Konečně se uklidnilo dění kolem úpravy kopyt metodou Strasser a bylo uveřejněno několik konstruktivních článků, které se věnují odborným studiím v tomto směru. Jako Společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska jsme sice celou situaci sledovali, ale neměli jsme možnost se k danému problému vyjádřit. Sice jsme z celé členské základny největším společenstvem v České republice a podílem podkovářů několikanásobně převyšujeme počet členů Živnostenského společenstva podkovářů pod vedením p. Ing. Vinčálka, ale bohužel už od samého počátku je nám znemožňováno se spolupodílet na přerodu podkovářství.

Na naší poslední výborové schůzi jsme znovu celou problematiku prodiskutovali a konstatovali, že stále dokola jen lamentovat, diskutovat a vyvracet něčí dogma je cestou k ničemu a nedobereme se žádného konce. Také dotazníky samy o sobě nic nevyřeší. Sice se dozvíme o podílech kovaných či nekovaných koní, ale nikdy se z těchto dotazníků nedozvíme, zda ten či onen má patřičnou kvalifikaci a zda může kopyta upravovat či ne.

Většině podkovářů se nikdy nestalo, že by majitel chtěl vidět oprávnění k provádění živnosti. Prakticky u nás dnes funguje základní pravidlo - kdo přibije podkovu a koho mi někdo doporučí, je podkovář. Proto se daří všem těm, kteří si upravují kopyta sami. Každý podkovář je potom ten, kdo nic neumí a chce za to spoustu peněz. K tomu se nesmí zapomenout na nejsledovanější faktor kvality podkováře, a to je, jak podkovy drží a hlavně jak dlouho. Čím těsněji podkovu napasuji a čím kratší podkova je, tím je riziko ušlápnutí menší. Pro koně je to sice cesta do pekel, ale drtivá většina majitelů si tohoto velmi cení. O délce intervalu kování nemluvě.

Poslední kapkou v této oblasti je úprava bosého kopyta podkovářem. K jeho vzdělání se vrátíme později. Sem ale neodmyslitelně patří odfláknutí úpravy bosého kopyta podkovářem. To, že podkovář dělá desítky koní týdně, a že má po x letech slušnou praxi, dělá v pohledu mnohých z podkováře člověka, který se s tím nemaže a rychle běží za dalším koněm. Takto na to dnes pohlíží spousta začínajících majitelů koní. Na druhou stranu zde máme spoustu začínajících tzv. kopytářů. A to je konečně ono. Kovář je za 20 minut hotov, ale kopytář se této činnosti věnuje i dvě hodiny. To je úplně jiný přístup. Vůbec si neuvědomujeme, že jednou ze základních povinností podkováře je, aby práci provedl co nejrychleji, aby se tato činnost neúměrně neprodlužovala a náš koník se zbytečně nestresoval. V tomto směru se dobou práce posuzuje kvalita odvedené práce.

Toto je strohé konstatování a popis současné situace, která vyústila v potřebu nové kvalifikace v Národní soustavě kvalifikací. Otázkou je, zda tuto novou kvalifikaci opravdu potřebujeme vytvořit. Tak, jak se představitelé EQUICHANNELu vyslovili k chovatelství, tak naše společenstvo zastává názor, že ani v oblasti úpravy končetin toto není opravdu na místě. Je zapotřebí pouze vyvolat jednání o změně kompetencí dílčí kvalifikace „Pomocník podkováře" na patřičných místech, která k tomu mají co říci a mohou kompetence změnit. V těchto kompetencích přibude úprava bosého kopyta, a tím bude věc zákonem vyřešena.

A nyní slyšíme, co to je za nesmysl. Kopytář jde úplně jinou cestou a kopyto upravuje jinak. Pokud však budeme takto pokračovat, tak se stane, že se zanedlouho nikdo v profesích nevyzná. Uvedeme to na příkladu. Vezměme si dílčí kvalifikaci „Podkovář". Ta se vyučuje jako celek. Prvním, čím se začíná a co je v celém řemesle to nejdůležitější, je úprava bosého kopyta. To je v celém podkovářství to nejdůležitější. Pokud kopyto nejsme schopni správně zaúhlovat a postavit do přirozeně pravidelných parametrů, tak to již nikdy podkovou nedohoníme. Proto by měla být na základě nutnosti kvalifikace „Kopytář" ustanovena kvalifikace podkovář chladnokrevných koní, drezurních koní, parkurových koní, dostihových koní, klusáckých koní, westernových koní, koní pro všestrannost, koní pro vytrvalostní dostihy atd. atd. Každá disciplína má svá specifika, podkovář by je měl znát a musel by z každé specializace složit zkoušku zvlášť.

Budeme tedy tuto kvalifikaci členit? Vždy novým adeptům podkovářství vysvětlujeme, že musí být připraveni komplexně na celou tuto kvalifikaci, protože teprve zákazník určí, pro jaké využití koně bude kovat. Pokud si někdo myslí, že po získání odbornosti se již dále nemusí vzdělávat, je na velkém omylu. Povinností každého podkováře je další vzdělávání. K tomu patří i oblast úpravy bosého kopyta dle dnešních požadavků. Tak, jako se pořádají speciální ortopedické podkovářské semináře, kterých je zapotřebí se zúčastňovat, tak je nutné navštívit i semináře na úpravu bosých kopyt. Je potřebné dovzdělávání podkováře. Je přímo povinností podkováře znát, rozumět a praktikovat úpravy bosého kopyta.

Člen Společenstva kovářů - Střední řemeslná škola Jaroměř je stále napadána, že nechala prostor p. doktorce Strasser, a že profesně zemřela. Ano - škola dala p. Strasser prostor. Bylo to „jak s Yetim". Každý o ní mluvil, ale nikdo o jejích přednáškách nic nevěděl a stále se mluvilo v dohadech. Proto dostala prostor, aby si každý z přítomných mohl udělat vlastní úsudek na tuto metodu. Je s podivem, že i p. Ing. Vinčálek tuto přednášku navštívil a soukromě s p. doktorkou hovořil. Někde nám nakonec bylo vytčeno, že jsme diskusi nenechali pokračovat. Ano - diskuse byla ukončena, ale jen proto, že p. doktorka měla již naslibovaný další program mimo tuto školu. Po zkušenostech z přednášky na Jihočeské universitě p.doktorka svou přednášku uzpůsobila k seskupení účastníků, což bylo velmi patrné. Také tato škola prezentovala systém podkov Cytek. Za to si zástupci školy vyslechli na jiném semináři posměch. Znovu můžeme jen říci, že šlo především o ukázku nevhodnosti podkování touto podkovou. Ale na druhou stranu je zapotřebí dnes podotknout, jak se z tohoto podkování přenesl důraz na včasné odvalení kopyta do současného trendu v podkování.

Takže stanovisko našeho Společenstva uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska zní:

Upravme po dohodě dílčí kvalifikaci „Pomocník podkováře" a není potřeba dalších kvalifikací. Není problém na již fungujících školách absolvovat kurz, ve kterém dostanou prostor k přednáškám zástupci všech úprav bosého kopyta, o které absolventi projeví zájem. Nakonec složí zkoušku u již ustanovených akreditovaných osob. Pokud složí tuto zkoušku, pak opravdu jen majitelé koní rozhodnou, jakou metodou a jaké koně budou pomocníci podkováře (kopytáři) ošetřovat.

Za společenstvo uměleckých kovářů a zámečníků a kovářů - podkovářů Čech, Moravy a Slezska připravil Kysilka Karel.

Pod článkem naleznete Upravený hodnotící standard "Pomocník podkováře".