín „zpevnění") zveřejnil americký psycholog a behaviorista B. F. Skinner již v roce 1957. Američtí trenéři kosatek a delfínů využívají metodu posílení pomocí pozitivního posilování s velkým úspěchem již déle než třicet let a dlouhodobá pozorování ukazují, že libovolné zvíře trénované touto metodou se stává zvídavější, rozvíjí se jeho intelekt a projevuje zvýšený zájem o svého trenéra. Další výhodou je fakt, že se s úspěchem dá použít na v podstatě jakékoliv zvíře - funguje krásně i se slepicemi. A s koňmi samozřejmě také. V zahraničí se tréninku koní pozitivním posilováním věnuje řada lidí, z nichž známá je například její průkopnice Alexandra Kurland nebo Shawna Karrasch, která se k této metodice dostala nejprve právě jako trenérka mořských savců. Pokud vládnete anglickým jazykem, jste ve výhodě - spoustu informací od jmenovaných dam i jiných světoznámých trenérů je možné dohledat na internetu.

Pár slov k tomu, proč že vlastně tedy ta pozitivní motivace: Představte si lva za mřížemi nebo kosatku v obrovském bazénu, se kterými potřebujete manipulovat, ošetřovat je nebo je chcete něco naučit. Jsou to divoká zvířata, velká a silná, a rozhodně jim nevysvětlíte zatáhnutím za vodítko, že mají jít doprava nebo plácnutím přes čumák, že kousnout si do vás je nepřístojné chování. Ono to, když už jsme u toho, většinou tak snadno nefunguje ani u psů, zvířat domestikovaných a člověku od přírody vstřícných. Takže k tomu zatáhnutí za vodítko třeba vytasíte ještě piškot, a v tu ránu máte dojem, že cvičíte s pozitivní motivací. Ve skutečnosti to ale nemusí být pravda. Cvičení za pamlsky automaticky neznamená učení metodou pozitivní motivace. A abychom si řekli, proč to tak je, budeme chtě nechtě muset lehce zabřednout do historie, teorie a terminologie.

Především se musíme oprostit od představy, že pozitivní je dobrý, negativní špatný. Znaménka + a - znamenají v matematice přičítání a odečítání, a přesně takhle to funguje při takzvaném „operantním podmiňování" neboli „učení úspěchem".

„Pozitivní posilování" spočívá v tom, že zvířeti přidávám něco příjemného (žrádlo, hračku, pozornost). Zároveň má zvíře kontrolu nad situací čili možnost volby. „Negativní posilování" spočívá v tom, že zvířeti odebírám něco ne zcela příjemného (například odstraním tlak ohlávky ve chvíli, kdy se kůň pohne vpřed). Obě metody při správném načasování zvyšují četnost posilovaného chování, nicméně rozdíl mezi nimi je - využiji zde přirovnání pana Šusty, protože to myslím vyjadřuje velmi přesně - jako mezi sportovcem na stadionu a vojákem základní služby na cvičišti. Oba plní pokyny svého „vedoucího" (trenéra či velitele), ale každý k tomu má jiný motiv a tedy i přístup. A hádejte, kdo z nich bude trénovat, když se „vedoucí" zrovna nebude dívat.

Pro úplnost termínů používaných v souvislosti s operantním podmiňováním musím ještě dodat, že existuje také pozitivní a negativní trest. „Pozitivní trest" vám může znít jako protimluv, ale tím jsme zase u toho - není to ve smyslu dobrý a špatný, ale plus a mínus - přidat a ubrat, v tomto případě přidat něco, co trestaný nechce, a nebo naopak odebrat něco, co chce. Oba druhy trestů vyžadují velmi přesné načasování, aby byly spojeny s chováním, které je pro nás nežádoucí, a snížily tak jeho četnost, a jsou mocnou a návykovou zbraní v rukou trenéra, který si s ní ale o mnoho snáz než cokoliv jiného podsekne vlastní větev. Typickým příkladem je potrestání psa za to, že roztahal odpadkový koš, potrestání koně za to, že se vytrhnul vodiči nebo shodil jezdce, potrestání školáka za to, že schytal pětku z matiky. Trest skutečně úspěšně snižuje četnost trestaného chování, a když to párkrát zopakujete, docílíte toho, že vás pes nebude chodit vítat do dveří, kůň se od vás nenechá chytit a školák před vámi žákajdu raději schová - protože to jsou ty okamžiky, které jste potrestali :-) Toliko tedy minumum k terminologii.

Stejně jako trest i posílení je důležité správně načasovat. Pamlsky a pochvaly můžete používat horem dolem, pokud to ale nebude v ten přesný moment „tohle po tobě chci", zvíře si to nespojí s podaným výkonem. Za „úspěšné chování" (= „dostal jsem něco, co jsem chtěl") nebude považovat vykonaný cvik, ale v lepším případě sledování rukou nebo kapes, v horším třeba jejich očichávání nebo šacování, fyzické dotírání v případě, že odměnou pro ně byl kontakt, a tak dál. Úspěšné chování má zvíře tendenci opakovat, ať už to po něm chceme, nebo ne. Abychom tedy podpořili to chování, které požadujeme, musíme dát zvířeti zřetelně a ve správnou chvíli najevo „teď je to ono". Proto se pamlskování ze sedla často míjí účinkem, protože kůň si nespojí pamlsek se správným vykonáním cviku, nebo např. překonáním skoku, nýbrž se zastavením, případně sehnutím jezdce podávajícího pamlsek. Může se potom stát, že kůň namísto překonání skoku, za který si myslíme, že ho chválíme, raději zastaví, protože se bude domnívat, že dostane pamlsek. Pamlskování ze sedla je tedy správné posilování asi jen v případě, kdy učíme utíkavého koně zastavovat. Až ve chvíli, kdy dokážeme podchytit a posílit správný moment, můžeme mluvit o tom, že pracujeme metodou pozitivního posilování.

Target v praxi

Obsáhlá teoretická část proběhla formou několikahodinové přednášky doplněné videoprojekcemi a seznámila nás se základními principy pozitivní motivace, jejími výhodami i nevýhodami a praktickými způsoby využití. Dozvěděli jsme se mimo jiné, jak se zvířata učí, jak probíhá křivka stresu a jak zjistit, kde ji ten který konkrétní jedinec má už příliš vysoko, jaké přínosy a limity pozitivní posilování může mít, a proč je takzvaný „natural horsemanship" od A do Z založen na negativním posilování. Mnozí ze třiceti účastníků se s touto metodou a jejími pojmy setkali vůbec poprvé a nových informací byla tedy kvanta - pan Šusta si ovšem coby přednášející dokáže opravdu zajistit zájem a pozornost diváků. Celý obsah přednášky by svou rozsáhlostí dalece přesáhnul prostor reportáže a pro zájemce velmi doporučuji absolvovat některý z besedoseminářů, které pan Šusta již několik let pravidelně vede pro pejskaře.

Kdo je kdo: RNDr. František Šusta, Ph.D.
RNDr. František Šusta je absolventem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze. Od roku 2002 je zaměstnancem Zoo Praha, od roku 2008 pracuje na pozici specialista tréninku zvířat. "Psí osvětou" se zabývá od roku 2009 a v posledním roce dělá intenzivně kurzy pro pejskaře. Je autorem řady odborných i popularizačních článků a nositelem několika mezinárodních ocenění od ABMA (Animal Behavior Management Aliance) mimo jiné i za práci s koňmi Převalského.

Praktická ukázka byla rozdělena na dvě části, kdy při první předvedl v krátké ukázce iniciaci zájmu a spolupráce u koně, který se s touto metodou dosud nesetkal. Pan Šusta se žlutým valáškem Vernonem pracoval nejprve přes hrazení jízdárny, posléze na jízdárně navolno a vysvětlil u toho důležité zásady toho, jak s metodou začít. Přes hrazení probíhal úvod tréninku proto, aby se kůň soustředil na úkol (dotknout se tzv. „targetu", což je základní cvik, od kterého se pak odvíjí velké množství dalších) a zároveň se naučil, že úspěch přináší plnění úkolu, nikoliv šacování kapes.

„Target" (neboli česky cíl) byla v našem případě chrastící koule připevněná na teleskopické tyči, v podstatě se ale může jednat o jakýkoliv předmět, kterého zvíře naučíte na verbální povel či neverbální pokyn dotknout se. Targetem může být PET lahev, míček, nebo třeba vaše ruka. Úkolem, který dostal Vernon, bylo nejprve nosem se dotknout targetu, a poté - pro utvrzení toho, že svůj úkol opravdu pochopil - za tímto účelem target několik kroků následovat. Ačkoliv ze začátku byl kůň nesoustředěný (kdo by se mu divil, když byl odveden z pastvin od stáda, které mu zůstalo na dohled, a izolován na buzerplacu :-) ) a více než lidé ho zajímalo olizování a okusování hrazení, pochopil poměrně rychle, jak si vysloužit odměnu - i když za daných okolností se k tomu nestavěl moc iniciativně, bylo vidět, že žrádlo v tu chvíli není jeho dominantní motivací. Protože je důležité (a v začátcích ještě dvakrát tolik) si při tréninku udržet pozornost a zájem zvířete, správná lekce by měla být krátká (klidně pár minut). Takže poté, co Vernon prokázal, že ví, co se po něm chce, jsme mu „dali pokoj" - s dodatkem, že kdyby nešlo o seminář, ale o skutečný trénink, trenér by se ideálně vrátil například za půl hodiny a s tréninkem pokračoval. Také že o dost lepší jsou tři lekce pětiminutové, než jedna hodinová.

Ve druhé části praktické ukázky jsme viděli reálné využití u koní, kteří jsou již na základě pozitivní motivace trénováni. Oba valaši mají základy a iniciaci již za sebou a jejich majitelka s nimi už nějakou dobu pracuje podle zásad této metody. U obou z nich je patrný stres při příležitostném nakládání do přepravníku - problém, který má s koněm leckdo z nás, proto byla tato situace vybrána jako modelová. Nakonec se z časových důvodů pracovalo pouze s jedním z koní - mladým valachem Rudym, který podle slov majitelky „Má raději target, ale zas víc nerad přepravník". Rudy byl vypuštěn do menšího ohrazeného prostoru okolo otevřeného přepravníku, na který se dobrovolně nechtěl ani podívat. Prvotně ohrazený prostor se ukázal být úskalím, kdy kůň vyhodnotil spásání trávy jako atraktivnější než pamlsky s temnou hrozbou přítomného přepravníku. V tu chvíli jsem byla opravdu zvědavá, jak bude pan Šusta problém řešit - ten vtipně pronesl, že by v takové situaci skutečně nebyl proti použití mírné formy negativního reinforcementu (tj. vzít koně na vodítko a prostě ho tam odvést), ale vzhledem k vyhrazenému času a zamýšlenému charakteru ukázky se posléze přepravník přesunul na nezatravněnou plochu - takže prostředí, kde kůň neměl alternativu žrát a člověka si nevšímat (to mimochodem byla krásná ukázka toho, jaká je primární motivace koní a jak ji lze využit a problémovou situaci řešit nenásilně v náš prospěch).

I po přesunu ale Rudymu zůstala možnost kontroly situace - mohl buďto ignorovat target a odměnu, kterou mu přináší, zároveň s přepravníkem, a nebo se targetu dotknout (a přiblížit se tak k přepravníku) a být za to odměněn. Dále pak byl jeho „úkol" pro snížení náročnosti a stresu rozdělen na dvě poloviny, kdy v první byl přepravník zavřený a až ve chvíli, kdy k němu ochotně přišel a „dotknul" se ho, byl další cíl - tentokrát už s majitelkou koně pod dozorem pana Šusty, protože „Největší expert na světě na svého koně jste vy sami" - směřovat k tomutéž s otevřeným přepravníkem. Jelikož cílem ukázky nebylo naložit koně, ale předvést, jakým způsobem se dá kůň přimět, aby zpracoval stres, dal najevo, že je připraven "jít dál" a spolupracoval ze své vůle, byla ukončena ve chvíli, kdy Rudy toto vše nabídnul. Tato konkrétní část praktické ukázky byla velmi zajímavá, protože jednak v ní kůň přesně kopíroval vzorce chování, o kterých jsme předtím slyšeli v přednášce, a za druhé mi přinesla náhled do mě samé - mé EGO by asi chtělo na pilu tlačit víc, déle. „Ten kůň to přece zná a ví, co se po něm chce... Nastupuje docela normálně, i když se nechá trochu přemlouvat, ale jako problematického by ho nikdo neoznačil, to zase ne. A najednou, když má na výběr, tak má problém udělat k tomu hengru dva kroky... aaaha..."

No byl to rozhodně zajímavý duševní přerod, když jsem si uvědomovala, že vlastně z hlediska toho koně vyvíjím nátlak v situaci, kdy já to za nátlak vůbec nepovažuji, a tvrdohlavě „dotahuji do konce" lekce, které v očích mého koně - na rozdíl od mých - nejsou jedním, ale řadou úkolů a krásně by se daly rozfázovat s minimem snahy na mé a stresu na koňově straně. Když byla lekce po nějakých patnácti minutách ukončena s tím, že i pro ukázkové účely trvala už příliš dlouho, vzalo tím poněkud zasvé i mé dlouhé roky do hlavy tlučené přesvědčení, že je potřeba „vše dotáhnout do konce" za každou cenu. Důležité je skončit „na dobrém", i když je to méně, než jste chtěli - protože pravděpodobnost, že jste chtěli příliš mnoho, je vysoká.

Seminář byl i přes poměrně limitovaný čas doslova nabitý informacemi a za sebe mohu říct, že je budu ještě pár dní zpracovávat. Pevně ale doufám, že se dočká opakování, protože věřím tomu, že rozhodně nejsem jediná, kdo by se rovnou hlásil znovu. Je škoda, že povědomí o této tréninkové metodě je mezi koňařskou veřejností tak málo rozšířené, protože její jasné a pevně dané principy by usnadnily život spoustě majitelů, jezdců a trenérů, a ještě o dost větší spoustě koní.

A na úplný závěr trochu zacituji: „Musíte si uvědomit, že u zvířat z jejich pohledu neexistuje žádné dobré chování a špatné chování. Existuje prostě jenom chování, a to je úspěšné, nebo neúspěšné. Takže neberte si to osobně - je to jenom chování."