Ještě k pákovým udidlům

Pelham

Pelham zažívá v současné době renesanci, a to v alternativních drezurních kruzích. Bylo vydáno několik knih o využití pelhamu v drezuře nebo pro normální ježdění. Známá jména, jako Sylvia Loch a Heather Moffat, ho doporučují k tréninkovým účelům a dokonce ho povolují používat během vystoupení svého speciálního „Classical Riding Club". Abych byla upřímná, nedoporučují ho pro vystoupení, ale povolují ho, raději, než aby jezdci seděli a nutili své koně do flexe prostřednictvím stihlového udidla.

Ale co je to pelham? Je to pákové udidlo, podobné páce „weymouth" na drezurní uzdě. Odlišuje se od ní tím, že se používá samostatně. Můžete si vzít páku z drezurní uzdy a používat ji samostatně a bude to více či méně pelham. Pokud ho však pořádně porovnáte s drezurní pákou, zjistíte, že vypadá trochu jinak. Je to proto, že se jinak používá.

Pelham má na koncích udítka kroužky, podobně jako stihlové udidlo. Je to proto, že se předpokládá, že ho budou jezdci používat jako stihlo, připnou otěže do těchto kroužků a tyto otěže budou primární. Pelham má ale také ramena jako „weymouth" páka a na nich kroužky k připnutí otěží. Tyto otěže se mají používat jako pákové otěže na drezurní uzdě - pro vyklenutí týlu a snížení hlavy.

Ale většina lidí jezdí pouze s otěžemi připnutými do ramen pelhamu, nebo možná ještě používají tzv. „spojku", kterou spojí na každé straně oba kroužky. Spojky způsobí, že otěže nejdříve zatáhnou za horní kroužek, pokud jezdec táhne ještě víc, pak zatáhnou i za ramena pelhamu. Problém je ten, že většina těchto jezdců tahá za otěže silně už od začátku.

A když už jsme u těch problémů... V souvislosti s drezurním ježděním na pelhamu existuje hned několik problémů s velkým P. Prvním je to, že pokud máte nelomené udítko, nemůžete upravovat pozici týlu koně nebo jednostranně uvolnit jeho hubu. To lze samozřejmě vyřešit tím, že budete používat pelham s lomeným udítkem. Teď ale vyvstane jiný problém. Lomené udítko nepracuje příliš dobře s podbradním řetízkem (který potřebujete k páce), protože podbradní řetízek se stahuje při tahu za pákové otěže a to by způsobilo, že lomené udítko se sevře okolo dolní čelisti koně. Z toho vyplývá velký rozsah pohybu celého "systému" při použití lomeného pelhamu, až do úplného prověšení řetízku. Takže řetízek více utáhnete. Ale stále vám zůstává lomené udítko, které se svírá okolo dolní čelisti koně. Abyste mohli pracovat s takto nastaveným užděním, musíte mít koně extrémně lehkého a velmi dobře přiježděného. A kob, který bojuje s normálním stihlovým udidlem, jen těžko bude.

U takového koně bych spíš navrhovala, aby se na obyčejném stihlovém udidle dobře naučil ohýbat, sestavovat a vyklenout, nejlépe v pomalejších chodech (v zastavení, kroku,...). Dále bych navrhovala jezdit takového koně v rychlejších, energičtějších chodech na hackamore, aby se naučil rovnováze, aby zesílel a zvládl základní podélné ohnutí v klusu a cvalu.

Kombinované udidlo Mikmar

Možná jste si po přečtení nadpisu pomysleli, že toto udidlo v následujících odstavcích kompletně poplivu. To není špatný nápad. Ale lepší bude pokusit se pochopit, s jakým úmyslem bylo ve skutečnosti vymyšleno, než kolem sebe rovnou začnu slovně střílet jako kulometem.

Úplně nejdříve bych ráda řekla, že kombinované udidlo Mikmar (Mikmar Combination Bit) nemá nic společného s výcvikem drezurního koně. Je to westernové udidlo. Je naprosto nepoužitelné pro nácvik čehokoli jiného, než jdi, stůj a možná se vertikálně ohni, protože má nelomené udítko, podobně jako výše zmíněný pelham.

Mnoho mých přátel zavrhne různá udělátka už ve chvíli, když je uvidí na fotce, nazve je mučidly, krutým nástrojem a podobně. Ale já si nejsem jistá. Je pořádně tlusté a nemá louskáčkový efekt, protože nemá lomené udítko, a určitým způsobem přenáší tlak z huby na nos a týl, a to poměrně měkkým způsobem. Myslím, že není snadné způsobit tímto udidlem koni bolest.

A podle jeho tvůrce Franka Evanse bylo právě toto záměrem. Ve skutečnosti zabránit tomu, aby špatní jezdci zraňovali hubu koně.

„Mnoho jezdců potřebuje nějaký čas, aby se naučili mít dobré ruce. Je skutečně jednoduché zničit koni hubu, takže jezdci potřebovali udidlo, které by bylo mírné, ale účinné... Potřebovali něco, co bude chránit hubu koně, zatímco jeho majitel se učí jezdit."

Takže abych to vysvětlila, toto udidlo je pro lidi, kteří neumějí jezdit. A lidé, kteří neumějí jezdit, by neměli drezurně připravovat koně, měli by trénovat sami sebe. Zda to dělají s udidlem Mikmar nebo jiným, záleží na nich. Nemyslím si, že by toto udidlo někomu ublížilo, snad kromě těch, kteří utratili 150 dolarů, aniž by jim to prokázalo nějakou službu, protože nenašli žádný jiný lepší způsob. Ale to je dobrovolné.

Špičkoví parkuroví jezdci ho používají také, i když u nich se předpokládá, že jezdit umí. Ale oni jezdí stylem, který jsem výše nazvala „jdi, zastav a možná se vertikálně ohni", a také se pokoušejí čistě překonat překážky. Na parkurovém kolbišti mohou příliš temperamentní koně táhnout nebo prudce házet hlavou nahoru, protože chtějí jít, nebo protože chtějí nějak nést svoji hlavu, nebo protože obvyklá udidla je strašlivě bolí, když za ně jezdec táhne. Pokud cokoli z toho lze zmírnit pomoci udidla Mikmar, střílejte. Ale v drezurním výcviku musíte místo toho pracovat s učením, důvěrou a dovedností.

Kovy a slitiny

Každým rokem se na trhu s udidly objeví nové kovy a slitiny. Není to tak dlouho, kdy byla skoro všechna udidla vyrobená z niklu, slitiny niklu a železa, nebo byla z černého (rezavějícího) „sladkého" železa. Černá železná udidla se stále používají, většinou ve westernových disciplinách, a stále je to skvělý kov pro udidla. Báječný, řekla bych. Kromě nemilého faktu, že rezaví s kontaktem s vodou, tedy i se slinami. Ale tomu se lze vyhnout tím, že udidlo vždy po vyndání z huby koně vysušíte. Koně většinou mají rádi chuť oxidujícího železa a já sama jsem si to vyzkoušela. Opravdu to chutná lépe, než nerez.

Je tu však jiný problém - takové udidlo je černé. Nikdy jsem neviděla drezurního koně s černou sadou udidel. No, možná několik „španělů", ale těžko říct, protože tam bylo tolik jiných ozdůbek a serepetiček, kterými ozdobili sebe i své koně. Ale žádného FEI drezuráka. Nikdy jsem ani v obchodě neviděla anglickou drezurní uzdu osazenou udidly ze sladkého černého železa, takže nemůžu nikoho vinit z toho, že tato udidla nepoužívá. Pokud bych něco takového našla, koupím to! Ale možná jsem v tom sama...

Výrobci zjistili už dávno, že nikl nerezaví. Takže většina udidel z 20. a 30. let minulého století v mé komnatě hororu je vyrobená z niklu nebo slitin niklu a nějakého dalšího kovu. Člověk je překvapen, že tenkrát nebyla žádná alergie na nikl, u lidí ani u koní. Nikl je měkký, poddajný zlatavě stříbrný kov, který se dá jen těžko vyleštit do vysokého lesku. Jinými slovy je mdlý. Ta udidla byla také trochu mdlá, protože nikl bude jen stěží odolný, pokud je ho tenká vrstva. Těžko dneska bude někdo používat poniklovaná udidla, už se ani moc nevyrábějí.

Zato nerezová ocel je dnes velmi častá, jednoduše proto, že je nerezavějící, tvrdá, lesklá a skutečně levná. Ve skutečnosti je to sloučenina niklu, přestože tohoto kovu je v ní pouze 8 %. Dále v ní je 18 % chrómu a zbytek je železo. Někdy jsou v ní i 2 % molybdenu. Nerezová ocel má jasně stříbrnou barvu a je poměrně snadné ji vyleštit do vysokého lesku. Proto mezi drezurními udidly převažuje.

Jednu dobu byla populární mosaz, především díky své barvě. Je to slitina mědi a zinku a má zlatavou barvu. Naneštěstí je poměrně měkká, snadno se poškrábe a ve skutečnosti se v boxíku na výstroj ohne. Například je těžké vyrobit z mosazi bezpečnostní otevřené třmeny, protože se jednoduše ohnou, jakmile začnete klusat.

Ale existují jiné slitiny, které mají lepší vlastnosti, jednou z nich aurigan fy Sprenger. Obsahuje hodně mědi, která oxiduje a dobře chutná, ale stále je příliš měkký. Neobsahuje žádný nikl, což je dobrá informace pro ty, kteří se obávají alergie.

Pak je tu „německé stříbro", slitina mědi, zinku a niklu, která je bílá a lesklá jako nerezová ocel. Německé stříbro nemá žádnou chuť, protože obsahuje nikl. Jsou i jiné slitiny, ale většinou jsou to různé směsi výše uvedených kovů a také stejně chutnají a lesknou se.

Měď se jen vzácně používá k výrobě udidel, protože je měkká. Vyrábějí se z ní například středové pecky (u dvakrát lomených stihel), a to pro její chuť, nebo například obávaná udidla s točeným dvojitým udítkem. Myslím, že je to proto, že tento kov je snadné takto stočit. Jen tak mimochodem, nepoužívejte točená udidla, způsobují koni bolest.

Některá stará udidla nesou označení „nerezavějící" ("neverrust", nebo „never rust"). Mohou být vyrobené buď ze slitiny niklu, ze samotného niklu nebo z nerezové oceli. Některá jsou dokonce vyrobená z pochromované mosazi, jedno takové mám ve své komnatě hororu. Není třeba říkat, že je obtížné ho používat, aniž by se odřelo a pokrylo skvrnami. Označení „nerezavějící" jednoduše znamenalo pouze to, že udidlo nerezaví. Neoznačovalo žádný specifický materiál.

Gumové kroužky

Proč by měl někdo na koně vůbec dávat takové ohyzdné věci jako určené pro pony klub? Protože někomu se líbí zesměšňovat celou stáj a všechny suspektní kolemjdoucí? Nebo jednoduše proto, že někdo si důkladně prohlížel cizího koně a myslel si, že stihlo zanechává stopy na jeho koutcích huby. Z gumových kroužků může mít užitek každý kůň s tlustými nebo ochablými pysky, nebo jednoduše s citlivými pysky. Je však třeba zohlednit i jiné věci, které to mohou ovlivnit, první z nich je samozřejmě způsob používání otěží. Další je volný kroužek a šířka udidla. Nastavení udidla a jeho tloušťka. Možná nánosník? A když nepomůže nic jiného, šup gumové kroužky. Mluvíme o pyscích svého přítele, ne?

Nasadit gumové kroužky na udidlo může být SKUTEČNĚ těžké. Mám tip. Namažte udidlo tukem na sedla. Nasaďte na kroužek udidla gumový kroužek tak, že ho přes udidlo ohnete. Zahákněte kroužek udidla za silný hák (nebo kliku od dveří, pokud nemáte onen „knoflík" jako v Anglii/Americe) a táhněte vší silou za gumový kroužek. Umyjte tuk - nemá se s gumou moc rád...

Otěže

V drezuře se konce otěží navzájem spojují. Otěže jsou také poměrně dlouhé, dost na to, aby se kůň mohl natáhnout dolů k zemi, nebo aby je jezdec neztratil, když mu je kůň pohybem hlavy vytáhne z rukou. Tradičně se otěže vyrábějí z ploché kůže, nebo levnější typy ze silného plátěného popruhu, na který jsou našité kožené zarážky, umožňující jezdci otěže uchopit. Kožené otěže také mohou mít tyto zarážky.

Nové a „vylepšené" ježdění zavedlo nové typy otěží, které jsou pohotově k dostání v obchodech s jezdeckým vybavením. Jednou takovou inovací jsou gumové (pogumované) otěže, což jsou běžné otěže, na které je našitá gumová vrstva s drobnými nopy, aby jezdci poskytla skutečně spolehlivý úchop. Výborně se hodí pro svůj původní účel - překonávání cross-country v jakémkoli počasí. Nechtěla bych jezdit tak rychle v tak obtížném terénu s mými denně namydlenými a namazanými koženými otěžemi, které by byly jediným pojítkem s koněm, kdybych cválala nasáklá deštěm.

Ale spoléhat na gumový úchop při drezurní práci na pražícím slunci by vám mělo prozradit, že je něco velmi špatně, a to s vašima rukama nebo s přilnutím nebo s tím, jak váš kůň chodí.

Velmi častým problémem, jak se zdá, je to, že otěže prokluzují rukama. To je v podstatě příčinou, proč se v obchodech objevují všechny tyto otěže zajišťující „spolehlivý úchop". Kdysi dávno byly jedinou pomůckou proti prokluzování otěží kožené zarážky našité co 10 cm na tkané nebo ploché kožené otěže.

Ty vám pomohou zajistit pevnější úchop otěží tím, že si zachytíte zarážku v dlani, takže zůstane vězet u vašeho prsteníku, nebo si ji přimáčknete palcem o ukazovák.

Tento výmysl však má dvě chyby. 1. stálé přilnutí nikdy nemá být tak silné, že se stane problémem udržet otěž v ruce, a 2. ruka musí být stočená tak, abyste viděli své nehty, a uvolněná a prostá napětí. Pokud tomu tak je, otěž se vám v dlani ostře zkroutí a váš úchop bude dostatečný.

Problém prokluzujících otěží nelze fixovat pogumováním otěží, neklouzajícími rukavicemi, speciálním „lepidlem", kterým se otěže natřou, nebo našitím kožených zarážek. To pomůže pouze trénovat vaše bicepsy tímto substandardním způsobem!

Obecné módní výstřelky na uždění

Je mnoho různých věcí, které bych mohla zařadit mezi „ostatní výstroj" nebo umístit sem, mezi jednotlivé části uždění. Umístím je sem, protože nemají na koně žádný špatný účinek, pouze vás finančně zatíží a díky nim můžete v očích některých lidí vypadat divně. I v mých očích. Ale je tu určitá šance, že mě nikdy nepotkáte, takže to nevadí.

Ach, to vypodložení!

Už jsem psala o vypodložených nánosnících a jejich ne právě nevinném účinku. Ale před několika lety se začaly objevovat uzdečky, které mají vypodložené čelenky (a nemyslím tím podšití bílou kůží) a vypodložené nátylníky (naštěstí ne bíle). Náhle i rozumní lidé, které jsem znala už nějakou dobu, zjistili, že nutně potřebují tyto ne příliš levné uzdečky, které samozřejmě byly podporované některou z jezdeckých hvězd.

Tyto uzdečky byly napůl lemované měkkou kůží, možná chromočiněnou, která byla vyplněná gumovou pěnou. Měkké a pěkné, opravdu. Ale jak dlouho to bude držet svůj tvar (chromočiněná kůže se natahuje) a především je to opravdu potřebné?

Na jednoduché uzdečce bude nátylník jen stěží tlačit na týl koně. Aby tomu tak bylo, musíte místo stihlového udidla použít gag nebo pelham, abyste páčivou sílou táhli nátylník dolů. Nebo musíte nánosník zapnout tak pevně, že se posune trochu dolů, protože hlava koně má klínovitý tvar. Nátylník se nemá nikdy dostat na zadní plochu uší, pokud se dostane, znamená to, že čelenka je malá (jako na fotografii vpravo).

Už jste někdy viděli koně s odřeninami za ušima? Lysá místa nebo dokonce vztyčenou srst či olámané konečky chlupů? Já ne. Toto není místo, které by se odíralo...

Klička pro komfort

Taky se dozvíme, že dokonce i řemínek nánosníku, který jde okolo týlu, je nepohodlný a je třeba ho nějak fixovat. Musí jít po vnější ploše nátylníku, a proto si musíte koupit novou uzdečku za 200 dolarů, doporučenou známým jménem.

Ne, nemusíte. Ale tato uzdečka je prodávaná jako speciální druh, stejně jako uzdečka zmíněná o kousek výš. Už jste někdy viděli koně s olámanými chlupy za ušima nebo dokonce koně odřeného v těchto místech kvůli nějakému tlaku? Kvůli jakému tlaku? Ani v případě drezurní uzdy se nepředpokládá takový druh tlaku. A nátylník od stihlového udidla i nánosník mohou pod nátylníkem od páky ležet vedle sebe, být tak široké, ploché a pohodlné, jako nic jiného. U drezurní uzdy bude tento problém s nátylníkem od stihla přetrvávat, i když nánosník provléknete na vnější stranu nátylníku od páky, co s tím tedy chcete dělat?

Nejlepší ze všeho je, že si tuto úpravu můžete udělat sami. Vyřízněte otvor v nátylníku těsně nad čelenkou a prostrčte jím řemínek nánosníku. Jenže to pak nebude nést jméno nějaké německé drezurní superstar, to je fakt.

Tato uzdečka vás ani vašeho koně nijak nepoškodí. Ano, pokud ji bude kupovat dostatek lidí, pozvedne to americkou a německou ekonomiku. Ale já bych to nekoupila ani ve výprodeji. Protože...

Přes všechen ten komfort, o němž tu mluvíme, jsou tyto uzdečky vybavené - ano, předpokládáte správně - ŠVÉDSKÝM NÁNOSNÍKEM a GUMOVÝMI OTĚŽEMI! Týl koně musí být v pohodlí, když mu napevno zašněrujete hlavu a budete tahat za pogumované otěže. Pane Bože!

Otázka vkusu

Pokud jste bledí a sluníčko nikde, určitě si oblékněte triko s bílým límečkem, to vás rozzáří a získáte trochu kontrastu. Tuto starou vychytávku z 50. let museli objevit výrobci uzdeček koncem minulého století. A teď olemujeme uzdečky něčím bílým, ať je vylepšíme! Dejme tam bílou kůži a ještě ji nafoukněme gumovou pěnou, aby získala na aktivitě a objemu. Je to jako z 80. let, stejně jako ramenní vycpávky a chocholky z vlasů. Chválabohu tato móda už odchází!

Stále je to však otázka vkusu a toho, zda chcete spíš ukazovat uzdečku než to nejlepší ze svého koně. Pokud chcete předvést perfektní chody svého koně, nehyzděte ho načechraným bílým vypodložením. Nebo stříbrným vypodložením, pokud se toto stane novou mánií. Podívejte se na uzdečky řady „Ulla Salzgeber".

Kůži nemůžete upravit tak, aby byla stříbrná nebo bílá. Můžete stříbrnou nebo bílou barvou natřít její povrch, ale to, co pak oko uvidí, je jen nátěr, ne kůže se svojí přirozenou strukturou. A tento bílý nebo stříbrný/zlatý nátěr praská a odlupuje se a obecně vypadá velmi uměle, pokud jste zvyklí se dívat na kůži a koženou kvalitu. Nemluvím o tom, že to odláká pozornost od obličeje koně. Já raději slyším hlášky: „jaký je to rozkošný kůň" než „jaká je to pěkná uzdečka".

Hnědá nebo černá?

Takže jaké barvy může mít kůže? V podstatě může být obarvená anilinem, kdy barvivo pronikne do kůže a tím umožní vyniknout její struktuře a trochu ji obarví. Může být nažloutlá, červená, kaštanová, medová, hnědá, našedlá, černá. Anilin sám o sobě je červený a mohou být do něho přidána v malém množství další barviva a namíchána s přirozenou růžovou/béžovou/tříslovou barvou kůže. Takže obarvené kůže nemusejí mít nutně neonové odstíny.

Můžeme pokračovat tím, že existují povrchové barvy na kůži (podobně jako ony bílé a stříbrné, o nichž jsem mluvila kousek výše) a že jsou i barvy anilinového typu, které jsou průhledné a vsáknou do kůže, takže její povrchovou texturu zanechají přirozenou a „živou". Pochybuji, že by ještě obsahovaly anilin, protože ten je jedovatý a karcinogenní. Já ignoruji všechny tyto typy povrchového barvení, protože se mi zdají ohyzdné a připomínají mi dámy v botách na vysokých podpatcích, které hrají všemi barvami duhy. Mezi těmito barvami anilinového typu obvykle najdete v obchodech černou a pár odstínů hnědé.

Pokud chcete pořídit nový nánosník ke staré uzdečce, budete si přát, aby byla černá. Protože odstínů hnědé barvy je nekonečně mnoho. To je ten problém s hnědou. A dalším problémem je to, že vypadá divně na rychlém vraníkovi, ale tímto problémem se nezabývají všichni.

Tradičně, a to je i můj pohled, je černá výstroj považovaná za méně kvalitní a používá se pro vozatajství. Je to tak, protože kůže horší kvality může vypadat OK, když se celá přetře černým nátěrem nebo dokonce povrchovým nátěrem jiné barvy. Vlastní struktura kůže může být ukrytá masivní vrstvou černého nátěru a stále vypadá dobře. Tím to ostatně začíná.

Také pěknější černá kůže natřená anilinem je ve skutečnosti přehnaně natřená, protože je potřeba hodně červeně, aby jí to ve výsledku propůjčilo černou barvu. Dříve či později, obvykle dříve, trocha barviva vybledne nebo se setře, a vy budete mít vybledlou výstroj (a černo/červený zadek). Některé moderní kousky výstroje se na vybledlých místech nemění do hněda, ale do zelenavě šeda. Je to proto, že se používají i jiná barviva (tmavě zelený inkoust nebo podobná) a jak je kůže tímto barvivem nadměrně natřená, trocha barvy se s jejím používáním setře. Mohl by to být anilin...

To se nestane u hnědé výstroje natřené pravým anilinem. Jak je používaná, postupně její hnědá barva tmavne, ale nikdy barvu neztratí. Protože kůže nebyla od počátku nadměrně napuštěná barvivem. Pokud používáte starou výstroj, jako já, dávejte pozor, abyste nerozepínali přezky zuby. Opravdu je to jedovaté barvivo...

Háčky, přezky, karabinky a smyčky

Je to obvykle otázka vkusu a estetického cítění. Zdá se, že vzhled je zde rozhodujícím faktorem, zatímco funkce je v podstatě stejná. Před 50 lety neexistovalo snad nic jiného, než háčky, aspoň tedy na jezdecké výstroji. Přezky (zápinky) byly vyhrazené vozatajské výstroji nebo méně kvalitní výstroji, protože byly považovány za méně stylové. Očividně se to změnilo a přezky se staly výrazně oblíbenější, ať už proto, že se o nich traduje, že se snáze rozepínají, nebo proto, že se více blýskají, jak mi řekl jeden americký jezdec. Dobře, já jsem Švédka a místo toho preferuji trochu tlumenější design.

Móda se mění a dnes jsou v drezuře častější více než dříve nejen černá drezurní výstroj, ale i obyčejné přezky. Řekla bych, že to nějak souvisí se třpytem lesklého kovu. Podobně jako bílé lemování jsou i přezky viditelné z dálky a „blýskají se" díky tomu, že jsou kovové. Při tradičním britském předvádění koní nemají koně s přezkami na uzdečkách šanci být hodnoceni dobře. Ale to je o něčem jiném, aspoň si to myslím.

Někteří tvůrci uzdeček dokonce šli až do takového extrému, že na uzdečku dali i kovová poutka na řemínky místo kožených. To mi připomíná španělská uždění, kde očividně platí, že více je lépe, přinejmenším z hlediska ozdob. Možná je to tím, že můj švédský temperament je tak odlišný od těchto jižních Evropanů, možná trpím „syndromem švédského šarmu", kdy sundávám všechno to zdobení, až nezbude nic. Možná.

Jenže to není důležité. Důležité je vědět, že žádná z těchto dekorací koně nepoškodí (jenom mé oči), pokud není umístěná špatně nebo nepřekáží. Je to prostě jen otázka vkusu. A zručnosti...

Podle mnohých se obyčejné přezky snáze rozepínají. No, a já mám artritidu prstů a stále nemám problém rozepnout háčky na mé uzdečce. Ano, mám problém na jiných uzdečkách. Divné. Ale je to vždy proto, že se o ně jejich majitelé špatně starají a neudržují je měkké olejem a tukem na kůži. To je to jádro problému.

Chce to taky trochu zručnosti, aspoň si myslím. Kvalitní kůže, která je dobře udržovaná, pravidelně mydlená a mazaná kvalitními výrobky v pravidelných intervalech, je dostatečně měkká na to, aby se háček rozepínal třeba takto:

Uchopte konec řemínku vnitřní stranou nahoru mezi palec a ostatní prsty. Palcem na spodní straně smyčky zatlačte směrem, jakým se háček otevírá a jak je ukázáno na obrázku. Použijte druhou ruku, abyste s ní uchopili řemínek, když se odhákne. Zvedněte ho a potáhněte od háčku.

Existují i jiné způsoby zapínání. Jedním z nich, který byl vytvořen pro snadné sundání udidla a otěží, je karabinka. Pro mě je ale vhodná k ohlávce nebo na jiné řemeny, které nejsou nijak spojené s hubou koně. Karabinky jsou kovové a kov na kovu při pohybu chrastí. Kdyby karabinka neměla dostatek prostoru k tomu, aby se pohybovala, nebude žádný problém, ale on tu ten prostor je. Klepání u huby může některé koně dost rozčilovat.

Existuje další druh zapínání, populární mezi militaristy a v honebních/skokových disciplinách. (Pozn. překl.: U nás nemá speciální název, nejspíš by se tomu říkalo jen smyčka), anglicky se nazývá eventer loop nebo dokonce monkey loop. Její kovová část se také dotýká udidla, ale nemá žádný prostor k tomu, aby se hýbala. U většiny z takto zakončených řemenů je kroužek udidla navíc chráněný kůží otěže, která vede dozadu. Myslím, že to může být dobrá volba, pokud si někdo myslí, že je to hezké. Já jsem ale slyšela neobvykle hodně nářků o tom, jak se to rozleptalo pískem a špínou a náhle to prasklo v nejméně vhodné situaci. Nevím, proč se tak stalo nebo zda je to vůbec statisticky významné. Ale je to jeden názor.

Příště se můžete těšit na podobně zajímavé povídání o další běžné části jezdecké výstroje - o sedlech a jejich součástech.