Článek vyšel v The Horse Magazine v březnu 2015: Marbach Stud - Living History - Exciting Future

Hřebčín Marbach není jen jedním z největších hřebčínů (1000 hektarů), ale také z nejstarších v Německu. Jeho vznik se datuje do středověku, založil ho hrabě Eberhard V. mezi lety 1477–1480. Vládci si brzy uvědomili, že je potřeba zlepšit kvalitu lokálního chovu a v roce 1573 byl Marbach povýšen na dvorní hřebčín.

V 18. a 19. století byli využiti pro zlepšení kvality místních koní zástupci různých teplokrevných plemen, od mecklenburského koně, holštýna, polokrevníky až po francouzské teplokrevníky. Těžší typy jako clevelandský hnědák, yorkshirský kočárový kůň či clydesdalové byli také přiliti za cílem zlepšení kostí a mohutnosti.

Od roku 1896 až do roku 1950 se chov soustředil na württembergského teplokrevníka, všestranně využitelného pro zemědělství a pod sedlo. Od poloviny 50. let bylo rozhodnuto se zaměřit na lehčí, více atletičtější, moderní jezdecké koně. Trakénský hřebec Julmond byl užit jako zakládající plemeník, přestože mu bylo už 22 let, pomohl ustanovit moderního württembergského teplokrevníka. Za využití holštýnské, oldenburské a hannoverské krve, jakož i trakénských a plnokrevných hřebců, bylo plemeno zmodernizováno a dnešní württembergský teplokrevník vypadá jako každý jiný moderní teplokrevník v Německu.

Marbach je také velmi dobře znám jako domov nejstaršího stáda arabů v Evropě, tzv. Weil-Marbach arabů. Během let 1814 až 1819 král Vilém I. Württemberský přivezl řadu arabských hřebců a klisen z Blízkého východu a založil svůj vlastní chov ve Weilu (Esslingen). Když v roce 1864 zemřel, místní chov arabů byl považován za nejlepší v Evropě. Nicméně chov začal upadat během let 1890 až 1932. V roce 1932 na vrcholu hospodářské krize se princezna Pavlína Württemberská rozhodla o převodu celého chovu do Marbachu, z toho důvodu, že stádo se z poslední vůle a přání krále Viléma I. nemělo rozdělovat.

17 arabů, kteří přišli do Marbachu z Weilu v roce 1932, bylo pouze z jedné linie a po druhé světové válce bylo nutné přilít další krev. Záchrana přišla v podobě pouštního hřebce Hadban Enzahi, který byl dovezen z egyptského hřebčína El Zaraah v roce 1955 jako tříletý. Jeho vliv byl veliký, ještě dneska můžeme jeho krev vidět v rodokmenech příslušníků zdejšího stáda. Dalším významným plemeníkem byl Inshallah, hřebec, který byl věnován Její královskou výsostí, jordánskou princeznou Aliou, sestrou prezidentky FEI princezny Hayi.

Navzdory výzvě v podobě řízení velkého chovu, které ředitelka hřebčína, dr. Astrid von Velsen-Zerweck, čelí, vypadá uvolněně a často se směje. Ale dobře si uvědomuje odpovědnost, která jí leží na bedrech.

„Marbach je velmi starý chov s více než pětisetletou historií, nechováme pouze teplokrevníky a araby, také jsme zapojeni v místním chovatelském programu pro plemena, která jsou ohrožená – jako schwarzwäldský chladnokrevník a těžký teplokrevník, Altwürttemberger. Marbach vlastní kolem 300 koní a dalších 200 koní je tu od chovatelů.“

Balancujete mezi zachováním tradic velmi starého chovu a respektu k odkazu předků, ale také se chcete zúčastnit Bundeschampionatu a vyhrávat.

„Ano, je těžké respektovat tradice a zároveň být úspěšný. Primárně připravujeme mladé koně a provozujeme testovací stanice hřebců, takže jsme velmi dobří v přípravě jak teplokrevných koní pro zkoušky výkonnosti, tak i chladnokrevníků. Máme hodně dobrých jezdců pro mladé koně, ale ne tolik pro sportování s koňmi na vyšší úrovni. Snažíme se budovat základy, takže můžeme trénovat mladé koně a specializovat se na drezúru, skoky, možná vytrvalost s araby.“

Ale Marbach není ve stejné kategorii jako skutečně velké plemenné knihy, třeba holštýni a hannoveráni?

„Chov koní v Německu je primárně soustředěn na severu. Na jihu Německa je tendence chovat s genetickým materiálem ze severu, a tak v současné době kvalita württemberských koní je blíže k národní a mezinárodní úrovni. Máme tu dobré jezdce, ale sport je ještě na vyšší úrovni.“ 

Vaše chovatelská politika se pohybuje ve dvou směrech – francouzská krev pro chovatele skokových koní a nejmodernější špičkové linie pro drezúrní chovatele. Myslíte si, že budete moci jít oběma směry?

„Ano, začalo to, ještě než jsem přišla. Starší plemeníci jsou všestranní, zatímco mladší jsou mnohem specializovanější. Přesto si myslím, že dobrý drezúrní kůň by měl být schopen přeskočit nějaké překážky, aniž by si „zlomil nohu“ a může mít dobrou záď, aby byl silný a vyvážený. Na druhou stranu, skokoví koně by měli mít dobrý pohyb a jezditelnost. Chovatelé vždy cílí na odchov špičkových koní. Ale pouze 5 % koní je špičkových, zbytek jsou normální koně. Mohou mít tedy dobrý pohyb, zdraví a dobrý charakter a temperament, aby s nimi mohl fungovat normální jezdec.“

Marbach je jedním z lídrů moderního trendu v chovu koní, partnerství mezi státními a soukromými chovy v držení plemeníků. Příklady této spolupráce jsou například hannoverský plemeník Soliman (Sandro Hit x Donnerhall) v Celle (spolupráce mezi Celle a soukromým Haras du Hus v zastoupení Xaviera Marie) nebo Holstein’s Diarado (Diamant de Sémilly x Corrado x Contender), který je vlastněn Paulem Schockemöhlem a Joop van Uyertem a holštýnskou PK.  

V nabídce plemeníků Marbachu v minulých letech působili A 1/1 Chase the Ace (Nashwan x Caerleon), který je vlastněn Angličankou Heather Hyde-Saddington, dále hřebce Clinton I (Carolus I x Calypso II) a Clintord (Clinton I x Caletto I) vlastněné Sportferde Ahlmann; C-Indoctro II (Capitol I x Caletto II) vlastněného Francouzem Stéphane de Saligny; Epris d’Azur (Laudanum xx x Almé) v majetku Švýcara Thomase Hänzi; Ferron (For Pleasure x Concerto II), Qué Guapo (Quintero x Capitol I), Amadehaus (Askari x Fier de Lui Z) – kteří jsou vlastnění Xavierem Marie, který je vlastně rivalem Paula Schockemöhleho v kategorii soukromých majitelů plemenných hřebců.  

V Marbachu stáli také Carry (Coronado x Roman x Cottage Son xx) a Colorido (Casado x Silvano x Rocco), kteří jsou vlastnění holštýnskou PK.

Epris d’Azur, již výše zmíněný, je Selle Francais hřebec, který je po skvělém plnokrevném skokanovi a plemeníku Laudanum xx z klisny z krosu Almé x Mexico, krásný příklad francouzské krve.

Bylo rizikové mít v nabídce francouzské skokové hřebce?

„Ne, nemyslím si. Naším cílem je nabídnout chovatelům nové linie ke zlepšení chovu. Epris je velmi charakterním koněm, zvítězil v mnoha soutěžích s 14letou dívkou a byl prezentován na mezinárodní úrovni amatérem. Chová se skvěle a je velice dobře jezditelný.“

V Marbachu stál také holštýn C-Indoctro II, mladší bratr Indoctra, který působil v Holandsku ve VDL chovu. C-Indoctro doposud stál ve Francii, kde byl ježděn manželkou Erica Naveta.

Posílali k němu chovatelé jejich klisny?

„Dostal dost klisen, stejně tak mladý francouzsko-holštýnský hřebec Qué Guapo po Quintero, vnuk Quidama de Revel, z matky po Capitol I, který patří Xavierovi Marii. Qué Guapo je velmi dobrý hřebec, jeden z nejlepších skokanů na holštýnské licentaci 2007 v Neumünsteru. Chovatelé ho zbožňují, kombinace holštýnských a francouzských genů je velmi dobrá a užitečná pro skokové chovatele.“

Jiným skutečně zajímavým hřebcem je Sir Nymphenburg, pocházející z explozivní kombinace nejmodernějších drezúrních linií. Je po spolkovém šampiónu Sir Donnerhall (Sandro Hit x Donnerhall) z matky, která je z kombinace hřebců Regazzoni (Rubinstein x Werther) a Brentano II. Je moc sympatický… Je dalším hřebcem vlastněným soukromníkem, v tomto případě Helmutem Freiherrem von Fircks, který vlastní Gestüt Nymphenburg.

Je to cesta, díky které mohou státní hřebčíny získat špičkové hřebce – jít cestou spolupráce se soukromými chovy?

„Musíme to takhle dělat, protože máme pouze omezený rozpočet, který umožňuje nákup pouze 1–2 špičkových hřebců za rok. Jinou cestou je pronájem hřebců, to děláme se skokovými hřebci z holštýnské PK. Myslím si, že je to dobrá kombinace. Také potřebujeme vlastní hřebce, pro všechny reprezentativní povinnosti, které státní chov má, např. pro přehlídky hřebců. Ale špičkoví koně jsou dost nákladní, potřebujeme je sami odchovávat, což je dlouhý proces, a nebo pronajímat.“

V hannoverské PK chtějí chovatelé využívat mladé hřebce, v holštýnské zase staré hřebce, jaká je preference u vašich chovatelů?

„Naši chovatelé mají rádi mladé hřebce. Ale máme hodně přátel u holštýnů v jižním Německu, zvláště v Baden-Württembergu, kteří mají rádi staré hřebce jako Cassini a podobně. Drezúrní chovatelé chtějí mladší, tříleté. Pamatuji se, když jsem byla v jižním Německu 12 nebo 13 let zpátky s mým profesorem a pokusili jsme se poradit chovatelům, jak si vést dobrý chovatelský program. Poradili jsme jim využívat mladší hřebce, aby se urychlil vývoj chovu, což udělali. Jenže nyní jsme v opačné situaci a chovatelské asociace by měly nad tím přemýšlet. Mladí hřebci dostávají hodně matek, což je skvělé pro majitele hřebců, ale pro chovatelský program je to nedobré, protože hřebci nejsou prověření. Známe jen exteriér, jak zvládli licentaci, původ a chovatelskou hodnotu. Nic víc.“

Mohou chovatelé v rámci vaší plemenné knihy využít plemeníky, kteří nejsou zapsáni ve württemberské plemenné knize?

„Ano, naše PK je jedna z nejliberálnějších v Německu a jejich využití je povoleno.“

Během naší návštěvy v Marbachu jsme měli tu čest vidět v práci horsemana Fritze Stahleckera, který je mistrem pro práci s koňmi na ruce a zde vede projekt, který srovnává výsledky tradiční práce s mladými koňmi a koňmi školenými Stahleckerovou metodou.

Je velmi pěkné pozorovat pana Stahleckera při práci s mladými koňmi – zvláště s tímto ryzákem po Weltpoet…

„Tento mladý hřebec se rozvíjí velmi dobře a je velmi zajímavé sledovat, jak s ním pan Stahlecker pracuje. Moji rodiče mě učili klasickému ježdění, které je naučili trenéři jako Paul Stecken, Fritz Tempelmann a Reiner Klimke. Jezdila jsem a trénovala mladé koně touto cestou. Nejsem jezdec z povolání, ale dělala jsem to, když jsem byla studentem na univerzitě. Jezdila jsem koně na výkonnostních zkouškách hřebců a klisen a shledala jsem, že klasická cesta je ta nejlepší. To byl jeden z důvodů, proč jsem byla jednou ze zakladatelů Xenophon Association. Marbach je jednou ze základen klasického ježdění a trénování v Německu. Společně s panem Stahleckerem jsme tento projekt vybudovali v úzké spolupráci s místní univerzitou. Dvě skupiny šesti koní jsou testovány – jedni tradiční cestou, kterou volíme v Marbachu, a druzí cestou pana Stahleckera. Nejezdí tříleté koně, ale pracuje s nimi na ruce po dobu 9 měsíců. Říká, že se mladí koně chtějí učit a mohou se naučit hodně v tento čas, že by byla škoda s nimi nedělat nic. A pohyb se mohou naučit na ruce.“

Myslíte si, že tohle bude součástí vašeho výcviku?

„Ano, myslím si to. To, co jsme dělali dříve, bylo, že jsme trénovali tříleté koně po dobu tří měsíců a pak jsme je prodali na březnové aukci. Ale bylo to pro ně velice brzo a mnoho našich klientů nebylo natolik zkušených na to, aby jezdili tříleté koně. Ok, připravovali jsme naše koně ve skupinách, tak proč je nevzít a nepřipravovat je o rok déle, v kombinaci s klasickou a Stahleckerovou cestou, když budou čtyřletí, budou prodáni. Budou ježděni venku, trochu skákat přes malé překážky, chodit skrze vodu, pracovat v terénu a také budou znát nakládání. Budou mít všestranný trénink, myslím si, že pro ně zde bude trh. Nejlepší koně, se speciálními vlohami pro drezúru a skoky, budou připravováni specializovanými trenéry.“

Jak důležití jsou turisté?

„Kolem 300 tisíc turistů navštěvuje Marbach, Offenhausen a St. Johann každý rok a je to velmi důležité. Není to jenom proto, že státní chov potřebuje být transparentní pro veřejnost – návštěvníci a hosté jsou také našimi nejlepšími klienty a promotéry, kteří nám pomáhají zachovat kulturní dědictví.“ 

Musí to být neskutečná práce, jen samotná údržba budov

„Ano, to je. Ale miluji tuhle práci, protože je zde spousta věcí, které můžete dělat. Není to jen chov koní, plemeníci, chovné matky, zemědělství či turisté. Je to vše dohromady a při vědomí zdejší historie, je to skvělé. Pokud navštívíte staré budovy a uvědomíte si, kolik lidí a koní tady žilo a pracovalo během posledních 500 let, to je opravdu něco!“