Kdo je kdo: Adéla Neumannová
Jezdí od svých 8 let. Její první trenérkou byla maminka, později pan Bečka (PJK Gabrielka), paní Fráterová, Žižková a Michal Košťál. V současnosti se účastní vyhlášených soustředění s panem Peterem Hollerem.

V mládí se věnovala jak parkuru (maximálně do stupně ZL) tak drezuře, ale po zakoupení prvního pohybově nadaného koně Thalise se rozhodla dále pokračovat pouze v drezuře. S Thalisem, kterého si sama připravila od remontního výcviku, došla až do obtížnosti stupně ST. Thalisovým největším úspěchem bylo první místo v rámci ČR na FEI testu v testu B. Celkově mezi účastníky ze všech zemí světa byla Adéla s Thalisem druhá. Dalším, prozatím nejlepším koněm této jezdkyně je nyní desetiletý hřebec Edie (po Pernod), kterého Adéla připravovala od obsednutí až do stupně T (prozatím). Jejich největšími úspěchy jsou dvakrát sedmé místo na MČR (v letech 2008 a 2009). Třetí místo na FEI testu v roce 2006, páté v roce 2007 a především první místo v roce 2008 v nejvyšší obtížnosti Sv. Jiří.

V letošním roce se Edie připravuje na stupeň Grand Prix, učí se tedy pasáž, piaf a přeskoky každý cvalový skok. Pro budoucnost si Adéla připravuje dalšího, velice nadaného koně - hřebce Babylona (po Rhodium z matky po Welt Hit II), dovezeného z Holandska. Babylon je teprve čtyřletý, ale již nyní prokazuje velké drezurní nadání. Už na prvních závodech se umístil vždy na první příčce v průměru za 69%. Kromě výcviku svých koní se Adéla zabývá také tréninkem ostatních jezdců a koní, nejen drezurních, ale i parkurových a hobby koní. V lednu se stala maminkou dcerky Aničky, takže si tříbí své manažerské dovednosti v kombinování ježdění, trénování a péče o miminko.:-)

 

Takový dobře stavěný kůň...
Protože vím, že Adéla je nesmírně milý a vstřícný člověk, na povídání s ní jsem se opravdu těšila. A nebyla jsem zklamaná. Sešly jsme se v Jezdeckém centru Zájezd, kde působí. Doufala jsem, že ji uvidím v sedle jejího nového zázraku, ale měla čerstvě ruku v sádře a určitě by nebylo fér ji okukovat takto handicapovanou. I když ježdění prý kvůli tomu rozhodně nepřeruší. Ostatně, že si dobře poradí i s nelehkými koňmi, jsem měla možnost zjistit už dříve. Právě od problémových koní jsme se dostaly k tomu, jak důležité je mít dobře stavěného koně.

Ne, není nutně řeč o vyšších drezurních stupních, špatná tělesná stavba je handicapem při veškeré snaze o korektní ježdění. Jak Adéla vysvětlila: „Když si koupíš koně, který pro to není dobře stavěný, tak si myslím, že trápíš nejenom sebe, ale i toho koně. Není třeba prostupný na holeň, protože mu vadí pohyb dopředu a vadí mu třeba kvůli tomu, že nemá dostatečně volnou lopatku. A ty po něm chceš něco, co on není fyzicky schopný udělat. A následně i ty se v sedle začneš hroutit a různě kroutit... takže ideální stavba toho koně si myslím, že je alfa a omega korektního ježdění. Pouze na takovém koni se i člověk může naučit opravdu pěkně jezdit."

Jak by měl tedy vypadat takový ideální kůň, na kterém bude radost jezdit? „Podle mě je v první řadě potřeba ideální zaúhlení zadních končetin. To jest, aby neměl strmý postoj zadních nohou. Jakmile má, jak já říkám, „dřevěná hlezna", rovná, toporná hlezna, která nekrčí pod sebe, to se nedá napravit. Podobně jako u skokanů jen velmi těžko napravíš visící předky. Pokud kůň nekrčí nohy a nešlape pod sebe, prostě ten tak zvaný motor vzadu není a nikdy nebude. Mám s tím zkušenosti, měla jsem takového koně. To je první a zásadní, co musí být kůň opravdu v pořádku - motor vzadu. Začínám odzadu, protože tam to všecko začíná, nevadí to?"

„Pak si myslím, že je problém, pokud je vylezlý kříž. Nejen že to vypadá hrozně, ale dochází tam k přetočení té pánve dozadu. Proto ten kříž vylézá. Takoví koně se špatně podsazují... A pak samozřejmě záda. Musejí být pěkná, pružná, pevná, spíš kratší. Jakmile jsou rovná, je to špatně. Není tam pružnost, kůň je nemůže dobře vyklenout. Pak je samozřejmě u drezurního koně důležitá lopatka - aby nebyla strmá. Jakmile je strmá lopatka a celý postoj, hybnost lopatky je špatná, tedy pro drezurního koně, a takový kůň nemůže uvolněně kráčet dopředu. Ani tam není ten prostor."

„Dál samozřejmě, co je velmi důležité, je nasazení krku. Měla jsem koně, Thalise, s nízko nasazeným krkem a byl to velký problém. Ten kůň byl nesmírně ochotný, měl pružný hřbet, měl úžasný motor vzadu, ale nasazení krku ho limitovalo. Takový kůň se většinou nemůže tak napřímit, aby byl opravdu nejvyšším bodem týl. Jsou koně, kteří mají nízko nasazený krk, většinou kratší, a dokážou to kompenzovat, ale není to ideální. Nemluvě o tom, že je to samozřejmě hází na předek. Je to asi nejmenší vada z vyjmenovaných, ale hledám-li drezurního koně, pak pokud možno pěkný, vysoko nasazený krk. A přiměřeně dlouhý. Moc dlouhý krk znamená problém toho koně napřímit, krátký krk problém koně uvolnit."

„A třeba i vzít v úvahu estetické důvody, klabonos, těžká hlava u normálně stavěného koníka vypadá ošklivě. Je-li kůň robustní a mohutný, potom dejme tomu, ale jinak to pěkně nevypadá. Navíc, kůň s těžkou hlavou je i těžší do ruky a tedy i hůř jezditelný. Není tak jemný a tak lehký."

„Kůň také nesmí být přestavěný, musí být vyrovnaný, nebo ještě lépe, trochu výš vpředu. Třeba můj Edie si myslím, že je vcelku dobře stavěný kůň. On měl spíš v mládí problém jít od kohoutku dolů, protože se pořád chtěl napřimovat. A je potřeba ty první dva roky koně pobízet dolů a dopředu, aby pracoval hřbetem, aby zesílil. Pak teprve můžu koně napřimovat."

A tak jsme postupně přešly k práci s koněm a výcviku, abychom se posléze dostaly k jezditelnosti...
„Celé se to odvíjí od výcvikové škály. Jezdím s koněm Z, tam nemusí být napřímený, tam stačí, když je na přirozeném přilnutí, samozřejmě ne za kolmicí. V L už je třeba lehce napřímit hlavně do stranových cviků, ale také nemusí být nijak zásadně napřímený. Ale v S, kam se tak dostanu za ty tři roky, tam už kůň musí být vzpřímený, musí být tomu úměrně podsazený a musí mít kmih. A abych se vrátila, pravděpodobně se nedostanu výš než do S s koněm, který bude špatně stavěný. On třeba dokáže cviky, odchodí to, ale mezi konkurencí ideálně stavěných drezurních koní nebude mít šanci. Protože fyzicky to nedokáže tak dobře jako ti dobře stavění koně."

„A jezdec se na takovém koni i mnohem víc nadře. Třeba přestavění je velký problém. Jsou koně, co chodí vysoké soutěže, třeba i T a jsou lehce přestavění a mají s tím velké problémy. Takže tolik k výběru koně, především je samozřejmě třeba se dívat na zdraví a potom na stavbu těla. Protože ty vady opravdu vadí ve všem, nejen v drezurním ježdění ve smyslu precizního, vyššího sportu, ale obecně v korektním ježdění. Mnohem lépe se sedí na koni, který má pružný hřbet, je podsazený a nese mě, než na takovém, který má záda tuhá a toporná a celou dobu se mnou hází. To nejenže pro jezdce není příjemné, ale ani ten člověk nemůže sedět dobře, neusadí se a nemůže se tak ani učit správnému ježdění."

To chápu, když člověk sedí na „šicím stroji", tak se asi moc neuvolní...
„Ještě bych brala šicí stroj, ale když nebude mít pružná záda... já jezdím i koně, kteří nemají třeba až tak prostorné chody, jsou rychlejší, ale když mají dobrá záda, dá se to uměle u toho koně vytvořit. Pokud kůň nemá chody, ale má pružný hřbet, má motor vzadu a je dobře stavěný, tak s tím jde něco udělat a může to být kůň příjemný na ježdění.

Takže se dá říct, že když člověk nemá vysloveně vysoké ambice, je důležitější stavba těla než chody? „Ano. Naopak, pro začátečníka je kůň s velmi prostornými chody zabiják, pro takového člověka to nejde vysedět, protože je to moc posunu dopředu, až moc velká elasticita zad, šíleně to s tím člověkem bude házet a těžko na tom koni bude nacházet rovnováhu. Takže pro začínajícího jezdce je kůň s prostornými chody obecně dost nevhodný. Nemluvě o tom, že takový kůň stojí i o několik set tisíc víc."

Takže doporučení? „Člověk by si měl na začátek koupit koně, který není žádný úžasný chodař, ale je dobře jezditelný. I když není kůň úplně dobře stavěný, ale je dobře jezditelný, tak bych se k němu přiklonila. Protože charakter a dobrou jezditelnost ničím nevyrovnáš. Jezditelnost je úžasná věc, může to být kůň na pohled i ošklivý, ve stáji tě nezaujme, ale sedneš na něj a je příjemný. Je jemný, jde akorát dopředu, dobře se v něm sedí..."

Hezká definice jezditelnosti... je to spíš vrozená vlastnost, charakter a jemnost toho koně, nebo to, jak je ten kůň aktuálně naježděný? Můžeš třeba u tříletého, čerstvě obsedlého koně mluvit o nějaké jezditelnosti? „No, to je dobrá otázka. Je to tak nějak všechno dohromady. Můžeš. Já když jsem vybírala z pětatřiceti koní z Německa, Česka a Holandska toho svého nového koně, žádný z nich nebyl tak výborně jezditelný jako on. Byl měsíc obsednutý. Já jsem chtěla obsednutého, abych mohla zkusit tu jezditelnost a jak je ten kůň příjemný na vysezení. To nepoznáš u neobsednutého koně. Já jsem si koupila neobsedlého koně a zjistila jsem, že je špatně jezditelný. Pak se k tomu přidaly i jiné problémy, ale byl těžko jezditelný, nepracovitý. A ta pracovitost a jezditelnost když tam není, tak ji tomu koni prostě nedáš. Ty ho můžeš přijezdit, naučit, ale je to hodně vrozené."

„Tenhle můj nový kůň je dobrou ukázkou. Nejenže je ideálně stavěný, ale má super charakter (klepy klep:-), na hřebce úžasný a navíc je naprosto jemňoučký. Na naprosto miniaturní pohrání prsty si přežvýkne, jde dolů. Úplně jemná ruka, jemná holeň, jen zmáčknu stehna trošku víc a jde dopředu. To ten kůň musí mít anebo to nemá. Ale jsou samozřejmě i hůř jezditelní koně, kteří když jsou dobře stavění, tak se z nich dají udělat dobří koně. To je třeba Edie. Nebyl až tak jemný, úžasně jezditelný, třeba jednu chvíli spěchal a druhou lezl jak šnek a teď, v deseti letech, se to dostalo na tu pomyslnou přiměřenou úroveň. Když dobře jezdíš, jde to z koně udělat."

„Tady bych jen ještě zdůraznila, když člověk chce sportovat, pak určitě s trenérem, který mu toho koně přijezdí. Když se člověk teprve učí, má třeba pěti- nebo šestiletého koně a chce sportovat, měl by mít zkušeného trenéra, který mu pomůže. V téhle republice je zvykem takové koně lidem sebrat, závodit s nimi a vůbec je na ně nepustit. To bych taky řekla, že není správně. Nejlepší je zlatá střední cesta. My to s jednou mou svěřenkou děláme tak, že třeba ona jede Z, já jedu L. I v práci jezdíme půl na půl. Třeba v hodině si já sednu, uvolním, posadím ji na něj, aby byl uvolněný. Tohle považuji za ideální stav. Když má člověk dobře zvoleného koně a trenéra, kterého poslouchá (smích:-)), tak to někam vede."

Co ještě je potřeba?
„Disciplína.:-) Když máš koně, tak musíš mít disciplínu, to si aspoň myslím já. Stejně jako pravidelné krmení, i výcvik musí být rozplánovaný a pravidelný. Třeba, jeden den chodí na lonž, potom výběh, další pracuje na uvolnění, další potom na přiježdění, potom znovu na uvolnění a pak má zase lonž... Pak třeba jede na závody a další den má zase výběh. A takhle pořád dokola, musí to mít řád a kůň se musí vzdělávat. Když kůň chodí tři dny jen do výběhu, pak já přijdu na tréning a on je nastátý, zlobí, je to nejen o zdraví jezdce, ale i toho koně. On je po třech dnech výběhu ztuhlý, svaly nepracovaly a najednou dostane „záhul". To je o natažení nějakého svalu, vazu, apod. Takže já většinou v takovém případě říkám jezdci, že má smůlu, že dnes při tréningu budeme jen uvolňovat."

Mně někdy připadá, že jezdci si tyto souvislosti neuvědomují. Že není fér chtít po koni po volnu hned velký výkon a podobně...
„Přesně tak, a proto právě ta disciplína by tam měla být. Nemělo by se moc často stávat, že se jezdci „nechce". Dobrá, když se ti nechce na jízdárnu, jdi ven. Jdi se projít, jdi do kopečků, kousek naklusej, kousek nacválej. Nebo na jízdárně kousek naklusej, kousek nacválej, na uvolnění, dolů, tím nic nezkazíš. Ale pokud toho koně jen hodíš do výběhu a uděláš to takhle celý týden a pak najednou si vzpomeneš, že chceš trénovat a sportovat, tak to je špatně. Pak tomu koni ten tréning chybí, není uvolněný ani nasvalený. Nemá ani tu morálku, nesoustředí se, je ztuhlý. To prostě nejde přeskakovat. Já třeba Edieho nechávám po závodech dva dny jen ve výběhu, aby si odpočal. A pak zase začnu s lonží, potom si na něj sednu a jdu na vycházku... Ale to by bylo na dlouhé povídání, vzít to pěkně popořadě, jak pracovat,.." ukončila Adéla, protože malá Anička se začala hlásit o pozornost. Připomněla tím, že už takhle pěkně sedíme a povídáme dobré dvě hodinky. Nejvyšší čas nakrmit a do sedel.