Kategorizace jezdců: drezura

17. 11. 2011 Katka Lipinská Autor fotek: Julie Šverčičová, archiv Daniely Křemenové

Minulý týden jsme přinesli článek o chystané kategorizaci jezdců ve skokových soutěžích. Vzbudil velký ohlas a v diskuzi se objevily i velmi zajímavé myšlenky a připomínky. Tento týden pokračujeme s drezurou, kde je zatím kategorizace ve stadiu úvah. Vaše náměty a připomínky nás stále zajímají!

O úrovni jezdců ve drezurních soutěžích se mezi jezdeckou veřejností diskutuje snad ještě více než o úrovni skokanů. Možná inspirace děním ve skokovém sportu, možná tyto diskuze vedly i Drezurní komisi ČJF k zamyšlení nad kategorizací drezurních jezdců. Poprvé byla tato otázka probírána na zasedání DK začátkem října a jako nejlepší bylo vyhodnoceno převzít zavedený systém fungující v jiné zemi, např. v Německu. Po přezkoumání podkladů se ale dle manažerky DK MUDr. Heleny Žižkové ukázalo, že německý model je pro naše poměry nevhodný. Věc má prý ještě mnoho otazníků, proto si na konkrétní vyjádření budeme muset ještě počkat. Protože se ale jedná momentálně o diskutovaný problém, rozhodli jsme se do zahraničí podívat i sami a načrtnout tři modely systému kategorizace ve třech nejvýznamnějších Evropských drezurních „velmocích": Německu, Holandsku a Velké Británii.

Německý „systém odznaků"

odznakZávodění v Německu je na počátku stejně jako u nás podmíněno splněním zkoušky. Podobně jako naše ZZVJ se skládá z parkuru, teoretických otázek a drezury. Na rozdíl od naší ZZVJ ale pro dospělé jezdce existuje i volba „bez parkuru". Úspěšný účastník za splnění získá povolení startovat v úlohách stupně Z a „malý odznak" (jedná se opravdu o odznak na klopu :-) spolu s malou knížečkou, kam se zapisují absolvované zkoušky. Zkoušek totiž během své kariéry můžete absolvovat víc a za ně získáte i další odznaky - bronzový, stříbrný, stříbrný s vavřínem a zlatý. Ten posledně jmenovaný už ale není za vykonanou zkoušku, nýbrž za umístění - za dosažení deseti vítězství na stupni T. Zkoušky jsou buďto všeobecné, nebo speciální pro konkrétní disciplínu - ty jsou potom obtížnější. Na stříbrný odznak s vavřínem musíte před komisí odjet drezurní úlohu stupně T za minimálně 65 % a projít teoretickou zkouškou odpovídající obtížnosti. V každém případě se zkoušky musejí absolvovat postupně, nejde některou "přeskočit".

Tímto ale německý systém nekončí. V Německu je mnohem širší členská základna, tedy i mnohem více závodníků a proto i prostor ke kategorizaci jezdců. Ti jsou v soutěžích děleni nejen podle odznaků, ale i podle bodů, získaných na základě dosažených umístění (RLP) do šesti výkonnostních tříd. Pro postup do vyšší výkonnostní třídy je nutné dosáhnout předepsaného počtu vítězství a umístění ve stávající výkonnostní třídě a dle získaných RLP bodů jezdec soutěží se slabšími nebo úspěšnějšími jezdci dané kategorie - což s sebou nutně nenese i postup na vyšší úroveň. Soutěže i jedné úrovně jsou totiž vypisovány pro konkrétní třídy, takže zkušení a profesionální jezdci na dané obtížnosti soutěží mezi sebou a méně zkušení mají také svou kategorii. Díky rozdělení na třídy mohou i velmi zkušení jezdci a profesionálové soutěžit na nižších úrovních s mladými koňmi, aniž by snižovali šance méně zkušených závodníků.

Pokud jezdec několik let nestartuje a jeho výkonnost je založená pouze na získaných umístěních a bodech (které se započítávají pouze za období posledních dvou let), vrací se do nižší výkonnostní třídy. Pokud má ale svou třídu potvrzenou zkouškou a odznakem, výkonnost mu zůstává. Po dvou letech však ztrácí získané body.

O německém systému jsem si povídala s Danielou Křemenovou - držitelkou stříbrného odznaku s vavřínem (DRA1D). Podle ní je německý systém velmi dobře promyšlený a přizpůsobený německému prostředí. To se na rozdíl od Čech vyznačuje velkým množstvím sportovních jezdců a také vyšší profesionalizací, z čehož vyplývá i nutnost kategorizace. Na naše poměry je tento systém takto aplikovatelný dle Daniely velmi obtížně, protože zde soutěží mnohem méně lidí a ještě méně profesionálů.

Holandský „bezzkouškový" systém

V Holandsku pro změnu neexistují žádné zkoušky - ani nic jako naše ZZVJ. Začínající závodník, ať se chce věnovat parkuru nebo drezuře, musí absolvovat drezurní úlohu na stupni Z. Pokud získá alespoň 60 %, může začít soutěžit i v parkuru na stupni Z. Pokud se chce věnovat pouze drezuře, jezdí na této úrovni tak dlouho, dokud nenasbírá minimálně 10 kvalifikačních bodů pro postup do L. Jeden kvalifikační bod získá za zajetí úlohy minimálně na 60 %. Zajede-li 70 %, dostane hned 2 body a nad 80 % rovnou 3 body. To samé platí pro postup z L do S a dále.

Tento systém kvalifikačních bodů se odráží i v hodnocení rozhodčích - ti netvoří pouze pořadí, ale hodnotí, zda jezdec podle nich má na posun do vyššího stupně, tj. 5 bodů - ještě to na postup není. 6 bodů - schvaluji postup výše v tomto cviku. 7 bodů - urychlení postupu do vyššího stupně (aby dobrá dvojice dlouho neblokovala přední místa na nižším stupni). Jezdci tedy nejsou motivováni pouze umístěním, ale spíše kvalifikačními body, které umožňují postup.

ilustracniPokud jezdec postoupí na vyšší úroveň, nebude mít již možnost závodit na úrovních nižších. Takže jezdec, soutěžící na úrovni S nebo ST, již nesmí závodit např. v Z nebo v L. Pouze má-li nového koně, smí sestoupit o jeden stupeň níže. Mladého koně v nejnižších soutěžích pak musí svěřit někomu jinému, nebo jet mimo soutěž. Toto je řešeno vypisováním soutěží pro mladé koně, kde je účast neomezená.

Pokud jezdec nějakou dobu nejezdí, jeho kvalifikační úrovně se to nedotkne, může se vrátit zpět do stupně, kde předtím startoval. Může si ovšem vyžádat výjimku a sestoupit o stupeň níž. Existuje i ve drezuře spíše teoretická možnost degradace na nižší stupeň - za podmínky, že jezdec získá 10 záporných bodů. Tyto se ale udělují pouze za některá vyloučení, není to proto příliš pravděpodobné.

Holandský systém mi podrobně popsala Katarína Hlavová, která v Holandsku dlouho žila a soutěžila až do úrovně T. Je jeho velkou zastánkyní a jeho největší výhodu vidí v tom, že závody jsou vnímány o něco hlouběji než jen jako příležitost získat „mašličku". Důležitější jsou postupové body - pokud tedy jezdec zajede dobře, může mít radost z postupového bodu a nemusí se trápit tím, že před ním skončilo několik zkušenějších jezdců. Nejezdí se pak jen pro umístění, ale hlavně pro zlepšení. S tím podle Kataríny souvisí i trochu jiný přístup rozhodčích. Kontroverzní je nemožnost jezdců ve vyšším stupni se vrátit níž se začínajícím koněm. Pro méně zkušené jezdce je jistě motivující, že nesoutěží s výrazně lepšími a zkušenějšími závodníky. I ostřílený jezdec si ale připravuje mladé koně a může chtít s nimi soutěžit sám už od začátku a pak se toto stává nevýhodou - to by ale bylo možno řešit vypisováním speciálních úloh pro mladé koně nebo jízdou mimo soutěž.

Britský "systém tříd"

Britský kvalifikační systém je také velmi komplikovaný. Doufám, že jsem jej pochopila dobře a nemystifikuji vás.:-) Stejně jako v Holandsku, na začátku není zapotřebí žádná licence. Kvalifikační body v něm získává kůň i jezdec. Ty neomezují v postupu výše, ale brání dvojici soutěžit pod svou úrovní. Jezdci jsou dle výkonnosti rozčleněni do devíti skupin. Drezurní soutěže v Británii probíhají ve dvou „třídách" (sections). Třída otevřená (Open Section) je pro všechny. Třída vyhrazená (Restricted Section) je vyhrazena pro jezdce s nižším počtem získaných bodů, tedy méně zkušené. Důvodem je, aby méně zkušení jezdci mohli soutěžit mezi sebou navzájem a nebyli demotivováni nemožností se umístit mezi jezdci mnohem zkušenějšími. Na všech závodech musejí být dle pravidel vypisovány obě třídy.

Body se získávají přepočtem procent, dosažených v úlohách: za úlohu zajetou nad 60 % dostane dvojice 1 bod. Nad 62 % jsou to 2 body, nad 64 % pak 3 body atd. až k maximálně sedmi bodům. Když dvojice získá 14 bodů, nesmí soutěžit na nižší úrovni ve třídě Restricted. Tedy: jako jezdec soutěžící na úrovni Z a L mohu tyto soutěže jezdit tak dlouho, dokud nezískám 14 bodů na stupni L. Při 14 bodech na stupni L musím v soutěži Z přestoupit do třídy Open - v L pak mohu dále soutěžit ve třídě Restricted, dokud nedosáhnu 14 bodů na úrovni S. V případě, že jezdec nesoutěží minimálně 4 roky, posouvá se o skupinu níže.

Zásadnější omezení platí pro koně - po získání určitého počtu bodů se již nesmí účastnit nižších soutěží (bez ohledu na třídu). Tyto počty jsou ale výrazně vyšší, např. aby kůň nesměl na úroveň Z, musí mít nasbíráno 124 bodů. Pro úroveň L je to již 199. Ovšem v případě, že s koněm např. po prodeji startuje jiný jezdec, je možné za poplatek body odmazat.

Filip Minařík, instruktor British Horse Society sice považuje kategorizaci v Británii za velmi funkční, ale není velkým zastáncem kategorizace u nás. Důvodem je relativně malý počet drezurních jezdců u nás a především nedostatek kvalitních závodišť a závodů. Obává se, že zavedení systému kategorizace by mohlo zájem o závodění ještě snížit a že zatím nejsme pro podobný krok připraveni.

Další informace

Velmi zajímavý článek na téma kategorizace a holandského systému Kataríny Hlavové vyšel ve zpravodaji Jezdec: http://www.jezdec.cz/co_det.php?id=85
Informace o britském systému kvalifikací byly čerpány z britských pravidel: http://www.britishdressage.co.uk/rules

Podobné články
Monica a Georg

Georg Theodorescu se narodil roku 1925 a když v srpnu roku 2007 zesnul, byl respektovaným a milovaným v jezdecké komunitě celého světa ne jen jako…

Aby vědci lépe pochopili piafu a její vliv na biomechaniku koně, zkoumali reakční síly země u špičkových drezurních koní, kteří prováděli tento cvik…