Vyprávění starokladrubské bělky

Narodila jsem se v roce 1987 a tak již něco pamatuji. I když se my, starokladrubští koně, dožíváme až třiceti let (na rozdíl od západoevropských koní – ti se podle našeho dvounohého šéfa dožívají průměrně pouze 7 let), raději vám své životní zážitky sdělím, kůň nikdy neví...

Mé dětství bylo velmi radostné a na pastvinách se mi líbilo, protože jsme běhali pohromadě bílí i „barevní“ koně. Také jezdecký výcvik byl moc zajímavý a hlavně mě čekala závodní kariéra v kočáru, protože jsem byla dost rychlá a silná. K tomu jsem se odmalička účastnila jezdeckých dnů. Poprvé jsem tam byla předváděna ještě s maminkou, v dalších letech mne tam proháněli „čikoši“ a poprvé jsem šla v kočáru v roce 1991. To bylo slávy – přijely se na nás podívat tisíce lidí, ani se tam nemohly vejít a tolik nám tleskaly…

Jenže hned v následujícím roce se něco stalo. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Každopádně už se nekonal žádný jezdecký den, na který se lidé tolik těšívali (jinak by tam asi nechodili). Naši ošetřovatelé a jezdci byli najednou otrávení, nebo nervózní a také často moc smutní. Lidé si myslí, že jim nerozumíme, ale my koně moc dobře cítíme, jakou náladu mají ti naši dvounožci. Často nadávali a byli rozmrzelí, někdy to byla hrůza, co jsme si museli vyslechnout. Brzo jsme zjistili, že tam běhá jeden dvounožec, asi šéf, který jim pořád něco vytýká, křičí na ně a je pořád nespokojený. Ten jim také přikazoval, aby na nás otevírali okna. Někdy to nevadilo, protože ve stájích bývalo dost teplo, ale někdy nám tak táhlo na hřbety… A to nebylo ještě to nejhorší. Ošetřovatelé dostali také příkaz, že nás mají držet každý den venku za jakéhokoliv počasí. No, jsme zvířata, to je pravda. Já jsem to zvládala docela dobře, protože jsem byla opravdu statná a vlastně mladá klisna, ale některé moje kamarádky byly už staré a musely tam stát v zimě s ostatními, třebaže jim to již nedělalo dobře. Vánice nevánice, déšť nedéšť. Když se nad námi někdo slitoval a zavřel nás o chvíli dříve domů, byl z toho oheň na střeše. A tak si to časem nikdo nedovolil a se stádem zacházeli jak s jedním kusem…

Také moje sportovní kariéra vzala za své. Časem se totiž ze stájí vytratili všichni dvounožci, kteří na nás uměli dobře jezdit nebo nás zapřahat. Moc mě to mrzelo, protože moje starší kamarádky, hlavně „barevné“, to znamená hnědky a ryzky z teplokrevného stáda, mně vyprávěly, jak se z Kladrub jezdilo na významné soutěže, kolik závodů se organizovalo v hřebčíně a jak kladrubští koně vyhrávali nebo se alespoň dobře umísťovali. Nevím, jestli mluvily moc nahlas a ten dvounohý šéf se to dozvěděl, ale každopádně najednou se ty ryzky a hnědky začaly vytrácet. Nemohla jsem tomu uvěřit, že ze 70hlavého stáda mi tu zbylo asi jenom deset kamarádek. Snad se jim nic nestalo. Je pravda, že mi začaly přibývat kamarádky bílé. Jenže ty už nic zajímavého nezažily a tak ani to jejich vyprávění za moc nestálo. Ani si nestěžovaly, že dostávají málo krmení.

To já pamatuji, jak nám ošetřovatelé podstrojovali, hlavně když jsme byli ve vývinu. A ovsa jsme dostávali, kolik bylo potřeba. Jenže později ten pan šéf vymyslel, že si hlavně my klisny musíme pro krmení samy dojít na pastvu, že nám ho přece nebudou vozit do hřebčína. No budiž, dělaly jsme co jsme mohly a na pastvině jsme se ládovaly trávou. Doma u žlabu nás většinou čekala jen tzv. česneková dávka ovsa (a někdy ani to ne), což byla opravdu jen hrstka mačkaných zrnek ovsa, abychom s nimi sežraly česnek, který nám svého času dávkovali proti letní vyrážce.

A´ propos letní vyrážka. Já jsem ji naštěstí neměla, takže jsem si myslela, že je všechno dobré. Ale pak jsem přišla do jiného stavu. Zapustili mě sice docela hezkým hřebcem, ale on měl právě tu letní vyrážku, takže hříbě, které se nám narodilo, se začalo drbat také. No nevím, jestli se toho kdy zbaví, kamarádky mi říkaly, že i jejich děti mají podobné problémy. A to jsem Vám ještě nevyprávěla o tom, že jsem první dvě hříbata porodila v takové pěkné prostorné porodnici, kde jsem měla pro sebe celý velký box jako v nějakém hotelu. Jenže další hříbě jsem rodila už – já tomu říkám na sociálce. Z těch pěkných boxů totiž nechal ten dvounohý šéf udělat volnou stáj. Podle vyprávění ostatních klisen se to prý takhle v některých chovech také dělá, ale v rámci naší hierarchie a přesunů mezi skupinami, to prostě není to pravé ořechové.

Když jsem se jednou potkala s mojí již dospělou dcerou na pastvině, vyprávěla mi, že je kdysi na odchovně nechal šéf spojit do jednoho velkého stáda – jednoleté, dvouleté a tříleté klisny a to samé se udělalo i s hřebečky. Ti starší tříletí ty malé jednoleté málem uhonili. Trvalo to několik dní a až když šéf viděl, že to je spíš pohroma, mohla se stáda zase obvykle rozdělit podle ročníků. A takových věcí dělal nespočet. Prostě to musel zkusit.

Jednou nám například zařadil do stáda trojnásobného vítěze Velké pardubické Sagara, který po celý život (až na dobu odchovu) stál pěkně sám v boxe. My jsme tedy jinak docela fajn holky, ale přece jen naše hierarchie funguje. Některé moje dominantní kamarádky ho tak proháněly, až ho vlastně uhonily. Nevím, co měl později napsáno v protokolu.

Moje mladší dcera byla teď zařazena do výcviku, ale když mi vyprávěla, co vlastně dělají, nebo spíš nedělají, nestačila jsem se divit. Jednak je tam těch jezdců už moc málo a hlavně většina z nich vůbec neví, jak na nás má pořádně sedět. Když pak přijdou kupci a ptají se, co který kůň umí, ten dvounohý šéf říká, že koně není správné příliš brzy trénovat či vůbec nějak intenzivněji trénovat. On je tedy nechá obsednout a pak je často vrací na odchovnu, kde nic nedělají. Prý nebudou zkažení a nový majitel si je může jezdit podle svého stylu. Také teorie, ale v jezdeckém světě téměř nevídaná. Nejstarší klisny z našeho stáda, říkaly, že něco takového ještě neslyšely ani od svých babiček.

Čas od času k nám zavítají kamarádi koně ze Slatiňan. Vyprávěli nám, že tam asi před dvaceti lety byla postavena speciální škola pro mladé teplokrevné hřebce z celé republiky. Kamarádky klisny se vždy moc těšily, že tam uvidí zase pěkné kluky. Ale stalo se, že pan šéf tuhle školu, říkali jí testační stanice, pro ty mladíky zrušil. Škoda, ne? A také radikálně omezil výzkum o nás koních, až ho vlastně zlikvidoval. Nikomu z dvounožců to asi nevadí.

Tak nevím, jestli Vás svým vyprávěním už neunavuji. V porovnání s rétorikou našeho šéfa, jsem vlastně ještě ani nic neřekla. To byste nevěřili, co on toho napovídá a kolik lidí mu to věří. Je fakt, že když do hřebčína přijede nějaká vzácná návštěva (kterou on potřebuje), tak se může přetrhnout, je duchaplný, vtipný, zdvořilý, dámám líbá ruce, no kdo ho nezná, tak mu sedne na lep a myslí si, že je to ten nejlepší dvounohý šéf hřebčína na světě – a hlavně si to myslí on o sobě. Dokáže s námi koňmi předvést pěkné divadlo, honí nás celé stádo po nádvoří (na druhou stranu co se s námi dá dneska bez řádného výcviku ukazovat), nechá předvádět plemeníky, někdy si sedne i sám na jednoho a projíždí mezi lidmi. To rád dělával při dřívějších občasných závodech, až se téměř pletl soutěžícím v maratonových překážkách či div, že ho nesestřelili při honech na bažanty, kam zval vždycky hlavně ty dvounožce, které potřeboval, aby nám mohl v hřebčíně vládnout.

My koně jsme, ale vypozorovali, že se dokáže chvíli chovat slušně i vůči některým novým zaměstnancům, ale sotva uteče pár dní či týdnů a oni nejsou dostatečně loajální k jeho výstředním nápadům či mají dokonce občas nějaký vlastní návrh nebo věci, nedej bože, rozumí, nastává obrat o 180 stupňů. Mezi našimi koňmi koluje ještě vyprávění, co si užili naši dávní předci s Napoleonem. A prý se tento náš hřebčínský šéf chová skoro stejně. No nevím, Napoleona jsem nezažila. Někteří zaměstnanci museí odejít, jiní jdou raději sami, než by ve 21. století zažívali feudální poměry. Většina dvounohých pracovníků v hřebčíně moc dlouho nevydrží a tak nás, koně, ošetřuje každou chvíli někdo jiný. Nám už to dlouho vadí, protože oni si ti lidé neumějí mezi sebou ani pořádně předávat potřebné informace o nás koních a našich potřebách, a tak jsme z toho také otrávení.

Dvounohý šéf tvrdí, že nás koně má moc rád a že nám rozumí. Já myslím, že teoreticky ano. Prakticky jsme jeho rukojmí (včetně zaměstnaných lidí) a zajímavý prostředek k dobývání jeho osobní slávy. Prý náš šéf hezky fotí, většina dvounožců – koňařů povídá, jen ať si fotografuje, ale ať nechá, pane bože, hřebčín na pokoji.

Jedna moje kamarádka, co obzvlášť rozumí, co si lidé v hřebčíně povídají nebo nahlas předčítají, poslouchala již mnohokrát, co ti naši dvounožci četli v novinách, ale říká, že je to pořád stejné. Prý tam ti novináři nejčastěji píší o tom, jaký má náš šéf původ, jak už chtěl být ve dvanácti letech ředitelem hřebčína, že prodal šest našich kamarádů do Dánska a že nás nutí hned po porodu jít s naším sotva narozeným hříbátkem ven, aby se tam pak cítilo doma. Podle toho, co jsem kdysi zažila, si myslím, že je to na více než deset let jeho vlády v hřebčíně poměrně monotématické. Dvě kamarádky (ještě hnědky ze zbytku teplokrevného stáda) mi vyprávěly, co prý dělají v podobných hřebčínech v zahraničí a já se přiznám, že jsem jim to ani nechtěla věřit.

Nedávno se ale muselo něco v našem hřebčíně stát. To kůň na těch dvounožcích pozná. Najednou Vám ožili, dokonce nás někteří moc a moc hladili a říkali – konečně, konečně. Přišlo za námi i několik větších dětí, to byli asi učňové ze školy (ty jsme neviděli několik let) a taky nás moc hladili. Dvounožci říkají, že naše nálada a stav se pozná na očích. Zkusili jsme se jim do očí zakoukat a spatřili jsme v nich obrovskou radost. Tak doufáme, že už jim tam zůstane.

Vaše bělka z Kladrub n. L.


Kontakt na autorku článku:
Lenka Gotthardová, tel.: 603 269 705

Podobné články

V únoru a březnu letošního roku se napříč celou republikou konaly oblastní schůze chovatelů českého teplokrevníka. Všechny byly přístupné i pro…

Jeden malý chlapec si v roce 1997 jako dárek ke svým sedmým narozeninám přál poníka. Starší bratr mu poradil, že lepší bude kobylka. Rodinný…