Terezo, už nějaký ten pátek se profesionálně věnujete koňské reprodukci. Proč jste se vydala právě tímto směrem?

U koní jsem od mala, na základní škole se mi splnil sen o vlastním koni a moji nejspřízněnější duší a životním koněm se stala plnokrevná arabská klisna Haydée. Splnila mi každý jeden sen. O tom, že si sama obsednu a vytvořím parťáka na celý život, fungujícího na myšlenku. I ten, že na tom samém koni jednou dojedu vytrvalostní závod na 160 kilometrů. Stala se takovou soulmate, že jsem pochopitelně v průběhu naší kariéry začala pomýšlet na to, že od takto charakterního, zdravého, vytrvalého a srdečného koně musím mít potomka. Byla to nová výzva, obří přání. A ukázalo se mnohem těžší, než cokoliv, oč jsme do té doby usilovaly.

Haydée nebyla schopná zabřeznout. Roky. Ani doma, ani u hřebce, ani na klinice. Nikdy jsem se nevzdávala lehko, takže myslím, že jsem zkusila vše, co šlo. Přirozeně, inseminačně, chlazeným, mraženým, čerstvým neředěným spermatem v rukách českých expertů. Moje zoufalství nebralo konce, ale odhodlání se nevzdat také. Aniž bych to původně chtěla či plánovala, v průběhu let jsem se v oboru reprodukce trochu rozkoukala. Po tolika nezdarech a rozletěných financích jsem se rozhodla vyjet směrem na západ a zjistit, co dalšího můžu zkusit. V roce 2011 jsem poprvé viděla trochu jiný svět, komplexní, funkční a opravdu profesionální přístup jak ke klisnám, tak ke hřebcům. Embrya v misce a entuziasmus mého belgického mentora mě tak nadchl a inspiroval, že už mě to nepustilo. Když se kouknu zpět, byla to první lekce, díky které jsem pochopila, že všechno, co se nám děje, i to, co vnímáme jako negativní, má svůj vyšší důvod.

Víme už, co vás přivedlo k reprodukčním biotechnologiím. Kde ale vaše cesta s koňmi začala?

Koně mi imponovali už v kočárku a s přibývajícím věkem se situace už jen zhoršovala😊. V šesti letech jsem v jezdeckém oddíle začala jezdit samostatně, v patnácti pak šli první dva koně do skromného domácího zázemí – s obří podporou mojí mámy. Od té doby je máme na krku, to znamená doma!

Každý, kdo se věnuje reprodukci je po velkou část roku na roztrhání. Daří se vám udržet si nadšení? Jak moc je to těžké?

Objektivně řečeno, je to na této práci skoro to nejtěžší. Kromě velké fyzické dřiny, které se nevyhnete, ať už se kolem koní věnujete čemukoliv. Bojujeme s vyšší silou, vlastním vyčerpáním, stresem a někdy tomu ani majitelé koní nepřidají. Jsou dny, kdy opravdu reálně zvažuji, že půjdu dělat do laboratoře, nebo učit, do tepla a sucha, s danou pracovní dobou a jistým platem na účtu. Ale pak na vás vykoukne embryo u klisny, kterou roky marně připouštěli, klient se rozbrečí dojetím, nebo se vám do náručí narodí hříbě, kterému jste ke vzniku loni pomohli. A najednou vám dojde, že tohle je poslání se všemi jeho výhodami i nevýhodami a v reálu byste to nikdy za nic nevyměnili.

Pravda ale je, že sezonní nápor je rok od roku větší, intenzivnější a udržet si fyzické i psychické zdraví je stále obtížnější. Nutí mě to hodně přemýšlet nad tím, jak tento faktický problém uchopit, aniž by to ovlivnilo naše výsledky a spokojenost koní i klientů. Nejhorší ohledně této otázky je fakt, že jsem se už párkrát dostala do chvíle, kdy jsem prací byla tak zavalená a ubitá, že poslední, co jsem chtěla daný den vidět nebo řešit, byli koně. Včetně mých vlastních. Jako by nebylo útěku, opravdu nad prahem vyhoření. Pomohlo se najíst a vyspat, protože ani tyhle základní potřeby často nejsou naplněny a buďto tělo nebo okolí musí říct dost. Tohle už zažít nechci.

Recenze naznačují, že máte více úspěchů než neúspěchů.

Myslím, že úspěchy stojí hlavně za vytrvalou pílí a poctivostí. Ke klisnám vstáváme v noci, někdy co tři hodiny, aby načasování inseminace (hlavně mraženým semenem) bylo co nejblíž ovulaci. Nevím, jak dlouho tento model bude udržitelný, ale zatím jsme se všechny sezony kousli a vydrželi. I když pak zažili výše popsaný stav. Stejně tak při hlídání porodů a pak u novorozeňat. Prostě se snažíme stále vše dělat, jak nejlépe umíme a nic nešidit, nedělat kompromisy. Samozřejmě ke vší té dřině a odhodlání je nezbytné vědět proč – tedy mít dostatečné a stále se prohlubující vzdělání a dobrou techniku. Mám kolem sebe pár podobně oddaných lidí (blízká rodina) a spolehlivých odborníků – tady zejména veterinárních lékařů, kterým jsem moc vděčná za každou pomoc. A na závěr – praxe dělá mistra. Čím starší jsme a máme víc zkušeností (a březostí), tím víc máme sebedůvěry a pocit, že to za to stojí a máme pokračovat.

Máte nejen terénní praxi, nabízíte i ustájení a komplexní zajištění inseminace a všeho souvisejícího ve vaší domovské stáji. To je také velká finanční a časová investice…

Musím říct, že to, jak náš domov vypadá teď, a že se nám na dvoře vystřídá v období březen až září přes sto dvacet koní, nebylo nikdy ani v mé nejdivočejší fantazii. Do Libomyšle jsme se přestěhovali v roce 2014 s našimi čtyřmi koňmi, po několikaletém hledání vhodné nemovitosti, kterou jsme nenalezli. Byl to jeden velký kompromis, protože se ukázalo nereálné na Berounsku (ke kterému máme citové vazby) sehnat jak dostatečně velké pozemky, tak usedlost či dům možný ihned obývat. Nakonec jsme našli nádvoří s částečně zrekonstruovanou budovou, do které se dalo nastěhovat a bydlet, zatímco jsme venku budovali prioritně koňské zázemí. Vše pomalu a postupně, z drtivé většiny svépomocí a tak, jak dovolily finance – zpevnění zázemí pod koňmi aby nebylo bláto, ohrazení padoků, přístřešky, jízdárna, poté stáj a dva boxy.

A pak to začalo. V terénu komplikovanější klisny, ke kterým nestačilo dojíždět nebo to byl finanční nesmysl, inseminace mraženým, kdy mi nevyhovovalo spát po stájích, klienti co měli velký zájem připouštět s námi, ale byli 250 kilometrů daleko… a tak nenápadně plíživě dojelo prvních pár klisen. K našemu údivu se k našim koním vešly, odservisovaly a ještě u nás vypadaly spokojeně, až jako v zenu. Zájem rostl, takže dál už jsme jen nafukovali prostory a přistavovali boxy, co to šlo. Dnes jsme na kapacitě dvanáct koní pohodlně a dvacet kompromisně. Plus nám výrazně pomáhají propůjčené výběhy ve vesnici, kam se dávají odpočívat například klisny již odpřipouštěné, ale z dálky, které tudíž čekají do potvrzení březosti. Vybudovala se hezká a funkční vyšetřovna s fixační klecí, v domě mám „laboratoř“, kontejnery s dusíkem mají své místo, hřebci svého oblíbeného fantoma… A ano, to, že máme koně opravdu doma pod okny je obří výhoda z hlediska úspěšnosti (zázemí, kdy máte vše po ruce a ve stáji jste z postele za dvacet vteřin, ale i kompletní pokrytí kamerovými systémy… nic nám neunikne a můžeme si vše dělat podle svého, nejlépe😊), ale i prokletí (v sezoně absolutní ztráta soukromí, věčná dřina – pokliďte a nakrmte dvacet koní na malé ploše, sotva skončíte, můžete začít znovu, když máte rádi čistotu a řád).

Takže aktuálně máme celkem funkční rodinnou stáj, kde se plodí a rodí a my nepřestáváme vymýšlet, jak život zdokonalit, zkrášlit a ulehčit nám i čtyřnohým obyvatelům. To bude ale nejspíš nekonečný příběh dvou perfekcionistů, jakými s manželem jsme.

Máte za sebou nějaký reprodukční úspěch, kterého si nad jiné ceníte?

Reprodukce mě učí neskutečné pokoře. Nic není samozřejmost, nic si nenaplánujeme. Každé tělo je jedinečné a jede si trochu své odlišnosti, ať už anatomické nebo fyziologické. Každému také sedne něco jiného. Je tisíce možností a způsobů, jak udělat jeden a ten samý úkon a je alchymie a otázka citu, někdy možná až intuice, jaký zvolit a kdy. Žádné embryo není samozřejmost a to, že klisna zabřezne, ještě neznamená, že plod v pořádku donosí a porodí. Každá (komplikovaná obzvláště) klisna, která zabřezne, je pro mě zázrak a když ve zdraví porodí, obří zázrak a vítězství. Každá.

Samozřejmě, abych se vrátila na začátek mojí cesty, je pro mě nejcennější dnes již devítileté mimino mojí Haydée, takový chodící zázrak a důkaz, že se zkrátka nesmíme vzdávat, když něco hodně chceme. Že je někdy dobré místo velkého tlaku nebo bojování s osudem nechat věci trochu být a samotně se stát, ve správný čas a na správném místě.

Máte ještě nějaké další chovatelské ambice nebo už jsou sny naplněny?

Haydée mi dala krásnou plnokrevnou kobylku, kterou jsem (po zkušenostech s připouštěním klisen po sportovní kariéře) v jejích čtyřech letech připustila a tak mám dnes už další generaci. Chovatelské ambice a chov by mě bavil, lákal, kdybych ale uměla své koně prodat a věděla bych, že se budou mít dobře a budou milováni. Tím, že tuto jistotu nemám, a také díky nedostatku času, se za chovatele považovat nemůžu a ambice jako takové nemám. Mám jen jednu zadnici a odjezdit celou rodinku je náročné i mimo sezonu o zimní pauze.

A sny? Asi ten o tom, jak máme čas na vyjížďky, práci ze země a ve volnosti nebo i občasné závodění s vlastními koňmi, a že to přes tu všechnu související dřinu sdílíme jako rodina.

Ještě bych se jednou po méně náročné sezoně chtěla podívat na Nový Zéland nebo do Austrálie, opačnou polokouli, kde reprodukční sezona začíná, když naše končí. Poznat tyto končiny a získat zase další zahraniční zkušenosti.

Plemeno jako srdcové eso?

Jednoznačně arabský kůň a americká plemena. Araby a jejich temperament, inteligenci a vytrvalost jsem obdivovala a milovala od dětství – proto Haydee, posléze její plnokrevný arabský ženich a otec potomka. Ke QH a PH jsem si našla cestu díky práci – jsou to většinou takoví kliďasové a dříči, že s tím, jak stárnu a mám nutkání u vlastních koní „vypnout“, jsme letos jednu mlaďasku pořídili do týmu. S vyšším vzrůstem a silnější kostrou uveze i muže a budeme moci relaxovat na vandrech a společných vyjížďkách.

Měla byste radu, jak klisnu připravit, aby byla šance na chovatelský úspěch?

Držet klisnu v dobrém fyzickém i psychickém rozpoložení. Dostat ji do perfektní výživové kondice, ideálně ve spolupráci s krmivářem. Ladit její potřeby ke spokojenosti – dostatek pohybu, umožnit takový režim ustájení, který jí nejvíce vyhovuje a pokud je to pobyt ve stádě, eliminovat koně, kteří by způsobovali potyčky.

Dále si myslím, že se vyplatí být předem připraven a tušit, co vás čeká, důrazně doporučuji navštívit nějaký seminář nebo vytěžit informace od zkušených chovatelů. Jak probíhají cykly, co u klisny sledovat, co je fyziologické a co už ne, jak probíhají vyšetření a jak vše ideálně časovat.

Ještě bych zmínila, že zima je nejvyšší čas pro výběr plemeníka a že vždy se hodí mít plán B. Prostudujte si podmínky, za kterých daný hřebec připouští či zasílá ID a mějte vždy náhradníka, kdyby plán krachnul – zranění hřebce a jeho nedostupnost, ztráta dávky po cestě, cokoliv. Pokud máte v plánu přirozenou plemenitbu, pak si zavčasu objednejte lékaře na potřebná laboratorní vyšetření (zpravidla platná ten daný rok), na výsledky se někdy čeká týdny a budete-li to odkládat na první říji, můžete být zklamáni z informace, že ji díky tomu prošvihnete.

Kdy tedy začít klisnu aktivně připravovat, jak postupovat, když chceme klisnu připouštět?

Toto je velmi široká otázka, na kterou se pokusím odpovědět ve zkratce, ale problematika je mnohem komplexnější. V ideálním případě, když volá nový klient, se klisnu poprvé pokouším vyšetřit během říje, když ji majitel vypozoruje. Děloha je krvená, edematizovaná a je to tudíž nejlepší doba k posouzení děložního prostředí (ale pozor, subklinické záněty odhalí jedině laboratoř), dá mi i určitou představu, jak moc a dlouho klisna říjí – uvidím i kvalitu a velikost folikulu a od toho odhadnu vývoj příští říje a časování inseminace jako takové. Tam se vždy snažíme vejít tak, aby sperma/inseminační dávka byly v reprodukčním traktu klisny v časovém okně 48 hodin před ovulací, kde čekají oplození schopná vajíčka na sestup do vejcovodu, kde probíhá oplození. Když je klisna z jakéhokoliv důvodu rychlejší nebo přijede čerstvě zovulovaná, je těžké určit, kdy přesně k ovulaci došlo a je-li krček ještě otevřený, děloha říjová a semeno po ruce, pak při inseminaci doufáme, že se tak stalo maximálně před osmi hodinami a volíme metodu deephorn. Když na klisně není říje navenek čitelná (a takových je spousta), pak se vyšetří po dohodě kdykoliv a cyklus se buďto hormonálně synchronizuje, nebo se snažíme odhadnout a vychytat příští přirozenou říji podle aktuálního nálezu.

Čas inseminace samotné proto nestřílíme naslepo, ale vždy podle sonografického nálezu, indukce ovulace a podobně. V ideálním případě chytnu klisnu v říji a dávku objednávám s předstihem tak, abych měla ovulaci nachystanou do dvanácti hodin od obdržení dávky a co nejblíže inseminaci. U mraženého semene je časování naprosto striktní, tam je časové okno k oplození okolo šesti hodin – přičemž u nás inseminujeme krátce po ovulaci – do zmíněného intervalu, proto tak častá vyšetření, ale i proto úspěšnost procentuálně rovná s inseminací chlazeným.

Kdy začít připouštět je individuální záležitost, kterou často ovlivní nejen počasí a délka zimy, ale i jednotlivé individuality – už jste určitě slyšeli takové to „ona vždy zabřezne jedině v březnu, pak už to nemá smysl“, nebo naopak v červenci/srpnu. Jsou i takové… Obecně platí že nejhezčí a nejkvalitnější říje nastupují po stabilizaci slunného, teplejšího jarního počasí a pastvy, u nás je to zpravidla duben, květen. I nástup cyklicity se však dá uměle ovlivnit a jsou-li chovatelé toužící po porodech v lednu a únoru, pak se klisnám od začátku prosince uměle přisvěcuje (tak, aby alespoň šestnáct hodin byla klisna na světle), čímž se imituje prodloužení světelného dne a ranější konec zimního anestru. Má zkušenost je, že bez správného přisvěcování nemá smysl za přirozených podmínek v únoru připouštět (pokud tedy od ledna nepanuje vyloženě jarní teplo), folikuly bývají hemoragické a klisny odpovídají záludnému jarnímu přechodnému období, kdy „říje“ nekončí plnohodnotnou ovulací.

Určitě častým dotazem je, kdy klisnu ještě nepřipouštět a naopak kdy už nepřipouštět.

Na tohle není jednoznačná odpověď, co se týká horní hranice. U spodní jsou to pro mě tři roky, když už klisna vypadá dospěle vzrůstem i psychicky. Samozřejmě, že dospělá ještě dávno není, ale březost zpravidla nezpůsobí žádný negativní efekt, některé klisny zkrásní, řekněme „zženští“, i psychicky jim mateřství prospěje. Co se týká horní hranice, ve vlastní praxi jsem měla jednadvacetiletou prvničku v krásné kondici a zabřezla na první mraženou dávku, v Holandsku ještě o dva roky starší. Po porodu byla největší výzva je ukrmit, aby nešly s vahou dramaticky dolů – tady byly nároky větší, než u mladého organismu. Jindy je to desetiletá klisna v nedobrém stavu, kterou se zdráhám připouštět – takže tady opravdu jde o individuální posuzování. U starších klisen doporučuji to nechat trochu náhodě – kvalitně odservisovat se zvýšeným managementem – přeci jen mají starší klisny svá specifika, ale v případě neúspěchu netlačit a nechat – když klisna má na to zabřeznout, tak se povede. Velkému lámání přes koleno u starších klisen nefandím.

Co vám koně vzali a co dali?

Vzali? Myslím, že budu za pár let fyzicky v důchodu😊. Koně doma jsou zkrátka jeden velký závazek, povinnost a dřina. Ať už vlastní či cizí.

Dali mi životní poslání, splnili všechny mé dětské sny, dávají mi spoustu lásky, pocitů vítězství, chuti bojovat a neustále se díky nim učím něco, co má dopad na všechny oblasti mého života.

Více o profesionálních službách Terezy Frolo v oblasti reprodukce koní: TERREP.CZ