Článek vyšel (aktualizovaný) v The Horse Magazine v prosinci 2014: The breeders of Westfalia

Centrum vestfálského chovu je ve Warendorfu, jehož historie se táhne zpět do roku 1826, kdy bylo dáno místním chovatelům k dispozici 13 východopruských hřebců. Do roku 1830 zde stálo již třicet hřebců. Úpadek armádní kavalérie způsobil později v 19. století odklon k těžším typům koním vhodným na zemědělské práce a vestfálský teplokrevník začal být koktejlem oldenburské, východofríské, hannoverské, anglonormanské a klusácké krve. Ve 20. létech 20. století se rozhodlo o zaměření se na hannoverské linie a začal se tak rodit moderní vestfálský teplokrevník.

Významnou roli v tomto procesu sehrála řada plemeníků Frühling (nar. 1960 po Frühschein I) z hannoverské F linie a potomci angloaraba Ramzese: Romadour I a Romadour II (i když zde jsou spekulace o tom, kdo je skutečným otcem Romadour II).

K nim byli přidáni klíčoví plnokrevníci jako Papayer (Persian Gulf), který založil linii skrze Paradoxe I a Paradoxe II, a Pluchino (Niccolo Dell´Arca), který založil „P“ linii díky vnukovi jménem Pilatus.

V polovině 70. let byly výsledky moderního trendu v chovu velice viditelné: účastník soutěží Světového poháru Roman ježděný Gerdem Wiltfangem byl po Romadour I, Fire ježděný Norbertem Koofem byl po Frühlingstraum II, Magister (Milan), Goby (Granit) a Fregola (Frühlingstraum) byli všichni členy německého družstva na Poháru národů. Tři vestfálští teplokrevníci se zúčastnili OH v Los Angeles: Ramzes (Ramiro) za Německo, Gonzo (Goldlack) za Argentinu a Purlex (Wohlklang) za Japonsko.

Zatímco v drezúře získal Ahlerich (Angelo xx) OH zlato v individuální i týmové soutěži, kromě něho se zúčastnili tři další vestfálští teplokrevníci – Amon (pravý bratr Ahlericha) za Holandsko, Satchmo (Sinus xx) za Kanadu a Civian (Cyrian) za Mexiko.

Dalšími hvězdami byla Nicole Uphoffová a olympijský šampión Rembrandt (po Romadour I a z pravé sestry Ahlericha a Amona), Ganimedes (Grünhorn), ježděný Monikou Theodorescu, a Romantico (Romadour II) ježděný Robertem Doverem.

Mezi lety 1978 až 1996 vestfálská PK vyprodukovala následující šampióny Evropy, světa, účastníky olympiád a světového poháru (dvojice kůň – jezdec): Roman – Gert Wiltfang, Ahlerich – Reiner Klimke, Fire – Norbert Koof, McLain – Leslie Burr, Rembrandt – Nicole Uphoff, Ganimedes – Monica Theodorescu, Bugati Pedro – Wolfgang Brinkmann, Goldstern – Klaus Balkenhol, Fabienne – Isabell Werth, Pirol – Lesley McNaught-Mändli, Dylano – Thomas Fuchs, PS Priamos – Dirk Hafemeister a Durgo – Martin Schaudt.

Vestfálská PK také šokovala německou chovatelskou scénu, když v červnu 1996 jmenovala Susanne Rimkus (nyní Schmitt-Rimkus) ředitelkou chovu v době, kdy bylo snadné zjistit, kdo je ředitelem chovu…. byl to vždy ten největší muž v místnosti.

Mladá, atraktivní a žena! Susanne v té době jezdila hřebce do úrovně Grand Prix, a když vám chtěla ukázat plemeníka, vzala si ohlávku, nasadila ji a hřebce vám sama předvedla. V té době byla také dr. Astrid von Velsen-Zerweck jmenována ředitelkou Marbachu, ale právě paní Rimkusová byla tím vlajkonošem. Vdala se a stala se z ní Susanne Schmitt-Rimkus. Když jsme s ní hovořili v roce 1999, byla na čele své profese a dohlížela na chov všestranného koně.

 „Zde v Severním Porýní-Vestfálsku cílíme na chov koně, který se hýbe dobře, je pohodlný na ježdění a schopný skákat. Ne tedy přímo specialistu, ale víme, že mezi těmi koňmi specialisty najdeme.

Většina našich kupců jezdí ve volném čase. Chceme, aby se cítili příjemně, i když budou s nimi skákat jen o víkendu, jezdit drezúru v týdnu nebo v zimě. Chtějí koně, kteří jsou snadno jezditelní a umí skákat.“

Susanne je ředitelkou státního chovu Warendorf, který je zodpovědný za Severní Porýní-Vestfálsko a za jeho dvě plemenné knihy, rýnského a vestfálského teplokrevníka. „Dříve to byly dvě oddělené organizace, ale v současnosti se k sobě stále více přibližují. Hlavní licentace dvouapůlletých hřebců je v Münsteru organizována pro obě PK a komise je tvořená zástupci obou PK. Ale výběr klisen a výstavy hříbat jsou oddělené. Náš národní hřebčín je odpovědný za obě PK.“

„Naše plemeno je založeno na hannoverské krvi, která v době po druhé světové válce pomohla transformaci plemene z těžkého typu do moderní podoby. Byl to můj předchůdce na pozici ředitele, Dr. Gerd Lehmann, který udělal velkou práci ve změně plemene do sportovnějšího typu, a je to jeden z našich nejdůležitějších úkolů, pokračovat dále v této transformaci.

Dívám se po vhodných hřebcích pro naše plemenné knihy na licentacích, samozřejmě licentace v Severním Porýní-Vestfálsku jsou nejdůležitější, ale pak se dívám i po hanoverských, holštýnských, trakénských a oldenburských teplokrevnících, ačkoliv jsme ještě holštýnského, trakénského ani oldenburského hřebce nekoupili. Máme momentálně jen jednoho trakéna, ale přemýšlím o využití té krve díky jejich eleganci a vzhledu podobnému plnokrevníkům. U oldenburských hřebců se mi líbí variabilita linií. Pro nás jsou však nejdůležitější licentace hannoverských hřebců.

Máme nějaké plnokrevné hřebce, ale ne dost. V současné době je důležité ukázat našim chovatelům, že můžete jezdit plnokrevníky, že jsou jezditelní. Dříve byli předváděni na ruce, oni se vzpínali, poskakovali a chovatelé měli strach je použít, protože si mysleli, že hříbata by mohla být temperamentní. Zkouším předvádět plemeníky pod sedlem a budeme je testovat i před koupí. (Co se týče prezentace plnokrevných hřebců při předvádění, je to z větší části hlavně otázka managementu. Někteří jsou skutečně velice temperamentní, jakmile přijdou před lidi, začnou se předvádět. Ale většina – při odpovídajícím režimu a práci – bude naprosto v pohodě, maximálně caplovat, viz ukázka předvádění A 1/1 plemenných hřebců v jednom z největších A 1/1 hřebčínů na světě – https://www.youtube.com/watch?v=ErpWhD7aG8I – pozn. překl.).

Jenom když je znám i pod sedlem, mohu se rozhodnout. Zabere to hodně času dívat se na dostizích po těch správných plnokrevnících. Mnoho z nich se nehodí kvůli stavbě těla. Stále více se chovají plnokrevníci s vysokou a velikou zádí se sníženým krkem, vypadají jako quarter horse, což není to, co potřebujeme pro teplokrevný chov.

Vždy jsem se dívala po plnokrevnících, kteří jsou „do kopce“ a není vždy snadné je najít. Když přijdou z dostihové dráhy, neumí klusat. Náš plnokrevný hřebec Concepcion (z linie Dark Ronald), když jsem přišel, neuměl také moc dobře klusat, ale viděla jsem hodně plnokrevníků, sama jsem je jezdila na dostihové dráze a umím si představit, jak může být dobrý v klusu po tréninku. Nyní Concepcion kluše pěkně, je velmi talentovaný pro piafy a pasáž a doufám, že ho přijezdím do Grand Prix drezúry. Musíte najít plnokrevníky jako je on.

Ačkoli máme státní plemeníky, je tu taky hodně soukromých hřebců. V Severním Porýní jsou spíš ti soukromí, ale státní plemeníci připouštějí více klisen. Mnoho našich chovatelů státním hřebcům věří. Máme 28 připouštěcích stanic, kam naše plemeníky zasíláme. Odcházejí na začátku února a vrací se na konci července.

Většina našich hřebců připouští přirozeně, pak máme 20 až 25 hřebců, kteří jsou k dispozici inseminačně. Naše stanice zde ve Warendorfu je hlavním inseminačním centrem. Mám ráda naše hřebce, kteří připouští přirozeně, protože věnuji velkou pozornost zachování našich linií. Když máte mnoho hřebců dostupných inseminačně, chovatelé se soustředí na ně. Myslím si, že jednou ze silných stránek vestfálského chovu je, že máme hodně krevních linií, takže když zařadíme hřebce z jiné PK, můžeme pro něj vybrat klisny, které mu budou sedět, protože máme na výběr.“

A co vaše vlastní zázemí, byla jste vždy u koní?

„Ano. Mám také vzdělání jako instruktor jezdectví, pak jsem studovala zemědělskou školu se specializací na chov a krmení zvířat. Vždy jsem se o koně zajímala a specializovala na ně, ale nebylo mnoho pracovních míst kolem koní, tak jsem pracovala s kravami a prasaty. Učila jsem lidi ve východním Německu management práce s nimi, a naučila jsem se spolupracovat se staršími muži, kteří vedli místní farmy. Poté jsem pracovala v centru holštýnského chovu v Elmshornu, kde jsem byla u hřebců, takže jsem poznala třeba i Landgrafa a Lorda.“

„Poté jsem se přesunula do Warendorfu k národní federaci. Máme jednu národní federaci pro sport a chov koní, takže je to zastřešující organizace pro 26 plemenných knih v Německu. Působila jsem v chovatelské části organizace a naučila jsem se hodně o tom, jak to v chovu koní chodí. Byla jsem v kontaktu s národním hřebčínem ve Warendorfu a potom jsem zde dostala práci.“

Byla to velká výzva?

„Ano, ale také to byla velká šance, je tu pouze devět státních chovů a většina z nich své ředitele prakticky nemění. Ale stalo se.“

Jaké jsou vaše dlouhodobé cíle?

„Největší plán je chovat dobré koně, a to bylo cílem každého ředitele přede mnou. A protože jsem žena, je pro  mě důležitá i manipulace s koňmi, takže doufám, že budeme mít moderní snadno manipulovatelné koně, kteří se budou dobře pohybovat a budou univerzální, schopní se zúčastnit drezúry i parkúrových soutěží na úrovni L (řeč je o německé stupnici soutěží –pozn. překl.) a mezi nimiž budeme moci najít zvláště talentované koně. Doufám, že mnoho lidí se bude cítit na našich koních dobře.“

Národní hřebčín je impozantní komplex a je i domovem Německé jezdecké školy, která byla založena v roce 1888. Plemeníci, kteří vyšli z módy, ať už proto, že jejich hříbata nedosahovala standardu nebo nevyhovovala chovatelům, našli svoji další životní úlohu jako školní hřebci, kteří svůj zbytek života stráví jako jezdečtí koně v místní škole.

Rok 2014: po 15 letech ve funkci ředitele Warendorfu

Je to vždy radost setkat se s ředitelem vestfálského státního hřebčína ve Warendorfu a projít se jedním z nejhezčích hřebčínů s jeho historickými budovami a impozantními stromy. Ve skutečnosti se jedná o cestu ke kanceláři ředitele, kde zastihneme buď ředitelku, nebo její asistenty, zatímco ona doprovází skupinu zájemců o koupi koní. Susanne je kontaktní, v kontrastu ke zdrženlivým ředitelům, kteří vedli státní hřebčíny předtím, než se stala první ženou v této funkci. V současné době je to ještě 32letá dr. Carina Krumbiegel v Baden-Wüttembergu a Dr. Astrid von Velsen-Zereweck v Marbachu, jsou tu tedy tři ženy, které vedou státní chovy.

Susanne právě skončila porotcování přehlídek hříbat a je nadšená z potomstva nové drezúrní hvězdy, kterou objevila. Dozvídáme se tak zajímavé informace o nováčkovi.

 „Hříbata, která naši komisi nejvíc nadchla, byla po Siru Heinrichovi, synu Sira Donnerhalla z matky po Fürst Heinrich. Je šestiletý a má skutečně fajn hříbata z různých matek. Pohyb, krok, klus a cval, všechno ... i exteriér. Hřebec je malý, štíhlý, a když jsem ho koupila, chovatelská komise řekla „Co chcete dělat s tím poníkem?“, ale dali mu šanci. Zvítězil ve výkonnostním testu a stal se vicešampionem jako pětiletý na spolkovém šampionátu a míří na světový šampionát. V tomto roce je kvalifikován pro spolkový šampionát v kategorii šestiletých.

Našla jsem ho ve stáji Heinricha Ramsbrocka, chovatelem je Paul Wendeln. Myslím si, že ho hodně lidí zná, je velice známým chovatelem v Dolním Sasku. Paul Wendeln  ho nechystal pro licentaci hřebů, protože je tak drobný. Ale když ho uviděl Heinrich Ramsbrock, okamžitě se do něj zamiloval. Když jsme tam dorazili, Sir Heinrich tam byl teprve první den. Nejprve nám Paul ukázal jiné hřebce, ale pak se pochlubil: „Mám tady něco výjimečného, ukážu vám ho.“ Hřebce jsme koupili, jakmile jsme ho uviděli. Přišel, předvedl se nám v klusu, ve cvalu a v postoji. Všichni jsme najednou vyhrkli: „Chceme ho koupit!“

Pan Ramsbrock byl nadšen, že i někomu jinému se hřebec tak líbí. A dokonce jsme ho koupili za velice dobrou cenu.“

A vyplatilo se to, dobře se kombinuje s různými klisnami…

„Je to skutečně zajímavé. Měli jsme jasno už dřív, když jsme hledali vhodného hřebce pro klisny chovatelů – začátečníků, mohli jsme jim vždy říci „využijte Florestana“, protože Florestan byl spolehlivý a produkoval vysoké procento hříbat v jeho typu. Florestan je však mrtvý a Sir Heinrich může kráčet v jeho stopách, takže zase můžeme říct chovatelům, že máme hřebce pro jejich klisny, kterého když využijí, mohou si být téměř jisti jak bude hříbě vypadat.“

A nejsou malá?

„Ne, nejsou. To byla první reakce chovatelů, když se jeho hříbata narodila. Hurá, nejsou malá!“

A co vaši skokoví hřebci, máte nějaké zajímavé?

„Pro nás je šampiónem Cornado NRW, který velmi úspěšně soutěží na mezinárodní úrovni s Marcusem Ehningem. A co je důležité, není to jenom dobrý sportovní kůň, ale také plemeník. Jeho hříbata jsou elastická, v dobrém typu. On sám je ve velmi pěkném typu a jeho hříbata jsou ve sportovním typu. Je samozřejmě jedním z mých favoritů, ale nemá mnoho hříbat, protože sportuje. Hodně chovatelů ho chce využít, zejména z Francie a Belgie, kde úspěšně sportoval.

Z mladších hřebců ráda zmíním Cup Coopera, syna Coopera van de Heffinck a z matky z kombinace Clinton/Ramiro. Je to pětiletý belgický hřebec a má hříbata ve velmi dobrém typu, dobře osvalená a silná. Když cválají, jsou impozantní. Nemá mnoho hříbat, protože je to mladý hřebec a v těchto časech je těžké dostat klisny k mladým plemeníkům. Viděla jsem kolem 20 hříbat po tomto hřebci a všechna jsou jak přes kopírák, můžete si říci: „Ano, je to Cup Cooper.“ Velmi dobrá hříbata a on sportuje skutečně dobře.“

Jednou z nejúspěšnějších věcí, které jako ředitelka máte na svědomí, jsou plemeníci ve sportu.

„Ano, to patří k období mého ředitelování. Myslím si, že je to velmi důležitý posun. V dnešní době už nemáme plemeníky bez sportovní kariéry – všichni naši mladí plemeníci, ať už drezúrní či skokoví, závodí. Začínají obvykle ve věku čtyř let a pokračují do doby, než začnou být staří na sport nebo už nejsou dále využíváni v chovu. Když jsem začínala, byl to pro mě důležitý cíl, aby všichni plemeníci měli šanci soutěžit. To ale znamenalo získat jezdce, kteří byli schopní trénovat a soutěžit s hřebci. Měla jsem s tím štěstí.“

Štěstí, nebo předvídavost?

„Susanne se směje: doufám, že obojí! Sedím na koni každý den a obvykle jezdím jednoho, dva hřebce. Momentálně jezdím tříletého, ale obvykle jezdím starší a to je důležité, zachovat si cítění pro ježdění. Když vidím hříbě nebo dvouletého hřebce, snažím se představit, jaké by to bylo ho jezdit. A když vidím koně s mimořádným pohybem a pomyslím na to, jaké je to takový pohyb ujezdit, pomyslím si „panebože, to ne“. Pro mě je důležité zachovat spojení mezi chovem a ježděním.“

Který z plemeníků je vaším favoritem?

„To je těžké takhle říci. Může to záviset na kvalitě hřebce nebo na osobním kontaktu. Mluvíme-li o osobním kontaktu, tak řeknu, že Laureus, syn Laurentianera. Když jsme spolu mluvili předtím, říkala jsem vám příběh Laurentianera, a nyní je Laureus první licentovaný syn a také vítěz zkoušek. Je to pro mě velký úspěch, protože Laurentianer byl jeden z prvních hřebců, které jsem koupila, a vlastníme jeho prvního syna v chovu. Laureus má velmi dobrý charakter, je naším nejúspěšnějším drezúrním koněm s 45 umístěními v soutěžích. Pro mě je blízkým přítelem. Ostatní mohou mít lepší kvality, ale on je můj osobní favorit.“

Z mnohem depresivnějšího hlediska – mluvil jsem s mnoha chovateli v Evropě a všichni mluvili o poklesu v chovu, že je připouštěno až o 50 % méně klisen.

„Ano, je to skutečně obtížné. Loni jsme ale měli naštěstí stejná čísla připouštěných klisen jako předloni, ale měli jsme hřebce All At Once – tříletý a připustil více než 400 klisen. Zachránil „naše počty“. Tento rok dostal 150/160, stále hodně, ale už ne tolik.“

Nemáte ráda, když mladí hřebci připouštějí tolik klisen?

„Ano, protože o hřebci nic moc nevíte, nevíte, jaké klisny se k němu hodí. Je jen černý a krásný. Jeho otec je Ampère a jeho matka je po Gribaldi. Od dob Totilase je vše po Gribaldi dobré. Nemáme žádného hřebce, který by se hodil ke všem klisnám, a je dost pravděpodobné, že hřebec, který připouští takové množství klisen, se nebude hodit ke všem. Není to dobré pro chovatele, protože nebude mít dobré hříbě a pro plemeníka samozřejmě také ne, protože potomstvo nebude tak kvalitní, jak se očekává, a lidé o tom budou mluvit.

Starší hřebce, o kterých máme skutečně dobré informace, nikdo nechce. Nerozumím tomu, nedává to prostě smysl. Chovatelé při pohledu na All At Once si pomyslí: „První rok, černý hřebec, chci být prvním, co bude po něm mít hříbě.“ Ale bude mít více než 300 hříbat a pokud budete mít jedno z těch ne tak dobrých, bude nemožné ho prodat. Jenže to nemůžeme zastavit, říkat ne. Potřebujeme ty klisny a peníze. Je to pronajatý hřebec, nemůžu přijít za jeho majitelem a říci, že jsem řekla majitelům klisen, že jejich klisny se pro hřebce nehodí. Nejsem s touto situací spokojená, ale nemohu pomoci chovatelům, kteří nechtějí nic vědět. Musíme to akceptovat. Možná se to změní, až se chovatelé poučí.“

Po WEG budou poslední plemeníci kdysi význačného francouzského národního hřebčína prodáni v aukci a hřebčín zůstane prázdný. Ve Švédsku také již národní hřebčín neexistuje. Přežijí velké chovy v Německu?

„To je těžká otázka. Řeším ji od doby, co jsem zde nastoupila. Každý rok se znovu objevuje téma „kdo potřebuje národní hřebčín?“. Struktura chovu, která je tady v Německu, není stejná jako ve Francii. Za chovy jsou odpovědné různé spolkové státy. Tedy rozhodnutí o zavření chovu v jednom spolkovém státě neznamená konec ostatních. Všech deset národních hřebčínů v Německu úzce spolupracuje řadu let a také zde jsou různí mladí ředitelé, i ostatní jako Jurgen Müller z Neustadt-Doss, který je naším dobrým přítelem a spolupracujeme úzce tam, kde je to třeba. Nemůžeme spolupracovat pochopitelně ve všem, každý ředitel chovu chce, aby byli využíváni vlastní plemeníci, ale pracujeme na spoluutváření veřejného mínění a aby si lidé uvědomovali dědictví národních hřebčínů a jejich místo. Jsou zde hřebčíny, které jsou mnohem více místem kultury a turismu, ale pak další, jako například Warendorf nebo Celle, kde je chov koní to hlavní. A například Redefin je nejdůležitější jezdecká škola, kde investovali mnoho peněz do rozvoje jezdeckého turismu. Vlády hledají svoje vlastní cesty, jak udržet národní hřebčíny, tak můžeme jenom doufat, že přežijeme. Přežili jsme více než 180 let, dvě světové války a je neuvěřitelné, že v době, kdy se lidé mají tak dobře, je tak těžké uchránit kulturní dědictví.“