Cesta koní

11. 12. 1997 Coyot

V jednom dalekém kraji je nevelký stát, kde všechna ekonomika a hospodářství je skryto v síle koní. Ti koně jsou nesmrtelní, mají-li dostatek vody. Za celý rok tam zaprší jen na jednom místě, zato dost a vydatně. To místo je lidmi pečlivě střeženo, neboť je to jediná oblast s pitnou vodou na tisíce mil daleko, jen málokdo se dostane až přímo dovnitř.

Napříč celou zemí vede dlouhá cesta, po níž neustále ve dvou směrech dusají koňská kopyta. Každý úplněk se koně naráz zastaví, aby se ze strouhy u cesty napojili a v ten okamžik je jediná šance, tuto cestu přejít. Lidé, kteří celé dílo budovali měli snad málo důmyslu - dnes již je ovšem pozdě je za to kárat - neboť místo s vodou je přesně na druhé straně než nádrž, která rozvádí tuto tekutinu podél celé koňské cesty. Mechanismus napájení zvířat pracuje tedy právě takto: Muž, který má roznos vody na starosti, naplní velkou nádobu - pro tento účel jsou voleni nejsilnější z nejsilnějších - a vydá se na dlouhou strastiplnou pouť až ke koňské cestě. Zde vyčká úplňku, a když se koně zastaví, přejde s vodou na druhou stranu a doplní zásoby vody v rozvodně, aby koně měli za další plné noci co pít. Jakmile splnil svou povinnost, vrací se muž zase zpět k místu s vodou. Tuto cestu podniká nosič vody jednou za měsíc. Snad i na jeho plecích spočívá moc, krása a lesk té země.

V době budování cesty si jen málokdo uvědomoval zbytečnou a nepraktickou složitost tohoto způsobu přepravy a především práce, kterou bude muset (byť jen jediný člověk) vykonat při jeho dodržování a péči o zvířata. Avšak jisté je, že již tenkrát byly provedeny určité kroky k nápravě této chyby. Navíc se počítalo, že na stavbu budou v budoucnu postupně napojovány další dílčí stavby a přípojky; potvrzují to četná předem zbudovaná napojovací místa, která ale, bohužel, dodnes zejí prázdnotou. To, že dílo nebylo dokončeno v celém původně plánovaném rozsahu, nelze ovšem zdaleka omlouvat tím, že by se na plánované přípojky zapomnělo, naopak! Všechny plány byly uschovány a jsou dobře střeženy v budově zvlášť k tomuto účelu zbudované poblíž místa, kde se sbírá dešťová voda, jakoby s dalšími pracemi bylo možno kdykoli znovu začít. Ve skutečnosti si však nikdo nedokáže představit, že by k tomu mohlo někdy dojít. Nedá se popřít ani to, že v zemi se dnes jen stěží najde - pokud ovšem ještě někdo takový je - inženýr, který by plánům dalších prací dokonale rozuměl a byl schopen je nadále řídit. Je tedy nepopíratelné, že k dalším pracím mělo dojít ihned po otevření a zprovoznění samotné cesty koní, přesně tak, jak to tenkrát bylo zamýšleno. Důvodů, proč se tak nestalo, je veskrze několik:

Za první z nich by se dal považovat nepředpokládaný nedostatek peněz a s ním související nedostatek pracovních sil. Otroctví bylo v oněch krajích odedávna zapovězeno a dělníci museli pracovat za velmi nepříznivých, téměř pouštních podmínek, a přestože se mnozí současníci rádi pyšní a ohánějí těmito svými předky, často se zapomíná na to, kolik ztrát a obětí přinesly jejich časté a nesmyslné stávky. Požadavek těchto nerozvážených a stále častěji se opakujících podniků byl stále jeden a tentýž: zvýšení platů. Velké výdaje musel tenkrát ještě poměrně mladičký stát vynaložit na jejich potlačení, nebo aspoň částečné uspokojení. Ještě o mnoho dražší však bylo samotné získávání a především dovoz materiálu na stavbu ze vzdálených kamenolomů. Dodnes nezodpovězenou otázkou zůstává, proč se v pracích nepokračovalo za několik týdnů, ihned, co se pokladna znovu naplnila.

Druhý důvod, který rovněž nemalou měrou přispěl k takto bezvýchodné situaci, by se dal připsat na vrub na první náhled tak nevinné události, jakou byla slavnost následující po dovršení posledních prací, které bylo nutno vykonat před samotným otevřením cesty. Slavnost nepochybně velkolepá trvala mnoho dní a mnoho nocí; několik úplňků - každý významným přípitkem doprovázen - přešlo do doby, kdy slavnost konečně k nemalé nelibosti zúčastněného národa skončila. Bylo takřka nepřípustné, aby v době, kdy se každý v zemi radoval a slavil, kdokoli, byť i ten nejopomenutější dělník bez přátel a bez rodiny někde daleko v nehostinné poušti pracoval. Jediný komu to bylo s požehnáním celého lidu povoleno, byl nosič vody. Přestože se všude pilo a hodovalo, on musel potem zbrocený těžce pracovat; avšak ještě dlouho po té době s lišáckým úsměvem vzpomínal na tučný peníz, který tenkrát za tu dřinu pobíral. Lidé se radovali, nebylo proč si zoufat, státní pokladna již tak poloprázdná se sice prohla až ke dnu, ale optimismus lidí to nemohlo nijak rozvrátit. Než oslava skončila, byla pokladna zase plná, tak výnosnou byla cesta koní stavbou. Lidé si začali žít daleko lépe a potoky potu nekanuly ze hřbetů koní zbytečně. Zato si rychle přivykli přepychu, stejně rychle, jako si odvykli pracovat a tento stav přetrval doposud, ničím nezměněn, ničím nenarušen, nikým nevystavován veřejnému soudu.

Rychlý úbytek pracovních sil se stal třetím z důvodů, proč zůstala stavba beze změny zachována po mnoho následujících staletí; již nikdo více nepřišel s návrhem pokračovat v pracích, již nikdo více neuhodil kladivem do dláta, pevně zasazeného do kamene ohromné a majestátné, přesto však navždy zčásti nedokončené stavby. Od těch dob si postupně lidé začli méně všímat tvrdé, ale svědomité práce nosiče vody, jednoho ze základních kamenů celého díla.

U koňské cesty stanul muž, starý, přesto značně vzrostlé postavy, snad by se široko daleko nenašel větší silák, přesto bylo patrno, že tomu člověku poslední dech uniká z úst, jak byl unaven. Byl to nosič vody. Ohnul se, odložil obrovité vědro s vodou, které se teprve teď ukázalo v celé svojí velikosti - mnoho koní dokázalo by se v něm ukrýt, tak bylo velké - opřel oň svou kostnatou ruku a zhluboka vzdychl. Aby si zpříjemnil dlouhé čekání na úplněk, poprvé za tu dobu, co dělal nosiče, přivřel víčka, husté obočí se zatáhlo, pravidelnější jeho dech počal nadzvedávat cíp kabátu, který spolu s pramenem na metr dlouhých vousů spočíval na mocném pupku starce. Jak tak stál, stalo se, že usnul - běda, jaké nebezpečí pro obyvatele onoho kraje. Když se opět probudil, koně ještě nehnutě stáli a dopíjeli poslední vodu z koryt, byl úplněk, nádherně vytažený měsíc svítil na modročerném nebi. Muž vědom si svého poslání rychle vstal, chystal se udělat dlouhý krok vpřed a přejít na druhou stranu. V tom se s drtivým hlukem dala celá masa koňských těl naráz do pohybu, stařík zavrávoral, upustil konev a upadl. Studená kapalina se rozlila všude okolo a začala se rychle vsakovat do země, smíšena se starcovou krví zmizela kdesi hluboko pod vyprahlou zemí. Avšak koně se hnali dál, ničím nerušeni, vstříc nastávajícím nocím, nastávajícím dnům i nastávajícím úplňkům, vstříc osudu, který neopomíná, že bez vody takto ztracené musí koně pojít žízní a celý okolní kraj s nimi.

Podobné články

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…