Anna Held: Chci prostě dobře jezdit

17. 05. 2021 06:00

Obrázky: 8

Autor: Pavla Růžičková Foto: Tomáš Holcbecher Rubrika: Skokové ježdění Počet přečtení: 569 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Parkurová jezdkyně Anna Held má před sebou poslední sezonu v kategorii mladých jezdců, a jak nám prozradila, i poslední sezonu v sedle své milované klisny Cara Mia. Pět let spolu sbíraly úspěchy u nás i v zahraničí, letos půjde Cara do zaslouženého důchodu. Stejně jako na parkuru, i během rozhovoru je Anička klidná a soustředěná. Mladá jezdkyně, která přesně ví, co chce a také že k úspěchu vede tvrdá práce.

Anna Held je mladá česká reprezentantka v parkuru. S klisnou Cara Mia se dvakrát zúčastnila mistrovství Evropy, jednou v kategorii juniorů a podruhé mezi mladými jezdci. Mistryně ČR 2017 mezi staršími juniory, 2. na MČR mladých jezdců 2018.

 

Jak ses dostala ke koním?

Přes svého tátu, on i jeho rodiče dříve jezdili. K prvním narozeninám jsme spolu se sestřenicí dostaly od našeho německého dědy poníka. Ten byl ale v Německu, když jsem pak k pátým narozeninám dostala poníka tady, tak už mne z koně bylo těžké sundat.

A měla jsi vůbec jinou možnost než koně?

To jsem měla, na základní škole jsem chvíli dělala balet a hrála na klavír, ale koně byli prostě koně…

Vzpomeneš si ještě na svůj první start?

To byly hoby závody na Mělníku v roce 2013 s poníkem. 2014 jsem pak už vyjela, také na Mělníku, na první oficiální závody, ale hned na opracovišti jsem si zlomila ruku.

Na ponících jsi ale moc nezávodila, že?

Ne, já měla poníka nejprve v jiné stáji, tam jsem jezdila spíš pro radost a do lesa. Až když jsme se přestěhovali do Číčovic na Dvůr Hoffmeister, tak jsem začala víc jezdit. Licenci jsem si dělala až ve 13 letech, takže jsem začala závodit už s velkými koňmi.

Zlom ve tvé kariéře nastal v roce 2017, že?

To bylo všechno taková shoda náhod. Na jaře 2016 jsme koupili moji kobylu Caru. Hned na prvních závodech jsem z ní spadla a zlomila si obratel, a když jsem se po třech měsících vrátila do sedla, tak to nebylo ono. Nechtěla jsem to vzdát, tak jsem s tím bojovala a na podzim to najednou mezi námi začalo fungovat. Na jaře 2017 jsem šla v Linci první 140 cm, pak na CSIO Lamprechtshausen Pohár národů za jednotlivce a pak jsem se ocitla na mistrovství Evropy málem omylem. Hledali pátého juniora a já měla prostě štěstí.

Zmínila jsi svoji Caru, můžeš nám ji představit?

Caře (Cara Mia) už je 17 let, je narozená 2004 a já ji mám od ledna 2016. Ona je strašně hodná, nikdy jsem se na ní nebála, sveze i sestry, jen nemá ráda drezurní práci. Na parkuru má nejraději, když ji nechám jít tak, jak chce, jen si opřu ruku a cválám. Když se nesnažím ji montovat, tak je spokojená a udělá pro mne všechno. Teď už jí je 17, tak má trochu upravený režim, hlavně aby byla v kondici a odpočatá, což potřebuje, aby měla chuť skákat.

Ještě mám mladšího koně, letos osmiletého valacha jménem Casparino. Vloni měl ještě pozdní pubertu, ale teď už vypadá lépe a pevně doufám, že doroste do velkých závodů. Cara půjde na podzim do chovu a do sportovního důchodu, tak doufám, že bude jejím náhradníkem.

Podle čeho si vybíráš koně?

Já dám především na první pocit, když si na koně sednu. Během prvních 15 minut tak nějak poznám, jestli to je ono, nebo ne. Měla jsem to tak s Carou, ten den jsem zkoušela i její dceru, která byla sice líp jezditelná, ale s Carou jsme si prostě sedly. A u Casparina, kterému říkáme Kašpar, byl ten pocit ještě silnější. Zkoušela jsem tři koně, on byl jako první a žádný z následujících už mne nebavil. Prostě to nebylo ono. Já si s koněm prostě musím sednout, vím, že ho budu mít na dlouho.

Kdo tvoří váš tým?

Především rodina, já a moje sestry Magda s Isou, moji rodiče, bez kterých by to nešlo, a můj trenér Petr Doležal. Po závodech mne doprovází kamarádka Bětka, doma ošetřovatelka Tánička a pomáhají i holky ze stáje. My jsme takový malý rodinný tým.

Zmínila jsi svoje sestry Magdalenu a Isabellu, ty byly obě úspěšné na ponících a už přesedlaly na velké koně. Jak to funguje, když jsou tři sestry pořád u koní?

Opravdu se jako rodina potkáváme ve stáji. Zvlášť teď, když není škola, tak tam jsem skoro každý den a sestry tak 4× až 5× týdně. Koně nám zabírají v podstatě celý náš volný čas. Mít společného koníčka je náročné, ale má to i své výhody, pomáháme si navzájem. Když jezdí holky na závody, tak jim dělám ošetřovatelku – a naopak ony zas pomáhají mně. Nemáme vlastní ošetřovatelku, takže si všechno děláme samy, ale zase známe své koně opravdu dobře. Jen skloubit naše závody bývalo hodně náročné, když Magda jezdila poníky, Isa už přecházela na velké koně a já jezdila na velké závody. Teď se už snažíme vybírat závody tak, abychom mohly jezdit všechny společně. Nejlépe ještě i dohromady s naší německou sestřenicí, která také závodí.

Střídáte si i koně?

Já jezdím holkám koně celkem pravidelně, naopak to není tak časté, protože já mám prostě více času a bývám ve stáji denně. Když ale někam odjedu, tak se sestry o mé koně postarají.

Poslední sezona byla velmi specifická, nejprve rozjezd, pak přerušení a po druhém rozjezdu byly závody nesmírně nahuštěné. Cara už je starší, jak si vybírala starty, aby nebyla přetažená?

Přesně to je věc, na kterou si já musím dávat pozor. Všechny mé kolegyně v reprezentaci mají více koní, já si musím vystačit s jedním. Není to jednoduché, ale vždy se nám to podařilo vymyslet. Doma skoro neskáče a závody plánujeme tak, aby byla do velké ceny fresh. Samozřejmě má špičkovou veterinární péči přiměřenou věku, ale klíčový je především správný výběr závodů. Někdy musím něco vypustit, což zamrzí, ale zdraví koně je na prvním místě.

Máte již nějaké plány na letošek?

Rádi bychom, aby Cara chodila jen velké závody typu Poháru národů. Pokud se to podaří, tak bychom rádi vyrazili na mistrovství Evropy. To ale také musíme pečlivě zvážit a naplánovat, protože se jede v Portugalsku a cesta je opravdu dlouhá. Ráda bych odjezdila dost velkých závodů a na podzim půjde Cara do důchodu a já do Německa za prací ke koním. Teď končím vysokou školu, tak si chci užít sezonu, pak sbalit Kašpara a aspoň rok někde sbírat zkušenosti.

Plánuješ s koňmi spojit i svůj budoucí profesní život?

To spíš ne, vidím to realisticky, ráda bych si užila rok u koní a pak si našla nějaké běžné zaměstnání a postavila se na vlastní nohy. Ale to se teprve uvidí.

Vloni ve Zduchovicích jsi předvedla husarský kousek, když sis dokázala dojet pro třetí místo v Grand Prix mladých jezdců bez třmenů. Co se to dělo?

Já jsem se docela bála předem, že bude Cara unavená. Nebyla, šla čistě a v rozeskakování jsem už do dvojskoku najížděla jen s jedním třmenem. Po dvojskoku byla bedna, kde jsem ztratila i druhý třmen. Na nic nebyl čas, tak jsem se snažila držet a nepřekážet, myslím, že jsem ze strachu udělala jeden cvalový navíc, který mne možná připravil o vítězství, protože ten časový rozdíl na vítěze byl opravdu minimální.

Máš nějaký vzor?

Nemám, jasně že vzhlížím k jezdcům, jako jsou Markus Ehning nebo Christian Ahlmann, ale konkrétní vzor nemám. Chci prostě dobře jezdit. Ze své generace si velmi vážím Lindy Portychové, začínaly jsme společně, bojovaly spolu na ME a moc se mi na ní líbí, že má výsledky opravdu vydřené, ta umí makat a nebojí se vzít do ruky koště. A navíc je skvělá kamarádka. Pokud mne někdo srovnává s Lindou, tak jsem na to hrdá.

 

 

 

Další zajímavé články najdete v květnovém Jezdectví, které si nyní můžete koupit i v online verzi.

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com