Kdo je kdo: Arthur Kottas - Heldenberg

Baron Arthur Kottas-Heldenberg působil celý svůj život ve vídeňské Spanische Hofreitschule, kam nastoupil jako šestnáctiletý v době, kdy dvorní jízdárnu vedl plukovník Alois Podhajsky. Stal se historicky nejmladším erste Oberbereiterem, tedy šéfjezdcem, a z této pozice ze Spanische Hofreitschule v roce 2002 i odcházel, jelikož se po její privatizaci na dalším způsobu práce ve škole nechtěl podílet. Je jedním z posledních učitelů, kteří ovládají všechny detaily vzdělávání koně klasickým způsobem, podle metodiky dvorní jízdárny.

Od roku 2002 trénuje v celkem 11 zemích světa. Celá řada jezdců z první padesátky světového bodování je jeho studenty, včetně jeho dcer Patricie a Caroline. Jeho domovskou stájí je od roku 2002 dolnorakouský Weikersdorf am Steinfelde. A. Kottas - Heldenberg je považován za jednoho z deseti nejlepších učitelů světa.

(Medailónek převzat z pozvánky na kladrubskou přednášku Arthura Kottas-Heldenberga a autorkou je Julianne Weinberg-Lessing)

Koně rádi dělají věci správně

Přestože se na soustředění vyskytla celá řada zajímavých dvojic, zvolila jsem dvě, které podle mého názoru čtenáře nejvíce obohatí a nejlépe ilustrují způsob práce Arthura Kottas-Heldenberga. Tou první byla lekce Filipa Minaříka na svém anglickém teplokrevníku Stormovi, druhou pak lekce Julianne Weinberg-Lessing, dlouholeté žákyně reitmeistera.

Nejprve vyprávění Filipa o lekci, která prý patřila k nejméně vydařeným. O to více si vážím jeho ochoty podělit se o zážitek a rady, kterých se mu dostalo a které nepochybně pomohou mnoha dalším jezdcům.

„Storm je kůň s velkým pohybem. Z toho pramení, že ne vždy je pro mě jednoduché tento pohyb usedět, udržet stálý kontakt s hubou koně a najít správnou kadenci. Na druhou stranu se jedná o velkou výzvu. Měli jsme řadu úspěšných tréninků, nicméně bylo i několik neúspěšných, jako ten dnešní."

V čem byl dnes problém? „Storm nebyl ve své kůži po úpravě zubů, což mě dost rozhodilo. Pan Kottas má se svým hodnocením pravdu, kdybych já stál na zemi, řekl bych jezdci to samé... Jeho trénink se mi moc líbil, stejně jako při prvním soustředění ve Slatiňanech."

„Přestože jsme loni už úspěšně soutěžili na stupni S, bylo potřeba se vrátit k základům, o což jsem pana barona požádal již při předešlém soustředění. Cítil jsem nedostatek naší vzájemné souhry a byl jsem proto rád, že mohu dostat rady od takto zkušeného člověka."

„Pan Kottas se nejprve snažil srovnat mě. Díky videonahrávce můžu jeho rady citovat docela přesně: 'Musíte dbát na to, abyste seděl skutečně hluboko v sedle a nepadal horní polovinou těla dopředu. Když se horní polovina těla předkloní, nejde zůstat sedět. Neseďte na stehnech, posaďte se víc jakoby na kostrč a úplně uvolněte nohy. Nedržte se koleny. Ale samozřejmě, pokud jde kůň 'bez zad', nedokáže na něm sedět nikdo.'

Protože nemělo smysl se za těchto podmínek pokoušet o pracovní klus, zaměřili jsme se na uvolnění a vyklenutí hřbetu v lehkém klusu. Nutná byla trochu aktivnější záď. Pan Kottas mi k tomu říkal: 'Přilnutí musí začínat vzadu. To, co máte v ruce, musí být dílo holení. Vy působíte rukou příliš zpátky. Ruka by měla koně jen pozvat, aby se vytáhl dolů, nikam netahá. A vždy musí předcházet pobídka holení.' Pak mě žádal o vytažení koně dopředu a dolů a kontrolu koně pouze sedem a hlasem. Přitom vysvětloval: 'když koně necháte vytáhnout na dlouhé otěži, zbývá vám jen sed a holeň. Pak musíte pobízet jemně, s citem, aby kůň neutíkal... na dlouhé otěži ho nemůžete tolik kontrolovat. Nedělejte nic rukou, ta je úplně klidná, máte holeně a sed.' Bylo mi to trochu nepříjemné, Storm byl velmi nepohodlný a našponovaný, takže jsem se cítil docela nejistě, ale pan Kottas mi nic neodpustil, pořád hlídal, jestli dost povoluji.:-) A ještě říkal, že 'člověk musí být šťastný, když se mu chce kůň vytahovat dopředu a dolů."

„Hlídal mi i pobízení, žádal mě, abych nepobízel holeněmi více, než je nutné. I sedem se dá kontrolovat tempo koně. Po chvíli ježdění na dlouhé otěži se mi skutečně Storm vytáhl dopředu a dolů a trochu se uvolnil, za což jsme byli pochváleni. Pak po krátké pauze nás pan Kottas 'proklepl' ve stranové práci v kroku. Dělali jsme dovnitř plec a poloviční překrok. Se cviky nemáme velké problémy, ale bylo by lepší, kdyby Storm nesl hlavu níž.

Pak nás čekala cvalová práce. Nacválání mělo být shromážděné a na otěži, pak se ale i ve cvalu pracovalo na natahování se ve cvalu dopředu a dolů. Ve cvalu mě pan reitmeister upozornil na chybu, která bývá velmi často k vidění - Storm nebyl úplně rovný, cválal trochu v pozici dovnitř záď. Měl jsem proto lépe sestavit dovnitř předek koně. Opět mi opakoval rady, týkající se sedu a ruky - sedět hluboko v sedle, nepředklánět se, netisknout stehna příliš silně a netáhnout rukou zpět. 'A pokud si pohrajete na otěži, pak to koně musí zvát dolů, ne působit zpátky.'

Posléze nás nechal jezdit ve cvalu na velkém kruhu a úkolem bylo co nejvíce snížit koni hlavu - tak, aby se uvolnil a na delší otěži vytáhl dopředu a dolů. Udílel další dobré rady: 'Jezděte z pánve, musíte se napřímit, nepředklánět a pánví jezdit dopředu. Tempo kontrolujte sedem. Uvolněte holeň, nepobízejte křečovitě. Vnitřní holeň cválá, vnější leží za podbřišníkem.' Důležitý je také dobrý přechod ze cvalu do klusu - musí být provedený jen sedem, bez použití otěží, s tím naštěstí nemáme problém.
Ke konci cvalu jsem cítil, že se Storm uvolnil a začal se sám, bez mých zásahů, kulatit. Po přechodu do klusu to prý vypadalo opravdu dobře. Přesto mi pan Kottas stále hlídal a opravoval sed...

"Mám pocit, že na sedu je pořád co rovnat...„ Já jsem začal se drezurou poměrně pozdě, jsem přeučený dostihový jezdec. Navíc jsem měl těžký úraz a mám problémy se zády. Takže vždycky budu mít problém i s uvolněním. Tím se neomlouvám, a také na sobě pracuji."

„Je pravda, že na tomto koni používám příliš mnoho poloviční zádrže. Vím o tom, ale zatím jsem nenašel lepší způsob, jak ho 'pozvat' dolů. Vím, že když mu dám dlouhou otěž, natáhne se. Ale velmi málo akceptuje můj kontakt v návaznosti na prostupnost přes hřbet. I když se snažím ho nerušit - možná to dělám špatně. Ale je to problém, který míváme docela často."

Co říkáš na domácí úkoly, které jste dostali? Myslím, že doporučoval pro tebe práci na lonži, bez držení otěží cviky na rovnováhu a uvolnění horní poloviny těla. „Beru je. Snažím se o to, abych nevysedával příliš vysoko, jak mi bylo řečeno minule, abych ho jezdil dopředu na delších otěžích, aby si posílil hřbet. Což doma ještě doplňuji lonžováním. Minule mi pan Kottas řekl, že výsledek se projeví, když budu takto pracovat třeba rok - já už od podzimního soustředění nějaké výsledky vidím. Co se mě týče, snažím se jezdit pod dohledem a bez třmenů jezdím skoro pořád. Doma mám koně, vhodného pro lonžovací lekce, takže se nechávám i lonžovat. Myslím, že je to vhodné pro jezdce v každé úrovni. Své chyby v lekci beru jako ponaučení. Navíc každý jezdec občas zažije špatnou jízdu. Smůla je, že mně se to zrovna „povedlo" na veřejnosti, což asi žádný jezdec nemá moc rád. Každá lekce s panem baronem byla pro mě však obrovsky naplňující. Oceňuji jeho čestný přístup k výuce. Druhý den byl již mnohem lepší a byli jsme pochváleni za větší snahu a souhru. Pokrok při druhé lekci byl ostatně vidět u všech dvojic."

Díky za zajímavý rozbor, je vždycky zajímavé vědět, co si člověk z takové hodiny odnese. A tahle byla velmi přínosná, myslím si. Říká se, že právě neúspěšné lekce člověka naučí více, než když všechno jde dobře.

Co na dvojici říkal pan reitmeister? Vysvětloval, že na prohnutém koni se ztuhlým hřbetem je skutečně prakticky nemožné sedět uvolněně. Je to začarovaný kruh - ztuhlý, neuvolněný kůň má tendence prohýbat hřbet a zvedat hlavu, jezdci se sedí velmi nepohodlně, natřásá se v sedle a ztrácí rovnováhu. Nedokáže udržet klidnou a nezávislou ruku, což vyvolává jen další odpor a ztuhlost na straně koně. Ve snaze koně ovládnout pak jezdec působí rukou příliš silně, snaží se mu silou stáhnout hlavu dolů a začarovaný kruh se uzavírá.

Zajímavé bylo i povídání a výklad, směřovaný na diváky: „Hluboký, uvolněný sed a nezávislou ruku potřebuje každý jezdec včetně hobby jezdců: Pokud potřebuji otěž k tomu, abych se udržel na koni, tak nesmím jezdit. Pokud při každém pohybu koni dopadám do zad a každý pohyb cítí v hubě, působím mu velkou bolest. A kdyby ten kůň uměl mluvit, jistě by řekl: 'prosímtě, už na mě víckrát nelez'."

„Koně rádi dělají věci správně, ale jsou to jezdci, kteří jim v tom často brání. Samozřejmě ne proto, že by chtěli, ale proto, že to ještě svým sedem nedokážou. Hlavním problémem bývá často sed a rovnováha. Ve chvíli, kdy jezdec ztrácí rovnováhu, začne tisknout kolena k sobě a tím koně pobízí příliš silně vpřed, do ruky. Kůň spěchá, ztuhne a pak se na něm nedá sedět. Posléze se prohne ve hřbetu a zvedne hlavu. Jezdec se pak snaží pomocí mnoha zádrží mu tu hlavu zase stáhnout dolů. To je špatná cesta. Je potřeba, aby kůň tlačil záď pod sebe, hřbet měl vyklenutý vzhůru a aby se v přilnutí nechal natahovat dopředu a dolů. V tomto případě bylo vidět, že pokud tohoto koně neruší ruka jezdce, že se dopředu a dolů natahovat chce - tedy kůň to chce dělat správně. Musí mu to jen být dovoleno. V momentě, kdy objevíte, jaké to je, když se kůň sám vytahuje do kulata a houpá vás uvolněným hřbetem, bude to pro vás krásný zážitek."

„Je potřeba, aby se jezdec na koni naučil jezdit s „otevřeným sedem" - tedy netisknout stehna ani kolena k sobě, balancovat. A v lehkém klusu je potřeba dosedat lehce. Když člověk dopadá do sedla příliš ztěžka, také to pobízí koně vpřed. On pak utíká, protože si myslí, že to jezdec chce. Proto je potřeba, aby jezdec uměl dobře kontrolovat své tělo a nepředkláněl se."

Toho se nejlépe docílí ježděním na lonži: „Je vhodné na lonži provádět cviky - upažit, vzpažit v klusu a ve cvalu, bez toho, aby měl jezdec v ruce otěž."

Co se Filipa týče, pan reitmeister uzavřel lekci tím, že řekl, že věří, že bude mít jistě mnoho úspěchů: „Úspěchem nemám na mysli ani tak umístění na závodech, jako pocit souhry a harmonie se svým koňským partnerem."

 

Jak se rovná letmý přeskok

Druhou dvojicí, kterou jsem vybrala, byla dlouholetá studentka reitmeistera Julianne Weinberg-Lessing s krásným kladrubským hřebcem Joe Black. Pod vedením tohoto mistra trénují již šestým rokem a jak říká „když jsme k němu před těmi lety přišli, neuměli jsme prakticky nic - já ani kůň. Nyní jsme na úrovni IM1 a připravujeme se do Grand Prix."

Přestože byl Joe zpočátku nervózní a našponovaný, respektoval požadavky jezdkyně a posléze se uvolnil natolik, že byla radost jej sledovat. Lekce probíhala podle tradičního schématu - nejprve práce na uvolnění. Což v tomto případě byla dovnitř plec a poloviční překrok v kroku, klusu a cvalu. Dovnitř plec se nejela jen na stěně, ale i na střední čáře, kde se skutečně projeví, jak dobře ji má dvojice zvládnutou. Tato měla a byla radost ji sledovat.

V další části lekce došlo na procvičování přechodů do a z piafy - nejprve na dlouhé stěně, posléze na vlnovce o třech obloucích. Vždy mezi oblouky jezdkyně provedla přechod ze shromážděného klusu do piafy a po několika krocích z ní opět vyjela. K piafám neměl pan reitmeister žádné připomínky, byly opravdu pěkné, pravidelné se sníženou zádí a týlem jako nejvyšším bodem.

V poslední, nejnáročnější části lekce se dvojice věnovala letmým přeskokům. Joe předváděl povětšinou opravdu krásné, výrazné přeskoky, pan baron je ohodnotil jako „super quality". Přesto zde objevil chybu, na jejímž odstranění hned začal pracovat. Jednalo se o to, že jezdkyně hřebce před přeskokem vždy více sestavila do požadované strany, čímž mu změnu usnadnila. K tomu směřovala výtka pana barona, který vysvětloval, že kůň musí v přeskoku zůstat rovný. Poslal proto dvojici na velký kruh a jezdila cvik „v kruhu změnit směr" s přeskokem uprostřed. A pečlivě sledoval, zda jezdkyně nesestavuje příliš a nedělá jiné chyby. Opakovaně upozorňoval, že nesmí používat příliš vnitřní otěže, otěž se může jen trochu „otevřít" a tělem se ukáže směr. Práce na přeskocích byla proložena cvalovou piruetou vlevo.

Při tomto cvičení (a hlídání, aby kůň nebyl příliš sestaven) se více než na rovné čáře projevily nedostatky. Přeskoky zprava doleva byly pěkné, ale ty opačné dělaly trochu problém. Nebyly tak uhlazené a často kůň přeskočil zádí později. Na což pan reitmeister vždy upozornil. Tam se vlastně dvojice trochu zasekla. Trenér reagoval tak, že změnil cvik. Nechal jezdkyni na pravé ruce nacválat do kontracvalu, z něhož měl kůň udělat přeskok na vnitřní pravou nohu. Ten se podařil velmi dobře. Tímto, pro diváky možná překvapivě, lekci ukončil. Posléze pan baron vysvětlil, že možná nepracovali dlouho, ale že je potřeba na pohybu koně poznat, kdy začíná být unavený a včas skončit. „Kůň zpočátku prováděl krásné, výrazné přeskoky a byl velmi dynamický. Nyní ke konci bylo vidět, že mu trošku došel kyslík a přeskoky byly méně výrazné. Bylo by chybou snažit se je pilovat nyní, protože příčinou 'zvadnutí' bylo, už už začínal být unavený. Bylo to náročné cvičení, navíc dnes je velmi teplý den a koně jsou v zimní srsti, takže to nemají lehké. A cvalovou piruetu doprava uděláme zítra, :-)" uzavřel celou lekci.

Jaké je trénovat s mistrem?

O tom mi ochotně povyprávěla slečna Julianne: „Jezdím s Arthurem už pět a půl roku a měla jsem to štěstí, že jsem chytla ta poslední léta, než začal jezdit a trénovat po celé zeměkouli. Takže jsem s ním na zemi denně trávila v sedle tři až pět hodin, měla jsem k dispozici tři až čtyři koně. Vzpomínám si, jaký jste měla zážitek z té první lekce ve Slatiňanech (odkaz zde) - taková je každá lekce s ním. Člověk si vždycky myslí, že už do sebe všechno dostal a neočekává, že by se ten zážitek mohl opakovat. A on se znovu opakuje. I když vývoj nejde lineárně. Jsou periody, kdy koně dělají pokroky rychlé, pak se to na čas zastaví, aby si to 'sedlo' a pak je zase skok dopředu."

Řekla byste mi ještě něco o koníkovi, kterého jsme viděli? „Je mladý, letos na jaře mu bude devět. Začínali jsme spolu, což je ta nejhorší kombinace, jaká může být, jezdec i kůň začátečník. Arthurův způsob výuky dokázal to, že ještě na podzim v roce 2005 jsem se proháněla po lese a dneska je tento kůň připravený do Grand Prix. To se moc lidem nepoštěstilo, aby udělali takový pokrok za pět let. Myslím, že zítra budeme trochu pracovat na přeskocích každý cvalový skok, zatím jich umíme devět, což je dostatek na IM2, ale nechci ho nechat chodit tyto soutěže, dokud to nebude absolutní rutinou. Je dobré chodit na závodech o úroveň níž, než co doma trénujeme, takže zatím chodí malou tour. Abychom to mohli na obdélníku vysypat z rukávu a ještě přitom měli čas se usmívat.:-)"

A co bylo cílem dnešní hodiny? „Cílem byla zábava.:-) Arthur toho koně zná velmi dobře, protože ho sám udělal, cíl dnešní hodiny bylo narovnání. Ty přeskoky by byly za osm bodů, ale on by mu je nedal, protože jsem ho přitom moc přestavovala. A myslela jsem si, že si toho nevšimne.:-) Pravda, v obdélníku to nedělám. Jsou koně, před které čím větší výzvu postavíte, tím je výsledek lepší. Tento kůň je jeden z nich."

„Myslím si, že dnes si pan mistr chtěl oťuknout, jak na tom v přeskocích jsme, abychom zítra mohli dělat ty jedničkové. Při přeskoku zleva doprava jsem dělala chybu, na které jsme se potom nakonec zastavili a to tu, že ta stará vnější holeň mi padala z té pozice pro cval o kousek vteřiny dřív, než by měla. Což jsem si uvědomila až nějakou dobu po lekci, musela jsem o tom přemýšlet, analyzovat kousek po kousku, co jsem dělala."

Takže zítra vyzkoušíte, jestli je tady zakopaný pes? „Já si počkám, s čím přijde Arthur. Jednou z prvních věcí, na které jsem si u něj musela zvyknout je, že program lekce vždycky vychází od Arthura. Vždycky. To, co chce jezdec, není tak důležité a ne vždy to bývá korektní ke koni. A Arthur je vždy a především korektní ke koni. Pohodlí jezdce ho moc nezajímá, protože ten je tím, kdo to chce. Takže je to tak asi fér."