Editorial 2/2016

„Dej tam konečně nějakou s jezdcem v sedle," požaduje kolega grafik, když začínáme vybírat fotografii na titulku. A nelení a hned loví ve fotobance. Samé krásné slečny, kterým to sice sluší, ale otěže drží obráceně. Nebo jsou v šatech. „To nejsou holky od koní," vyrážím do boje. „Tahle jo, má helmu!" nedá se on. Helmu má. Na rozpuštěných rozevlátých vlasech, k tomu má háčkovaný svetřík a pod ním nic. Ta by prošla leda přes moji mrtvolu. „Tak proč se to jmenuje V sedle," uráží se kolega.

Nasadil mi brouka do hlavy. Pobyt v sedle je pro mne něco jako bonus. Třešinka na dortu. Valnou většinu času s koněm trávím vedle něj nebo prací okolo něj, pro něj. Zkoušeli jste to někdy změřit? Když spěchám a přijedu jen jezdit, tak je poměr pobytu v sedle a mimo něj tak půl na půl. Když mám čas, tak se dostávám k poměru 1 : 4. Přivést z výběhu, pořádně vyčistit, umýt zablácené nohy, nakrmit. Pak ho nechám v klidu žvýkat a podívám se, jak jezdí kamarádka přede mnou. Vykydám čerstvé kobližky, které nemohl udělat venku. Dohledám a poskládám vybavení, které včera moje dcera nechala sušit, kde mohla. Znovu přelíznout a hurá na plac. Povodit, protáhnout, s koněm v jedné ruce pomáhám uklidit plac. Po dvou hodinách se konečně vyhoupnu do sedla, odjezdím tak 45 minut a jdeme se projít, vydýchat a uschnout. Vyčistit. Umýt nohy. Namazat repelentem. Odvést do výběhu. Vykydat další bobky, kterými si musel označit již čistý box, posbírat věci, umýt zpocenou uzdečku... Vždyť to znáte. Vlastně by na titulce měla být slečna s vidlemi v jedné a s hromadou koňských věcí v druhé ruce. Ale koho by to lákalo, že?

Přeji vám dobré čtení, šťastné chvíle v sedle i mimo děj a kolegovi Jirkovi děkuji, že má se mnou coby nekoňák trpělivost.

Pavla Růžičková
šéfredaktorka

V sedle 2/2016: Pozná vás váš kůň?

Aby kůň rozpoznal svého majitele, musí do sebe zapadnout stovky malých signálů. Stačí malá změna, a kůň je zmatený.

Jasně, že mě kůň pozná, bude vám tvrdit každý druhý jezdec a jako důkaz uvede pravidelné zařehtání, když vstupuje do stáje. Podle čeho kůň přesně pozná, o koho jde, nelze přesně určit, ale přátelské zařehtání působí jako balzám na duši. Zapomínáme na starosti a stres a začíná se v nás šířit pocit štěstí. Jezdci jsou přesvědčeni, že jejich kůň je inteligentní a zařehtání je projevem lásky k nim. Což by bylo moc pěkné, jenže koně to mají v hlavách srovnané jinak. Místo přátelského pozdravu se jedná o projev zvyku, nenasytnosti, hladového žaludku a někdy všeho dohromady.

Koňské paměti nejvíc pomáhá krmení, kdo krmí, toho pozná

Koně jsou naprogramováni na neustálé hledání potravy, koňský mozek si člověka rychle spojí s automatem na krmení. Stačí koni třikrát podstrčit pamlsek na uvítanou a už má jasno. A to napořád. Pokud se koni něco vyplatí, učí se závratně rychle. Stejně rychle a trvale se do koňského mozku uloží i obraz nepřítele. Rychlé rozlišení je pro ně životně důležité. Koně dokážou naprosto přesně poznat a rozlišit, koho mají před sebou, někoho hlasitě zdraví, k jinému se v boxu točí zádí.

Jen neradi si ale připustíme, že takové hlasité řehtání může být náznakem, že něco není v pořádku. Vědci jsou přesvědčeni, že jde vlastně o signál, že něco není v pořádku a kůň není spokojený. Pokud kůň žije v socializovaném stádě, má přístup ke krmení, vodě, stínu a má klidovou zónu, do které se může stáhnout, tak ho člověk v podstatě nezajímá. Takový kůň člověka zaznamená, třeba přijde i k hrazení a půjde s námi - protože si dělá naděje na něco dobrého. Ale že by ze samé radosti odcválal ze stáda ke svému jezdci, i když ho pozná z dálky, to ne.

Vše je ale úplně jinak, pokud kůň žije v boxu. Po 23 hodinách v zamřížovaném boxu 3 x 3 metry kůň nutně potřebuje pohyb, změnu a sociální kontakty, a musí se často uspokojit jen s člověkem. Když k tomu připočteme rutinu, jako jsou pravidelné doba krmení a ježdění, vede očekávání často k hlasitým projevům. Není se čemu divit, takový kůň čeká na svou jedinou změnu dne.

A jezdci si řehtání tak rádi vysvětlují úplně jinak. S nadšením se rozpovídají o genialitě svého koně, který bezpečně pozná, když se blíží do stáje. Nejde ale o žádnou magickou schopnost či šestý smysl, koně jsou od přírody výborní pozorovatelé. A stále sledují naši, byť podvědomou, řeč těla. Stejně pečlivě sledují a vyhodnocují koně signály řeči těla i mezi sebou a rozpoznají jeden druhého. Ve stádě po očku sledují uši a nozdry druhého koně a vyhodnocují i ty nejjemnější signály. Nás lidi vnímají samozřejmě jako příslušníky jiného druhu, voníme jinak, chováme se jinak a cize i vypadáme. Proto jsou koně v kontaktu s člověkem zvlášť ve střehu a snaží se orientovat pomocí svých očí, uší a nosů.

Na rovině vidí koně člověka na stovky metrů a rozpoznají ho podle držení těla a způsobu chůze. Člověka dokážou poznat a individuálně rozpoznat i divoce žijící koně, jak potvrdila pozorování divoce žijících stád v Mongolsku a na Islandu. Sblížení trvalo obvykle dva až tři týdny. Pak už každý zvědavý kůň přesně rozpoznal jednotlivé členy vědeckého týmu a jejich rituály. Vše přitom probíhá podle staletého vzoru chování: očichat, zařadit, uložit. Očichání pomůže nastartovat koňský mozek, vyvolá staré vzpomínky a je součástí každého pozdravu.

Podle individuálního pachu rozlišují známé od cizího. Dokládá to i příklad islandské klisny, která se po sedmi letech potkala se svým hříbětem. Stačilo jedno očichání, a dcera se už nehnula od své matky. Toto setkání zaznamenali vědci, pozorující divoce žijící stáda koní. Důkazem, že se klisny opravdu poznaly, je, že nenásledovaly žádné další běžné vítací rituály. V jiném pokusu se koně čichem seznamovali i s papírovými maketami koní. Brzy samozřejmě odhalili svůj omyl, ale očichávací rituál byl stejný jako při setkání se živým koněm.

Koně se orientují podle pachů. K posílení sociálních vztahů ve stádě se válí na stejném místě jako vedoucí kůň, z kapky moči poznají čichem plodnost klisny a hromádky trusu používají jako pachovou značku pro rivaly. Podle čichu poznají koně samozřejmě i člověka. Aby se ujistili, očichávají náš krk, obličej a uši. Může je ovšem zmást změna parfému nebo pach nově impregnované bundy do deště a reagují pak na člověka jinak než obvykle. Americká bioložka Mary Ann Simondsová, která se zabývá výzkumem mustangů, dokonce při tréninku cíleně používá vůně. Je přesvědčená, že směs levandule, cedru, citronové trávy a rozmarýnu na jejích rukou koně uvolní a upoutá jeho pozornost.

Kromě čichu nás prozradí i sluch koně. Jeho bio antény natáčí 16 svalů do všech stran a bez námahy zachytí známé zvuky. Zvuk naší chůze, vrzající dveře od sedlovny nebo určitý typ vozidla, pokud se to koni ovšem vyplatí. Dokonce poznají i druh traktoru, jak uvádí jeden známý zemědělec: „Moje stádo přesně ví, že Zetorem jim vozím na pastvu seno, kdežto John Deerem ne." Což vysvětluje často pozorovaný jev: jakmile přicházíme, kouká kůň z boxu naším směrem nebo čeká u hrazení výběhu. Žádná magická vlastnost, prostě nás slyší už na dálku.

Zrak, čich a sluch - koně pospojují tyto smyslové vjemy v jeden celek jako puzzle a následuje ta správná reakce. Stačí, aby neseděl jeden maličký dílek a vše je hned jinak. Místo mazlení přepne kůň do módu úprk. Stačí malý detail jako třeba nezvyklá obuv. V dešti přijdete ke koni v nových holínkách a všechno je špatně. Detail „holínky" nepasuje do důvěrně známého obrazu člověka a kůň reaguje zděšeně. Obvykle stačí promluvit, kůň pozná hlas a uklidní se.

Obsah

3 Editorial
6 Ze světa
8 (Ne)bezpečná pastva
12 Novinky v boji s laminitidou
16 Paddock Paradise - alternativní ráj
20 Klíšťata a borelióza u koní
21 Jednu mouchu dvěma ranami
24 Jak přežít s headshakerem
28 Pozná vás váš kůň?
30 Jak zlepšit sportovní kondici koně
34 Pozitivní motivace: Hra s ohlávkou
36 Pozitivní motivace: Ustupování na dotek
40 Nebojte se zapřáhnout III
44 Koňské stáří
46 Historie podkovy
50 Význam transformační komunikace v tréninku koní
52 Jak se fotí kůň
56 Koňská hlava
58 Hipoterapie - návrat do sedla
62 Váš příběh: Na koni po jednašedesáti
66 Tipy pro vás

V sedle

Časopis pro aktivní jezdce, chovatele a milovníky koní, kteří se nespokojí s odpovědí, že to tak bylo vždycky, že se to tak dělá...

"V sedle" přináší aktivním jezdcům množství užitečných informací o péči o koně, o výcviku koně i jezdce, o pozitivní komunikaci a nejnovějších trendech ustájení či krmení. Jak napasovat sedlo, nasvalit koně po úrazu, trénovat bez haly nebo upravit problémová kopyta, jsou otázky, se kterými se majitelé koní potýkají denně. Velká pozornost je věnována i veterinárním tématům a psychologii koní. Jezdecký sport není prezentován formou zpravodajství, ale srovnávacími studiemi jednotlivých jezdeckých škol, podrobných portrétů sportovních koní a tipy pro trénink.

Čtvrtletník V sedle vydává vydavatelství Czech Press Group.
Facebook: V sedle
Web: www.v-sedle.cz
Seznam prodejních míst pro vás aktualizujeme zde.