Například v obratu musí vnitřní zadní noha došlapovat více pod těžiště, protože kráčí po kratší trase a pokud by nedošlapovala více pod tělo, kůň by se neohnul. Místo toho by se ohnul ven, pokud by prováděl obrat na svoji "tuhou" stranu, a padl by na vnitřní lopatku, čili do obratu. Oblouk, kruh nebo roh by byl pak menší, než původně jezdec chtěl. V obratu na druhou stranu, tzv. „dutou", by kůň táhl ven z obratu po vnější lopatce a oblouk, kruh nebo roh by byly větší, než jezdec chtěl.

Pro stranové pohyby platí stejná pravidla jako pro obraty. Aktivace vnitřní zadní nohy určuje kvalitu dovnitř plece, traversu, renversu i polovičního překroku, protože pohyby na dvou stopách vyžadují větší svalové úsilí koně než práce na jedné stopě. Pokud jezdec pokračuje na dvou stopách se stejnou „hladinou" energie a aktivity, jakou měl při práci na jedné stopě, kůň ztratí kmih a vypadne z pohybu.

Pokud změníte ohnutí koně - například při změně směru nebo když přechází z dovnitř plece do renversu a zpět - nová vnitřní noha musí být oslovena pobízející pomůckou dříve, než změníte ohnutí. Pokud jezdec opomene aktivovat novou vnitřní zadní nohu, kůň padne do nového obratu nebo ztratí rovnováhu a ohne se ven (kontra). Je to velmi důležitý, základní princip, kterým se však mnoho jezdců neřídí. Pro jezdce se má stát druhou přirozeností, že více zaktivuje vnitřní zadní nohu, než bude po koni chtít cokoli nového.

Další běžnou příčinou, proč kůň ztratí rovnováhu a padne do obratu svojí lopatkou, je nadměrné přesunutí váhy jezdce dovnitř. To je vždy automaticky kombinováno s nadměrným tlakem vnějšího stehna. Kůň pak padne na vnitřní lopatku, ztuhne a lehne do vnitřní otěže, dokonce se pokusí ohnout kontra. Jezdci, kteří tuto chybu dělají, si musí uvědomit, že mají sedět více na vnější sedací kosti a stoupnout si do vnějšího třmenu během obratu - tím budou kompenzovat svoji vlastní křivost. Nadměrné naklánění do obratu je podobné jako naklánění se na kole při zatáčení - jenže kolo se neumí ohnout, na rozdíl od koně, který dokáže ohýbat svoji páteř. Aby kůň zůstal i v obratu vzpřímený (nepadal na vnitřní lopatku), jezdec se sám musí otočit, především v kyčlích. Samozřejmě i přesunutí váhy dovnitř má svůj význam, ale ne tak moc, jak to dělají někteří jezdci.

Dr. Thomas Ritter na lipické klisně Oneonta (nar. 1998, o. Maestoso II Ambrosia, m. Omegga po Siglavy Dalea)

Nejlepším pořadím pomůcek pro obrat je:

• natáhnout nohy dolů (vnější trochu dozadu),
• řídit vnitřním stehnem,
• poklesnout vnitřní sedací kostí a kolenem (bez nadměrného naklonění se dovnitř nebo zalomení v pase),
• stočit kyčle a ramena do obratu (ve smyslu spirálního sedu, takže vnější rameno je trochu před vnější kyčlí),
• pokud je to nutné, použít vnější stehno, koleno a otěž jako podporu rotace kyčlí a ramen. Koleno jezdce pomáhá kontrolovat lopatky koně, lýtko pomáhá kontrolovat záď.

Problémem je, že všech těchto 5 bodů je třeba provést hladce během jednoho nebo dvou kroků! Někdy k tomu může být potřeba použít poloviční zádrž, aby se kůň vybalancoval, upravilo se tempo nebo délka jeho kroků. S trochou cviku se však celý tento postup v jezdci zakoření, takže ho bude dělat naprosto podvědomě.