Jezdectví a rovnováha 3: Pohyb

8. 10. 2008 Dominika Švehlová

V jezdecké hantýrce je „v rovnováze“ ten kůň, který provádí cviky snadno a nemá žádné zřetelné problémy udržet rovnovážný stav. V minulém díle jsem psala, že kůň je schopen udržovat statickou rovnovážnou pozici, když jeho těžnice padá na zem v rozsahu základny, kterou ohraničují čtyři kopyta. Když je však kůň v pohybu, nemusí už udržovat své těžiště nad plochou základny. Pohyb je totiž výsledkem ztráty rovnováhy, po němž následuje došlápnutí kopyta na zem, které „zachrání“ koně před upadnutím. Tématem dnešního článku jsou tedy mechanismy rovnováhy v pohybu, čili dynamické rovnováhy.

Zpět do terminologie

Podívejme se však ještě jednou na staré známé pojmy:
těžiště
těžnice
základna.

Když se kůň pohybuje, tvar a velikost jeho základny se každou chvíli mění podle toho, jak jednotlivá kopyta došlapují na zem a odrážejí se. Obr. 1 ukazuje sekvence dopadu kopyt pro krok, klus a cval. (Každý obrázek se čte zleva doprava. Plná kolečka znázorňují kopyta na zemi = ohraničují základnu; prázdná kolečka znázorňují kopyta ve vzduchu.)

Když kůň stojí na všech čtyřech končetinách, tvar jeho základny je přibližně obdélníkový. Změní se však na trojúhelníkový ve chvíli, kdy jeho tělo podepírají tři končetiny, lineární ve chvíli, kdy je podpírán dvěma končetinami, či na tvar jednoho kopyta během fáze podpěru jedné končetiny. Pokud je kůň během fáze vznosu všemi končetinami ve vzduchu, nedotýká se země žádným kopytem a nemá proto žádnou základnu, která by ho podepírala.

Obecně je při pohybu v kontaktu se zemí méně končetin, než když kůň stojí v klidu. V rychlejších chodech jsou končetiny méně v kontaktu se zemí a kůň má tedy menší základnu, než když se pohybuje pomaleji.

Obr. 1: Sekvence dopadu kopyt v kroku, klusu a cvalu.
V kroku je kůň podepřen střídavě dvěma nebo třemi končetinami, celkem existuje během jednoho krokového kroku 8 různých kombinací.

V klusu se střídají diagonální fáze podpěru s fází vznosu (vznos). Koně mohou vykazovat krátké chvilky podpěru jedinou končetinou, což je následek rozložení diagonály na začátku nebo konci fáze podpěru, ale tyto chvilky jsou natolik krátké, že je pro účely této diskuse můžeme ignorovat. Obrázek ukazuje fáze podpěru jednoho klusového kroku.

Cval má v každém cvalovém skoku 6 přesných fázi podpěru (na obrázku jsou jen první 4). Obrázek ukazuje jeden cvalový skok cvalu na pravou nohu.

Pohyb a těžiště

Během pohybu se těžiště koně neustále pohybuje nad zemí a neustále se mění jeho pozice vzhledem k základně: někdy se nachází nad ní, někdy je ale mimo (obr. 2). Je zřejmé, že rovnováha koně během pohybu nezávisí pouze na udržení těžiště nad základnou. Dynamická rovnováha je něco jiného než statická rovnováha.

Obr. 2: V této fázi cvalového skoku neleží těžiště koně nad základnou a je „neseno“ dopředu setrvačností. Těžiště se nachází před nejpřednějším bodem, který se dotýká země, tedy levým zadním kopytem; takže přední nohy koně klesnou pod vlivem gravitace. Pravá pánevní končetina se dotkne země jako následující, zachytí tento pokles a udrží setrvačnost působící směrem dopředu.

Co je to pohyb

Jak už jsem se zmínila, pohyb je vlastně výsledkem ztráty rovnováhy, po níž následuje došlápnutí kopyta na zem, aby se stalo součástí nové základny a zachytilo tělo koně dříve, než upadne.

Pohyb zahajují a udržují tři síly:
1.    Stahy svalů, které způsobují, že se kopyta zapřou proti zemi a posunou tělo koně.
2.    Setrvačnost, která má tendenci udržovat tělo v pohybu stále stejným směrem.
3.    Gravitace, která neustále táhne tělo dolů. Když leží těžiště mimo základnu, tělo koně jejím vlivem klesá dolů.

Když těžiště mění svoji polohu nad měnící se základnou, jsou momenty, kdy se nachází mimo ni, takže „dovolí“ gravitaci, aby táhla tělo koně dolů. Další končetina, která v nohosledu daného chodu došlápne na zem, nejdříve zastaví pokles těla a potom ho opět zvedá. Tyto záchranné pohyby musí být rychlé a přesné, aby základna změnila svůj tvar dříve, než tělo získá příliš velkou rychlost klesání, jejímž výsledkem by byla neschopnost koně zabránit pádu. Pokud kůň zakopne a nestihne položit kopyto na zem, jeho tělo bude pokračovat v klesání, dokud svůj pád nezachrání rychlou úpravou pozice končetiny nebo dokud se nějaká jiná část jeho těla nedotkne země.

Efekt rychlosti

Obecné pravidlo říká: čím se kůň pohybuje rychleji, tím více spoléhá na setrvačnost, aby udržel svůj dopředný pohyb. V prodlouženém cvalu se pohybuje dopředu pod vlivem setrvačnosti, přičemž každý nový kontakt kopyta se zemí zvedá tělo koně a zajišťuje jeho posun, který onu setrvačnost udržuje. Během každého cvalového skoku je více momentů, kdy se těžiště nenachází nad základnou, ale kůň neupadne, protože ho „zachrání“ došlápnutí následujícího kopyta.

Když se kůň pohybuje pomalu, má menší setrvačnost a je více závislý na vytvoření vhodné základny, aby udržel svoji rovnováhu. Abyste pochopili, jak je obtížné udržet rovnováhu v nízkých rychlostech, vzpomeňte si na pocit, když jedete velmi pomalu na kole: začnete se kymácet. Jakmile začnete padat, reflexně položíte nohu na zem, abyste zvětšili vaši základnu. Podobně může kůň zvětšit základnu tím, že nechává kopyta v kontaktu se zemí déle, například prodlužuje dobu, kdy jsou na zemi dvě nebo více končetin současně. Ve srovnání s prodlouženým krokem jsou ve shromážděném kroku delší fáze podpěru tří končetin a kratší fáze podpěru dvou končetin. (Nevýhodou toho, že jsou kopyta déle na zemi, je, že pohyb pak nemá lehkost, což není v drezúře příliš žádoucí.)

Jiným způsobem, jak může kůň vykompenzovat nerovnováhu spojenou s pomalými rychlostmi a pohyby, je použití svalové síly, které ho odtlačí od země opačným směrem, než ho táhne gravitace, a má tendenci znovu nastolit pozici těžiště nad základnou. Stejně jako lidští atleti mají i někteří koně lepší vrozené schopnosti udržet rovnováhu ve složitých situacích nebo znovu získat rovnováhu poté, co byla narušená.

Výzva rovnováze: Piruety a piafy

Podívejme se na příklady ze skutečného života, a to na drezurní cviky, které vyžadují dobrou rovnováhu ve velmi nízkých rychlostech. Ve cvalových piruetách je kůň mnohem více závislý na balancování než na setrvačnosti. Protože setrvačnost je výsledkem kmihu, není překvapující, že se v těchto cvicích kmih ztrácí.

Při výcviku cvalové piruety požadujeme po koni, aby se zkrátil zezadu dopředu, tím zmenšil délku své základny. Koně se to mohou pokusit kompenzovat ve vztahu s rovnováhou různými způsoby, vždy však na úkor výkonu. Mohou například rozšířit základnu tím, že budou došlapovat vzadu zeširoka nebo budou svá kopyta držet déle na zemi. Tím zvětší plochu základny, ale zároveň vyvolají dojem, že jsou více „uzemnění“ nebo se jim opožďuje záď.

U velmi shromážděné cvalové piruety se klouby pánevních končetin stlačí jako pružiny, když si kůň více „sedá“. Při odrazu se snaží vyhnout narovnání pánevních končetin, což by sice vyprodukovalo lepší kmih, ale zároveň by to zvedlo jeho záď. Pokud po něm jezdec chce více kmihu, bude to na úkor nesení a to může koně vyvést z rovnováhy. Jezdec nejlépe pomůže svému koni udržet rovnováhu tím, že bude regulovat jeho rychlost a kůň tak provede cvik hladce a kontrolovaně. Pokud kůň ztratí v piruetě rovnováhu, může to kompenzovat i točivou sílou, která ho „nese“ v obratu. Točí se dokola příliš rychle a nevyváženě. To může způsobit problémy na konci piruety, může ji „přetočit“ nebo si přeskočí, obojí je neklamnou známkou ztráty rovnováhy.

Piafa je cvik, který si v rámci sportovní drezury nárokuje maximální rovnováhu. Má-li být prováděná „na místě“ (bez pohybu vpřed), bude kůň nejstabilnější, pokud zůstane jeho těžiště kolmo nad středem imaginární linie spojující podpírající diagonální pár končetin (obr. 3). Občas kůň zabojuje, aby zůstal v rovnováze, a lehce se dotkne země druhou končetinou (podobně, jak je tomu v příkladu s kolem), místo aby držel druhý diagonální pár končetin ve vzduchu.

Hilary M. Clayton, BVMS, PhD, MRCVS
Ilustrace Susan Harris (z knihy The Dynamic Horse)
Překlad s povolením autorky i Drezurní federace USA. (Translation used by permission of the author and of the United States Dressage Federation, www.usdf.org).

Podobné články

Jan Němec je nejen vynikající klasický drezurní jezdec, ale je i výjimečně kvalitní trenér, který ctí zásady „staré školy“ a používá pouze metody…

Paul Belasik je jedním z nejvýraznějších a nejefektivnějších obhájců klasických principů a drezury „přátelské ke koni“. Je autorem sedmi knih…