Cesta tam a zase zpátky Ondřeje Zalabáka

5. 10. 2020 06:00

Obrázky: 16

Autor: Gabriela Rotová Foto: Archiv Ondřeje Zalabáka Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1234 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Ranč Bystrá a jméno Ondřeje Zalabáka asi nejsou pro ty, kteří se zajímají o klasickou akademickou drezuru, úplně neznámé pojmy. Ne každý si ale umí představit, jak poutavý je Ondřej Zalabák jako účastník rozhovoru a kolik živých a podnětných myšlenek se do jednoho takového rozhovoru s ním dokáže vměstnat!

Ondřeji, odkud, kudy a kam ta Vaše „cesta tam a zase zpátky“ vlastně vůbec vedla? Jak a kde se svět Ondřeje Zalabáka úplně poprvé protnul se světem koní?

Má cesta ke koni je absolutně neromantická a neinspirující. Nikdy mě zvířátka moc nebrala. Celé to začalo náhodou, kdy jsem jakožto amatérský hokejista finančně pomohl týmovému kolegovi, který tou dobou jezdil i parkury, s dočasným pokrytím potřeb jeho koně, neboť náhle přišel o práci. Tehdy jsem pracoval v televizní produkci a dlouhodobě jsem cítil, že mi vedle té konzumní hektiky chybí nějaký duchovní přístav. Něco vyššího. A tím se do budoucna měli stát koně. Kamarád mi jako vděčnost za pomoc nabídl, že mě na koni sveze. No a já tu nabídku, spíš ze slušnosti, přijal. A najednou pak ještě jednou a jednou a jednou. A bylo to. Otevřela se ve mně nějaká nová komnata. Kamarád viděl, že mě to bere, a tak mi nabídl, jestli si toho koně nechci chvilku nechat a jen tak si jezdit, než si dá život do kupy a koně si zase vezme. V té jezdecké euforii jsem na to kývnul. A tak jsem jako jezdec z leknutí začal.

O jezdectví jsem neměl ani potuchy, ale ze dne na den jsem měl koně. A pak už to jelo jak na horské dráze. Klasické rčení říká, že za vším hledej ženu. V mém případě bych to poupravil na za vším hledej koně. Kdyby mi někdo někdy před rokem 2004 řekl, že jednou všeho dosavadního nechám a odstěhuju se do Krkonoš, kde budu žít s koňmi, tak bych mu zrovna zavolal sanitku do Bohnic… Ale asi nic se na tomto světě neděje náhodou. Předci byli z jedné strany sedláci a z druhé vojáci, legionáři. Rád se prohrabávám fotkami, kde děda slouží na Dukle v sedle své věrné milované (i přesto, že mu o větev vyrazila zuby) kobylky Vrany. Bylo fajn poslouchat ta vyprávění o tom, jak v Terezíně v rámci ženijního výcviku jezdili „rekvírované“ remonty... Jak se říká, krev není voda. A tak bylo otázkou času, než si mě koně najdou taky...

Začnu trochu od konce...:) Mnohým jste se zapsal do paměti pořádáním klinik s Arnem Koetsem. Čím Vás oslovil právě on? A co jste se, v jeho přítomnosti, o koních dozvěděl?

Arneho jsem poprvé poznal ve Fürstliche Hoftreitschule Bückeburg, tedy v renomované německé jezdecké škole, kterou vedou manželé Wolfgang a Christin Krichke. Arne se zde sám v minulosti vzdělával a stále s touto školou pravidelně spolupracuje. Okamžitě mi s ním zafungovala jakási chemie. Jsme oba stejně staří, narozeni ve stejném roce i měsíci, máme spoustu společných zájmů, a tak se z nás rychle stali přátelé. Ale to asi není podstatné.

Proč Arne? Arne je výjimečný hned v několika rovinách. Mohl bych se obsáhle rozepsat, ale zkrátím to. Arne je velmi, velmi vzdělaný člověk s až nepochopitelným záběrem vědomostí od historie, přes umění, vojenství až pochopitelně po jezdectví. Mluví plynně několika světovými jazyky. Ale to hlavní, co asi chcete slyšet, je to, že Arne je výjimečný v umění učit druhé. Jestliže z mého pohledu je nejlepším a nejtalentovanějším jezdcem, se kterým jsem se kdy potkal, Pedro Torres, tak analogicky nejlepším učitelem bude právě Arne. Jsem zastánce myšlenky, že nejlepší trenér nemusí být nutně nejlepší jezdec. Souvisí to s tím, že ten, kdo má jezdectví od boha, si prostě myslí, že všichni to tak mají taky. Zatímco ten, kdo si to musí víc vydřít, umí tu cestu lépe popsat a podat ostatním. Čímž nechci říct, že by Arne byl špatný jezdec. To ani náhodou. Je vynikající. Arne má bezbřehou trpělivost a empatii v hledání cesty, jak vás něco naučit. Spolupracoval jsem již s mnoha trenéry, ale nikdy jsem neviděl nikoho tak intenzivně hledat cestu do vaší hlavy, nikoho, kdo by učil s takovým entusiasmem. Nikoho, kdo by se dlouho po skončení lekcí trápil tím, že se třeba nepodařilo ideálně předat to, co chtěl. Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale on je vážně takový.

Arne klade velký důraz na práci sedem a víc než předek koně ho zajímá záď. Individuální lekce jsou vždy protkané zajímavou teorií, kde zpravidla vysvětluje záludnosti biomechaniky jak koně, tak jezdce a to, jak to má do sebe zapadat. Arneho systém je postaven na odkazu starých jezdeckých mistrů, jako byli Pluvinel, Guériniére, Grisone či Cavendish, a jeho osobní specializace jsou jezdecké souboje, ve kterých tréninkové postupy ověřuje. Klasické jezdectví je odkazem umění rytířských soubojů a Arne tak při lekcích používá velmi netradiční pomůcky, jako jsou meče, kopí, garrochu. Odpoutá to pozornost a často dokážete nečekané věci, neboť se vaše tělo správně nastaví, aniž byste o tom věděli. Že jsou jeho lekce zajímavé, dokládá i fakt, že vás třeba večer nutí tančit Tango Argetino. Že ho nikdo neumíte? Nevadí. Zavřete oči, poslouchejte hudbu a tančete. Veďte partnera a nechte se vést. To je jezdectví Arneho Koetse.

Arne Koets ale není jediná osobnost okruhu jezdeckého světa, která Váš přístup k jezdectví ovlivnila...

Samozřejmě. A doufám, že ještě v budoucnu ovlivní. Baví mě to, jak nám osud přihrává do cesty různé osoby či náhody s posláním ovlivnit naše životy.

Od začátku se mi moc nelíbil anglický svět, který mi připadal takový disharmonický s jakousi „povinnou sportovní pachutí“. A tak jsem se přikláněl k tomu westernovému. Přeci jen patřím ke generaci odchované Vinnetouem a rodokapsy. Dílem náhody pak bylo, když jsem během hledání vánočních dárků v Hornbachu narazil na knihu od K. F. Hempflinga. Otevřel jsem ji a poprvé se dozvěděl o nějaké přirozené komunikaci. A tak jsem jel na historicky první seminář Vaška Bořánka, od kterého jsem se pak nějakou dobu učil. Přirozená komunikace byla tehdy až samospásná. Všichni pracovali v kruhovkách, máchali praporky, zaříkávali a napojovali koně. Idoly byli Monty Roberts či Pat Parelli. Dneska už se o tom tolik nemluví, ale tehdy to byl moc důležitý a chybějící segment.

Pořídil jsem si tedy mladého koně a myslel jsem, že vím o koních vše. Přirozená komunikace je ale jen něco takového jako mateřská školka jezdectví. Možná ani to ne. Je to styl sdělení, ale bez dalších vědomostí vůbec nikam nevede. Tehdy mi hodně pomohl Karel Kubata, který mi představil základní westernové přiježďování a vyvedl mě z temnot tápání v samotréninku. Tehdy mě ještě jednou, byť už nepřímo, postrčil Vašek Bořánek. Vašek udělal pro české jezdectví nedocenitelnou práci tím, že objevil a do Čech dovezl informace o kalifornských Vaqueros. Praktické rančerské jezdectví s odkazem španělských misií. To mě uchvátilo. Sportovní westernové ježdění je totiž strašně sterilní a umělé, plné třpytek a pozlátek a já to vnímám jako evoluční konec – slepou uličku pracovního jezdectví.

Californio Vaqueros se staly mou inspirací na další roky. Díky tomu jsem našel svého prvního velkého mentora a vlastně takového staršího bráchu – Jeffa Sanderse. Pozval jsem ho z Kalifornie do Čech a žasl. Opravdový Vaquero, šestá generace kalifornských rančerů – skutečné jezdectví. Jeff se do Evropy vydal na životní misi, ve které hledá chybějící kusy mozaiky z původního stylu Kalifornios, které se během staletí v Americe ztratily.

S Jeffem se známe už přes 10 let, má na mě asi největší vliv ze všech. Říkám mu pan Profesor. Je obdivuhodné, s jakou pílí brázdí svět a sbírá zmíněné kusy mozaiky. Tu pitvá koně na Novém Zélandu, tu tančí z garrochou v Seville. Kvůli klinikám zaměřeným na práci s dobytkem jsem si pořídil krávy a poprvé je pomocí koní a lasa ošetřoval. Mým snem se stal Bridle Horse. Což je terminus technikus kalifornské jezdecké školy. I když to vlastně není nic jiného než klasicky vedený kůň v sebenesení, vzpřímený, ježděný na páce a to vše napasované na práci s dobytkem. Ale ne tak, jak to vidíme v moderním westernu. Spíš tak, jak to vidíme v rejonelu. Jen si místo dýky představme laso. Ale o tom bych mohl psát týden…

A co zmiňovaný Pedro Torres... Je tato kapitola významná? :)

Jestli je významná? Otazník u významnosti čehokoliv ve spojení s Pedrem Torresem je bohaprosté hipologické rouhačství! Ten člověk je světový fenomén! Už jsem něco okolo koní viděl, ale Pedro z toho všeho absolutně vyčnívá. Myslím si, že je to dáno několika faktory. Jednak tím, že je Portugalec. Jestliže my jsme výjimeční v ledním hokeji a vaření piva, tak Portugalci jsou bezkonkurenční v chovu koní a v jezdectví. Asi jediní na světě mají svou původní – nepřerušenou (zákazy rejonela, komunismus atd. ) – tradici jezdectví, čehož produkt je plemeno lusitano. Za druhé absolvoval královskou jezdeckou školu v Lisabonu. Vyrůstal v době, kdy byli ještě jezdecky aktivní legendy jako Nuno Oliveira či Luis Valenca. Navíc Pedro je vzrůstem drobný, což ho předurčuje s koňmi mluvit a ne se s nimi prát. Jeden příklad Pedrovy výjimečnosti za všechny...

Na první klinice, kterou jsem s Pedrem pořádal, si sedl na koně, který byl sotva obsedlý. Asi 15 minut na něm jezdil. Chvilku se mračil, chvilku se usmíval. Pak přijel před tribunu, kde bylo tehdá asi 200 diváků, a řekl: „Už tuším, co tenhle kůň umí.“ A začal jezdit. Kůň se během chvilky zkrátil asi tak na půlku své původní délky a na první diagonále udělal letmý přeskok. Diváci tleskali. Najel druhou diagonálu a dělal přeskok po dvou. Na třetí diagonále už předvedl přeskoky po jedné. V hale by bylo možné slyšet spadnout vlas. Tolik lidí tolik ohromených jsem ještě neviděl. Předvedl to nakonec se dvěma koňmi. První byl podkováře Petra Soukupa, který se dušoval, že na něm jel jen párkrát, a druhý byla naše Meggie, kde odpřisáhnu, že tehdy uměla sotva nacválat na správnou nohu. Když lidé odcházeli, jedna dáma mi se slzami v očích děkovala za zprostředkovaný zážitek. To je Pedro Torres. Mistr načasování pobídek. A několikanásobný mistr světa ve Working Equitation. Takže ano, kapitola Torres je sakra významná! 

 

Pedro Vás dovedl od westernových plemen k lusitánům. Šlo by principy jeho „jezdeckého stylu“ trochu přiblížit těm, kteří o něj ještě neměli to štěstí pořádně zakopnout? :)

Zprvu jsem trpce nesl, když Pedro říkal, že se v Portugalsku kovbojům smějí, že jezdí jak traktoristi. Skřípal jsem zubama, ale musel jsem uznat, že je to v podstatě pravda. Když si vedle sebe dáte festival v Goleze a závody ve western pleasure, tak nenajdete protiargument. A tam začal můj odklon od westernu. Ono to souvisí i s tím, že v podstatě od začátku jdu proti proudu v čase. Člověk začne se sportovním westernem, pak se posune o pár dekád zpět k pracovním jezdcům, Vaqueros, pak o pár staletí zpět, do Evropy, odkud vyrážely španělské misie naložené dobytkem a iberskými plnokrevníky. Což byl prapočátek westernu. A můžeme jít dál, do období baroka, a zjistíte, že svatý grál jezdectví neleží za oceánem, ale tady. Doma. V Evropě. Nedaleko. A tím se dostáváme k pyšným a sošným barokním koním, tedy i k lusitánům.

Když jsem vezl Pedra po první klinice na letiště, ptal jsem se ho, co si myslí o našich koních. Říkal, že jsou moc fajn, že přesně odpovídají našim jezdeckým schopnostem. Že jsou něco jako Škoda Octavia – dobré rodinné auto, které hezky jede a odpustí i nějakou tu chybu. A pak říkal, že jsou tu koně plemene lusitano. Něco jako Ferrari. A dostal jsem nabídku, která se nedala odmítnout, a já si tak z Portugalska dovezl své první „lusíky“. A to načasování bylo excelentní. Protože jak s Pedrem, tak s Jeffem jsme v té době už hodně pracovali na více stopách a zde prostě westernová plemena pokulhávají. Je to dané tím, že obzvláště QH je dnes typicky silový malý kůň s kruhovým průřezem trupu, s kratší nohou a, bohužel, čím dál tím častěji výrazně přestavený na předky, což značně limituje projev shromáždění a celkovou rovnováhu... Když k tomu přidáme nešťastně dlouhá sedla s bars 26“, znemožníme koni se správně přistavit a máme koně schopného pracovat jen rovně. Zatímco právě iberský styl je postaven na klasickém jezdectví, na prostupnosti, na možnosti pracovat defenzivně i ofenzivně.

Tento styl vznikl na evropských bojištích a byl tříben v rejonelu (smrtící tanec koně a býka) a bojový odkaz si nadále zachovává. Traversaly, piruety, letmé přeskoky, terré a terré jsou zde základními jezdeckými prvky. Kdo se o jezdectví vážně zajímá a má oči otevřené, musí vidět diametrální rozdíl mezi těmito dvěma světy. Zatímco westernová plemena jsou dnes derivátem sportovního ježdění (výjimku tvoří koně a jezdci na reálných rančích) a jejich genetika je výrazně ovlivněna vyhranými prize money v soutěžích, genetika lusitanos je kovaná soubojem a tancem s nebezpečnými býky. Další obrovskou doménou lusitánů je jejich prastará plemenná kniha. Oni jsou prostě šlechtěni k tanci s jezdcem. Kdo zkusil, dá mi za pravdu. Lusitano není styl. Lusitano je velmi dobrý hardware, který nejlépe pracuje se softwarem Klasická drezura 1.0. Ten software můžete očima stahovat v Cadre Noir, ve Vídni, v Jerez de la Frontera, v královské škole v Lisabonu, v jezdecké škole Bückeburgu v Německu..:)

Ale jak to tak bývá, vedle pozitiv jsou i negativa. Problém, tedy luxusní problém, je ten, že tenhle kůň má násobně větší potenciál než třeba já jako jezdec. A jestliže ho Pedro přirovnal k Ferrari, tak nejen se všemi pozitivy, jako je výkon, prostupnost či vyrovnaný temperament, pak je potřeba říct, že s tím vším je v jednom balíčku i náročnost na přesnost vedení a vysoká citlivost na nezávislý sed. Ten kůň zkrátka násobí jak pozitivní věci, tak i ty negativní. Je to ušlechtilý plnokrevník, co pro vás umře. Jen vám potřebuje věřit, že ho jasně a rozhodně povedete. Asi bych takového koně nedoporučil úplnému začátečníkovi.

Co by měl obyčejný člověk udělat, aby dokázal neobyčejně jezdit na koni?

Teď jste mi vykouzlila úsměv na rtech. Přemýšlím, kdo je člověk obyčejný a kdo neobyčejný. Protože Pedro Torres je třeba obyčejný člověk, co jezdí velmi neobyčejně. Ale vážně. Myslím si, že základem je to, že jezdec by měl mít vizi toho, kam směřuje. K tomu potřebuje dobrý vzor. Ale aby měl schopnost vybrat si dobrý vzor, musí už mít nějakou tu zkušenost. Což je trošku zacyklené. Připomíná mi to výběr střední školy ve 14 letech. Chce se po vás vybrat si v krátké době životní cestu ve věku, kdy ještě nejste dost vyzrálý na to udělat tak osudové rozhodnutí. Představte si, že byste měli takové rozhodnutí dělat v 1. třídě, kde každý chce být popelář nebo princezna… Takže doporučuju každému se dívat. Učte se od těch, kteří jezdí neobyčejně. Od těch, od kterých neslyšíte, že je jeho kůň kr..tén, kterého neuvidíte koně v afektu třískat bičem. Od toho, kdo koně nesešněrovává tie-downy a martingaly. Učte se od toho, kdo se s koněm nepere, ale který s ním tančí. Každý máme v telefonu internet, potažmo YouTube. Koukněte na práci lidí jako Nuno Oliveira, Pedro Torres, Arne Koets, Miguel Da Fonseca, nebo z „westernového“ světa Jeff Sanders. Koukněte na prezentace jezdeckých škol v Jerezu, ve Vídni, v Bückeburgu.

Má rada tedy zní: Cvičte oko v tom, co vám přijde krásné. Pak snáze poznáte to ošklivé. Pak si budete schopni najít vzor. Pak budete mít svou cestu následování. A myslím, že jezdectví je pro většinu z nás smrtelníků cesta za tím hledaným cílem. Nikam nespěchat. Dobré je obklopit se lidmi, co mají podobné cíle a smýšlení. Nebojte se vydat za „věděním“ i mimo ohrady vaší domácí stáje. V dnešní době internetu jsou takové „výlety“ jednoduché. Málokdo z nás má dennodenní lekce s trenérem. Ale můžete se natáčet a pak u videa trénovat sami sebe. Je to velmi účinný a zábavný nástroj.

A co by při práci s koňmi nemělo chybět a co naopak přebývat? Co by na tom všem mělo být to krásné? 

Určitě by neměla chybět snaha se vzdělávat. Když se podíváme na problémové země třetího světa, tak za většinou problémů s válkami, násilím a chudobou svojí právě totální nevzdělanost. Takoví lidé nemají vzory, nemůžou si přečíst učebnice. Vedou je pudy. Podobné je to u koní. Nevzdělaný člověk často v dobrém dělá věci, které nejsou správné. Neví, jak má vypadat správně padnoucí sedlo, co dělá lomené udidlo při tahu oběma rukama s koňskou dásní a patrem. Nevzdělaný člověk nevidí biomechanickou souvislost mezi tvrdou rukou jezdce, tuhým týlem, zkráceným chodem a dále a pak jsou v sedle nepříjemnosti. Jezdecky nevzdělaný člověk je v sedle rovněž veden pudy. Nejrozvinutější vazba lidského konání je oko – ruka. Tudíž ji používáme nejvíc. Koukáme se na hlavu koně a snažíme se ho řídit rukou. To nikam ke krásnu nevede. Jsou věci, které musíte vidět, zkusit, studovat, pochopit a až pak aplikovat.

Co by mělo být to krásné? Mít z toho všeho radost. Nepodléhat frustraci, když to nejde. To je někdy hodně těžké, protože s jídlem roste chuť. Je třeba se radovat z každé vteřiny uvolněnosti, kmihu, harmonie a prostupnosti. Tyhle momenty si hýčkejte. A když se nedaří, tak se z toho radujte taky. Je to signál, kudy jít nemáte. Jak jsem říkal výše. Cesta je cíl. A ta cesta je nekonečně dlouhá.

Největší problém v soužití lidí a koní?

Nejsem věřící člověk ve smyslu církevním, ale určitě věřím na vyšší moc. Protože soužití člověka, jakožto predátora a koně, jako jeho kořisti, je boží zázrak. A právě tenhle rozdíl je asi ten největší problém. Nekoukat na koně jako na člověka. Není to kamarád a nepotřebuje v zimě bydlet ve vytopeném baráku a být zachumlaný v dece. Je to kůň. Jeff Sanders hezky říká, že je to obchodní partner. Portugalci říkají, že když sednete na koně, jeho nos je váš. Že si koně musíte obléknout jak rukavici. Já si představuju jezdce jako Jana Třísku v Obecné škole a koně jako jeho žáka. Ten moment, kdy Tříska nepotřebuje rákosku a kluci hltají každé jeho slovo, je asi to, jak by to mohlo vypadat. Kůň musí mít zdravý respekt a důvěru v jezdce zároveň. Vědět, kde je jejich místo vedle jezdce. Když to chybí, tak vidíte koně neochotné vlézt do přepravníku, koně, co se stále někam tlačí, koně, co jsou lekaví atd. Jako vyloženě toxické vidím ortodoxní názorové proudy, které propagují striktní ježdění bez podkov, sedel či udidel jakožto „renesanční“ odklon od „středověkého“ mučení koně. Tohle se pomalu vyvíjí, v duchu ostatních soudobých tlaků na světovou všekorektnost, v to, že je nedaleko doba, kdy bude ježdění na koni označeno jako týrání zvířat. Zkrátka ten největší problém v soužití je podle mě právě ta nevzdělanost a nezkušenost lidí okolo koní. Hezky to shrnula tuším Leslie Desmond: „Nikdy v historii nebylo tak mnoho majitelů koní s tak málo vědomostmi o nich.“

Sport... může být touha po vyšší výkonnosti problém?

Já už jsem svůj vztah ke sportovnímu ježdění naznačil. Podle mě se dá výkonnostně sportovat na dostihových drahách, třeba při soutěžích endurance. Velký výkon určitě podávají koně pracující v lese, v zápřeži. Odtud koneckonců máme i tu jednotku výkonu. Zde všude mi přijde výkonnost jako logická a obdivuhodná. Mě ale zajímá svět klasického jezdectví, které vnímám jako ryzí umění, jako jeho alma mater. A do umění mi slovo výkon prostě nesedí. Výkon je fyzikální veličina, která vyjadřuje množství práce vykonané za jednotku času. A když jsem v sedle, tak je mi čas i objem „práce“ ukradený. Chci s koněm být a jen tak tančit. Víte, já jsem jezdecké nic na to, abych mohl seriózně hodnotit jezdecký sport. A vlastně mu vůbec nerozumím. Když se ale začtete do děl klasických jezdeckých mistrů, kteří jezdectví formovali, tak prostě musíte vidět a cítit, že dnes něco nejde správným směrem. Zatímco třeba věda a zdravotnictví se s rozvojem nových technologií neustále zdokonalují a posouvají, tak v jezdectví to jde přesně naopak.

Díky tomu, že z jezdectví evolučně vypadla praktická aplikace jezdectví (jezdecké souboje, práce s dobytkem, ...), tak se vytratila komplexní vědomost jezdectví. Kritérium chovu již není kůň pro boj o život či tvrdou práci, ale hračka pro získávání bodů od rozhodčích. Cílem všech jezdeckých kultur byl kůň vedený jednou (slabší) rukou, protože ta druhá musela šermovat či lasovat. Na pákovém uzdění by na té nejvyšší úrovni obě ruce neměly co dělat. A pak se takhle kouknete na olympiádu v drezuře, a co tam nevidíte?

Otázka ale zněla, jestli touha po vyšší výkonnosti může být problém... Všichni známe kauzy modrých jazyků a rollkuru. Oba termíny se zrodily právě z té touhy po výkonu, ze zkratek ve výcviku, a ne náhodou právě na sportovních kolbištích. Bavíme se o touze po větším výkonu a přitom není divné, že z drezurní scény, tedy v té sportovní, zbylo v podstatě jen torzo v podobě piaffy, traversaly, pasáže, přeskoku a piruety? Kam se poděly ty nejtěžší drezurní cviky ve vzduchu? Ty totiž potřebují víc času, víc umění... Drezura v té ryzí podobě totiž nikdy nebyla určená k soutěžení! Tedy ta klasická, barokní, chcete-li.

Můžeme se podívat i na sportovní westernový svět. Kdyby nebylo touhy po výkonu a sportovní nedočkavosti, nemohly by existovat třídy Futurity, kde ve výkonnostních třídách startují tříletí koně (můžeme jen hádat, kdy byli obsedáni). Můžeme se bavit o přestavění westernových plemen na předky… Někdo totiž v šedesátých letech v Americe vymyslel, že kůň nesoucí hlavu dole je uvolněný, což bylo vysoko hodnoceno, a tak se podle tohoto požadavku začalo chovat. Takže ano. Z výše uvedeného já osobně vidím výkonnostní sport jako problém. Hlavně protože je to pak v médiích a co je v TV, to je přeci etalon. A příklady táhnou...

Když už chceme, ve spojitosti s jezdeckou klasikou, použít slovo výkon, tak se podívejte na úchvatné jezdecké umění Pabla Hermosa s Merlinem tváří tvář smrtelně nebezpečnému býku během Rejonela. To je jezdecké (drezurní) umění povýšené na dokonalost. To je umělecký výkon, nic silového... Podívejte se na jezdecký festival v Goleze, kde není raritou vidět vedle sebe dědu s vnukem v synchronních piaffách, popíjejících u toho s úsměvem na tváři víno.

Ale abych nebyl vůči sportu jen negativní – potenciál vidím třeba ve Working Equitation. Baví mě, jak se tam schází usměvaví lidé, kteří to prostě jdou zkusit, napříč plemeny, napříč disciplínami. Sport jako nestrojená zábava. Trocha toho, trocha toho. Tahle univerzálnost mě baví. A tak si umím představit sport. Bez dopingu, bez touhy po zisku. Jen zdravé kompetice. A příkladem je jim Portugalsko, což je jezdecká Mekka, země, která dala světu plemeno lusitano. Dobře, jsem zaujatý, no.

Závěrem budu citovat výběr z filozofie Charlese De Kunfyho ze Zálišova Scripta Equistrica, které každému doporučuji přečíst.

Zapomíná se snadno, že naším cílem je jezdit koně a ne cviky. Zapomíná se, že klasický jezdecký sport má mít terapeutické vlastnosti, že má přinést koni rovnováhu, starat se o vláčnosti jeho hřbetu, a naučit jeho záď nesení. Jezdec by měl formovat koně prostřednictvím ovlivnění jeho energie, ne lámat jeho exteriér. Jezdectví, které nemyslí na terapeutický efekt sebe sama, nemůže ukázat šťastného koně. Většina dnešních jezdců buď nemá ke klasickému jezdectví přístup, nebo o něj nemá zájem. Soutěž se dnes stala jediným kritériem jezdeckých kvalit...

A abych to dusno odlehčil, vzpomenu jednu vtipnou a nekorektní hlášku, kterou jsem nedávno viděl někde na internetu: Jezdectví je jako větry. Když na to zatlačíte, může z toho být s..čka.

Jakou nejlepší věc jste se od koní naučil?

Těch je. Jako první určitě stop přetvařování. U koní to nefunguje. Když se kupříkladu bojíte, což je velmi časté, a nasadíte poker face jako řešení, nepomůže to. Musíte na tom zapracovat, opravdu to překonat, až pak to bude fungovat. Obecně – řešení problémů. Když máte problémy, soustřeďte se na ten největší, vyřešte jej a ostatní se zpravidla samy rozplynou. Pocit života v okamžiku. U koní je jedno, co bylo a co bude.

Nejlepší věc je pro mě asi práce se zpětnou vazbou – tedy zákon akce a reakce, což je alfa omega nejen jezdectví, ale i normálního lidského života. Cokoliv vyšleme, se vrací, stejně jako odraz dopplerovského radaru. Kdykoliv na koni sedíme a něco děláme, on se učí furt. Ať to chceme nebo ne. Někdo tomu říká karma.  

Co Vám koně dali a co vzali?

Vzali mi starý život televizního produkčního, který žil klasickým konzumním stylem, a dali mi nový v gumákách a rajtkách. Vzali mi staré přátele a nadělili nové. Dokázali mi pomoct udělat zásadní životní rozhodnutí. Koně stojí za tím, že dneska jsem farmář a hoteliér. Tenhle život je mnohem opravdovější a asi i tvrdší, než jsem vedl předtím. Někdy se musím smát, co všechno koně dokážou... Myslím si, že jsou mistři evoluce. Kůň je jejím opravdovým vítězem. Který jiný vyšší obratlovec dokáže ovlivnit lidský život, jako to umí kůň? Změní vám život od základů, sežere všechny vaše peníze. Nepustí vás dlouhé roky na dovolenou. Nutí vás plánovat čas mezi ranním a večerním krmením. Jedním prohnutím zad vás donutí koupit lépe padnoucí sedlo v ceně běžného automobilu. A to všechno děláte dobrovolně a s úsměvem. Myslím, že není náhodou, že na každém náměstí najdete jezdeckou sochu a že kůň je jediné zvíře, které smí do kostela. A to už není náhoda. Myslím si, že podobným stylem, jako si osedlali nás, si osedlali samotné bohy! :D To zní docela konspiračně, co? :D

Vlastníte rozsáhlý areál a hotel. Promítla se do Vaší životní a ekonomické situace pandemie? 

Tak samozřejmě jakožto provozovatele ubytovacího zařízení nás korona-krize postihla nejvíce ze všech. Vzpomínám na týden před restrikcemi, jak jsme se ženou seděli před kalendářem a „hrozili“ se, jak máme nabité jaro, že je nejplnější za celou historii ranče. Pamatuji, jak jsem si říkal, že je to paráda, že se ranč tak zavedl, že se už nemusíme stresovat, jestli budeme mít klienty nebo ne. A bác. Ze dne na den byl člověk bez příjmů. Bylo to nepříjemný. Sedl jsem do kanclu a počítal, odkládal splatnosti faktur. Nevěděli jsme, co bude. Ta nejistota byla tísnivá. Peníze, co jsme našetřili na rozvoj areálu, jsme byli nuceni projídat. Ale bylo vtipné si uvědomit, jací jsme vlastně asociálové. Pro nás se toho moc nezměnilo. Tím, že máme koně a hospodářství, tak jsme v takové samokaranténě pořád :D. A díky tomu, že máme mnohahektarovou „zahrádku“, tak jsme si ani ten zákaz vycházení taky moc neuvědomili. Už po léta peču vlastní chleba a maso mám z vlastní zahrádky, a tak jsem záhy zjistil, že jsem nebyl měsíc ve městě. A ani mi to nevadilo.

Co mě ale vyloženě mrzí, bylo to, že jsme museli zrušit plánované kliniky s Arnem. Na podzim máme naplánovanou letošní poslední a já se začínám strachovat, že ani ta nedopadne. :/ K prvnímu lockdownu mám jednu vtipnou historku. Asi jako všichni jsem byl i já zákazem vycházení vystrašen. Řekl jsem si, že na chvilku přestanu jezdit, protože určitě jak na potvoru spadnu, zůstanu ve špitále a tam budou všude covid zombie a já se nakazím a umřu. A tak jsem se ty první dny zavřel do kovárny a jal se opravovat auto. Co čert nechtěl, řízl jsem se pilou tak, že jsem si obnažil kost u palce. Jak jsem byl zblblý médii, šel jsem si pro chirurgické šití a že si to zašiju sám. No, ale nejsem statečný jako Rambo, a tak jsem vyměkl a na chirurgii jsem skončil stejně. Jako památku na jarní lockdown necítím pravý palec. Odpočívám aktivně. Od koní si chodím odpočinout s puškou do lesa, kdy si snažím chránit pastviny před nájezdy divokých prasat. Propadl jsem včelaření, což je výjimečná duchovní forma relaxování. Neumím odjet k moři a lehnout si. To by byl můj konec.

Jak by měl vypadat „koňský ráj“ podle Ondřeje Zalabáka a jak by měl vypadat ráj Ondřeje Zalabáka?

No... na to, jak by měl vypadat koňský ráj, se musíte zeptat samotných koní! :D A jak ten můj? Rád sním. Umím si představit mít malý renesanční zámeček, stáje, jízdárnu s dvěma pilary, umět francouzsky i německy, abych si jezdeckou literaturu mohl číst v originálech. Uměl bych mít zámeckou zahradu, obrovskou vinotéku a vlastní malý pivovar. I ta vinice by mě neurážela. Ale pomalu stárnu, a když vidím, kolik práce je okolo našeho malého ranče, tak si často dělám legraci, že v příštím životě chci být mnich. Mít jen svou cimru s postelí a na starost jen koštování archivních vín. Ideálně v někde v Bordeaux nebo v Toskánsku. Nic víc.

Ale vážně. Já už svůj ráj mám. Krásnou manželku, bydlení v Krkonoších, zdravé děti a několik lusitánů. Chtít víc by byl trestuhodný hřích.

Rada pro holčičku anebo kluka, kteří „spí pod plakátem“ a o koních prozatím stále jenom sní?

Že není nic hezčího, než si ty sny plnit. Myšlenka je přeci matkou skutku. Když si něco přejeme hodně, splní se to. Vlastnictví koně je ale obrovský časový a zejména finanční závazek. Než to břímě hodíte na vaše rodiče, zkuste si nejdříve najít někde v okolí někoho, kdo koně má, a zkuste si to. Ony ty romantické sny o cválání v čerstvém sněhu mají i svou odvrácenou stranu – práce ve vánici, bahnu a mrazu atd.

Dám jednu radu. Dnešní omladina chce jen sklízet plody práce okolo koní – tedy jezdit. Takový přístup vám moc dveří na dvorky stájí neotevře. Jako majitel stáje vím, že každý rád uvítá někoho, kdo je ochotný pracovat výměnou za možnost ježdění a vzdělávání se. Jezdectví začíná tvrdou prací okolo koní, místováním, převáděním, přípravou koní pro jiné a podobně. Je to možná určitý až vojenský dril, ale má obrovský smysl. Víc si toho všeho vážíte. O moc víc, než když vám rodiče sem tam zaplatí nějakou tu lekci. I studenti věhlasných jezdeckých škol, o kterých jsem se zmiňoval, začínali kydáním školních koní. I samotný Pedro Torres musel místovat koně v Královské lisabonské škole. U koní musí být pokora a vždy budete muset něco obětovat. Někdy čas s kamarády, někdy dovolenou, někdy spoustu peněz za kurzy či veterinu. Když budete mít pokoru a budete schopni pro koně něco obětovat, získáte si srdce každého normálního majitele stáje. A váš sen se začne plnit…

A co rada pro mladou slečnu, která už koně má, ale neví kudy a kam s ním vyrazit?

No... jestli je to tápání myšleno jezdecky, tak je potřeba objevit svou vizi a vzor. To otevře dveře na cestu. To přinese světlo na konci tunelu. A slečna už bude vědět, kam vést své kroky. Ale to neznamená, že na té cestě nebudou překážky. Budou. A moc. Je úplně normální, že vše jde zpočátku snadno a pak přituhuje. U mladého koně jsou první pokroky obrovské, každodenní, až skoro automatické. Pak to jde hůř a hůř. A někdy to nejde kupředu, ale naopak zpátky. Dělal jsem v životě už spoustu sportů a zájmových činností, jako jsou windsurfing, lední hokej, umělecké kovářství, sportovní střelba, ale nic není zdaleka tak složité jako jezdectví. Čím víc se o něj zajímáte, tím víc máte pocit, že nic nevíte. Jak říká kamarád a výjimečný trenér Jeff Sanders: „Kdyby to bylo jednoduché, tak to umí každý a my trenéři jsme bez práce.

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 2. Gabriela Rotová

    Omluva

    20:35 - 05. 10. 2020

    Reaguje na 1.

    Omlouvám se za významovou nep?esnost. Celých svých 40 let si myslím, že medv?dí služba je výrazná pomoc, jakože pomoc medv?dí silou. Až te? jsem si našel význam tohoto r?ení v ruské bajce. Omlouvám se za nedorozum?ní. Nicmén? myslím, že je v textu patrné, že to myslím jako pozitivní p?ínos ?eskému jezdectví. Ond?ej Zalabák.

  • 1. Radka Kašpárková

    medvedi sluzba?

    17:32 - 05. 10. 2020

    Nevim jestli bude reagovat primo Ondrej Zalabak, ale nerozumim proc je podle nej Vaskova prace, ze sem dotahl umeni vaqueros medvedi sluzbou? Sam z toho prece tezi a dostal se tam kam se dostal, stejne tak spousta jinych lidi, ano taky spousta lidi to nepochopila jako ve svech oborech a jako v celem jezdectvi... ale ze by to ceskemu jezdectvi skodilo si teda vubec nemyslim.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: