Odhlédněme na chvíli od případů poklidného, cílevědomého soužití koní a jezdců a zaměřme se na velkou skupinu vztahů, kde to „trochu" skřípe. Podívejme se na běžné úkony a manipulaci s koňmi a uvědomme si detaily, které pro někoho jsou naprostou samozřejmostí, pro jiného nedosažitelným cílem nebo opomíjenou skutečností. Občas můžete zaslechnout rady či stesky jako „Až bude chtít běžet, tak ho nech, jinak ti vodítko spálí ruku." „Pravou přední nemá vystrouhanou, nedal ji." „Koukni, kolik mi za týden udělal modřin." „Nemůžu slézt, on by mi utekl." „Všechny převálcuje..." a tak dále. Problém není v koních, pramení z přístupu lidí. Málokde platí tak doslova tvrzení, že jaké si to uděláš, takové to máš.

Práce ze země nerovná se nutně práce v kruhovce, na parelce nebo aktivitám s mrkvovou hůlkou. Začíná to u výchovy. Koně jsou velká a silná zvířata a pokud nejsou vychovaní respektovat základní pravidla soužití, mohou být velmi problematičtí. Byť je oříškem učit se tyto věci virtuálně, zkusme se alespoň pozastavit a zamyslet. Dnes si pod tím pojmem představme veškerou snahu domluvit se s naším koněm, když zrovna nesedíme na hřbetě.

Na úvod je třeba položit si otázku našich priorit. Každý jsme jiný a i naše vize ideálního koně se liší. Někomu postačí kůň (z jeho pohledu) perfektně spolupracující pod sedlem a na drobné ústupky ze země je zvyklý a dobrovolně je podstupuje. Jiný naopak prosazuje koně vycepovaného ze země, který umí mrkat na povel, a občasné svezení je nadstavba. Není-li člen ani jedné skupiny fanatik, mohli by se od sebe navzájem učit. Pak je zde skupina, která dělá ústupky větší a závažnější - buď vědomě, nebo nevědomky. S těmi je pro okolí těžké vyjít - ať už se jedná o nevychované koně, kterým majitel neustále ustupuje, nebo majitele, kteří tuto nevychovanost nevidí a namísto výchovy svá zvířata obhajují.

Na čem se však možná shodneme, je fakt, že jsou v soužití s koňmi chvíle, kdy se jistá ovladatelnost, vychování a důvěra vážně hodí. Jsou to okamžiky, kdy s koněm manipulujeme - ať už je vedeme z výběhu do stáje, při nakládání do přepravníku, při vyjížďce, kdy je nutné jít kus pěšky, nebo na závodech v cizím prostředí s množstvím koní. Další potenciálně konfliktní situace vznikají při čištění, mytí, stříkání repelentem, vybírání z kopyt. A pak jsou tu chvíle, kdy je třeba koně odčervit, naočkovat, upravit kopyta či ošetřit zranění a do hry často vstupuje další osoba. A aby tyto chvíle nebyly stresem a rizikem pro obě (všechny) zúčastněné strany, je třeba je vyřešit ku spokojenosti (ideálně) obou. K tomu je zapotřebí čas, vůle, důslednost a trpělivost.

Vodění

Začněme něčím tak jasným a samozřejmým, jako je vodění - chůze na vodítku, laně, otěžích, kdy vodič je (nebo měl by být) oběma nohama na zemi. Nechat se vést a následovat bez potíží by měla být dovednost koně, kterou oceníme nejen při denní péči, ale zejména v kritické situaci, kdy je třeba koně uklidnit, převést přes kritický úsek, překonat nástrahu. Nejde-li něco řešit ze sedla, mělo by být snazší slézt a problém řešit v klidu ze země, kde v nás má kůň oporu.

V ideálním případě jde kůň hlavou zhruba na úrovni ramene člověka. Vodítko je prověšené, kůň reaguje na naši změnu tempa napodobením. Když zastavíme my, zastaví i kůň bez přetahování a zapírání se vodiče. Bez pošlapaných nohou a spálených dlaní, a to i v případě, že se někam enormně těší. Když jdeme zúženým místem, kůň nás s přiměřeným odstupem následuje, aniž bychom se museli bát, že nám skočí na záda.

Aby to fungovalo a my vodili koně, nikoli naopak, je dobré dát čas jakési průpravě. Zásadní je, aby kůň uměl ustoupit od tlaku. Od vyžadování ustoupení poměrně silným tlakem ruky nebo celého těla, po zjemňování této pomůcky se ideálně dostaneme až do fáze, kdy se bude stačit takřka podívat a zvíře zareaguje. Vytvoříme si tak důležitou zbraň - osobní prostor, který je dobré ctít a vyžadovat ve všech zmiňovaných činnostech. Vykročím-li proti koni, on couvne, nepůjde proti. Ukročím-li do strany, kůň ustoupí do strany. Zastavím-li se, on také. Rozeběhnu-li se, zareaguje na to adekvátně zrychlením. Oba aktéři klidní, uvolnění, bez známek napětí a nedůvěry. Bez manipulace s vodítkem, které teď plní funkci jen jakési pojistky, by toto měl být výsledek snažení.

Zásady práce s tlakem

Abychom se do téhle fáze dostali, je potřeba mít v první řadě na paměti, že koně nikdy nikam netaháme. Není to kačer na provázku! Ani za sebou, ani zpátky. Vodítko je pouze pojistka, tlak na ohlávku je signálem, nikoli donucovacím prostředkem. Taháním ho pouze otupíme a naučíme tento signál ignorovat. Pokud se tedy kůň nemá k tomu, aby nás následoval naším tempem, nebo naopak se nás snaží předbíhat, měli bychom mít po ruce tušírku (prodlouženou ruku) a tou si pomoci. Šikovný vodič si vystačí s delším vodítkem, jehož druhý konec může použít, pro začátečníka je praktičtější tušírka, nebo chcete-li říkejte tomu třeba mrkvová hůlka.

Chceme-li, aby kůň zpomalil, působíme na předek jeho těla. Nejlépe tedy tušírkou na prsa vodorovně se zemí. Snažíme se vyvíjet vždy ten nejmenší možný tlak, který bude kůň respektovat. Citlivému koni stačí pouhý dotek. Méně citlivého koně budeme muset pravděpodobně klepnout, ale i při tom musíme použít jen tak silné klepnutí, aby ho respektoval, ale abychom ho nevystresovali. Nejprve koně dotekem nebo jemným klepnutím varujeme a pokud nereaguje, klepání zesílíme. Po několika pokusech budeme mít jasnou představu o tom, kolik tlaku je potřeba použít. Je potřeba reagovat vždy okamžitě na momentální jednání koně. Pokud kůň naznačí vyhovění, okamžitě přestaneme, naopak pokud má tendenci tlak zesilovat a tušírku ignorovat, zesílíme.

Pokud kůň není ochotný nás následovat, nejlepší je učit ho to za pomoci pomocníka, protože bychom měli působit zezadu. Princip působení je stejný. Pokud pomocníka nemáme a jsme šikovní, můžeme si pomoci i sami dostatečně dlouhou tušírkou. Pak platí, že ruka blíže u koně ho vede, ruka dál od něho jde za tělo a tušírka pobízí záď. Je dobré se toto učit u pevného hrazení, aby nám kůň nemohl uhýbat do strany. Podobně působením tlaku na různé části těla koně bychom měli koně naučit, aby inkriminovanou částí těla uhnul do strany.

Čištění

V ideálním případě oblíbená činnost přinejmenším ze strany čtyřnohých. Příjemná masáž, drbání, blízký kontakt s člověkem. Nikoli příjemnost pro někoho, kdo je ohrožován vzteklým mlácením ocasem, zuby, nohama, které dupou do země snažíc se zacílit lidskou nohu nebo zapuštěné kořeny, které od země neutrhne a kopyťákem nevybere ani svalnatec.

Zde přijde na řadu náš důvtip, trpělivost a důslednost. Když kůň začne respektovat náš osobní prostor, dostáváme se k řešení konkrétního problému. Snažme se směřovat k cílovému chování postupně a pozitivně. Co nejvíce znepříjemnit nežádoucí chování a co nejvíce zpříjemnit to požadované. Nebát se přehnaně chválit, práci rozkouskovat. Nedává-li kůň ze zásady nohy, spokojme se první dny jen s jednou a jen na chvíli. Snažme se celou tuto povinnost před ježděním proměnit ve společné chvíle, kdy se vzájemně poznáváme. Najděme místa, kde je hřbílko žádoucí a příjemné a naopak ta nepříjemná, která vezmeme jen letmo. Za všech okolností ale trvejme na tom, aby byla dodržována základní pravidla, tedy nevstupování do osobního prostoru a neohrožování. I přes veškerou vaši snahu a opatrnost můžete narazit na zvíře, kterému se zkrátka čištění (případně nezbytné ošetřování citlivých partií) líbit nebude a bude to dávat najevo mimikou, vrzáním zuby a dalšími projevy. Pak je dobré být ohleduplný, neštvat ho zbytečně, ale trvat na tom, že nebude ohrožovat nás ani náš prostor.

Sedlání, uždění

Není-li problém u čištění, kdy manipulujeme s celou plochou koňského těla a jeho končetinami, neměl by logicky být problém položit na koně jakoukoli výstroj. Přesto je poměrně častý jev šklebící se kůň při pokládání sedla a zapínání podbřišníku. Někdo zase musí do tlamy šťourat několika prsty, aby se sevření zubů povolilo a bylo možné vložit udidlo. Tyto činnosti mohou zrcadlit to, jak se kůň těší či netěší do práce, nepadnoucí výstroj nebo i případnou bolestivost. Pokud ani jedné variantě nic nenapovídá, je na nás zjistit příčinu a vymyslet řešení, jak si tyto činnosti usnadnit. Může pomoci zapínání podbřišníku na volno a dotahování až bezprostředně před nasedáním - kůň se nenaučí „nafukovat" a nemá důvod být zaťatý. Nebo můžeme sedlo položit na hřbet a dotáhnout až po nauzdění, pokud zvíře klidně stojí. Uzdečku lze zpříjemnit pamlskem podaným souběžně s udidlem. Dobré je také naučit koně snížit hlavu na tlak, abychom nemuseli stát na špičkách při přetahování přes uši. Představivosti se meze nekladou!

Když už jsme u těch uší - pokud máte koně v létě přes den venku a nechráníte jim uši maskou, je pravděpodobné, že je budou mít rozkousané od much a budou je bolet a svědět. Pak nebudou příliš ochotně spolupracovat při uždění. Pokud je to koni příjemné, při čištění můžete uši zevnitř opatrně promnout hadrem. Při přetahování uzdečky pak můžete uši chránit dlaní. Šetrnější, než „lámání" uší dozadu, je prostrkovat je směrem dopředu.

Repelent, stříkání, odčervení a další oblíbenosti

Jsme-li si vědomi svého počínání po boku koně a vědomě jsme ho začali přetvářet k obrazu svému, nepředstavuje téměř nic problém. S důvěrou překonáme i situace, které dříve byly naší noční můrou. Když se koni v klidu vysvětlí, že žbluňkající flakonka repelentu (pro nácvik ideálně náhradní flakonka s čistou vodou) dotýkající se jeho těla všude, neznamená nebezpečí, pochopí vzápětí, že stejně v pohodě je i tekutina, která z ní poté prská. Respektuje-li přitom nás jako člověka a nešlape po nás, máme prostor a možnost celou situaci pochopit bez velkých stresů. Klíčem je opět koně navyknout postupně (zpočátku můžete stříknout repelent na ruku a koně pouze natírat), spojit nepříjemné s příjemným a nenastoupit na něj šokově. Nezapomínejte, že kůň má právo se bát.

Stejně tak je to s hadicí a vodou - začneme postupně, vedle koně, na jeho kolegovi, na kopyta. Zjistí, že taneček proud nezastaví a voda se ho stále dotýká a po chvíli to vzdá. Menší proud pak snese všude po těle a časem už se nepozastaví ani nad proudem pořádným. Stejně tak neoblíbená voda v přírodní podobě (potok, řeka, rybník), kam někteří koně zarytě nechtějí, se časem může proměnit ve vyloženě oblíbenou destinaci. Vezměte si za příklad sebe - možná vám v minulosti něco nechutnalo nebo se vám příčilo to zkusit. Pokud vám život představil někoho, kdo to uměl podat a přesvědčivě naservírovat, třeba jste tomu ve finále propadli. Buďte tímto číšníkem (třeba i v případě odčervení) vašeho koně vy!

Zpravidla to nejsou jednotlivé úkony, ale spíše doprovodné lidské chování, které vyvolává problémy. Koně jsou nesmírně citliví na naše rozpoložení a pokud očekáváme, že něco bude problém, koně to poznají a naše skryté očekávání nám vyplní. Snažme se proto nastavovat situace tak, abychom se v nich cítili sami příjemně. Čas od času ale zřejmě budeme muset do kyselého jablka kousnout a překonat stres, který z nějakého úkonu máme (vzpomínám si, s jakým nadšením jsem svému koni píchala poprvé injekci). Pak je důležité si uvědomit potřebnost celého aktu, dopředu si promyslet jednotlivé kroky a bez dalšího otálení a spekulování se do toho pustit s vědomím, že pokud něco stojí za to dělat, stojí za to dělat to i blbě! Na koně se tohle odhodlání přenese víc, než si myslíte.

Zlozvyky a špatné zkušenosti

Zatímco syrový kůň se ochotně naučí téměř všemu, s koněm, který již špatnou zkušenost udělal, je práce nepoměrně větší. Bohužel je takových koní mnoho. Někdy se na nich podepsal necitlivý přístup, jindy obyčejná smůla. Základem je vyhradit si na to dostatek času. Pokud vím, že kůň udělal špatnou zkušenost například s jízdou ve vozíku, nebudu čekat s přeučováním do prvních závodů. Ideální je samozřejmě koně přesvědčit po dobrém, aby to s námi ještě zkusil. Pokud trauma není velké a máme jeho důvěru, může se to pomocí odměňování malých krůčků podařit bez nátlaku a rozhodně by se tímto způsobem mělo začít. V mnoha případech kůň ale dobrovolně svůj strach překonat nezvládne a my budeme potřebovat zapůsobit tlakem. Pak je potřeba dodržet několik zásad.

Tou první, nejtěžší a nejdůležitější, je zachování klidné hlavy. K tomu, abychom uspěli, musí být naše reakce přesné - jak z hlediska načasování, tak síly podnětů. Pokud se rozčílíme nebo vynervujeme, naše inteligence klesá kamsi k hranici debility (známý to objev psychologů) a adekvátně reagovat nedokážeme. Mimoto potřebujeme, aby nám kůň důvěřoval a pochybuji, že byste důvěřovali někomu, kým cloumají emoce, a netušíte, odkud vám co přiletí. Takže pak je lepší jít na kafe a zkusit to znovu později nebo další den. (I proto je dobré to nenechávat na poslední chvíli.)

Další zásadou pro použití tlaku je, že vynervovat by se neměl ani kůň. I jeho inteligence ve stresu výrazně klesá, takže pokud ho někam „namlátíme", stejně se z toho nepoučí. A pokud ano, určitě ne tak, jak bychom si přáli. Možná se naučí, jak se účinněji bránit. Je potřeba tedy používat tlak přesně dávkovaný. Tak otravný, aby kůň došel k názoru, že vyhovět bude lepší, ale zároveň ne tak velký, aby zpanikařil a začal bojovat o život. Tato změna názoru u koně může nějakou dobu trvat a je nutné, abychom dokázali rozpoznat, kolik času potřebuje a co se mu zrovna honí v hlavě. Proto důrazně doporučuji zvážit své schopnosti a zkušenosti a tyto závažnější potíže řešit s odborníkem. Výše uvedené řádky nestačí k tomu, abyste si hned se vším poradili sami, spíš vám pomohou rozpoznat skutečného odborníka od přehnaně sebevědomého „mlátiče", který napáchá víc škody než užitku. Ten vám pak s problémem pomůže a poradí, jak se chovat.

Ovšem ouha, můžete narazit na to, že odborník to sice zvládne, ale vy nikoli. Proč? Protože tu je ještě jedna, (také nejdůležitější :-)) zásada, bez které to nejde. Tou je naše odhodlání situaci vyřešit. Vzpomínám si na dobu, kdy jsem svého koně nedokázala (ze země ani ze sedla) dostat přes tekoucí vodu. Když jsem se jednoho dne rozhodla, že je na čase to změnit, našla jsem vhodný, bezpečný potůček a před ním zastavila s tím, že si počkám, až kůň změní názor. Po třech hodinách jsem rezignovala a šla zpátky. Přes vodu to nešlo.

Tehdy jsem nechápala, co je špatně. O pár měsíců později jsem v novém prostředí zabloudila. Když jsem konečně vybloudila, cesta domů vedla přes potok. Byl večer, zima, hlad, měla jsem toho tak akorát plné zuby a k potoku došla s odhodláním, že domů se jde. Myslím, že kdyby valach můj názor nesdílel, tak jsem ho v tom tmavém, studeném lese snad nechala. Věděl to. Nemusím říkat, co následovalo. Kůň, který přes vodu nechodil několik let, prošel brod sice váhavě, ale poslušně. A v následujících společných letech ještě mnohokrát.

Je třeba si uvědomit, že veškerá (dobře míněná) práce s koněm je o vztahu. A vztahy jsou o důvěře. Ta spočívá jak v tom, že kůň ví, že mu neublížíte a s vámi je v bezpečí, tak také v tom, že cítí, že jste silní a víte, co děláte. Pro některé z nás může být tato cesta budování, zlepšování, překonávání problémů a krizí vlastně cílem. Můžeme zjistit, že je to naplňující, moci se v každé chvíli spolehnout na to ušlechtilé zvíře, a že to samé udělá ono.

Dívejte se kolem sebe. Vidíte-li v někom vzor, nebojte se nechat si poradit, nahlížet, nebojte se nad vším přemýšlet a dát tomu čas. Vrátí se vám to. Neberte nic fanaticky, nesuďte druhé a nedělejte si nic z toho, že někteří druzí soudí vás. Nic není vyloženě dobré ani špatné, černé ani bílé. Snažte se zařídit podle sebe, vytvořit si vztah tak, aby vyhovoval vašim prioritám. Pohoda a důvěra ze země se často přenese i do práce ze sedla.