Žádný učený z nebe nespadl. Platí to i o jezdcích. Někdo jezdí na koni celý život, ale protože na sobě nepracuje, nebo to dělá špatně, nehýbe se z místa. Jiní na sobě pracují až přespříliš, ale tolik se bojí každé nedokonalosti a kroku zpět, že se také nemohou pohnout z místa. Neexistují žádné zkratky ani urychlení, vyvážený, nezávislý a funkční sed se zkrátka musí „vyjezdit". Celý proces neprobíhá lineárně od horšího sedu k lepšímu a někdy se zdá, že ve snaze se zlepšit se jen zhoršujeme. Gabrielle Dareau ale ukazuje, že právě to je přirozený vývoj, který postupem času, sbíráním zkušeností a změnou pozice svého těla (pokud vydržíme a pracujeme na sobě dostatečně dlouho) vede k cíli - opravdu vyváženému a funkčnímu sedu.

Vývoj sedu jezdce:

1. obrázek: vidlicový sed
poklesnutá stydká kost, sedací kosti směřující vzad, prohnutá bederní páteř, uzavřené kyčelní klouby, povolené břišní svaly

2. obrázek: vzpřímený sed
sedací kosti směřující dolů, pánev při každém kroku přechází do vidlicového sedu, pasivní břišní svaly, nepřiložená holeň

3. podsunutá pánev: počáteční fáze
zvednutá stydká kost, horní část těla zakloněná, aby umožnila rotaci pánve, pružná bederní páteř, zapojené břišní svaly, holeň není ve správné poloze

4. podsunutá pánev: aktivní holeň
silnější svaly „jádra" udržují podsunutou pánev a umožňují větší napřímení horní části těla, uvolněné, pružné kyčle umožňují holením vrátit se na své místo a aktivně působit

5. zcela nezávislá pozice: plně rozvinutá síla
svaly „jádra" jsou dost silné, bederní svaly pružné, což dovoluje podsunutí pánve i ve vzpřímené pozici, holeň je na svém místě udržována silnými svaly zadní strany stehna a pružným lýtkem

Tato série kreseb ukazuje proměnu, kterou jezdec během výcviku musí absolvovat pro získání nezávislého vyváženého sedu. Pouze nezávislý a vyvážený sed umožňuje jít s pohybem koně v rovnováze a harmonii a zároveň ovlivňovat držení těla koně tím, že ho přivádí do lepší rovnováhy, podněcuje jeho podélné protažení a zapojení celého kruhu posturálních svalů.

O autorce: Gabrielle Dareau je původem skotská jezdkyně, zabývající se drezurou jako gymnastickou disciplínou. Tedy vnímá drezuru čistě jako cestu k pružnějšímu, silnějšímu, zdravějšímu a spokojenějšímu koni bez jakýchkoli dalších závodních nebo komerčních zájmů. Byla žákyní Daniela Pevsnera, instruktora BHS a žáka vídeňské jezdecké školy. Věnuje se také portrétování zvířat. Spolupracuje se svou sestrou Camillou, která je koňskou terapeutkou. Camilla se snaží své terapeutické znalosti zapojovat do výuky a trénování koní. Obě sestry zastávají holistický (celostní) přístup ke koni, tedy přístup, který se neomezuje pouze na trénování, fyzioterapii nebo na management koně, ale klade důraz na celkový přístup. Tedy, velmi zjednodušeně řečeno, příčiny problémů manifestovaných ve výcviku hledá nejen v samotném tréninku, ale v celkové situaci, kam patří například i péče o koně. Více informací najdete na jejich webových stránkách http://www.happy-horse-training.com.

To, jak na koni sedíme od přírody a jak máme postavenou pánev, je dáno naší individuální fyziologií. Zpravidla ale v opěrné fázi pohybu před odrazem, kdy jsou zadní nohy koně zakročené, je pánev jezdce tažena silně dozadu a jezdec bude mít tendenci se tomuto tahu podvolit a zaujmout polohu znázorněnou na obrázku jedna nebo dvě. V této poloze pak sedací kosti zůstanou. Posunuté dozadu budou blokovat pohyb koně vpřed, což způsobí, že kůň i jezdec začnou „drncat". Vyvolané otřesy pak budou mít za následek ztrátu hlubokého sedu a kontaktu těla jezdce s koněm.

Druhý sed znázorněný na obrázku se nazývá „vzpřímený". Často je považován za správný z hlediska pozice v sedle, ale je to pasivní, neutrální způsob sezení, který postrádá plné a hluboké propojení jezdce se hřbetem koně. V této pozici naše tělo nedokáže ovlivnit pohyb koně ani ho přivést do lepší rovnováhy. Vzpřímený sed, stejně jako sed vidlicový, také pasivně následuje pohyb pánve a zadních nohou koně vzad při opěrné fázi a nepodporuje přirozené zvedání a vyklenutí hřbetu ve fázi vznosu. Tento sed ukazuje na jezdce, který je rád, že ovládá a „balancuje" koně otěžemi, případně který se snaží sedem aktivně blokovat dopřednou energii koně. (Zde ale pozor, dopředný kůň je jen výjimečně dopředný s příliš aktivní zádí, zpravidla je problém opačný, tedy kůň utíká „po předku" se zádí daleko za sebou. V takovém případě vzpřímený sed pošle záď koně ještě dál za sebe a problém nezlepší - pozn. překl.)

Pokud se chce jezdec z této pozice dostat, musí radikálně změnit pozici své pánve. Podsune ji vpřed pod sebe a jeho sed se mění v „podsunutý". Zapojí břišní svaly do zvedání stydké kosti (přední část pánve) a jeho sedací kosti tak nyní mohou jít s pohybem koně. Jezdcova bederní páteř je protažená a pružná a může absorbovat otřesy.

V této přechodné fázi, znázorněné na prostředním obrázku, je pro jezdce náročné zůstat v rovnováze, protože hluboké svaly trupu, které tvoří „jádro" („core") těla, ještě nejsou dostatečně silné, aby udržely takové podsunutí pánve. Stejně tak kyčelní klouby nejsou obvykle dost pružné, aby dovolily volně spuštěným nohám zůstat pod jezdcem. Bez dostatečné podpory těchto hlubokých svalů trupu musí jezdec zaklonit horní část těla, aby jeho pánev zůstala podsunutá, a držet váhu na zadní části sedacích kostí. V této fázi musí být prioritou sed před pozicí nohou, aby se potřebné svaly „jádra" posílily správným způsobem, a nohám musí být umožněno pohybovat se dopředu, dokud se kyčle nestanou pohyblivější.

Až po posílení hlubokých svalů trupu (čtvrtý obrázek) jezdec začne být schopen napřimovat horní část těla. Teprve poté může začít pracovat na pozici nohou, tedy začít je přivádět zpět „pod sebe". Přitom se stehno posouvá vzad a holeň se musí naučit podporovat koně v pohybu vpřed.

Konečný výsledek je skutečně nezávislá vyvážená pozice v sedle, ve které je jezdec schopen úplného napřímení (aniž by se však tělem dostal před kolmici) bez ztráty podsunutí pánve. V této pozici dokáže dobře ovlivňovat energii pohybu koně a je používána pro shromažďovací práci (v prodloužených chodech musí jezdec horní část těla více zaklonit, aby jeho pánev mohla kopírovat větší horizontální rozsah pohybu koně). Noha je v ideálním případě spuštěna kolmo k zemi, držena silnými svaly zadní strany stehna. Svaly lýtka jsou pružné a umožňují spustit patu dolů a získat tak oporu. Dovolují dávat koni pomůcky jemně a citlivě.

Podíváme-li se zvenku na celkové držení těla na prvním a posledním obrázku, nezdají se být až tak daleko od sebe, ale uvnitř, ve vzájemném uspořádání jednotlivých kostí, došlo k zásadní změně. Nové uspořádání zcela změnilo způsob, jakým se tělo jezdce a pohyb a tělo koně vzájemně ovlivňují. Tuto změnu nelze zlehčovat - abyste jí dosáhli, vyžaduje roky tvrdé práce.

Jen málokterý jezdec má ale možnost si projít tímto transformačním cyklem, protože téměř každý učitel ježdění na světě, ať minulý nebo současný, řekne jezdci, že pozice znázorněna na prostředním obrázku, tedy zásadní transformační fáze - je nesprávná (a je často popisována jako „stolicový sed"). Nepochopený zůstává fakt, že tato pozice je prostředkem k dosažení cíle a tvoří součást procesu gymnastického vývoje.

I jezdcům samotným to zpočátku přijde jako zvláštní a nešikovná pozice, i když si všimnou, že jejich sed jde již mnohem lépe s pohybem koně, a že kůň na to reaguje pozitivně vyklenutím hřbetu a menším prohýbáním. Přes počáteční neohrabanost zjistí, že tato fáze je pouze dvířky ke skutečně vyváženému a efektivnímu sedu, v němž je jezdec propojen s tělem koně, jde s pohybem, který je schopen ovlivňovat, a jeho rovnováha a ovládání koně nejsou závislé na otěžích.