100 let v extrémních podmínkách – namibijští koně

9. 06. 2021 06:00

Obrázky: 8

Autor: Michaela Burdová Foto: Raymond June, wild-horses-namibia.com Rubrika: Chov koní Počet přečtení: 425 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V žáru slunce i mrazu nocí, obklíčeni hyenami a sužováni nekonečnými obdobími sucha v nejstarší a nejsušší poušti na světě. Jsou stále zde, byť jejich počty v průběhu let výrazně kolísají. Jsou fenoménem dokazujícím neuvěřitelnou adaptabilitu koní. Ta má však své hranice.

„Zem se chvěla a kamínky odletovaly ve stoupajícím prachu. Dvanáct koní kolem mě proletělo tak blízko, že jsem cítil jejich divokost a přítomnost nespoutané svobody.“ (cestovatel a autor August Sycholt)

Koloniální éra

Namibie v jihozápadní Africe je dnes atraktivní turistickou destinací. Do roku 1915 to byla německá kolonie – Německá jihozápadní Afrika. Po roce 1915 existovalo toto území pod názvem Jihozápadní Afrika pod správou Jihoafrické republiky, a to až do roku 1990, kdy vnikl suverénní stát Namibie. Německá koloniální éra zde zanechala dobře fungující infrastrukturu i poněkud zavátou historii otrokářství, války a genocidy (za kterou se německá vláda letos v květnu omluvila). Na rozloze téměř 900 tisíc km2 žije pouze 2,2 milionu obyvatel, což nepřekvapuje, protože z větší části je to krajina nehostinná a klima nemilosrdné. Vody chladného Atlantiku se na pobřeží setkávají s pískem pouště. Vznikající mlha lodivodům zavazovala oči a pobřeží lemují vraky a kostry nešťastných námořníků. Toto proslulé Pobřeží koster bylo vstupenkou na onen svět. Kdo na něm ztroskotal, nepřežil. Námořníci měli jen dvě možnosti – zemřít žízní v poušti, kde průměrný roční úhrn srážek činí 25 mm, nebo se utopit v chladném oceánu. Ale my se vydáme na jihozápadní okraj pouště, k domovu ferálních namibijských koní v Garubské pánvi.

Diamanty a zakázaná zóna

V roce 1904 bylo do kolonie dopraveno kolem 15 tisíc koní. Další přibývali po roce 1908, kdy drážní dělník Zacharias Lewala při stavbě železnice v německé kolonii Jihozápadní Afrika našel několik zvláštních kamenů. Jako bývalý dělník v jihoafrických diamantových dolech tušil, že by to mohly být surové diamanty, a poctivě je šel ukázat svému nadřízenému. Ukázalo se, že oblast je plná těchto kamenů a následovala diamantová horečka. Stoupala velmi rychle. Drahé kameny se daly sbírat prakticky ze země, což vedlo německou vládu k uzavření prostoru. Vznikla oblast Sperrgebiet, zakázaná zóna, ve které žily jen hornické rodiny. Životní úroveň šla nahoru a městečka uprostřed nehostinného území vzkvétala. Než připluli po sedmi kulích v Sarajevu a rozpoutání 1. sv. v. další koně pro německou koloniální armádu, stojí za zmínku, že se v Německé jihozápadní Africe koně chovali, nejen dováželi. Byli stále potřeba pro doly, dostihy i rekreaci.

Emil Kreplin, vyučený kovář a později voják Schütztruppe a první úřadující starosta Lüderitzu, založil hřebčín Kubub jižně od Aus, kde bylo více pastvy. Choval koně pracovní, také muly a teplokrevníky – pravděpodobně trakény a hackney, shagya araby. Při porovnání fotografií jeho stáda a současných namibijských koní je tu jistá podoba. Předpokládá se, že během války nebo krátce po ní koně z pastvin utekli a připojili se k dalším uprchlým koním v této oblasti.

Když Němci ustupovali, bombardovali základnu kavalerie Jihoafrické unie, která do Garubu přivedla 6 000 koní. Asi 1 700 koní uprchlo a pravděpodobně se také podíleli na původu namibijských ferálních koní. Třetí varianta původu, avšak ne příliš reálná, zvažuje útěk koní z lodi, která transportovala do Austrálie plnokrevníky a ztroskotala u Orange river. Nejpravděpodobnějším původem ferálních namibijských koní je kombinace všech – koloniálních koní, koní z hřebčína Kubub a těch, kteří uprchli po bombardování základny Jihoafrické armády v Garub i koní z vraku a nesmíme zapomenout na koně Schutztruppe. Na druhou stranu, pokud jde o koně Jihoafrické kavalerie, většinou to byli valaši. Dá se předpokládat, že z hřebčína uteklo dost klisen na to, aby zajistily genofond. Jádro původu dnešního stáda tedy s velkou pravděpodobností mohly tvořit právě tyto klisny z chovu Emila Kreplina. 

Od koloniální éry koně žili v zakázané oblasti, kam spadal i Garub. Až v roce 1986 byla tato část zakázané zóny zařazena do národního parku. Koně tak žili celá desetiletí prakticky v izolaci a generaci za generací procházeli neúprosnými podmínkami pouště. Přírodní výběr z nich vytvořil to, čím jsou dnes. Přesto se na jejich přežití člověk podílel – vrty, které přivádí na povrch podzemní vodu, byly do 60. let udržované pro parní lokomotivy, později pro dělníky železnice a jejich zvířata, poskytovaly vodu i zdivočelým koním. Obrovský rezervoár podzemní vody zde byl objeven v roce 1908 a napajedlo v Garub je základní místo, odkud se koně nevzdalují v létě na více než 30 hodin, v zimě na 72 i více hodin.

Hospodaření s vodou v těle

Namíbijští koně jsou adaptováni na vyšší míru dehydratace a umí lépe hospodařit s vodou v těle než jiní koně. Vědci z Univerzit Pretoria, Witvatersrand a  Stellenbosch (1992) studovali změny koncentrace vasopresinu (ADH) a aldosteronu v plazmě u Namíbijských koní adaptovaných na život v poušti a u kontrolní skupiny koní chovaných v subtropickém pásmu během akutní dehydratace (12%) a rehydratace. Krmivo měli k dispozici.

Vasopresin - ADH

  • Během dehydratace koncentrace vasopresinu významně stoupla u obou skupin, u Namíbijských koní byl nárůst oproti kontrolní skupině výrazně vyšší.
  • Během rehydratace koncentrace vasopresinu klesala, ale u Namíbijských koní byl pokles menší než v kontrolní skupině.
  • Změna hladiny vasopresinu významně korelovala s osmolalitou plazmy a vztah těchto dvou proměnných byl u obou skupin při dehydrataci i rehydrataci stejný.

Aldosteron

  • Koncentrace aldosteronu klesala od 48 hod dehydratace u obou skupin, ale u Namib.koní byl pokles mnohem větší – následovala rehydratace, kdy koncentrace aldosteronu stoupala a u Namib. koní byl vzestup mnohem delší než u kontrolní skupiny.
  • Významná korelace byla mezi obsahem vody v exkrementech a koncentracemi vasopresinu a aldosteronu.

Při 12% dehydrataci Namib koně vykazovali vyšší osmolalitu plazmy a tedy i hladinu ADH než kontrolní skupina. Vyšší osmolalita plasmy v konjunkci s aldosteronem a ADH hraje v hospodaření s vodou v těle významnou úlohu.

Osmolalita plazmy – množství částic v mmol obsažených v 1 kg roztoku.

Aldosteron: způsobuje zpětné vstřebávání sodíku a vylučování draslíku v ledvinách, čímž zvyšuje hladinu sodíku a snižuje hladinu draslíku v krvi. Sodík v těle „drží“ vodu a dochází ke zvýšení krevního tlaku.

Vasopresin: antidiuretický hormon (ADH) – působí proti tvorbě moči.

Původ koní

Pokud zrovna tito koně nestrádají hladomorem a nepřipomínají spíše chodící kostry, překvapí vás, jak jsou dobře stavění, ušlechtilí, se suchými končetinami, šikmou lopatkou, výrazným kohoutkem. Máte před sebou teplokrevného jezdeckého koně, vysoko v krvi, na kterého je radost pohledět. V roce 2001 vědci zkoumali 30 vzorků těchto ferálních koní. Genetická variabilita u nich byla výrazně nižší než u domácích plemen koní, což souvisí s malou populací a malou zakládající populací. Genetická komparace s domácími koňmi potvrdila, že namibijští koně mají nejblíže k arabským koním, přestože se jim příliš nepodobají. Také byla zjištěna genová mutace, která u domácích plemen nebyla potvrzena a zřejmě souvisí s adaptací na životní podmínky pouště. 

Survivors

Koně se musí vypořádat se třemi hlavními hrozbami:

Extrémní teploty

Teploty v létě přes den vystoupí na 40 stupňů s vrcholy až 50 °C, noci jsou chladné, klesají až k nule. K tomu se zjevně byli schopni dobře přizpůsobit, dokážou vydržet bez vody až 72 hodin, dokonce přežijí bez vody i 6 dní, ale tento údaj není uvedený ve výzkumech.

Nedostatek píce během dlouhého období sucha

Koně se pasou stále v pohybu, od jednoho trsu trávy ke druhému. Denně cestují od napajedla k trávě – od trávy k napajedlu. Pouštní trávy v této oblasti patří k lipnicovitým, konkrétně koudelovec Stipagrostis obtusa, Eragostis nindensis. Eragostis nindensis neboli prostě tef (milička) roste po dešti dřív než Stipagrostis, která vyžaduje více vláhy. Koně také požírají trus, ve kterém je třikrát více tuku a dvakrát více bílkovin než v suché pouštní trávě. Během dlouhotrvajícího sucha, které se změnou klimatu bylo několikrát neúměrně dlouhé, se koním dováží seno z pouštní tef trávy. Tef vypadá jako tráva, ale jedná se vlastně o druh obilniny, která se používala v Etiopii už v období mezi 1000 – 4000 př.n.l. a má pro koně řadu benefitů – je jemná, lístkatá, s tenkými stonky, takže jim chutná. Obsahuje hodně vlákniny a málo cukrů a škrobů. Dá se sklízet už 45–55 dní od zasetí.

Selekce od narození

I během dobrých let je selekční tlak na hříbata obrovský. Koně urazí od napajedel k pastvě 15–20 km. Klisny s novorozenými hříbaty jsou nemilosrdně poháněny hřebcem na cestě zpátky k vodě. Pokud má hříbě sebemenší deformity končetin nebo jiný nedostatek, jeho šance na přežití je mizivá. To dělá namibijské koně tím, čím jsou.

Hyeny versus koně

Hyena skvrnitá je v Namibii doma a doplňuje pět „vlajkových“ savců této oblasti, jimiž jsou slon, nosorožec, lev, gepard a buvol. Patří sem, je to její teritorium. Měla by mít vyšší prioritu než koně, navíc patří také k ohroženým druhům. Tak to vidí někteří zoologové. Biologové a další zúčastnění v managementu národních parků Namibie řešili dilema. Od roku 2012 do roku 2018 hyeny zabily přes 200 ferálních koní. Žádné z narozených hříbat v těchto letech nepřežilo. Početní stav koní klesl z 286 na pouhých 73 v roce 2018, údaj z roku 2020 je 66 koní. 

Úsilí Namibian Wild Horse Foundation a především Dr. Telanie Greyling, která tyto koně monitoruje už dvacet let a platí za největšího experta na tuto populaci ferálních koní, přispělo k rozhodnutí vlády v roce 2019 zařadit ferální namibijské koně do národního dědictví země. Koně patří státu a ten za ně nese odpovědnost. Byl přijat plán managementu na období 2020–2029. Součástí plánu je rozhodnutí predátory nezabíjet, ale oddělit, a zajistit koním vodu a píci v případě nezbytné potřeby (ne však z auta na silnici nezodpovědnými turisty).

Zpátky do zajetí?

V 90. letech minulého století po získání nezávislosti Namibie svíralo jižní Afriku dlouhé sucho. Bylo rozhodnuto snížit stavy populace čítající 276 koní. V červnu jich bylo odchyceno bez nějakého výběru 104 a prodáno na aukci. Nicméně minimálně polovina z nich tuto změnu nepřežila. Jejich imunitní systém, navíc oslabený stresem, podlehl v boji s nemocemi, na které nebyl připravený, především se jednalo o africký mor koní. V roce 1997 bylo vybráno a odchyceno 35 koní s úmyslem prodat je na aukci. Tito koně byli drženi 6 týdnů v ohradách. Mladí hřebci zvyklí na nedozírné prostory a odpovídající sociální chování začali být agresivní natolik, že je museli oddělit. Aukce byla zrušena a koně vráceni na svobodu.

Úskalí pomoci a turistiky

Každé nové hříbě je nadějí do budoucna. Koně mají šanci přežít další roky, pokud jim lidé pomohou překonat nejhorší a současně dopřát přírodě, aby rozhodovala. V případě dokrmování je nejdůležitější rozprostření píce na co největší plochu, protože boj o zdroje ohrožuje především klisny a hříbata. A pak je tu druhá strana mince životadárné turistiky. Stejně jako všude jsou lidé nepoučitelní a přes všechny zákazy a cedule koním podají nějaké to krmivo, dokonce nechají u napajedla vysypanou tašku mrkve, na kterou tito koně rozhodně nejsou zvyklí. Je důležité, aby mezi koňmi a lidmi zůstal odstup. Problém je i doprava. Koně denně na své cestě od napajedla a zpět přecházejí silnici. Nedávno musel být utracen mladý kůň, kterého srazil džíp. Nehlaďte nás, nekrmte nás, hlásají cedule. Osud namibijských koní je nejistý. Tak tomu však je už přes sto let.

 

Zdroje:

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com