Často se mluví o tom, že uvolnění má pro výcvik koně velký význam. Skutečně, tato vlastnost patří mezi základy, plukovník Hans von Heydebreck a plukovník Felix Bürkner, autoři posledních dvou vydání německého armádního výcvikového manuálu („Heeresdienstvorschrift") jí přiznali druhé místo výcvikové pyramidy, hned za rytmem (tempem a délkou kroků). Ve známém výroku Alexise L´Hotte „klidně, dopředu a rovně" je psychická složka uvolnění umístěna na začátek výčtu. Většina jezdců uznává význam uvolněnosti, ne každý však zcela chápe, co to vlastně znamená či neznamená v jezdeckém slova smyslu.

Mnoho anglicky mluvících jezdců používá místa slova „uvolněnost" termín „klidnost" („calmness"), což s sebou přináší významový posun. Klidnost je částí uvolněnosti, ale pokud se má chápat správně, uvolněnost jde daleko za význam klidnosti. Někteří jezdci tak v dobrém úmyslu chrání klidnost svých koní za všech okolností jako tu nejvyšší prioritu. Mají tendenci stáhnout koně hned, jakmile ukáže první známky nervozity nebo nepohodlí, aniž by opravdu důkladně pátrali, z čeho tyto projevy vycházejí. Kůň se tak už za pár dní naučí, že pokud projeví nelibost nad pomůckami jezdce, je odměněn snížením požadavků. Dalo by se říct, že je to pak kůň, kdo učí jezdce ustoupit tlaku, než aby tomu bylo naopak. Milující majitelé tak s nejlepšími úmysly mohou tímto způsobem vycvičit své koně až do té míry, že se naučí používat nebezpečné chování, jako vyhazování a vzpínání, cíleně proti jezdci.

Skutečná uvolněnost, jakou měli na mysli autoři Heeresdienstvorschrift, je velmi dobře definovaná podplukovníkem Gustavem von Dreyhausen (Grundzüge der Reitkunst, 3. vydání, Wien 1951, str. 24, přetisk: Olms 1996):
„Korektní jezdeckou uvolněnost bychom možná mohli charakterizovat jako typ chování, kdy se kůň úplně podvolí pomůckám jezdce a všechnu svoji sílu a všechny svoje svaly použije k tomu, aby energicky a impulsivně splnil jeho požadavky bez pocitu omezení."

Jak vidíte, tento popis se vůbec nezmiňuje explicitně o klidnosti, přestože ji implicitně obsahuje ve své frázi „úplně se podvolí" a „bez pocitu omezení". Von Dreyhausen však měl na mysli to, že kůň úplně a bezpodmínečně akceptuje a respektuje pomůcky jezdce, což ostatně vyjadřuje ve větě „všechnu svoji sílu a všechny svoje svaly použije k tomu, aby energicky a impulsivně splnil jeho požadavky". To je absolutně klíčový bod, na němž musí jezdec trvat, pokud chce být v bezpečí. Bohužel příliš často tomu jezdce nevěnují pozornost a de facto se tímto způsobem vzdávají kontroly nad svým koněm.

Pokud kůň skutečně od srdce neakceptuje jezdcovy holeně, sed a ruce, nemůže dosáhnout uvolněnosti. Může být klidný, aniž by byl poslušný vůči pomůckám. Ale uvolněnost? Ne. Kůň, který je klidný, ale pomůcky neakceptuje, ztratí svoji klidnost a může se stát dokonce zlým, jakmile po něm jezdec svými pomůckami bude chtít sebemenší práci, protože se nikdy nenaučil, že tato práce je jeho živobytím. Nikdy se morálně nenaučil pracovat. Kůň, který je uvolněný však bude reagovat na požadavky jezdce s nadšenou poslušností.

Z fyzického hlediska je klidný kůň ten, který neakceptuje pomůcky a je stále více nebo méně ztuhlý v různých částech těla. Tato ztuhlost, blokáda, nemusí být vždy zřetelná, ale znalý jezdec ji bude schopen správně detekovat. Ztuhlost a odpor jsou samozřejmě opakem uvolněnosti.
Kůň, který neakceptuje pomůcky, je nebezpečný - přestože vypadá klidně - protože jezdec ve skutečnosti nad ním nemá kontrolu, naopak hřbet koně, který je uvolněný (je poslušný na pomůcky), je pro svého jezdce to nejbezpečnější místo na světě, a to i v situacích, kdy se kůň vyleká, protože i přesto zůstane na pomůckách a jezdec může rychle a snadno uklidnit.

Podle svých zkušeností rozlišuji několik typů klidnosti. V první řadě je to již zmíněná klidnost, která je výsledkem přijetí pomůcek a která provází uvolněnost.

Existuje ale i jiný, bohužel častěji se vyskytující typ klidnosti. Ta se objevuje u koní, kteří nepřijali jezdcovy pomůcky. Můžeme ji nazývat sebeuspokojení nebo ospalost. Mnoho koní působí povrchně velmi příjemně, ale pokud se podíváte blíže, uvidíte, že jejich chody jsou naprosto bez života. Šourají se po jízdárně krátkými, plochými, maličkými kroky, vykopávají obláčky prachu, napůl spí, aniž by věnovat moc pozornosti svému jezdci. Ale díky jejich dobré povaze jsou relativně neškodní.

Pak existují koně, kteří mají mnohem popudlivější povahu. Ti jsou klidní tak dlouho, dokud po nich jezdec nic nechce. Pokud by však chtěl narušit jejich klid pobídkou nebo by po nich chtěl více energie do pohybu, zastaví se nebo po pobídce vykopnou, vyhodí či se postaví na zadní. Nevrle říkají „nech mě na pokoji, nebo tě sundám", a takovou povahu je obtížné zvládnout.

A je tu další kategorie klidnosti, kterou označit jako „ticho před bouří". Je to jev, který lze vidět především u teplokrevníků. Tito koně se sami „drží zpátky". „Uchovávají" si svoji energii, vypadají na venek klidně až lenivě. Někteří dokonce ani nereagují na jezdce a pracují o to méně, čím tvrději maká jejich jezdec a snaží se je upobízet dopředu. Potom, když to jejich jezdec nejméně očekává, mohou bezdůvodně explodovat, jako by už nemohli unést svoji sice pomalou, ale zato spolehlivě rostoucí energii. Pro majitele, kteří mají letité zkušenosti s plnokrevníky, arabi, quartery, může být jejich první teplokrevník drsným probuzením, protože nechápou psychiku svého nového koně. Mezi barokními koňmi to naštěstí není příliš běžný problém, protože tato plemena byla ve srovnání s jinými po staletí selektovaná na drezuru a na vynikající charakter.
Tyto typy klidnosti mohou být velmi nebezpečené a ve většině případů za ně mohou lidé. Mnoho jezdců vědomě nebo nevědomě brání koním chodit dopředu, protože se buď bojí energie nebo nejsou schopni usedět větší, energičtější chody. Takže dělají, co mohou, aby pohyb koně utlumili a vytvořili tak iluzi o kontrolovaném klusu, který jsou stále schopni usedět. Jiní jezdci nejsou dostatečně zkušení, aby věděli, zda hladina energie jejich koně je dostatečná nebo ne, tj. zda se jejich kůň drží zpátky nebo ne.

Předešlé odstavce vysvětlují, že pro dosažení skutečné uvolněnosti je absolutně nutná pozitivní, ochotná reaktivita koně na jezdcovy pomůcky. A tato reaktivita, poslušnost na jezdcovy pomůcky začíná poslušností na holeně. Bez ní nemají sed a ruce co dělat. Jsou zcela bezmocné. Plukovník Hans von Heydebreck, velký učitel, jezdec a rozhodčí z počátku 20. století, zahrnul tento ústřední koncept do své příručky o rozhodování drezurních soutěží (Die deutsche Dressurprüfung, nakl. Dr. Rudolf Georgi, Aachen 1928, str. 72):
„Absolutní poslušnost na holeně je nezbytným předpokladem celkové poslušnosti koně. Pro tento účel musí být holeně, od shora dolů, v neustálém lehkém kontaktu s tělem koně. Kůň musí být na holeni."

Zkouškou toho, zda kůň myslí „dopředu" nebo „dozadu", zda zcela akceptuje pomůcky nebo ne, je použití pobídky, ať už holení, bičíkem nebo ostruhou. Pokud kůň reaguje na pobídku výraznějším pohybem své zadní nohy, jednoznačně myslí „dopředu" a respektuje pobídky. Pokud však zpomalí, jde proti holeni, pokud vykopne nebo vyhodí, myslí „dozadu" a hrubě nerespektuje jezdce a jeho pomůcky.

Tak, jako existují různé typy klidnosti, rozlišuje myslící jezdec i několik typů nervozity nebo vzrušenosti.

Koně mohou ztratit klid z mnoha důvodů. Může ho například narušit vnější podnět. K prohnutí hřbetu a k tomu, že se kůň stáhne do defenzívy, může také velmi rychle vést bolest hřbetu, končetin. A bolest může být následkem poranění, špatné tělesné stavby, nepadnoucí výstroje nebo nesprávných pomůcek jezdce. Ztuhlý a nevyvážený sed jezdce může některé koně doslova přivádět k šílenosti, i když není bolestivý. Samozřejmě koně mohou také vystrašit nebo popudit nadměrné požadavky.

Pokud došlo k narušení klidnosti koně, musí jezdec rychle zjistit, odkud to pochází. První věc, na kterou by měl pomyslet, je správnost jeho sedu, správnost načasování, koordinace a intenzity jeho pomůcek. Druhou důležitou věcí, kterou musí jezdec přehodnotit, je míra požadavků, které klade na koně. Rozhodnout se opravdu rychle vyžaduje trochu citu a praktického tréninku.

I když jezdec dává korektní pomůcky a jeho požadavky jsou přiměřené, někteří koně v určitých situacích zneklidní. Především mám na mysli koně, kteří jsou v „redrezuře", protože kdysi byli naučení ignorovat nebo nerespektovat jezdce a jeho pomůcky. Těchto koní je opravdu hodně a každý profesionál se s nimi pravidelně setkává. V těchto případech musí jezdec pokojně trvat na svých požadavcích, dokud kůň nezačne spolupracovat a neuklidní se. Když kůň pochopí, že požadavky jezdce nejsou tak zlé, jak si myslel, a že není způsob, jak je obejít, bude mnohem klidnější, důvěřivější, bezpečnější a poslušnější.

Někdy může k určitému stupni nervozity vést zkoušení nového cviku. Ta však zmizí s časem a trpělivým procvičováním. E. F. Seidler (Die Dressur diffiziler Pferde, 1846, str.. 137, přetisk Olms 1990) na toto téma napsal:
„Přechody mezi svalovou ztuhlostí a přirozenou svalovou akcí jsou obvykle provázené nervozitou, často dokonce neposlušností, což musí jezdec přečkat s trpělivostí."

Nuno Oliveira (Notizen zum Unterricht von Nuno Oliveira, Nuno Oliveira: Sämtliche Schriften, díl. 3, Olms 1998, str. 17) s tím souhlasí:
„Když kůň znervózní během nového cviku, je třeba ho uklidnit procvičováním. Jinak bude nervózní pokaždé, když ho požádáme o něco víc nebo o něco nového."

Jinými slovy, někdy je těžké se vyhnout určité ztrátě klidnosti, pokud se ve výcviku dopustí jezdec nevyhnutelných nedostatků, a skutečný postup bude možný pouze tehdy, když kůň vynaloží poctivé úsilí, aby pochopil pomůcky jezdce klidně a bez námitek. Není důležité, aby kůň vykazoval perfektní výkonnost, protože perfektnosti stejně nelze dosáhnout. Důležité však je, aby se kůň z celého srdce pokoušel vyhovět požadavkům jezdce, i když jsou složité. To je jeden ze znaků dobře trénovaného koně na jakémkoli stupni výcviku. Pokud jsou požadavky férové, jezdec musí trpělivě čekat, dokud je kůň nepochopí a klidně se požadavku nepodvolí, jak napsal známý „Stallmeister" (=écuyer) z 19. století B. H. v. Holleuffer (Die Bearbeitung des Reit- und Kutschpferdes in den Pilaren, 1896, str. 80, přetisk Olms, Hildesheim 1985):
„Kolik času bude vyžadovat každý individuální cvik, závisí na povaze a progresu koně; v každém případě je lepší požadovat po koni méně než příliš moc, ale lekci nelze ukončit předtím, než se dosáhne poslušnosti a klidu, pokud kůň vykazoval nedůvěru a znepokojení."

E. F. Seidler (Die Dressur diffiziler Pferde, 1846, str. 84) napsal stejný návod už před půl stoletím:
„Základní podstatou výcviku koně je: dosáhnout cíle v každé lekci, ať už je to uklidnění temperamentu nebo fyzický trénink; kůň nesmí nikdy opustit jízdárnu bez toho, že by si s sebou „odnesl" nějaký pokrok. Hlavním základem pokroku je: klidné podvolení se tréninku; kůň nesmí být nikdy neukázněný, stejně tak nesmí jezdec vyprovokovat jeho nervozitu nevhodným jednáním."

Dřívější hlavní jezdec vídeňské Španělské jezdecké školy Karl Mikolka učí své studenty to, že když si vyberou určité místo na jízdárně, nesmí toto místo opustit, dokud se kůň nepodvolí jejich požadavku. Jinak bychom učili koně, že nemusí jezdce na tomto místě poslouchat, což by mohlo být opravdu nebezpečné. Jakmile se kůň aspoň pokusí splnit požadavek, jezdec může toto místo opustit a změnit téma, což pro koně představuje odměnu.

To vše můžeme shrnout takto: Stejné důležité jako správný druh klidnosti je i to, že klidnost musí přijít z důvěrné poslušnosti, jezdec nesmí akceptovat nesprávný druh klidnosti, tj. dočasnou klidnost, která se změní ve zlost, jakmile jezdec začne po koni chtít nějaké úsilí. Tento typ klidnosti je třeba potlačit ještě předtím, než se může začít vyvíjet korektní druh klidnosti.

Gustav von Dreyhausen (Grundzüge der Reitkunst 1951, str. 34) to shrnul nejlépe:
„Jezdec by nikdy po koni neměl požadovat příliš mnoho najednou. Měl by své požadavky chtít s trpělivostí, kompetencí a korektními pomůckami. Nikdy se nesmí vzdát, dokud kůň nesplní férový požadavek nebo aspoň nenaznačí upřímnou snahu. Pokud toto nedodrží, může to mít už od začátku špatné následky pro poslušnost koně. Pokud neposlušnost cítíte nebo rozpoznáte včas, je obvykle snadné ji zastavit. Ale pokud se to nepodaří hned, boj mezi jezdcem a koně bude nevyhnutelný."

Důvěra a respekt jdou ruku v ruce. Není možné dosáhnout jednoho bez druhého. Respekt bez důvěry by byl spíš strach než skutečný respekt. Důvěra bez respektu by skončila „nevychovaností", drzým koněm, který se cpe do prostoru člověka, nereaguje na jeho komunikaci nebo rovnou bez obalu odmítá spolupracovat.

Podvolení se tlaku, tedy dodržování osobního prostoru člověka a akceptování jeho pomůcek, je třeba upevnit mnohem dříve, než se kůň vůbec obsedne, takže v době, kdy si jezdec na něho sedne poprvé, kůň je již s tímto principem seznámen. Proto koně s korektní základní výchovou a výcvikem člověku neodporují, pokud jsou pomůcky jasné a požadavky smysluplné. Ale nekorektně připravovaní koně, kteří se nikdy nenaučili důvěřovat nebo respektovat člověka, kteří se nikdy nenaučili ustoupit tlaku, mohou mít někdy námitky, a to i v případě, že požadavky budou velmi jednoduché. Jezdec by samozřejmě nikdy neměl hledat konfrontaci, ale na druhé straně by měl stát pevně na svém, pokud kůň skutečně odmítne splnit jednoduchý požadavek, který je v mezích jeho možností.

Waldemar Seunig toto shrnul velmi dobře ve druhé kapitole své knihy „Von der Koppel bis zur Kapriole" (Wolfgang Krüger Verlag, Frankfurt a.M., 1949, str. 55f.):
„ ,Koně a ženy nemají rádi slabé. Ještě méně je respektují´, říká Alvisi ve svých „Aforismech" a to ta nejpravdivější slova."
„Je vždy dobré, bez ohledu na charakter a nohy mladého koně, vyhnout se boji pomoci diplomacie, pokud můžete dosáhnout svého cíle jiným způsobem. Někdy se však boji vyhnout nelze, protože kůň by si mohl myslet, že člověk ustoupil. Ustoupit, za účelem nerušit mír a dosáhnout „přátelství" za každou cenu, by bylo v takovou chvíli chybou, protože toto přátelství by se stalo bezcenným, pokud by nebylo založené na respektu koně a jeho přijmutí alfa-pozice člověka."
„S mladými koňmi je zbytečné bojovat. Existují však jedinci, kteří byli zkažení předchozími jezdci a kteří, pokud se jim naskytne šance, dostanou jezdce do situací, v nichž nemá jinou možnost, než řešit hierarchii. V takových kritických momentech může zachránit situaci jenom jezdcova energie, podpořená pevným sedem a několik malých ran bičíkem. Později, až bude přátelství loajálnější, lze tyto remízy oživit. Mír však zůstane nespolehlivý, dokud se atmosféra nevyjasní a jezdcova vůle a mysl se neprosadí konečným vítězstvím, které se však vybojovalo s chladnou energií."

Je důležité si pamatovat, že nedostatek respektu ze strany koně má nejrůznější podoby a velikosti, a je na jezdci a jeho citu a zkušenostech, aby situaci posoudil korektně a reagoval na ni vhodným jednáním - ne příliš mnoho, ale ani ne příliš málo. A je důležité si také pamatovat, že mladí koně, především ti inteligentní, se učí velmi rychle a jejich schopnost se učit nerozlišuje mezi dobrým a špatným. „Zelený" kůň se ve špatných rukách naučí nerespektovat člověka a balancovat na hranici nebezpečnosti už za několik dní nebo týdnů. Zato v dobrých rukách bude stejný kůň vždy slušný, přátelský a poslušný.

Je vidět, že téma klidnost/relaxace/uvolněnost je skutečně pestré. Když zkoumáte jakékoli podobné téma, uvidíte znovu a znovu, jak jsou vztahy a vzájemné souvislosti všech výcvikových principů složité a komplexní. Připomíná to vhození oblázku do vody, který kolem sebe šíří stále větší a větší kola vln.