Jako šestý smysl většinou označujeme schopnost rozpoznat něco, co je jinými smysly nepostřehnutelné. Může se jednat o předvídání, tedy rozpoznání toho, co nastane, zpravidla hrozícího nebezpečí, nebo naopak vnímání něčeho, co se stalo v minulosti - špatný pocit na určitých místech. U koní máme tendenci „šestým smyslem" nejčastěji vysvětlovat pro nás nevysvětlitelné chování, nezvyklou neposlušnost, nervozitu, nebo odpor k našemu požadavku někam vstoupit. Mnoho z těchto jevů se dá (často s odstupem času) vysvětlit přirozeně - například nemocí nebo zraněním, které se projevilo později - jsou ale věci, které si zkrátka vysvětlit neumíme. Nebudu se v tomto článku snažit zodpovědět otázku, zda existuje něco jako „nadpřirozené" schopnosti, protože v tom selhávají mnohem větší kapacity, uvedu pouze některé zajímavé případy a jejich možná racionální vysvětlení.

Mimochodem, náš známý etolog Michael Duruttya věnuje ve své Velké etologii koní šestému smyslu koní celou jednu kapitolu a další potom telepatické komunikaci, o které píše, že „se jedná o vrozenou schopnost všech živočišných druhů, včetně člověka."(1)

Je velmi těžké definovat, co je vlastně „šestý smysl" - v chování se projevuje tak, že daný subjekt (kůň, člověk nebo jiné zvíře) jedná, jakoby věděl něco, co nezjistil ani prostřednictvím svých pěti smyslů, ani prostřednictvím myšlení. Lze tedy říci, že to ví, i když neví jak. :-) Pravděpodobně tato znalost vzniká kombinací více vnitřních a vnějších vjemů se zkušeností, v každém případě ale toto zpracování, na rozdíl od myšlení, probíhá na nevědomé úrovni. Výsledkem je pocit nebo představa toho, co se stalo, případně stane. Koně nám neřeknou, co vědí, musíme se tedy řídit pouze jejich chováním. Pokud je chování nepřiměřené situaci, předpokládáme, že vědí něco, co my nevíme. Nejčastějšími příklady takového iracionálního chování je neochota vstoupit někam, kde z našeho pohledu nehrozí žádné nebezpečí. O jaká místa se zpravidla jedná?

Nebezpečná místa

Pokud kůň někam nechce vstoupit, zpravidla je to proto, že dané místo z nějakého důvodu považuje za nebezpečné. Rozpoznání nebezpečí mají koně coby útěková zvířata, jejichž život je závislý na zdravých nohou, nesmírně dobře vyvinuté, existují ale velké individuální rozdíly. Jsou koně, kteří velice dobře poznají, co je bezpečné a co ne, pak jsou tací, kteří nic neřeší a pozor za ně musí dávat jezdec, ale i takoví, kteří mají tento smysl úplně opačný. Tedy vyhodnocují nebezpečnost věcí úplně obráceně.

Před několika lety jsem v neznámém terénu se svým valachem chtěla přejít můstek. Úplně obyčejný můstek přes částečně vyschlou strouhu, od pohledu rovný, dostatečně široký, pokrytý (v listopadu) silnou vrstvou spadaného listí. Valach, velmi zkušený, naprosto klidný a poslušný kůň na něj ale rezolutně odmítl vkročit, i když jsme spolu předtím zdárně překonali i mnohem užší a strašidelnější mostky. Chvíli jsem ho přesvědčovala, ale protože nebyl žádný důvod, proč jít zrovna tudy a navíc jeho úsudku dost důvěřuji (a nikdy toho nezneužil), kapitulovala jsem a můstek obešla. Za nějakou dobu jsem šla stejnou cestou s mladou klisnou. Na rozdíl od valacha, ona byla prototypem koukavého, lekavého koně, ovšem vždy se dala nakonec ke všemu přesvědčit. I tentokrát jsem zamířila na tento můstek a zcela důvěřovala úsudku klisny. Klisna na něj bez váhání vkročila. Po dvou krocích jsem pochopila, proč tam zkušený valach nechtěl. Můstek byl tvořen dvěma klouzavými kovovými trubkami, což pod nánosem mokrého listí nebylo vidět. Opatrně a se staženým pozadím (jednu milou zkušenost s koněm, který spadl z mostku a zadníma nohama se zasekl v podobných trubkách už mám za sebou) jsme došly na druhou stranu, naštěstí bez pádu a zranění. Nedalo mi to, prohlížela jsem si potom můstek ze všech stran, ale moje oko nevidělo žádnou známku, že je s ním něco v nepořádku (a klisnino, vždy velmi pozorné) také ne. Že by měl valach intuici? Nebo mu to připomnělo něco nebezpečného, co již někdy zažil?

Zajímavou otázkou je, na základě čeho tedy koně určují nebezpečná místa. Je v tom pozorování, zkušenost nebo rozumem nevysvětlitelné tušení, intuice? Osobně se domnívám, že ve většině případů kombinace vynikajících pozorovacích schopností a zkušenosti. Koně mají výbornou vizuální paměť - pokud udělají zkušenost, že např. šlápnutí na určitý povrch znamenalo nepříjemné uklouznutí, navždy si budou pamatovat, že na podobně vypadající povrch šlapat nemají. A platí to i naopak. Pokud koně navyknete chodit např. přes igelit a on zjistí, že je bezpečný, pravděpodobně s ním nebude mít problémy. (Dost možná ale bude mít problémy s jinak vypadajícím igelitem).

Stává se, že jdete s koněm po louce a on najednou odmítne pokračovat, i když povrch vypadá stále stejně. Až když slezete a popojdete o pár kroků dál, zjistíte, že napohled stejná tráva je podmáčená a mohli byste zapadnout do bažiny. Na tom není nic nadpřirozeného, nejsme zkrátka tak dobří pozorovatelé a rozlišovatelé trávy jako koně. Pokud ale půjdete s koněm, který s bažinou nemá zkušenost, pravděpodobně si ničeho nevšimne a do bažiny zapadne. Svou roli hraje i inteligence, zde chápaná jako schopnost koně se učit nové věci - jsou koně, kterým stačí jeden zážitek, aby se poučili, ale jsou takoví, kteří jsou téměř nepoučitelní. A to jak v tom, co jim ublížit může, tak v tom, co jim neublíží - pořád dokola se lekají stejných věcí a naopak přehlížejí ty, které mohou být nebezpečné. Za roky u koní jsem udělala zajímavou zkušenost, kterou ostatně potvrzuje i můj příklad s můstkem, a mnoho lidí mi ji potvrdilo - koně plašani, ač svému okolí věnují mnohem více pozornosti než koně pohodáři, se zpravidla ze zkušenosti učí nejhůře. Stále dokola se lekají věcí, které jim neublížily, a potenciálně nebezpečné věci přehlížejí. Že by lekavost souvisela právě s neschopností dobře rozeznat hrozící nebezpečí? Otázkou potom je, co je příčina a co důsledek. Je známé, že většina koní, kteří přestávají dobře vidět - a tedy mají sníženou schopnost rozeznat nebezpečí - se stává lekavými, i když předtím takoví nebyli.

Předpovídání přírodních katastrof

Až dosud byla řeč o přiblížení se nebezpečí, které již nějakým způsobem existuje. Ale jsou schopni koně rozeznat nebezpečí, které teprve nastane? Vytušit budoucnost? Je málo zmínek o tomto přímo u koní, ale je dobře popsáno, jak zvířata dokáží vytušit přírodní katastrofy, zemětřesení, tsunami... V roce 2004 po ničivém tsunami v jihovýchodní Asii zbylo spousta mrtvých lidí, ale prakticky žádná usmrcená divoká zvířata... Svědectví o tom, jak zvířata předpověděla svým podivným chováním zemětřesení a podobné katastrofy, je v historii spousta. Je ale i dost katastrof, kde nepředpověděla nic, spoléhat se tedy na to nedá. V roce 1960 německý zoolog Ernst Kilian zkoumal, zda je možno používat zvířata k předpovídání zemětřesení a protože pracoval na univerzitě v Chile, kde měli také stáj s koňmi, popsal, jak se koně chovali před zemětřesením: „Chovní koně v univerzitní stáji začali pět vteřin před každým otřesem řehtat a chvět se po celém těle." Uvádí reakce i dalších zvířat, ale co je zajímavé, „jiná zvířata, jako ovce, slepice a tři chycené pumy, se chovala naopak vysloveně lhostejně."

Vysvětlením podle něho je, že zemětřesení rozeznají dříve zvířata s lépe vyvinutým smyslem pro chvění, která jsou varována pro člověka nepostižitelnými předběžnými otřesy. Ty předcházejí zemětřesení někdy i o pár hodin či dní. (2) Pokud k tomu nedojde, pak ani zvíře nepozná zemětřesení dopředu. Stále ale zůstává otázka. „Zemi ročně postihuje kolem 150 000 lehkých otřesů, z nichž jen po asi dvaceti následuje zemětřesení. Zvířata reagují na toto slabé chvění většinou bez nejmenšího vzrušení."(3) Jak tedy poznají, že bude následovat zemětřesení? Existují další hypotézy, které vysvětlují, jak to zvířata poznávají. Nadcházející zemětřesení lze prý poznat podle změn v geomagnetickém poli země, které koně dokáží vnímat. Jiné teorie mluví o změnách ve složení vzduchu. V každém případě se zdá, že toto je důsledek sice obdivuhodných smyslových schopností, ale nic nevysvětlitelného.

Stejně tak koně dobře cítí i blížící se bouřku a někteří před ní bývají nervózní. Pokud by to ovšem bylo dílem intuice, jak je ale možné, že existují zdokumentované případy koní, usmrcených bleskem? A to jak pod jezdcem, tak volně na pastvině, kde se mohli nebezpečí vyhnout? (Takový případ se stal i v mém bezprostředním okolí.) Buďto toto tušení selhává, nebo se vztahuje jen na některé jevy. Je možné, že kůň podle změn tlaku nebo ovzduší rozezná blížící se bouřku, ale už nerozezná, kde uhodí. A zatím nevím o žádném svědectví, že by koně dokázali předvídat takové věci, jako je požár stáje nebo nehoda. Možná i takoví jsou, ale stejně jako u lidí to bude spíš zvláštní schopnost daného jedince, než něco, co by koním bylo vlastní.

Co ale zvířata zpravidla poznat předem umějí, je nadcházející smrt. Myslím tu přirozenou. Stejně jako lidé, i oni dokáží bojovat, nebo svůj boj vzdát. Na rozdíl od většiny lidí, oni ale často vědí, kdy se blíží jejich konec. Dokáží se i rozloučit s těmi, které mají rádi, a odebrat se zemřít do ústraní. Jsou známé případy koní, kteří opustili stádo a odešli zemřít jinam - ukrýt se pod stromy, nebo naopak vyšli na nejvyšší místo pastviny s dobrým rozhledem.

Vnímání smrti

Většinu případů popsaných výše lze pořád nějakým způsobem vysvětlit. Co byste ale řekli tomuto vyprávění jedné mé bývalé stájové kolegyně? „Byla jsem krátce v nové stáji a vracela jsem se z jedné z prvních vyjížděk. Byl sychravý listopadový podvečer a rychle se stmívalo. Scházeli jsme mírný kopeček po široké, zpevněné cestě, vedoucí řídkým lesem. Najednou můj vcelku pohodový valach začal být neklidný a postupně a čím dál více se bránil pohybu vpřed, až úplně odmítl poslušnost. Přitom se třásl a tvářil, jako by viděl ducha. Po delší snaze o pohyb vpřed jsem ho donutila, ale museli jsme sejít z cesty a místo obejít lesem. Když jsem došla do stáje a o zážitku vyprávěla, zjistila jsem, že na tom místě se prý nedávno někdo oběsil..."

Koně mají velice dobrou schopnost rozpoznat místa, kde někdo zemřel. Ne vždy a ne všichni to ale řeší. Mnoho etologů, mimo jiné i psycholožka Moira Williams, zdokumentovalo, že přítomnost přirozené smrti koně příliš neřeší. Moira Williams ve své knize Známe svého koně píše, jak byla překvapena, když zachraňovali klisnu umírající na koliku a ostatní koně ve stáji v klidu vedle chroupali seno. Pokud uhyne kůň ve stádě, ostatní se kolem něj často seskupí, aby ho chránili, a v klidu ho nechají odejít. Anebo si hledí svého a přítomnost umírajícího kolegy neřeší. Proč tedy řeší oběšence? Nebo proč jeden a tentýž kůň bez problémů projde kolem hřbitova, ale najednou na známé cestě vyděšeně odmítne poslušnost a vy potom za křovím najdete mrtvou srnu? Mám zkušenost se svým valachem, že někdy čerstvě zabité zvíře vůbec neřešil a jindy se děsil a odmítal se k němu přiblížit. Může to být jen odraz jeho momentálního rozpoložení? Etologové přišli ještě s jedním vysvětlením. Můžou za to feromony.

Feromony jsou látky vylučované živočichy do prostředí a sloužící především k vnitrodruhové komunikaci. Působí i na člověka a to na nevědomé bázi. Nejsou totiž cítit jako pachy (u člověka, jak je cítí kůň, asi nezjistíme) a jsou vnímány vomeronazálním (Jacobsonovým) orgánem umístěným na horním patře. Pokud koně chtějí lépe zachytit tyto látky, ohrnou horní pysk a flémují. Feromony ovlivňují především sexuální a rozmnožovací chování, ale objevují se i další souvislosti. U myší bylo ověřeno, že vjem určitých feromonů vyvolává agresivní chování (výzkum Scrippsova výzkumného institutu v La Jolle v Kalifornii) a zkoumá se i vliv feromonů na vnímání nebezpečí. Zvíře v nebezpečí tyto látky vylučuje do prostředí. Jedná se pravděpodobně o opatření, jehož prostřednictvím jsou varováni ostatní příslušníci daného druhu. Experimenty byly prováděny opět na myších, které na tyto feromony reagují velice výrazně. Přenos ale zjevně funguje i mezidruhově. Pravděpodobně to tedy není smrt jako taková, ale spíše rozpoložení, ve kterém se zvíře (a v zásadě asi i ten oběšenec) před smrtí nacházelo, co vyvolává strach koně.

V té souvislosti bych ještě zmínila jednu zajímavou věc - zdá se mi (a možná mi to vyvrátíte), že zatímco koně a další zvířata, která v přírodě bývají obětí, tyto feromony velice dobře rozpoznávají a mohou na ně silně reagovat, šelmy jsou alespoň na ty mezidruhové imunní. Opakovaně jsem zažila, že v situacích, kdy se koně báli mrtvých zvířat nebo určitých míst, kde se něco stalo, psi a kočky neměli problém. Asi je to logické, predátoři se na lovu s těmito pachy museli setkávat denně.

O koních se ví, že jsou nesmírně citliví na rozpoložení lidí kolem sebe a na lidský strach. Když se člověk bojí, kůň to pozná, ať to maskuje jakkoli. Možná je tak dobrý pozorovatel, ale i zde se spíše řídí feromony, které lidské tělo ve strachu vylučuje. Ať už jde o rozeznání tragického úmrtí (byť zvířecího) nebo o lidský strach, vlastně se opravdu jedná o „šestý smysl", kterým jen kůň vycítí a není na něm nic nadpřirozeného - je to Jacobsonův orgán.

Když jsme si tak hezky vysvětlili, že šestý smysl existuje a je zcela přirozeně vysvětlitelný, stále zůstává jedna otázka - jak dlouho mohou feromony v prostředí přetrvávat? Je možné jimi vysvětlit strach koně z místa, kde se něco stalo před delší dobou, třeba před mnoha lety? Jsou to dva roky, kdy jsem se svým valachem zažila něco opravdu neobvyklého. Asi měsíc jsem ho měla na tréninku ve stáji nedaleko Památníku Lidice. Jednou jsem s ním vyrazila na vyjížďku právě tam. Přímo na Památník, velkou pláň se zbytky základů několika staveb, hrobem a květinami se s koňmi pochopitelně nesmí, proto jsem se mu vyhnula. Na druhé straně silnice louku lemoval lesík a po jeho kraji vedla do mírného kopečka pěšina, kterou jsem se vydala. Domnívala jsem se, že zde již nic není, protože jediné, co jsem zdola viděla, byla stará polorozpadlá zídka.

Obklusala jsem louku a na konci na mírném kopci jsem se otočila a chtěla sejít dolů. V momentě, kdy jsem koně otočila čelem k památníku, se až dosud zcela klidného zvířete bez zjevného důvodu zmocnila naprostá panika. Z ničeho nic, jako kdybych otočila vypínače. Byli jsme úplně sami na louce, bylo naprosté ticho, bezvětří, nikde se nepohnula ani myš... kůň naprosto ztuhl, zíral do jednoho místa, roztřásl se jako osika a během chvíle se úplně zpotil. Vzápětí se rozhodl spasit bezhlavým úprkem (naštěstí je výborně ovladatelný ve všech situacích, takže si to nechal hned vymluvit). Když se trochu uklidnil, mohla jsem se rozhlédnout. Před námi byl pěkný výhled na celý areál Památníku - ze kterého mrazilo i mě, ovšem já na rozdíl od koně věděla, co se tam stalo - a přímo před nosem jsme měli zbytky starého a nacisty zpustošeného lidického hřbitova - který jsem zespoda mylně považovala za polorozpadlou zídku.

Zpátky jsem se vracela velkým obloukem a cestou jsem si uvědomila ještě něco. Byl krásný, slunný květnový den a příroda „žila" - ptáci zpívali, hmyzáci otravovali. Ale tam, kde se můj kůň vyděsil, se nepohnul ani list, nepípnul ani ptáček a nezabzučela kolem nás jediná moucha. Neuniklo mi to, protože coby racionální člověk jsem se hodně snažila zjistit, co ho tolik vyděsilo. Dodnes to nevím.

Citace

(1) Duruttya, M.: Velká etologie koní, s. 259.
(2) Droscher, V.: Magie smyslů v říši zvířat, s. 160
(3) tamtéž