Kdo je kdo: Sjef Janssen

Přestože nevynikl jako jezdec, Sjef Janssen je považován za nejúspěšnějšího drezurního trenéra na světě a také vynálezce a propagátora nechvalně proslulého ježdění v hloubce. Svou životní partnerku Anky van Grunsven dovedl ke třem zlatým olympijským medailím v kategorii jednotlivců, další světové úspěchy nepočítaje. Sám ve světě příliš jezdecky známý není, i když závodil v drezuře až do úrovně Grand Prix a to i na koních, které si sám připravil. Asi největším jeho osobním úspěchem byl bronz na Mistrovství Evropy (v kategorii jednotlivců byl šestý) v roce 1991.

V roce 2005 se stal také trenérem holandského reprezentačního týmu, ale už v roce 2007 rezignoval. Před olympiádou v Pekingu totiž část jezdců neakceptovala jeho přípravu. Janssen se o nich vyjádřil, že "nemají mentalitu pro špičkový sport a příliš se zajímají o okrajové věci." Rozhodl se proto rezignovat a naplno se věnovat přípravě Anky a několika svým dalším svěřencům. Tato kauza je příznačná pro Janssenovu povahu a přístup. Je o něm známo, že je nesmírně cílevědomý, ctižádostivý a zaměřený na výsledky, je to profesionál každým coulem. Sám ze sebe dává maximum a totéž očekává od ostatních, ať již se jedná o lidi nebo o koně, a neváhá použít ty nejúčinnější a nejefektivnější prostředky. Přestože nepatří mezi oblíbené osobnosti, svým kontroverzním, ale velmi účinným tréninkovým systémem si získal respekt v drezurním světě.

Rozhovor se Sjefem Janssenem

„Má jezdecká kariéra začala, když mi bylo 28 let. Byl jsem ženatý a několikrát týdně jsem chodil na tenisový kurt se svou malou dcerkou. Cestou jsme míjeli louku, na které bylo hříbě. Dcerce se líbilo a jak jsem byl hloupý, rozhodl jsem se ho koupit. A jedno šlo s druhým, o trochu později jsem koupil osmnáctiměsíčního hřebečka, Orana, který se pak stal mým prvním Grand Prix koněm."

„Takže jsem měl dva koně, ale netušil jsem, co s nimi dělat. Předchozí majitelé mi trochu pomohli."

„Pak jsem se spojil s jedněmi svými přáteli, kteří každou neděli chodili do jezdecké školy na vyjížďky. Ale já jsem jezdit neuměl, takže jsem musel napřed brát lekce. Pak jsem začal o nedělních odpolednech jezdit ven s touhle partou - taková ta divočina v lese to byla."

„Pak ta jezdecká škola zbankrotovala. Já měl nějaké „zbytečné" peníze, tak jsem ji koupil a tím to celé začalo..."

„Takže to všechno začalo náhodou. Vedením školy byl pověřen můj přítel, já o koních věděl houby. Po roce, kdy to moc nefungovalo, jsem se rozvedl, takže jsem chtěl začít něco nového a rozhodl jsem se vést ji sám. Ale pořád jsem nic nevěděl."

„Tehdy lidé, kteří se učili ve Španělské jezdecké škole s Nunem Oliveirou v Portugalsku, právě otevřeli školu klasické drezury v Belgii. Měli asi třicet koní, kteří uměli piafu, pasáž, piruety, všechny ty takzvané těžké cviky. Rozhodl jsem se tuto školu navštěvovat. Bylo to sedm hodin ježdění denně po dva roky - takže jsem za ty dva roky najezdil spoustu kilometrů. Tihle lidé byli opravdoví klasici a mně se to moc líbilo. Také jsem v tu dobu musel pracovat ve své vlastní stáji - pak jsem se rozhodl začít soutěžit v Holandsku."

„Koupil jsem si belgického hanoverána, který byl přiježděn téměř do Grand Prix, a Oranovi, tomu druhému koni, co jsem koupil, byly právě tři roky, takže jsem ho obsedl během doby, kdy jsem byl v té škole."

„Naučil jsem se od těch lidí hodně, měli dobrou techniku a úžasné koně, kteří člověka naučili, jak se cítí při opravdu dobré piafě, pasáži, piruetě..."

Jaká je vaše tréninková filosofie?
„Filosofie mé práce je za prvé o tom, že uznávám klasickou drezuru tak, jak má vypadat podle pravidel FEI. Ale tréninková filosofie je jiná, já beru koně jako atlety namísto používání klasických metod tréninku, o nichž si myslím, že v dnešní moderní době už moc nefungují. Koně jsou dnes jiní, mají v sobě mnohem víc plnokrevníka, takže k nim musíte i mentálně přistupovat jinak. Koně dříve byli opravdu těžcí a nebylo potřeba je moc trénovat v nízkém rámci, protože bylo velmi těžké je ohnout."

„Když předvádíte koně, má být vpředu vzpřímený a lehký, na zádi a v celé své kráse - ale myslím si, že pokud byste takto koně měli dennodenně trénovat, nebude schopný to fyzicky zvládnout. Bude ho to hodně bolet, hlavně hřbet."

„Mnoho lidí je proti našemu způsobu trénování, protože si myslí, že ty koně ohýbáme moc a že to ubližuje hřbetu i krku, ale byl proveden výzkum dvou profesorů a brzy budou zveřejněny výsledky (již se stalo, viz mé články o rollkuru zde - pozn. překl.) a prokázalo se, že ježdění v neustálém vzpřímení je pro koně velmi nebezpečné a naopak ježdění hluboko je velmi dobré pro koně, obzvlášť pro jeho krk a ohebnost. Takže to, co jsme až dosud v tréninku dělali nevědomě, se nyní ukázalo jako velmi dobré pro koně."

Ježdění hluboko je hodně odlišné od toho, co jste byl učen svými klasickými učiteli - co vás přimělo montovat koně do této pozice?
„Můj velmi obtížný kůň - to roční hříbě, co jsem tehdy koupil pro dceru. Byl extrémně obtížný, takže to pro mě byla velmi dobrá zkušenost. Musel jsem vymyslet spoustu nových věcí, protože tradičním způsobem jsem ho nebyl schopen ujezdit. Musel jsem hodně experimentovat a začal jsem ho jezdit hlouběji, víc přes hřbet, protože měl tendenci ho prohýbat a zkracovat krk - takže jsem ho musel víc kulatit a tak se jeho rámec prodloužil. Takže takhle to ve skutečnosti začalo a s tím koněm jsem pak měl velmi dobré výsledky. On mě dostal až do holandského týmu."

„Byla to věc jen experimentování a zkoušení. Nemohl jsem ho dostat na otěž, byl extrémně obtížný v hubě, nesmírně senzitivní, když jste se ho dotkli v hubě, hřbet byl zase pryč. Musel jsem opravdu najít kontakt na udidle, aby se do něj natáhl. Trvalo asi rok a půl, než jsme se konečně domluvili - ok, já tě nechám jít opravdu hluboko a získám kontakt tam a pak tě nechám se natáhnout. Ten kůň byl také velmi vznětlivý a velmi citlivý na holeň. Byl to opravdu extrémně těžký kůň, ale nakonec jsme to zvládli."

Setkal jste se s velkou nevraživostí, když jste přišel do jezdecké společnosti jako člověk, který do svých osmadvaceti neseděl na koni?
„Bylo tam dost nevraživosti, ale já patřím k systému, který jsem vytvořil. U každého koně, kterého máte, se musíte trochu přizpůsobit, ale základ je pořád stejný. Moje metody byly extrémně odlišné a byl jsem za to dost nenáviděný po dlouhou dobu, ale pokud se stále držíte zpátky a kůň se zlepšuje a vaši žáci se stávají mistry republiky, pak v určitou chvíli vás musí začít přijímat, protože máte dobré výsledky."

„Myslím si, že díky našemu systému jsou koně velmi uvolnění a velmi ovladatelní a vypadají přitom velmi šťastní, takže jsou i krásnější. Soustředí se na to, oč se s nimi snažíme a přijímají to velmi ochotně - takže pokud je kůň zdravý a šťastný, proč by člověk měl měnit to, co dělá?"

„Myslím si, že i elasticita chodů, kterou naši koně ukazují, je výsledkem tohoto tréninku. Vídám mnoho koní, kteří jsou trénováni „nahoře", v pozici, v níž chodí na závodech a po letech práce jsou ztuhlí a nepravidelní v pohybu. Někdy to i vypadá, že je práce bolí a zhoršují se jim chody. Výsledkem dobrého drezurního tréninku by mělo být zlepšení základních chodů."

„Po našem tréninku nikdy nevidíte naše koně jít za otěží, jsou vždy hezky vzpřímení a na otěži. Mnoho koní, kteří jsou tak zvaně klasicky trénovaní, vídám na obdélníku často příliš hluboko. Takže co je správně? Já myslím, že to je zjevné."

Když jste vyvíjel svůj systém ježdění v hloubce, věděl jste o práci kulatě v hloubce, kterou dělá dr. Schulten-Baumer s Nicole Uphoff a Isabell Werth?
„To je úplně něco jiného. Můžu se vyjadřovat pouze k tomu, co vidím na závodech, ale je to úplně jiný systém. My pracujeme na tom, aby byl kůň opravdu prostupný a na otěži, oni to zdá se dělají trochu jinak, to přilnutí a stálost této pozice není tatáž. Někdy to jejich přilnutí vypadá, že není rovné a na obou otěžích, někdy jsou příliš hluboko a trochu moc za otěží. Někdy dokonce trochu křiví hlavu. A to si myslím, že je u nás jiné. Myslím, že my víc dbáme na opravdu pravé přilnutí."

Kdy začínáte pracovat s mladými koňmi?
„Ve třech letech. Většinou ve třech, čtyřech a pěti letech je jezdím doma. S tříletými pracujeme maximálně půl hodiny denně. Velmi lehká práce, hodně velké kruhy, přechody. Hodně cvalu - mnoho lidí zapomíná s mladými koňmi cválat a to není dobré, mladí by měli hodně cválat, protože to je posílí. Cval je z hlediska rovnováhy nejtěžší chod, takže je třeba toho v něm hodně najezdit. My trávíme asi stejný čas v kroku, klusu i ve cvalu,možná ve cvalu o něco méně - ale ne tak, jako to bylo dříve, kdy cval se dělal až na konci a jenom trochu."

Kdy začínáte s laterální prací - travers, renvers, dovnitř plec?
"Travers a renvers ne moc rychle. Se čtyřletými začínám dělat plec vpřed, ne ještě dovnitř plec, hodně přechodů, ustupování. Víc ohýbání děláme obvykle na konci čtvrtého roku."

"Jak pracujeme s mladými koňmi, to záleží na nich. Některé jezdíme opravdu hluboko, některé tak napůl, nebo jak to nazvat. To se nedá říct, dokud toho koně nejezdíte. Pokud jde o koně, který má problémy se zády, s přijímáním udidla, nebo se nechce vytahovat, jezdíme velmi často velmi hluboko. Ale co je hluboko? Často má kůň různé bloky v krku a čelisti. Než dosáhnete nejhlubšího bodu, někdy zvlášť s hřebci narazíte na čtyři nebo pět takových míst, že když nabídnete ruku, cítíte, že se kůň opravdu chce natáhnout, aniž by padl na předek a opravdu cítíte, jak se mu přitom zdvihne hřbet - chce být kulatý a zůstat kulatý. Pokaždé, když nabídnete ruku a kůň chce s hlavou vystřelit nahoru, je to známka, že nebyl ještě dostatečně hluboko - tak jednoduché to je. Takže s některými koňmi musíte jít velmi hluboko, než začnete cítit, že se opravdu chtějí natáhnout a pracovat hřbetem. Někteří koně mají silnější hřbet a je to pro ně přirozenější, takže je tak hluboko jezdit nepotřebujete, ale měli byste toho být schopní."

Kdy začínáte se shromážděnějšími pohyby?
"Když nám to nabídnou. Nemůžete jezdit shromáždění, shromáždění je výsledek tréninku. Pokud trénujete správně, shromáždění získáte jako výsledek. A opět záleží na koni, pokud má dostatek sebenesení a rovnováhy, nabídne shromáždění rychleji, třeba už jako pětiletý - ale to nikdy nedokážete říct dopředu, někteří koně si počkají do osmi. Začínáme žádat o několik kroků pasáže a piafy, když je jim pět nebo šest."

Nezkoušíte ve třech letech, zda budou schopni piafovat?
"Ne, máme ověřeno, že dokážeme piafu a pasáž naučit i osla, takže s tím si nedělám moc starostí. Kvalita se může lišit kůň od koně, ale můžete je to naučit, v tom není problém. Pasáž je také výsledkem tréninku. Když je shromáždění velmi dobré s dostatečným sebenesením a rovnováhou, a když jsou koně opravdu poslušní, rychle reagují na pomůcky a berou poloviční zádrže a přechody, dostanete pasáž v určitém momentě darem. To je moje zkušenost z práce, zřídka používáme bičík nebo něco podobného. Myslím, že se to většinu času snažíme dělat velmi přirozeně, samozřejmě, některým koním, kteří nemají ty přirozené dispozice, musíme trochu pomoci, ale většinu toho dostaneme zadarmo, protože trénink byl správný."

Pracujete rád s koňmi s vysokým podílem plnokrevné krve, že?
"Ano, většinu času jdou hodně energicky dopředu. Někdy to musíte v začátcích regulovat, protože je náročné je naučit, že musejí reagovat podle vašich pomůcek a ne podle své přirozenosti. Plnokrevníci také často špatně reagují na holeň, ale když je to jednou naučíte a máte nad koněm kontrolu, jde všechno snáz, protože většina z nich ráda pracuje, jsou senzitivní a inteligentní a jsou dobře stavění. Mám moc rád kombinace, které máme v Holandsku, holandský chov je směs, je tam hodně německé krve, francouzská, plnokrevná a staré holandské linie. Jak lépe dostat dobré drezurní koně - jak lépe získat takového Bonfirea? Těžko. Myslím, že jsem velký kritik, ale co Bonfire ukázal v Římě, tak jsem ho v životě neviděl. Viděl jsem zkušené staré trenéry, kteří tam seděli se slzami v očích i u obyčejné Grand Prix. To pro mě hodně znamená - i náš největší nepřítel řekl, že to bylo velmi, velmi dobré. Takže to muselo být velmi dobré..."

"Myslím, že to, co nyní ukazuje Bonfire, bude velmi těžké překonat i v budoucnu. S věcmi, které jsou pro koně velmi těžké, si on doslova hraje, i ty nejtěžší si užívá. Bude hodně těžké najít koně, který dokáže tak obtížné věci dělat s takovou expresí, že je rád, že je může dělat pořád... ten hravý způsob, kterým to předvádí, bude velmi obtížné porazit."

Baví vás vyučovat ježdění?
"Teď už se k tomu stěží dostanu. V minulosti jsem učil hodně. Myslím si, že v drezuře to není až tak snadné, protože jsme velmi zaostalí. Nemyslím si, že my jsme dobří, my jsme jen lepší než ten zbytek. Dokonce i v Německu a v Holandsku na nižších stupních a regionálních závodech najdete hodně opravdu špatného ježdění. Hodně lidí ani neví, jak ke koni přistupovat, jak myslí a jak cítí, jak by s ním mělo být zacházeno a jak se s ním dorozumět - oni nedokážou zacházet ani se svým psem, natož s koněm! To je nejdůležitější věc, která v koňařském světě není vůbec rozvinutá, jak jednat, komunikovat a pracovat s koněm. Takoví lidé nevědí, jak zpracovat informaci, kterou jim kůň v tréninku dává. Naučili se nějaký systém a pokud kůň nedělá přesně to, co očekávají, rozzlobí se a trestají. Hodně těchto lidí zkrátka nerozumí, co se jim kůň snaží říct."

"V našem tréninkovém systému pobízíme koně, aby nám dával informace a když je dostaneme, můžeme s tím něco udělat. Samozřejmě máme základní linii, kterou sledujeme, ale pokud se chcete specializovat, být dobří a pracovat tak, aby to kůň dělal rád, pak se s ním potřebujete domluvit. A musíte umět s tou informací naložit tak, aby tomu rozuměl. Moc lidí takto ale netrénuje..."

Takže potřebujete rozeného jezdce nebo někoho můžete naučit tak jezdit?
"Myslím si, že to můžete naučit téměř kohokoli, ale potřebujete spoustu trpělivosti, soustředění na koně a umění otevírat své tělo informacím, musíte být schopni to cítit. Myslím si, že je víc takových lidí v parkurovém sportu než ve drezurním. Myslím si, že úroveň skokových a některých military jezdců je lepší než většiny tak zvaných drezurních jezdců."

"Pokud si lidé dokážou vybudovat dobrý vztah se svým koněm, pak zlepšení bude ohromné. Samozřejmě že kůň se musí podřizovat, ale to můžete naučit způsobem, který bude ochoten snadno akceptovat - a také to můžete učit špatně a bude to plné boje a odporu. Což nechcete, protože to stojí hodně energie vás i vašeho koně. Samozřejmě, vy jste šéf a vy říkáte, co se bude dít, ale můžete to udělat tak, aby to akceptoval ochotně."

"Jednou z hlavních věcí při tréninku je snaha celý proces zjednodušit. Když posloucháte staré mistry, jak vysvětlují, jak oni říkají klasickým způsobem, cviky jako poloviční překrok nebo dovnitř plec, použijí k tomu deset pomůcek, my jsme to zjednodušili na jednu nebo dvě věci. Jakmile jednou koně nějaký pohyb naučíte, měli byste zahodit všechny pomůcky, protože nechcete do koně bušit - jen udáte směr, nastavíte způsob a pak se posadíte a relaxujete. My se snažíme to zjednodušit, používat tak málo pomůcek, jak je to jen možné, abychom koni řekli, co má dělat."

A vy jste byl rozený jezdec?
"Nemyslím si. Spíš jsem hodně jezdil a měl dobré lekce."

Anky na téma, zda je rozený jezdec:
Anky: "Myslím si, jsem až příliš přirozený jezdec. Sjef je ten, kdo dává cíle. Já spíš dělám, co mě baví a užívám si to. Víc si s koňmi hraji. Mým cílem je dělat to dobře, ale může mi to trvat další rok, Sjef je spíš takový, že chce, abych to udělala hned a takto. Abych si půl hodiny nehrála, že to není ježdění a ať začnu jezdit hned. A proto ho potřebuji..."

Sjef na téma drezurních rozhodčích:
"Hodně se tu řešil systém, ale myslím si, že to, co potřebujeme, jsou kvalitní rozhodčí. Máme hodně dobrých rozhodčích, ale máme i hodně špatných - stejně jako jezdců a trenérů. Každý se může hodně zlepšit s dobrým vzděláním. I tady by měla být možnost, pokud rozhodčí píská špatně na několika důležitých závodech za sebou, že mu řeknou 'tak to by na nějakou dobu stačilo, zůstaň rok doma, vem si nějaké lekce, někdo ti musí pomoci, pak tě zase vezmeme zpátky'. Ale není moc příležitostí tohle udělat. Největším přínosem by bylo dostat všechny rozhodčí na vyšší úroveň. Jsou rozhodčí na opravdu vysoké úrovni, kteří dělají výbornou práci, ale problém je, že je celá řada rozhodčích, kteří na té úrovni nejsou."