Utajovaný osud Vladimíra Hejmovského
Novinář Pavel Kovář vypátral minulým režimem záměrně utajovaný osud Vladimíra Hejmovského. Nejstarší vítěz pardubické steeplechase zahynul totiž tragicky za vydatného přispění komunistické Státní bezpečnosti v roce 1952, necelý rok po svém triumfu... V Lidových novinách o tom v loňském roce vyšly dva články, které nyní přetiskujeme.
Smrt vítěze
V roce 1951 vyhrál Velkou pardubickou. O necelý rok později ho zavraždila Státní bezpečnost.
Je to tragický, téměř šedesát let starý a minulým režimem utajovaný příběh. K pátrání po něm přispěl nevědomky žokej Josef Váňa, když loni ve svých téměř sedmapadesáti letech vyhrál Velkou pardubickou. Při té příležitosti totiž zaznělo, že tenhle slavný dostih vyhrál v roce 1951 jezdec ještě o dva roky starší než Váňa - jakýsi VLADIMÍR HEJMOVSKÝ.
Kdo to je, tedy spíš kdo to byl? Co o něm víme? Na tohle se už nikdo neptal. Napadlo mě podívat se do časopisů Jazdectvo; vycházely v Bratislavě a otiskovaly i české texty. A tak jsem v říjnovém čísle roku 1981 našel celostránkový článek Miloše Svobody, jenž začíná odstavcem:
„V roce 1950, v zahajovací den pardubických říjnových dostihů, se objevil na startu jezdec v dresu Sokola KP Opava na koni Asja. Jeho jméno téměř nikdo neznal. Byl to Vladimír Hejmovský."
O pár řádek níže: „Je to právě třicet let od vynikající jízdy a vítězství ‚devětapadesátiletého mladíka' ve Velké pardubické." A hned v následující větě zazní strohé: „Rok nato tento vynikající jezdec tragicky zemřel." Tečka. Ale jak zemřel a co se mu stalo, to se čtenář nedozví.
„V době mezi první a druhou světovou válkou byl Vladimír Hejmovský důstojníkem československé armády," pokračuje Svobodův text. „S koňmi si vždy dobře rozuměl a každý, i ten nejtvrdohlavější, jej respektoval. Byl velmi odvážným jezdcem, který přeskakoval s koňmi hlavně kanonů, vojenské povozy, prostřené stoly... V jezdeckém klubu, jehož byl členem, organizoval sportovní i společenské podniky. Při jednom z nich přivedl do sálu v prvním patře koně opatřeného speciálními gumovými podkovami a předvedl s ním drezurní číslo. Jeho láska ke koním šla po válce tak daleko, že si usmyslel startovat na pardubických dostizích. Proto si koupil klisnu Asju a tu v roce 1950 dovedl k překvapivému vítězství (pozn. redakce: v rámcovém dostihu). Když však měsíc před Velkou pardubickou klisna uhynula, přijal od svého přítele, lékárníka Wernera z Opavy, nabídku, aby ve Velké startoval s jeho koněm Salvatorem."
Šokující zpráva
Málo známý jezdec vyhraje náš nejslavnější dostih, a když po roce tragicky zahyne, uznávaný dostihový novinář zmíní jeho skon tím nejstručnějším způsobem. Není to divné?
V Pardubicích se Hejmovský objevil v dresu Sokola KP Opava. To by mohlo být vodítkem. Na Opavsku dlouho žila slavná jezdkyně Eva Palyzová: jela Velkou pardubickou osmkrát, dvakrát byla druhá. Její manžel Ferdinand Palyza skončil v jednapadesátém roce za Hejmovským na druhém místě. Může paní Palyzová něco o zemřelém vítězi vědět?
„Ale ano, manžel mi vyprávěl, že ho zabili estébáci. Nastrčili to tak, že při výslechu vyskočil z okna. Ferdinand ho znal, on k němu jezdíval trénovat koně. To bylo ještě před tím, než jsem svého muže poznala."
Je to šokující zpráva. A také je hned zřejmé, proč Miloš Svoboda nemohl být ve vzpomínkovém textu konkrétnější. Napsat v roce 1981, že Státní bezpečnost stála v pozadí něčí smrti, bylo nemyslitelné.
Ale proč byl jezdec vyslýchán a proč výslech skončil tragicky? Čím mohl být důstojník naší prvorepublikové armády nebezpečný komunistickému režimu?
Paní Palyzová si už další detaily z manželova vyprávění neumí vybavit, ale říká, že zná pamětníky, kteří by mohli o něco vědět.
Volám žijící kroniku opavského jezdectví, veterináře Miroslava Koláčka. Potvrzuje informaci o výslechu na StB a dodává další, zcela překvapivou: Vladimír Hejmovský byl polský šlechtic, carský důstojník a původně se jmenoval Gejmovskij. Pak mě odkazuje na Milana Vítka z Albertovce. „Jako začínající jezdec jsem znal pana Hejmovského. V Bratislavě žil jeho mladší bratr Viktor a působil ve Slovenské jezdecké federaci. Tam by mohli vědět o jeho příbuzných," určuje další směr pátrání. Píšu na Slovensko e-mail. Napadá mě kontaktovat ještě organizaci Ruská tradice. Tam se zabývají ruskou emigrací, mohli by vědět. Mám štěstí, vědí, a tak se dozvídám: Vladimír Hejmovský přijel do ČSR v roce 1923, stal se důstojníkem dělostřeleckého pluku v Brně a o pět let později 1928 požádal o změnu příjmení: Gejmovskij na Hejmovský.
Pak přichází e-mail z Bratislavy: paní Zuzana Gejmovská, vdova po Hejmovském bratru Viktorovi, jenž zemřel v roce 1990 a na rozdíl od bratra si ponechal původní jméno, posílá kontakt na potomky hlavního hrdiny příběhu. A tak se setkávám s pražským výtvarníkem Michalem Hejmovským. Přišel sice na svět až po dědečkově smrti, ale podle archiválií a vyprávění svého otce Igora dává příběhu jasné kontury.
Carský podplukovník
Vladimír Alexandrovič Gejmovskij se narodil 30. října 1892 v tehdy ruském městě Šavli; dnes je to Šiauliai, čtvrté největší město Litvy. Jeho předkové patřili k nižší polské šlechtě a jejich jméno se původně psalo - Heymowski. Mladý Vladimír se ke koním dostal na Konstantinovské dělostřelecké akademii v Petrohradě a v sedle strávil první světovou i občanskou válku. Jako bělogvardějec bojoval až do roku 1920 a získal hodnost podplukovníka. S carskou armádou odplul z Krymu do Turecka; tím, jak známo, skončila občanská válka. V armádě poznal lékařku Lydii, s níž se ještě jako důstojník oženil. Sloužil s ním i bratr Viktor. Po válce pracovali bratři na plantážích v Bulharsku a poté požádali o azyl v ČSR. Vladimír nastoupil jako štábní kapitán u dělostřelců v Brně; jeho paní zde začala studovat dětské lékařství. Viktor zamířil do Prahy a stal se zemědělským inženýrem.
Důstojník Hejmovský byl před německou okupací v roce 1939 demobilizován a po válce do armády znovu přijat. Sloužil v Olomouci, kde žil s rodinou, a později v Opavě a Bruntále. Po únoru 1948 z armády odešel a teprve tehdy se začal věnovat dostihům. Koupil si mladou klisnu Asju, s níž chtěl vyhrát Velkou pardubickou. Šlo o reálný cíl: Asja byla v roce 1950 nejlepší mezi tuzemskými steeplery. Ale pak, jak už víme, zahynula, a krátce poté lékárník Werner půjčil Hejmovskému svého hřebce Salvatora.
Dvě sázky na vítěze
Dejme prostor vzpomínce jezdcova přítele Jaroslava Krečmera. Psal ji těsně po slavném pardubickém triumfu. V rodinném archivu Hejmovských patří k nejcennějším památkám:
„Asi týden před dostihem připutoval Hejmovský se Salvatorem společně ve vagonu do Pardubic. Hned druhý den jsme procházeli dráhu a Voloďa si určoval způsob jízdy. Se Salvatorem kráčel od překážky k překážce a promlouval k němu, jak kterou budou najíždět. Byl jsem okouzlen tímto monologem člověka ke zvířeti. Nejdéle zůstali u Taxisova příkopu. Pro mne byla procházka nezapomenutelným zážitkem a ukázkou toho, jak se může jezdec sžívat se svým koněm, aby ve vrcholném okamžiku oba podali výjimečný výkon. Jízda Hejmovského byla pro diváky zážitkem. Především jim byl zcela neznám, potom se značně lišil svou vysokou a štíhlou postavou a šedinami šedesátníka. Nedůvěřovali mu, což mi potvrdil rozpačitý totalizátor, když přiznal, že na Hejmovského vsadil jen jeden divák. Věděl jsem, že to byl jeho syn Igor. Pak jsem si vsadil ještě já.
Voloďa jel přesně tak, jak si při pěší prohlídce určil. Aby se uvaroval případného hromadného pádu na Taxisu, najel obávanou překážku jako první a nádherným skokem ji absolvoval. Potom Salvatora zdržoval na druhém, třetím i čtvrtém místě. Nakonec přišla nezapomenutelná cílová rovinka. Na jejím počátku Salvator vyrazil, jako by se v něm uvolnila nějaká pružina a udivujícím tempem předstihl oba vedoucí jezdce. Diváci na tribunách vstávali a nadšeně bouřili, dovedli ocenit mimořádný jezdecký výkon ‚starého pána', kterému předtím nedůvěřovali. Byl to vskutku velký jezdec. Zvítězil na cizím koni, kterého si připravoval necelý týden."
„Oni jevo ubíli!"
Pro Velkou pardubickou si v příštím roce chystal plnokrevníka Lovce. Nebyli bez šance: dva dostihy vyhráli, dvakrát dojeli druzí. Naposledy závodili 7. září 1952 v Tlumačově; do Velké zbývalo jen pět týdnů. Druhý den odjel Vladimír Hejmovský do Prahy, protože byl 9. září předvolán na informační oddělení Ministerstva národní obrany. A 11. září dostala rodina zprávu, že předešlý den spáchal sebevraždu...
„Otec, který dnes již nežije, můj bratr Alexandr a já jsme se často zabývali zásadní kapitolou z ‚Knihy rodinné mytologie', kterou byla a stále je nikdy nevyjasněná dědečkova smrt," říká dnes Michal Hejmovský. „Naše babička, lékařka, měla možnost si na pitevně prohlédnout tělo, řekla jasně: ‚Oni jevo ubíli!' Otec, který tam byl s ní, si všiml, že dědeček měl patrně zlomeniny dolních končetin a na čele nápadně hluboký důlek. Takže to bylo jasné. Jak jinak vysvětlit v souvislostech padesátých let oznámení, že při výslechu Státní bezpečnosti někdo vyskočí z okna?! Dědeček nebyl labilní člověk a nebyl ani jediný, kdo v těch letech ‚vyskočil z okna'. Naše rodinné debaty, proč byl náhle objeven a pozván k výslechu a vzápětí tragicky zemřel, skončily vždy u domněnky či spíše jistoty, že všechno začalo jeho vítězstvím ve Velké pardubické. Navíc v té době tu ještě řádili sovětští poradci, kteří pronásledovali ruskou emigraci. A náhle se na dostihovém závodišti objeví amatér, starší pán, kterého nikdo nezná, a porazí všechny armádní jezdce. On zkrátka na sebe upoutal pozornost."
Prázdné archivy...
V roce 1990 podal MUDr. Igor Hejmovský žádost o prošetření smrti svého otce na ministerstvo obrany i na ministerstvo vnitra. V odpovědi, kterou dostal v květnu 1994 od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, se však žádné nové skutečnosti neobjevily.
Citujme podstatné:
„Pan Vladimír Hejmovský byl 9. 9. 1952 předvolán na informační oddělení MNO v Praze, a to na 10. hodinu. Den na to, ve 12,45 hod., spáchal údajně sebevraždu skokem z okna objektu tehdejší StB v Praze 1, Bartolomějské ulici č. 7. Vzhledem k tomuto minimálnímu časovému rozsahu zadržení i nesporně negativnímu přístupu orgánů StB k zachování dokumentace této tragické události, jsme již zpočátku předpokládali, že bude velmi obtížné získání průkazných materiálů."
V další části se zpráva zmiňuje o negativních výsledcích při hledání v záznamech MNO, Vojenské kontrarozvědky i Vojenské prokuratury. V závěru nevylučuje ani přítomnost tzv. sovětských poradců, kteří spolupracovali s našimi bezpečnostními orgány.
Vladimír Hejmovský se zřejmě změnou příjmení dostal mimo akční rádius poválečných sovětských lovců ruských emigrantů. Jenomže pak svým vítězstvím v Pardubicích na sebe upozornil. Hrozilo totiž, že náhle objevený carský důstojník vyhraje slavný dostih podruhé...
„Má smysl ptát se: stálo to za to?" nastoluje řečnickou otázku vnuk Michal Hejmovský. „Nejsem si jist, co by řekl dědeček, ale pro přátele a rodinu byl už dávno legendou, a proto si mohl nechat pardubické vítězství ujít. I když na druhou stranu to byl možná právě skvělý tah korunující mistrovskou partii. Taky je ovšem možné, že bych za tuhle úvahu či otázku dostal od něj šavlí naplocho."
Něco ale přece jen!
Příběh by zůstal veřejnosti utajen, kdyby sedmapadesátiletý Josef Váňa nevyhrál Velkou pardubickou a média nepřipomněla, že dějiny znají staršího vítěze. Právě proto autora tohoto textu napadlo pátrat po jeho osudu. A pár dní poté, co šokující Hejmovského příběh vyšel na stránkách Pátku, se ozval historik Prokop Tomek a dodal jakési postskriptum.
„Z ministerstva národní obrany byl Hejmovský odvezen do tzv. izolace v Konviktské ulici v Praze, kde byl držen v místnosti ve čtvrtém patře," zjistil Tomek jako pracovník ÚDV. „Tady se nacházel nepřetržitě v přítomnosti jednoho až dvou příslušníků StB, přespal zde a donášeli mu sem i stravu. A druhý den po zadržení během oběda údajně vyskočil oknem a pádem z výšky čtvrtého patra se zabil. V tomto smyslu vypověděli příslušníci Státní bezpečnosti počátkem šedesátých let při šetření inspekce ministra vnitra, tedy bez nátlaku a bez obav z následků."
Tomek dále dodává, že on sám byl v roce 1997 u výslechu Rudolfa Untermüllera (ročník 1923). Ten vypovídal, že ve dvojici s dalším estébáckým vyšetřovatelem Albínem Hejnkem (1913-1980) střežili a získávali Hejmovského pro spolupráci s StB.
„Untermüller prohlásil, že Vladimír Hejmovský se choval zcela klidně a při obědě se vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím ven. Událost takového charakteru nebyla v žádném případě v zájmu Státní bezpečnosti a znamenala komplikaci."
Prokop Tomek pak uvedl ze svých poznámek doslovný přepis materiálu inspekce ministerstva vnitra z šedesátých let:
SVOBODA Otakar -- I. sektor, východní emigrace, výpověď v H-785-4 (ZV- 120), str. 439:
"...otázka, zda se dělaly isolace lidí - o tom ví málo. Pamatuje se na jeden případ isolace, a to v případě Inž. (sic!) HEJMOVSKÉHO, bílého emigranta z Olomouce, který byl rozpracováván v referátu KAHAJE. Jeho odluka byla provedena cestou vojenských orgánů pod záminkou nějaké odborné prohlídky koní. Byl pozván do Prahy a dnes již O. Svoboda neví, kde a jak byl vzat, ale byl odvezen do Konviktské ul. do isolační místnosti, která byla ve IV. patře. Zde za asistence orgánů přespal a druhý den s ním krátce pohovořil KAHAJ, který odešel a střežení prováděli HEJNEK a UNTERMÜLLER a vinou jejich nedbalosti se stalo, že v poledne při obědě jim vyskočil ze IV. patra a zabil se.
UNTERMÜLLER R. -- I. sektor, východní emigrace, výpověď v H-785-4 (ZV-120), str. 479: „...bělogvardějce HEJMOVSKÉHO, kterého jsem rozpracovával s cílem jeho získání ke spolupráci. V určitém stadiu rozpracování jsem dostal příkaz provést jeho odluku a jeho zaverbování. Odluka se prováděla tím způsobem, že přes orgány MNO byl pozván do Prahy a zde zadržen a odveden do isolační místnosti. Ač s ním bylo slušně zacházeno a nebylo mu ničím vyhrožováno, v nestřeženém okamžiku v době oběda spáchal tento občan sebevraždu skokem z okna. Já sám na to doplatil nervovým šokem a byl jsem rád, že jsem se nestal v době, kdy jsem byl s ním sám, jeho obětí."
Takže přece jen se objevily nové informace. K nim Prokop Tomek dodává: „V archivních materiálech se nevyskytovala jakákoliv zmínka o závodní činnosti Vladimíra Hejmovského. S největší pravděpodobností šlo o rutinní verbování ke spolupráci. O čemkoliv dalším lze jen spekulovat."
Otázky a spekulace
Vrátíme-li se však k Untermüllerovým slovům, že Hejmovský se při obědě vrhl k zavřenému oknu a vyskočil jím, objevuje se náhle nový velký otazník či pochybnost: jak je možné, že paní Hejmovská ani syn Igor neobjevili při ohledání těla zemřelého na patologii sebemenší stopu po řezných ranách?!
Otazníků a spekulací tím jen silně přibylo.
Záhadou je samozřejmě i Hejmovského náhlé rozhodnutí spáchat sebevraždu, proskočit zavřeným oknem, pakliže přistoupíme na tuhle variantu, a to již druhý den své izolace. Věděl, co by ho čekalo, pokud odmítne spolupráci se Státní bezpečností? Obával se v té souvislosti předání do rukou sovětských agentů, po němž byl následoval odsun do GULAGů? Znal podobné osudy ruských emigrantů, a proto volil tak náhlý konec? Ale proč si zároveň neuvědomil, že vítězstvím ve Velké pardubické na sebe nebezpečně upozorní? Podcenil toto nebezpečí? Mohla tu do jisté míry sehrát neblahou roli jeho šlechtická hrdost spolu s jezdeckou vášní a touhou vyhrávat?
Anebo byl skutečně zavražděn estébáky, kteří si „skok z okna" vymysleli, aby si zachránili svou kůži? Jsou přece známy podobně vyfabulované případy.
Otázky, otázky a zase jen otázky...
Bílé místo historie
V předválečné době žilo u nás několik tisíc imigrantů z Ruska a Ukrajiny. Stali se občany Československa, ale to jim po roce 1945 neskýtalo žádné jistoty. „Na konci války nechápala většina českých manželek bývalých ruských emigrantů, že je životně důležité se uchýlit z dosahu hrozících sovětských zatýkacích komand do tehdy bídných poměrů v americké okupační zóně Německa. Znamenalo to ovšem prchat po boku dosavadních nepřátel. Ale kdo tak učinil, zachránil si život," napsal publicista Tomáš Krystlík, jenž se tímto dosud bílým místem v dějinách naší země zabývá. Za prvním sledem Rudé armády přicházely totiž speciální jednotky kontrarozvědky, SMĚRŠ (zkratka Směrt špionam) a zatýkaly čs. občany, někdejší imigranty; později to byly jednotky napojené na NKVD.
Československá vláda však proti takové zvůli sovětské jurisdikce neprotestovala, i když ministerstvo zahraničí v letech 1945-48 několikrát jednalo se sovětskou stranou o repatriaci čs. občanů zavlečených do SSSR. I tzv. demokratičtí politici zavírali oči před dobyvatelským chováním sovětské armády, nechtěli nic vědět o řádění SMĚRŠ a NKVD, které v utajení před veřejností trvalo až do roku 1956.
A to je vlastně jediné vysvětlení tragické smrti statečného Vladimíra Hejmovského. Ať už šlo o vraždu, nebo sebevraždu.
Pavel Kovář (otištěno v Lidových novinách, v příloze Pátek 8. 10. a 10. 12. 2010)
Nakladatelství XYZ, jež vloni vydalo knihu Život v sedle, autorizovaný příběh Josefa Váni od novináře Pavla Kováře, připravilo na letošní rok od stejného autora publikaci o historii i současnosti Velké pardubické, jejíž součástí jsou příběhy populárních jezdců a koní - Richarda Fletchera, Rudolfa Poplera, Laty Brandisové, Vladimíra Hejmovského, Ferdinanda Palyzy, Evy Palyzové, Václava Chaloupky, Pavla Liebicha, Kamila Kuchovského, Zdeňka Matysíka, Petera Gehma a Josefa Váni. Texty publikace doprovodí fotografie z unikátního archivu Miloše Svobody, dvojnásobného vítěze Velké a zároveň historika našeho nejslavnějšího překážkového dostihu. Více o této knize přináší článek Vyšla nová kniha o Velké pardubické.
Galerie
Co nadělit koňákovi?... aneb trocha tipů a dárkové etikety
Vánoce jsou za dveřmi: hurá! Nebo: proboha, zase?… Ať už patříte do skupiny, která podléhá vánočnímu šílenství a nakupuje ve velkém, nebo do skupiny…
Maja Kupčáková: Těžší, než jezdit bez udidla, je naučit se citlivě pracovat s udidlem
Influencerku Maju Kupčákovou jste už asi reálně nebo virtuálně někde nějak potkali. Obzvláště, pokud se zajímáte o bezudidlové ježdění nebo…