Jsou dny, kdy se nám zdá, že jsme úplně zapomněli jezdit, kdy si myslíme, že nejsme schopni udělat vůbec nic. Všichni míváme takové dny a po celou dobu naší jezdecké kariéry si nemůžeme před nimi být úplně jistí. Naštěstí čím více jsme se naučili, tím vzácněji se takové stavy objevují a tím delší intervaly jsou mezi nimi. Nebo možná si už nebereme nevydařené hodiny ježdění tak osobně, protože víme, že brzy přijdou opět lepší časy. Stejně jako víme, že po vydařené hodině ježdění nás v budoucnu čekají nějaké problematické dny.

Ježdění je činnost fyzická, ale i emocionální, mentální a psychická. Aby se stal člověk citlivým, výkonným a taktním jezdcem, musí se hodně učit. Nesmí se omezovat pouze na technickou část ježdění, ale také musí umět čelit problémům, těžkostem, frustracím a všem dalším výzvám, které ho očekávají na jeho cestě.

Vždy tady budou dny, kdy se nám na koni dařilo i nedařilo, je třeba najít mezi oběma rovnováhu. Samozřejmě by bylo pěkné, kdyby VŠECHNY chvíle v sedle byly podle našich představ, ale to je nepravděpodobné. My všichni si zažijeme nejednu neuspokojivou jezdeckou hodinu, nebo ještě hůř: špatné období. Ale když je překonáme a vezmeme si z nich ponaučení, budeme lepší.

Jezdíme-li některý den dobře, cítíme se, jako bychom se vznášeli na obláčku nad celým světem. Jsou to chvíle v sedle, díky nimž se nám zdá, že umíme JEZDIT, dodávají nám sebedůvěru a naději. Následkem nevydařených jezdeckých hodin máme pocit, že jsme bezmocní, ničí naše ego a ukazují nám, že se stále ještě máme hodně co učit.

Já popravdě nemám rád, pokud se mě osobně při ježdění nedaří… Svým způsobem jsou však takové hodiny nejhodnotnější, protože právě ony mě mnoho naučí. Nejedná se o to, co se naučím v KONKRÉTNÍ „špatné“ hodině, ale o to, co se naučím v hodině příští. Během ježdění, kdy mu nic nejde podle představ, si člověk uvědomí všechny své nedostatky. Uvědomí si, že to, co si myslel, že je ucházející, nejen že NENÍ ucházející, ale že je to hrozné. Uvědomí si všechny mezery ve svém ježdění nebo v tréninku svého koně. Krása toho všeho spočívá v tom, že nevydařené hodiny ježdění člověku ukážou, na čem všem ještě musí pracovat. Jaká je to skvělá příležitost k učení! Takže v následujících jezdeckých hodinách si prostě musí zkusit vše, co bylo tenkrát tak znepokojující. Ať už si to uvědomuje nebo ne, bez ohledu na to, jak nekompetentní a bezradný se cítil v onen „špatný“ den, něco se přece NAUČIL, pokud dával pozor… Avšak často to trvá několik dní nebo dokonce týdnů, než k tomuto uvědomění člověk dospěje.

Někde v knize „Zen“ jsem četl něco, co lze velmi dobře aplikovat na ježdění. Jen to, že jsi jeden den jezdil špatně nebo že jsi udělal chybu, ještě automaticky neznamená, že jsi neschopný jezdec, beznadějný případ. Na druhé straně, první místo v soutěži a veřejná chvála ještě neznamenají, že je někdo dobrým jezdcem. Ve velké hře jsou to jenom malé kousky puzzle, z nichž se skládá celek našich zkušeností, a my je musíme jako celek brát, nesmíme se nechat příliš hluboce ovlivnit kterýmkoli z těchto jednotlivých kousků. Je snadné být ovlivněn jedinou událostí. Po nevydařené jezdecké hodině můžeme být zničeni, připraveni se vzdát, zatímco následkem vydařené hodiny nebo výhry můžeme přecenit své ego, vyvolá to v nás dojem, že jsme lepší, než ve skutečnosti jsme. Proto je vhodné po výjimečně dobré nebo špatné zkušenosti udělat krok zpět, a podívat se na ni z jiné perspektivy, bez momentálního ovlivnění emocemi.

Někdy si myslím, že největšími mistry nemusejí být nutně ti nejnadanější lidé, ale ti, kteří zažili nejnáročnější chvíle ježdění/hodiny v sedle a kteří měli dostatek vnitřní síly, aby tyto (vědomé) porážky a srdcervoucí zkušenosti obrátili v triumfy tím, že se naučili vše, co bylo nutné. V aikidu se každý úder protivníka bere jako dar, jak říká George Leonard (The way of Aikido. Life lessons from an American sensei, Plume 1999). I při ježdění se můžeme pokusit vidět „nevydařené chvíle v sedle“, které nás zanechaly s pocitem porážky a neschopnosti, jako příležitost k učení, protože nádherná, úspěšná jízda na koni nás tolik naučit nemůže. Díky dobrým jízdám se můžeme pouze cítit dobře. Pro vyrovnaný vývoj však potřebujeme obojí. Bez těžkých zkoušek bychom se nikdy nevymanili z průměrnosti, a bez povzbudivých „perfektních“ hodin bychom pravděpodobně ztratili odvahu pokračovat v naší cestě.

Zdá se, že během výcviku koně, ale také při výcviku jezdce procházíme cykly, v nichž se soustředíme na jednu činnost více, než na jiné. Ne, že bychom jiné činnosti ignorovali, ale jednu prostě upřednostňujeme. Jakmile se v této činnosti zlepšíme, najednou prohlédneme a lekneme se všech těch ostatních věcí, na nichž je najednou potřeba pracovat. Ono to tu sice bylo stále, ale odsunuli jsme je do pozadí, zatímco jsme se soustředili na něco důležitějšího nebo nápadnějšího. Je to o tom, že ve výcviku si stanovujeme priority. Jak procházíme postupně jednotlivými prvky, zlepšuje se celková kvalita výcviku. Kůň (jezdec) se stává lepším a lepším. Velmi podobné je to s našim vlastním učením. Někdy, když se na nějakou dobu soustředíme na jednu věc (například pružnost), zlepšíme se v ní natolik, že všechno ostatní vypadá o mnoho horší. Ve skutečnosti to není horší, je to stále stejné, ale ve srovnání s tou věcí, ve které jsme se zlepšili (tedy ta pružnost), se úroveň všeho ostatního sníží. Zvedli jsme totiž laťku svého standardu a jakékoli nesrovnalosti nás náhle začínají znepokojovat. To může způsobit velkou frustraci. Aniž bychom si to uvědomili, tak jsme se ve skutečnosti ZLEPŠILI, ale nyní vidíme to, co jsme dříve neviděli: uvědomíme si totiž, co všechno je ještě třeba zlepšit. A budeme si v mysli spílat, jak jsme bezradní, protože - jen se koukněte na všechno, na čem je ještě třeba pracovat! Ztratili jsme totiž perspektivu celé situace. SKUTEČNĚ výbornou pomoc v tomto případě mohou poskytnout fotografie a videonahrávky. Porovnáme na nich své ježdění před 6 měsíci, rokem či dvěma lety se svým současným ježděním. Často zapomínáme, že mnoho věcí bylo tenkrát ve skutečnosti horších. Zapomínáme, jak dalekou cestu jsme mezitím ušli.

A tak přijdou chvíle, kdy se nám zdá, že nic neděláme správně. Někdy to jsou následky výrazných změn ve způsobu ježdění, někdy to jsou prostě jen špatné dny. Veškeré zlozvyky, ve kterých jsme se léta utvrzovali, jsou jako vrstvy malby na stěně. Nejdříve musíme seškrabat všechny ty vrstvy, než se dostaneme na čistou zeď a můžeme začít malovat nanovo. Tento proces může být nesmírně frustrující a velmi pokořující. Musíme totiž zahodit vše, co jsme si mysleli, že už umíme, dokonce i věci, o nichž jsme netušili, že je umíme. Někdy to znamená začít zase jezdit na lonži. A zahazování všech naučených zlozvyků, výmluv i vlastního ega, to je nesmírně frustrující proces. Mysleli jsme si, že přinejmenším víme, jak se to má dělat - a nyní zjišťujeme, že i TO víme vlastně špatně. Máme pocit, jako bychom nedokázali udělat nic správně. Ale jakmile všechny ty „staré malby“ odejdou, začneme opět s procesem budování. Snad to už teď bude čas dobrých zvyků a ne zlozvyků.

Zkuste jen od základu změnit svůj sed; budete natolik dezorientovaní, že se vám bude zdát, že nejste schopni naprosto žádné činnosti. Zvykli jste si na to být křivý nebo prostě sedět nesprávně, takže když nyní budete sedět rovně a správně, vaše tělo nebude vědět, jak samo sebe používat. To odezní časem a s praxí. Ale než k tomu dojde, budete se cítit tak bezmocní...

Takže když se někdy soustředíte na jednu věc více, než na jiné, ztratíte s ostatními věcmi kontakt. Například rizikem toho, že se soustředíme na kmih koně, je ztráta jeho uvolněnosti. Vše má být v rovnováze, kterou my musíme najít. Myslím si, že k takovým problémům dochází během celého procesu učení. Že k tomu dochází ve chvílích, kdy se učíme, jak věci fungují dohromady. Například se jezdec snaží mít své nohy natažené „pod sebe“ a přitom se jeho tělo začne předklánět a on bude nadzvedávat sedací kosti. Jakmile si to uvědomí a opraví pozici svého trupu, jeho nohy budou mít tendenci sklouznout dopředu. Je to nutný proces a rovnováha bude stále oscilovat mezi pozicí „vepředu“ a „vzadu“, až se svaly v okolí kyčlí natolik natáhnou, že jezdec zvládne obojí - sedět na sedacích kostech s nohama nataženýma pod sebou. Nakonec se nenaučíme pouze to, že mezi oběma krajnostmi existuje rovnováha, ale i to, jak tyto krajnosti spolupracují a jak se navzájem ovlivňují. Tak je to s MNOHA věcmi v ježdění.

Je to stejné, jako když má člověk pocit, že něco pochopil. Najednou totiž objeví, že je tu ještě další „vrstva“, kterou je třeba pochopit. Uvědomí si, že to, o čem si myslel, že už ví, je pouhý začátek…

Tolika frustracím musíme čelit, když se učíme jezdit na koni! Každý si jimi projdeme. Někteří z nás se s nimi vypořádají lépe než jiní. Někteří z nás se musí naučit, jak se s nimi lépe vypořádat… Je to snad lekce sama o sobě?

Myslím si, že člověk musí být trochu blázen, pokud se skutečně chce učit jezdit. Každý jedinec skutečně vynikající v nějakém oboru (ať už to bylo umění, věda nebo horsemanship), kterého jsem potkal, byl určitým způsobem více nebo méně blázen. Pokud máš vyřešit problémy, které před tebou stojí, musíš svoji mysl orientovat „jedním směrem“, musíš být houževnatý, místo abys jen stáhl ramena a přeorientoval se na něco jiného, co se zdá být jako větší zábava.

Philip Kapleau popisuje ve své knize „The three pillars of zen“, jak žáci zápasí se zenovými koanami. Jeden z mistrů říká žákovi, že musí „jíst, spát a pít“ koanu. Musí trávit každou bdělou minutu myšlením na ni, musí se do ní vstřebat, aby ji vyřešil. Musí být jeho poslední myšlenkou, když usíná, a první myšlenkou, když ráno vstává. V mé jezdecké kariéře byly doby, které se tomu velmi podobaly. Čelil jsem problému, který jsem nedokázal vyřešit, ať jsem se snažil sebevíc ho analyzovat. Řešení ke mně přišlo, když jsem tím byl posedlý a ponořil jsem do toho problému svoji mysl dostatečně dlouho. Neznám koany, ale během ježdění je řešení vždy obsaženo v samotném problému. Odpověď je vždy obsažená v otázce. Když prohlédneš skrz příznaky, které jsou na povrchu, a dojdeš k jádru věci, najdeš cestu (nebo přinejmenším JEDNU z cest), která tě vyvede ven z rozpaků a těžkého rozhodování!

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články:

• Úvahy o klasickém ježdění (1) /22.11.2004/