Jezdecký a chovatelský den v Manětíně

15. 7. 2002 Kateřina Mrázová

Informace o chovu dostihových závodních koní

Hned v úvodu své reportáže se bez okolků přiznávám, že jsem z Manětína odjela velice zklamaná. Mám momentálně velice tíživou finanční situaci a nestydím se přiznat, že s koněm na krku každou korunu v ruce otočím nejméně dvacetkrát. Takže návštěvu Manětínské přehlídky hodnotím jako špatnou investici - prostě jsem od avízované "show" očekávala více.

Ve zdejších krajích se totiž "zbláznila" koňařská společnost. Abych neměla výběr jednoduchý, všichni své akce nacpali do jediného víkendu, 6.-7.7.2002; třídenní dostihový mítink v Karlových Varech, naplánovaný způsobem, až se mi chtělo brečet. V pátek, při Poháru Filmového Festivalu, nefungovaly až do zmíněného hlavního dostihu totalizátory. Tudíž milovníci hazardu s prominutím utřeli; super favoriti vyhořeli a nečekaně vyhrál "náš" domácí Lymond. Och jak lehce jsem si mohla přivydělat kvalitním tipem :o((( V sobotu jsem s těžkým srdcem oželela Velkou Karlovarskou Steeplechase a překážkové dostihy vůbec, přestože já preferuji více steeply než rovinky (obzvláště s ohledem na pohnutý osud karlovarských překážkových dostihů; kdo ví, nebyly-li to steeply poslední) a vypravila jsem se do Verušic - pro změnu na dostihy distanční. Bohužel stále jen jako divák; dopřeje-li mi konečně osud, dorazím jako nefalšovaná závodnice napřesrok. A v neděli? V neděli si v Karlových Varech vymysleli - jako na vztek - dostih arabských koní. Ale já byla pevně rozhodnuta nenechat si ujít Manětín.

Jezdecký a chovatelský den měl být představením málo početných plemen; navnadili mne Kinští koně, jejichž loňskou národní přehlídku, konanou rovněž v prostorách manětínského zámku, jsem bohužel neměla možnost navštívit. A protože mne to v hloubi mé koňské dušičky dlouho mrzelo, těšila jsem se na pokračování ("příští rok si to ujít nenechám, i kdyby padaly trakaře").

Koní Kinských přijelo přesně čtyři: Polemik, DAF Ondráš a kobylka s hříbátkem manželů Langmajerových (nemýlím-li se; pakliže ano, prosím opravte mne :o))). Frízských koní, na jejichž krásu jsem nalákala polovinu svých přátel, jsme viděli přesně nula; o andaluských koních nemluvě. Plemeno appaloosa zastoupil jediný kůň; hřebeček, který mohl klidně být Ramba Watani, ale to přesně nevím, protože ho v průběhu akce nikdo nepředstavil. Díky prachbídné organizaci byl dokonce označen jako JKS Miss Elegance (určitě není třeba dodávat, o jakou známou kobylku se jedná). A arabové? Opět jediný koník: výrostek, který s ohledem na svůj nízký věk těžko předvede tolik obdivovaný ladný arabský "let". Přivezli ho do Manětína za jediným účelem; aby ho někdo koupil. Situaci nezachránil ani příjemný a opravdu profesionální komentář Lenky Gotthardové.

Kladně mohu hodnotit drezurní vystoupení obou Libuší Půlpánových, obě Líby podaly profesionální výkon. Závěrečná soutěž mini maxi dospělých jezdců, z nichž někteří závodili v sedlech dvou koní (hektické přesedání a předávání koní působilo velice mile), také dokázala zvednout diváky z laviček (tedy alespoň tu část, které se podařilo si zabrat a ohlídat místo k sezení). Koně se předvedli vskutku kvalitně, základní výšky (138-158 cm) překonali všichni účastníci. Ve finále na 180 cm se nakonec sešli koně tři a ačkoliv ani jeden z nich skok bezchybně nepřekonal, zvítězila právem jediná žena "v poli". Na své kobylce Scarlet se dokázala nad tuto ohromnou výšku vznést (zatímco oběma mužům jejich koníci odmítli skočit) a tak si Andrea Kelíšková domů odnesla zaslouženou prémii v podobě deseti tisíc korun. Příjemným překvapením (hned ze začátku) se stal rozhovor s panem Komárkem, majitelem několika velice úspěšných dostihových koní, z nichž dva dokázali vyhrát Velkou Pardubickou. Jednoho z nich, Vronského, přivezl ukázat divákům, a mně osobně to udělalo na dušičce velice dobře, protože Vronsky byl vůbec prvním dostihovým koněm, na kterém jsem seděla. Pořád je fešák a já se stydím, že jsem ho poznala až ve chvíli, kdy jsem zmerčila na pódiu právě pana Komárka. Pan Komárek je mimochodem majitel již zmíněného Lymonda, který mu v pátek vyběhl cenný festivalový pohár.

Předposlední odstavec nechám panu Maťátkovi. Pan Maťátko aktivně vyplňoval mezery vzniklé díky organizačním problémům jak na pódiu, tak i na kolbišti, kde divákům předvedl své kobylky, cvičené metodami přirozené komunikace člověka a koně. S Orchard Bergamote na provazové ohlávce, se Šeldou (byla-li to ona, protože kobylku rovněž nikdo nepředstavil) v kratičké ukázce westernové. Plemeno malých koní doplnili také dva krásní hřebečci pony manželů Blažkových ze Štichovic.

A to bylo vše. Opravdu jsem od avízované akce čekala více - pořádné pokoukáníčko. Pod pojmem jezdecký a chovatelský den si já osobně představuji den nabitý spoustou koní, jezdeckých i nejezdeckých ukázek. Spoléhala jsem se na pořadatele: manželé Eretovi, pakliže mne paměť neklame, chovají také Kinské koně (plnokrevníky i ČT), ale žádnou svou perlu do Manětína nepřivezli. A tak jsme během necelých čtyř hodin (více času jezdecký a chovatelský den koním neposkytl) sledovali pár sice krásných, ale početně chabě zastoupených jedinců málo početných plemen. To i těch vystavovaných nablýskaných aut, čtyřkolek a motorek bylo v prostorách zámku více. Jestli by nebylo lepší příště akci nazvat "Výstava aut a dalších motorových vozidel", v jejímž obsahu bude složka "tří a půl hodinka s koňmi". Alespoň by si člověk nepřipadal napálený a hnedle chudší o 70 korun českých (náklady za cestu ani nezmiňuji). Manželům Eretovým tímto přeji šťastnější ruku, pokud mají v plánu pořádat něco napřesrok. A já jen lituji, že arabští šampióni v neděli vyběhli na karlovarský ovál beze mne. Mohla jsem se celé odpoledne bavit za pouhé čtyři pětky.

Informace o chovu dostihových závodních koní

Podobné články