Úvahy o klasickém ježdění (18): Tao ve výcviku koně: 1. část

21. 3. 2005 Thomas Ritter Autor fotek: Sara Stafford, Shana Ritter

Počet fotografií: 1

Už před mnoha staletími připomínali staří mistři jezdectví ve svých dílech, že výcvik koně musí následovat Přírodu - tedy Tao - a nikdy nesmí jít proti ní. Klasický výcvik koně, klasické ježdění či klasická drezúra se tímto pravidlem řídí.

Tao te Ching (1):
Osvobozený od touhy pochopíš tajemství
Uvězněn v touze uvidíš pouze projevy
Tajemství i projevy
Pocházejí ze stejného zdroje

Mnoho jezdců je oslněno pokročilými cviky a okázalými chody, aniž by se dostatečně podívali blíže pod povrch, kvalitu čeho tyto cviky ukazují. Obdivují jezdce, kteří umí vyprodukovat „triky“, bez ohledu na to, jak správně nebo nesprávně je provedou, aniž by se sami sebe ptali, zda kůň tyto pohyby vykoná na obdélníku bez námahy nebo zda vypadají těžkopádně, a aniž by pomysleli na to, zda jezdec na koni sedí klidně, ve vyváženém sedu s neviditelnými pomůckami nebo zda jeho jezdecké umění vypadá vulgárně a útočně, protože pomůcky jsou nadměrné a provázejí je nechtěné pohyby těla. Žene je touha následovat špičkové jezdce. Takže zkoušejí učit vlastní koně tyto pohyby bez skutečné, systematické přípravy. V těch nejkrajnějších případech jezdec nebo majitel koně úplně ztratí jakékoli porozumění pro gymnastickou práci i pro požadavek, že každý pohyb musí vzejít z koně. Takovým příkladem jsou někteří prodejci nabízející velmi mladé koně (pouze 2 až 6 let staří), o nichž říkají, že jsou už „natrénovaní do vysoké školy“. Neznalost těchto majitelů a „trenérů“ zanechá každého vzdělaného jezdce beze slov.

Tento typ „rychlovýcviku“ nelze akceptovat, protože znásilňuje Přírodu, neboli Tao. Nejstarším a nejdůležitějším předpokladem, na němž je založen klasický přístup ke koni, je to, že musí následovat Přírodu a nikdy nesmí jít proti ní. Srovnejte několik citací klasických autorů ze 4. stol. př. n. l., 17., 18., 19. a 20. století n. l. s krátkým výpiskem z Tao te Ching a citátem Alana Wattse o Taoismu.

Xenofón, Umění jízdy na koni, 4. stol. př. n. l.:
„Když člověk přiměje koně vykonat všechny ty úchvatné pohyby, které provádí ve volnosti sám od sebe a dobrovolně, výsledkem bude kůň, který je rád ježděn, který působí velkolepým dojmem, který si uvědomuje, že on je tím středem zájmu diváků.“

Řecký generál Xenofón, který sloužil Alexandru Velikému, napsal první zachovalé pojednání o drezúře. Ve výše uvedené citaci zdůraznil hlavní cíl klasické drezúry, který zůstal platný a nezměněný až dodnes. Tak jako klasičtí jezdci a trenéři viděl svůj úkol v rozvoji síly, rovnováhy a obratnosti koně, takže tento bude moct snadno a spokojeně provádět pod jezdcem všechny chody, obraty a pohyby, které ukazuje ve volnosti. Přestože jsou tyto pohyby pro něho ve volnosti snadné, dodatečná hmotnost jezdce představuje skutečnou výzvu. Trvá to několik let opatrného výcviku, než se kůň naučí provádět je správně, aniž by se nějak poranil.

William Cavendish, Vévoda z Newcastelu, A General System of Horsemanship:
„Naše umění musí vždy následovat diktát Přírody a nesmí ho nikdy mařit, protože ona je paní světa a je třeba ji poslouchat.“

William Cavendish, První Vévoda z Newcastlu (1592 - 1676) je vedle Antoine de Pluvinela nejvlivnějším autorem 17. století. Jeho kniha vyšla v roce 1657 ve francouzštině, když žil v exilu v Antverpách. První anglické vydání je z roku 1667. Díky jeho velké znalosti psychologie koní a mnoha jeho praktickým pozorováním a objevům představují tyto knihy jeden z velkých milníků literatury o klasickém jezdectví. Mnohé výcvikové principy, které popisuje, jsou skutečně nadčasové a také moderním jezdcům se doporučuje brát jeho zkušenosti vážně. Přestože Newcastle žil skoro 1900 let po Xenofónovi, navazuje na svého vynikající předchůdce, když říká, že Příroda musí diktovat průběh výcviku koně. Nepíše pouze o tom, které pohyby a jak se mají provádět, ale mluví také o individuálním postupu u každého koně. Pouze Příroda určuje, kdy je kůň dostatečně silný, aby se naučil nový cvik. Jakýkoli výcvik, který znásilňuje Přírodu a učí koně nové pohyby rychleji, než doporučují osvědčené postupy, nelze nazývat klasický.

François Robichon De la Guérenière, School of Horsemanship:
„Teorie nám říká, že bychom měli pracovat podle hlubokých principů. Tyto principy nesmí jít proti přírodě, ale musí sloužit k tomu, aby ji s pomocí umění zdokonalily.“

François Robichon De la Guérenière (1688 - 1751) se stal nejváženějším mistrem klasické drezúry. Španělská jezdecká škola ve Vídni se dodnes přiklání k jeho knize jako k oficiálnímu výcvikovému manuálu. Věta uvedená výše je vlastně ve zkratce odpověď na častou otázku: „Co je to klasická drezúra?“ Je to výcvikový systém, jehož principy jsou odvozeny od Přírody a jehož cílem je pomoct a zdokonalit přirozené chody koně jezdeckým uměním. Pokud se chody koně zhoršují nebo pokud se předvádějí nepřirozené pohyby, výcvik už nelze ve skutečnosti považovat za klasický.

Alexis F. L´Hotte, Equestrian Questions:
„Jezdectví, které je překrásné, křehké a chutné, vyžaduje rozvoj této krásy tím, že se spoléhá na skutečné nadání koně a ne na to, že se s ním bude zacházet nepřirozeně. Je to příroda, která si jezdectví bere jako průvodce, a ne mimořádnost nebo výstřednost, o co zde jde.“

Generál Alexis François L´Hotte (1825 - 1904), écuyer en chef v Cadre Noir v Saumuru, byl jedním z největších francouzských osobností 19. století. Je zvláště zajímavý v tom, že byl žákem François Bauchera i jeho rivala Vicomta d´Aure a překlenul propast mezi starou královskou školou z Versailles a Baucherovou revoluční metodou. L´Hotte opakuje slova svých slavných předchůdců. Také uvádí, že klasické jezdectví musí respektovat a následovat Přírodu a odmítat „mimořádné“ a „výstřední“ pohyby, jako je cval na třech nohách nebo cval dozadu, což praktikovali cirkusoví jezdci, jako byl např. James Fillis.

Alois Podhajsky, Die klassische Reitkunst:
„Bezohledně urychlený výcvik vede pouze k celkové povrchnosti, k výsměchu pohybům a k předčasnému onemocnění koně. Přírodu nelze znásilňovat.“

Plukovník Alois Podhajsky (1898 - 1973), bývalý ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni, se zaměřil speciálně na aspekt trvání výcviku, který vyžaduje Příroda. Posilování svalů koně, budování jeho vytrvalosti a rozvoj obratnosti a pružnosti pod jezdcem jednoduše vyžaduje čas, a to i s tím nejlepším výcvikovým systémem. Pokud jezdec tento proces urychlí, zaplatí za to kůň svým zdravím.

Těmito krátkými výpisky z několika staletí a čtyř různých zemí se táhne zřetelná nit. Láska ke koni a úcta k zákonům Přírody vytvořily páteř klasického výcviku koně ve všech zemích, které se podílely na klasické kultuře, od začátku své dokumentované historie až po dnešek. Jezdce, kteří nemají tyto vlastnosti, nelze nazývat „klasickými“.

Tao te Ching (21):
„Mistrova mysl je vždy zajedno s Tao; to je to, co jí propůjčuje její oslnivost.“

Možná to není hned zřetelné, ale tyto dvě věty z Lao tzuova Tao te Ching popisují stejný postoj, jaký měli velcí evropští zástupci jezdectví. Snadno můžeme tento citát srovnat s praktickou drezúrou. Drezurní umělci jezdí a trénují v harmonii s Přírodou - zajedno s Tao -, což propůjčí jejich koni a jejich práci oslnivost a výmluvnost. I opak je pravdivý. Tam, kde se znásilňují zákony Přírody, ztrácí se krása a kůň i jezdec se stávají karikaturami.

Alan Watts, Tao: The Watercourse Way:
„A tak je Tao cestou, proudem, posunem nebo procesem přírody a já to nazývám Cesta řečištěm, protože Lao-tzu i Chuang-tzu využívají proudu vody jako své hlavní metafory.“

Je zajímavé, že proud vody používají jako metaforu pro Přírodu v Taoistické literatuře i staří drezurní mistři, kteří učili, že každý cvik musí hladce a harmonicky vtéct do cviku následujícího, jako jedna řeka vtéká do druhé.

Když „co“ se stane pro jezdce důležitější než „jak“, když ježdění pokročilých pohybů se hodnotí více než kvalita základních chodů, nebo když je výcvikový proces zahuštěný a urychlený, pak jezdec zcela určitě ztratil Cestu, protože kůň je pak tlačen do drezurních pohybů, přestože není dostatečně silný, vyrovnaný, obratný, v kmihu, rovný nebo shromážděný, jak je nezbytně nutné.

Když chybí gymnastický základ, cvik ztrácí pro výcvik koně svoji hodnotu. Může se dokonce stát škodlivým, pokud je kůň stále nevyrovnaný a není dostatečně pružný během každé výcvikové jednotky, a to způsobuje zbytečné opotřebování jeho těla. Hřbet, hlezna, přední spěnky a oblast patek předních kopyt jsou nejnáchylnější části těla, které se mohou „pokazit“ jako první, pokud si jezdec nedává pozor na vytvoření rovnováhy a pružnosti jako svých nejvyšších priorit.

(pokračování)

Těšíme se na vaše dotazy a náměty na téma klasického ježdění, ale i ježdění jako takového, výcviku koně i jezdce. Autory tohoto článku můžete navštívit na jejich stránkách Classical Dressage.

Příbuzné články: