Začneme tím, že jezdec s koněm musí vstoupit do startovacího boxu. Ten není součástí arény, nicméně je na ni přímo napojen. Už samotný startovací box může být pro řadu koní trochu problém, nesmí však být problémem pro ropingové koně. To je asi úplně nejzákladnější předpoklad. Budete-li mít možnost, všimněte si, že většina ropingových koní je ve startovacím boxu naprosto klidná. Není neobvyklé, že jsou naučení považovat tento prostor za „klidovou zónu“. Vzápětí pochopíte proč …

Kůň ve startovacím boxu musí být klidný, ale zároveň soustředěný a připravený ke startu, jakmile dá jezdec pokyn. Startovací box je místo, kde se tiše odehrává neskutečná spousta věcí. Myšlenky rotují hlavou, srdce buší, v tichosti zde probíhá řada komunikací – mezi koněm a teletem, které bude vypuštěno do arény, mezi jezdcem a členem bull teamu, který má na starost tele na povel jezdce vypustit do arény, mezi členem bull teamu, rozhodčím a jezdcem, zda jsou všichni připraveni na start, a v neposlední řadě mezi jezdcem a jeho koněm. To vše většinou beze slov, pouze naučenými pohledy a gesty. Mezi jezdcem a koněm by měla panovat taková souhra, že není třeba myslet na to, co děláte, nebo co hodláte udělat, jak pobídnete, kdy pobídnete… Prostě to děláte a kůň zrovna tak. Přirozeně, automaticky.

Jezdec se snaží dostat na vhodnou pozici pro zalasování telete

Po pár sekundách, kdy je odehraná první polovina představení ve startovacím boxu, můžete jako diváci zaregistrovat jezdcovo rozhodné kývnutí hlavou. To je pokyn, aby bylo tele vpuštěno do arény. Jakmile tele protne čidla časomíry, může je protnout i kůň. Jezdec pobídne koně a okamžitě se snaží chytit tele do lasa. Dobře provedený start je základem úspěchu. Vše se odehraje ve vteřině. Kůň nesmí vystartovat dřív než tele, ale taky nesmí za teletem příliš zaostat, aby měl jezdec šanci tele doběhnout a zalasovat. Pokud by jezdec s koněm vystartovali dříve, znamenalo by to 10 trestných vteřin. A to je hodně. V době, kdy se nejlepší časy pohybují kolem 4 sekund, i méně. Zdá se to neuvěřitelné? Není. Po velké, velké a ještě jednou velké dřině a každodenním tvrdém tréninku. A tím nemám na mysli trénink s koněm.

Jezdkyně se svým koněm v klidu a v pohodě míří do startovacího boxu s připraveným lasem v ruce

V první řadě se musíte naučit velmi obratně ovládat laso. A to nějaký ten pátek trvá. Kromě toho si takový trénink žádá spoustu trpělivosti, houževnatosti a v neposlední řadě také mozolovatých a věčně sedřených rukou od neustálé snahy udělat onen správný, plynulý a přesný swing. Swing je,  jednoduše řečeno, způsob točení smyčky lasa. Pokud byste se chvíli pohybovali mezi ropery, zjistili byste, že dost často hovoří svým vlastním jazykem obsahujícím hromadu specifických pojmů, které pravděpodobně nepochopíte, dokud nevezmete laso do ruky a prostě to nezkusíte. Angličtina má v tomhle jednu neskonalou výhodu. Pro každý pohyb lasa, pro každou fázi lasování má prostě jeden jasný pojem. Český opis by byl jistě mnohem složitější a zdaleka ne tak výstižný. (Pro představu pár takových pojmů uvádíme: loop – smyčka; spoke – část lasa mezi hondou a rukou; honda – uzel na lasu, díky kterému vznikne smyčka.)

Kdo by chtěl namítnout, že lasování nelze trénovat, nemáte-li doma telata, je na omylu. Pro začátek bohatě postačí samotné laso a jakýkoliv bod, na který se budete snažit laso hodit. Může to být kužel nebo třeba obyčejný kbelík (či sousedovic dítě jakožto pohyblivý cíl pro pokročilejší :)).

Nejlepší ropeři dokážou tele chytit i za méně než tři vteřiny

Zvládnutí startovacího boxu a obratné ovládání lasa na zemi je stále jen malá část úspěchu. Co úspěchu, spíše jen polovinou předpokladu, abyste vůbec mohli začít. Na řadu totiž přichází otázka, jak z koně udělat ropingového koně? Toť otázka, jejíž zodpovězení by vydalo na hodiny a hodiny vyprávění či popisu na mnoho stránek. Cílem takového tréninku je kůň, který se nebojí lasa. Nikdy. Nikdy se nesmí splašit, ať už mu lítá laso nad hlavou, pod břichem nebo se mu zamotá do nohou. Musí zůstat v klidu. Vždycky. V opačném případě se disciplína stává životu nebezpečnou. Takový trénink samozřejmě také nějakou dobu trvá a rozhodně se nevyplácí ho uspěchat. Na ropingové disciplíny musí být kůň zkrátka dostatečně zralý a naprosto disciplinovaný. Pokud vás neodradí dlouhá a tvrdá příprava vás i vašeho koně, přijdete sami postupně na to, že další level je alchymie zvaná „výběr toho správného lasa“.  A máme tu další hodiny a hodiny vysvětlování či stohy popsaných stran s vysvětlením a popisem jednotlivých druhů. Ano, opravdu není špagát jako špagát, pokud jste si to do této chvíle mysleli.

Nicméně zpět k samotnému průběhu disciplíny. Jezdec má v této disciplíně dva pokusy tele chytit a může mít proto u sebe dvě lasa. V případě, že na první pokus jezdec tele nechytí, může laso zahodit a hned použít druhé. Ať už jede jezdec na jedno laso nebo na dvě, v každém případě musí být připevněno každé laso gumičkou nebo provázkem k hrušce sedla tak, aby mohlo dojít k přetrhnutí gumičky či provázku při napnutí lasa. V okamžiku, kdy jezdec hází laso, musí tele cválat. Po správném chycení telete jezdec pustí laso a v okamžiku odtržení lasa od hrušky dává rozhodčí pokyn k zastavení času. V tu chvíli musí být smyčka lasa stále na těle telete. Není-li tomu tak, je to bráno jako nesplnění úkolu a do výsledků se jezdci píše „no time“. V zásadě je jedno, jaká část těla telete je chycená, platný hod je tehdy, projde-li smyčka přes hlavu zvířete. A jezdec to musí stihnout do minuty.

Takto vypadá platný hod

Z výše popsaného vyplývá, že tele tedy není v žádném případě chytáno do lasa napevno, smyčka se nijak pevně neutahuje. Zkrátka mu buď spadne přes hlavu, nebo ne. Telátko se tedy jen proběhne po aréně a pak šupky dupky zpátky ke svému stádečku.

Stejně jako v jakékoliv jiné rodeové disciplíně je i tady přísně posuzováno, zda není kůň k teleti agresivní. V případě kousnutí nebo dokonce kopnutí telete je jezdec diskvalifikován. Případů, které mohou vést k diskvalifikaci, je více, jako například odtrhne-li jezdec rukou laso od hrušky sedla nebo jinak ovlivňuje, aby se laso od hrušky odtrhlo. Dále je nepřípustné hrubé najíždění do telete, pobízení telete nohou, lasem a podobně.

Tato disciplína prošla v posledních letech tolika obměnami a úpravami jako asi žádná jiná. Přes zničené a věčně odřené ruce si získala a získává oblibu u čím dál více jezdkyň, které mají dokonce svůj vlastní závod, tzv. Ropink challenge, kde soupeří dámy „roperky“ mezi sebou. Ve standardních závodech měří síly s muži, a to bez jakýchkoliv úlev či výhod.

Lasování dokázalo pohltit i dámy, které mají svůj vlastní závod Roping Challenge

Naučit se lasovat stojí hodně sil, hodně času, hodně píle i nějaký ten peníz za kvalitní laso. Ale každý, kdo někdy vzal laso do ruky a zakusil ten opojný pocit, kdy se konečně podaří chytit onen kbelík, ba dokonce běžící tele (nebo sousedovic dítě) ví, že je to jako droga a odvyknout vás nenechá ani ruka v sádře.