Od jatečních koní k plemenu Hucul

8. 5. 2008 Lucie Hladová Autor fotek: Lucie Hladová

O tom, zda je hucul ve společnosti žádaný či nikoliv, by se dalo diskutovat. Je však koněm typickým - snad každý milovník koní si ihned vybaví menšího statného, odolného hnědáka. Pojďme se podívat do minulosti a současnosti chovu huculských koní v Čechách a řekněme si také o jejich záchraně. Záchraně pravého, československého Hucula...

Huculů je v dnešní době dvakrát méně, než koní przewalského, to ví jen málokdo. A ještě méně lidí ví, že časopis Jazdectvo, nyní Jezdectví, vesvé podstatě napomohl obnovení chovu huculů.

Když se řekne hucul,
většina koňáků si představí malého statného, odolného hnědáka. Přesto tato představa není tak úplně správná, protože hnědá barva není typická. Přímým předkem hucula je tarpan a právě ten určil původní barvu tzv. myšák s úhořím pruhem. Tato barva se, bohužel, vyskytuje už jen zřídka.

Typický úhoří pruh

Typický úhoří pruh

V poslední době se u huculů také stále častěji objevují bílé odznaky, které ale v chovu nejsou žádoucí. Vznik těchto odznaků zavinil podíl araba, se kterým byli dříve huculové přikříženi za účelem vzniku sportovnějšího koně. Jestliže se bílé znaky objeví u hřebců, se kterými bylo dříve počítáno do chovu, není možné je v současné době uplemenit. Klisny se (bohužel) s tímto „handicapem“ do chovu zařazují.


kůň vlevo: nežádoucí bílý odznak (lysina)

Kůň vlevo: nežádoucí bílý odznak (lysina)


Gurgul na pokraji vyhynutí

I huculové, jako spousta dalších plemen, se řadí do nejrůznějších kmenů. Jedním z nich je i pravý československý hucul, nazývaný Gurgul, který se dříve vyskytoval na východním Slovensku. O záchranu přímo tohoto kmene se postaral tým českých nadšenců, který 15. listopadu roku 1972 oficiálně založil pražský Hucul klub.

Jak se zrodila myšlenka ?
V roce 1971 pátral Otakar Leiský (předseda Hucul klubu) na Slovensku, jak to vlastně s těmi huculy bylo, ale marně. Otakar Leiský jako člen organizace TIS (nezávislé sdružení přátelství přírody, nejstarší ekologická dobrovolná nevládní organizace) a tato oraganizace se oficiálně vydali na výpravu po stopách huculů v roce 1972. „To přišel pan MUDr. Hrabánek a řekl ,Ti huculové už jsou na vymření, už to píšou i v Jezdectvu! Co uděláme?!´ a já jsem mu odpověděl: ,No tak co, tak je zachráníme´" vzpomínal Otakar Leiský.„Jenže to byl také nápad…to je jak kdybychom si usmysleli, že postavíme kladrubský hřebčín!“ přirovnával situaci.


Hucul je velmi klidné a vyrovnané zvíře...
o Huculy se starají bez problému i malé děti.
Jak řekli, tak také učinili.

Nejdříve musel pan O. Leiský vytvořit koncepci (1973), která obsahovala tři velmi důležité základní body postupu. Díky této koncepci byly vidět výsledky již po pěti letech.

1. bod: Zachránit poslední zbytky chovu
Organizace snad už měla vrozenou schopnost zachraňovat.Proč? Aby získala nějaké ty finance, které jsou potřebné mimo jiné k odkoupení huculů. Udržovala přírodu kácením stromů a zbavováním plevelů, které bránily k přežití těch vzácnějších rostlin.

Hlavním úkolem však bylo sehnat čistokrevné huculy.


Jateční koně…

Z Muráňského hřebčína, kde byly poslední zbytky chovu, bylo odkoupeno pět koní. Čtyři klisny, které byly starší 20 let, a jeden plemenný hřebec jménem Edo I. Koně byli prodáni za naprosto směšnou cenu. Za jateční, protože byli odepsáni. Pan Otakar Leiský mě doslova šokoval, když mi sdělil dřívější myšlenku komunistů „Co váží méně jak 500 kg, je brzda socialistického režimu“… tedy koně, kteří vážili méně, měli být posláni na jatka.

Hebec je i při sedlání velmi klidný a poslušný.

Těchto pět odkoupených koní se převezlo do současného sídla Hucul klubu (farma Aster), kde se stále vše dávalo do kupy. Tak říkajíc „vše se opravovalo za pochodu“. Statek byl na požádání propůjčen, jenže už ve velmi rozpadajícím se stavu. V současné době už areál můžete vidět v opravdu skvěle zrekonstruovaném stavu. I když - jak říká pan Otakar Leiský - stále je co zdokonalovat.Dalších šest kobyl bylo přikoupeno roku 1973 a ty se nechaly také připustit. Všechny měly průměrný věk asi 14 let.


2. bod: Rozšířit tuto myšlenku mezi odbornou veřejnost celého světa

Aby se vědělo, že se tato záchrana nedělá „jen tak“. A podařilo se! Toto plemeno se chovalo nejen v tehdejším Československu. O pár let později se huculové začali chovat také v Německu, Polsku, po rozdělení ČSR i na Slovensku. Na základě této koncepce se tedy v roce 1975 uskutečnila na Žofíně první oficiální konference o chovu huculského koně.Postupem času se počet rozrostl na něco přes 200 koní.

Čtverilka Huculských koní dosvědčuje, že jsou všestraní...

3. bod: Zajistit společenské postavení huculského koně- a to se dělá doteď.

I dny otevřených dveří, měly napomoci k propagaci huculského koně. Hucul byl známý svou nenáročností a především vytrvalostí, kterou skvěle uměla využít armáda. Byl tedy využíván jako vojenský pomocník do těch nejtvrdších podmínek.V současnosti ho často můžete vidět ve vytrvalostních dostizích (chcete-li endurance) kde je velmi úspěšný i mezi velkými koňmi.
Huculové byli původně národ lidí, podle pověsti ne moc vzdělaných. V dřívějších dobách se tedy používalo slovo "hucul" jako nadávka pro negramotné lidi. Jenže hucul není tak negramotný jak se zdá. Je velmi vynalézavý, všestranně využitelný a pravda…občas také pěkně tvrdohlavý!Jeho schopnosti zachovat klid při jakékoliv situaci se využívá i v současné době, a to v hipoterapii.

Finance…
Nejtěžší na udržení chovu je snad ta finanční stránka. A to především proto, že tento chov "schroupne" okolo 3,5 mil. Kč ročně. Pro Hucul klub byla prý nejhorší finanční situace v roce 2005. Naštěstí začátkem roku 2006 vypomohla pražská ZOO. Odkoupila si 18 koní, které ponechala ustájené na Zadní Kopanině. Všem 18 koním tedy hradí pobyt na farmě a vše, co je potřebné. Velkou zásluhu má po finanční stránce také magistrát hl. m. Prahy, který dotuje ZOO. Ale také stojí za zmínku resort zdravotnictví, který poskytuje finanční ohodnocení za zde probíhající hipoterapii.



často je také můžeme vidět na hobby parkurech...

Obnovení hipoterapie
Hucul klub byl první, kdo obnovil hipoterapii ve střední a východní Evropě. „Hipoterapie je stará metoda - to věděl už i Hippokrates -, kterou chtělo jen obnovit, protože jsme věděli, že je to metoda účinná“ vyprávěl mi sám průkopník, Otakar Leiský. Zde na Zadní Kopanině přímo s huculskými koňmi využilo hipoterapie nespočet pacientů. Na většině z nich (cca 4 200) jsou viditelné pokroky. Pouze u nejtěžších postižení, jako např. autismus, ale především Downův syndrom bohužel pokroky nebyly viditelné. Hipoterapie se využívá u ortopedických, neurologických a mentálních poruch, ale také pomůže při prevenci civilizačních chorob a stresů.



Zapřáhnout?  Není žádný problém !


Jak to vypadá v Hucul klubu teď ?
Na začátku roku 2008 zde bylo napočteno 32 koní z toho 9 hřebců, 7 valachů a zbytek klisny. Tři plemenní hřebci připouští pouze čistokrevné huculky. Ostatní nejsou plemenní. Také se tu již nějakou dobu konají letní dětské tábory (LDT) s výcvikem jezdecké turistiky na huculech. Táboří se přímo v areálu pod stany. Pro děti je na každý den připraven velice zajímavý program, kde se naučí nejen soužití s koněm, ale i nějaké ty „postřehy“ z přírody, které je v okolí Zadní Kopaniny kupodivu zatím dostatek, protože se farma nachází v chráněné krajinné oblasti Český Kras.

Pro ty, kteří už nějaký ten základní výcvik mají za sebou, je určen klub, kterým zatím prošlo, „odchovalo se“, něco přes 11 000 mladých lidí. V současné době je zde několik velmi milých a přátelských dívek, které se také podílely na programu nejen dne otevřených dveřích, ale i oslavě výročí. Ukázaly, že i huculové dokáží skvěle poslouchat a zajet čtverylku, nebo chodit v zápřeži.
Držme tedy HK palce, ať se mu daří jako v poslední době, kdy stav huculských koní stoupá - i když jen mírně.

Hucul klub se s Vámi loučí !

Podobné články

V únoru a březnu letošního roku se napříč celou republikou konaly oblastní schůze chovatelů českého teplokrevníka. Všechny byly přístupné i pro…

Jeden malý chlapec si v roce 1997 jako dárek ke svým sedmým narozeninám přál poníka. Starší bratr mu poradil, že lepší bude kobylka. Rodinný…