Šlitáž - obnovená tradice v Pěčíně

7. 1. 2004 Helena Görnerová Autor fotek: Helena Görnerová

Šlitáž bývala v hojné míře oblíbenou zimní zábavou lidí ve městech i na vsi v dobách ještě poměrně nedávných, počátkem 20. století. Tehdejší zimu charakterizoval ještě dostatek sněhu, nástup saní a cinkání zvonečků na koňských postrojích. Za velké saně, tažené koňmi, se tedy navázala řada malých sáněk a jelo se na výlet. A právě takovou šlitáž uspořádali v sobotu, 27. prosince 2003, manželé Svobodovi v Pěčíně u Rokytnice v Orlických horách.

Retro

Pamětníci z mnoha míst dnes vzpomínají, jak vypadala šlitáž v časech jejich dětství: „Sníh za mého dětství, to byl nástup saní a veselého cinkání zvonečků.Visely na koňských postrojích a už zdaleka v zasněženém tichu ohlašovaly, že se povoz nebo saně blíží. Když bylo sněhu příliš, zapřáhly se dřevěné pluhy. Chudáci koníci - někdy i čtyřspřeží- bořili se hluboko do závěje, se skloněnými hlavami těžce oddychovali, trpělivě a urputně táhli tu váhu za sebou. Cestu spíš uhladili, mnoho sněhu se na strany neodhrnulo. A to byl jasný pokyn konat výlety na saních, šlitáže se jim říkalo. Za velké saně s koňmi se zapřáhla řádka malých sáněk a jelo se, nejraději v neděli odpoledne, od jedné hospody k druhé. Punč pro dospělé tam tak úžasně voněl! Bohužel, my děti jsme dostaly pouze čaj s citrónem a za války i ten citrón chyběl..“, dočteme se v Letohradském zpravodaji. Kronika Lounská zase uvádí: „Před 170 lety bývaly středem veselosti na severu město Louny a na jihu Ročov. Obě střediska často pořádala společné šlitáže, při nichž bývaly až i čtyřicatery saně účastny a objet celý okres. K jízdě kromě pěkných saní patřily i rolničky, přišité v několika řadách na podložce visící z koňského hřbetu až k zemi.“

Při šlitáži nevozili se ovšem pouze sáňkaři, jak popisuje např. JUDr. Frank ze Zábřeha: „ Občas organizovaly party lyžařů "šlitáže" To za sáněmi taženými koňmi se za sebou upoutala řada lyžařů a tak se dali vyvézt přes Bozéňov nad Hynčinu a potom na lyžích sjeli kolem boudy Františka Josefa do Lupěného, kde v hospodě "U Güttlera" (dnes u Oskara) pojedli a popili. Jindy se dali lyžaři koňmi vytáhnout na Lázek a odtud sjeli přes Crhov, Jedlí a Václavov do Zábřeha.“. Inspirace i pro dnešní věk?

I v Pěčíně se jezdívala šlitáž, místní kronikáři se však věnovali pouze záležitostem pracovním a obecním a na zábavu v ní nevybylo místo. Pohříchu tak nejsou zachovány oficiální fotografie ani písemné zmínky a lze pouze odhadovat, že poslední šlitáž se zde jela pro účely natáčení amatérského filmu kolem roku 1978.

Dlouhé šlitáže, při nichž se objížděl celý kraj, lze dnes ovšem uspořádat opravdu jen vyjímečně, neboť všudypřítomný homo motoricus vyžaduje ku svému přemisťování cesty nezasněžené. Přitom ještě začátkem dvacátého století v zimách s pořádným přídělem sněhu zajišťovali veškerou dopravu, svoz mléka do mlékárny, dovoz chleba a pečiva i zboží do obchodu povozníci s koňmi. Vysoko zaváté silnice objížděli po polích, na kterých bylo méně sněhu a v horších místech prostě vypřáhli koně ze saní a s volným koněm cestu napřed prošlapali. Cestáři silnice občas projížděli dřevěným pluhem, taženým dvěma i třemi páry koní a když větší závěje už ani koně nezmohli, silnice pro veškerou dopravu prostě uzavřeli. Dnes ale potřebujeme v zimě cesty protažené, silnice hustě posypané a tak najít místa, kudy je lze překonávat s takovým živým „nákladem“, je skutečně umění.

Obnovená tradice

V Pěčíně bylo koncem prosince sněhu tak akorát, aby se koně nemuseli brodit závějemi, od rána svítilo slunce a přímo vyzývalo k nějakému pohybu. Saně pro "šlitáž po 25 letech" vznikly rukou kočího tak trochu neplánovaně z dílů dvou starých saní, které pro obecní zájem nezištně poskytli pánové V. Mihulka a A. Divíšek (předtím musely být osvobozeny z kupy sena :). Do saní zapřáhl pan Svoboda své spolehlivé chladnokrevné koně, slezské noriky Neuga a Slávu; jejich tradiční postroje přizdobily darmovisy a kovové zvony. Velmi praktickým nápadem se později ukázalo být obložení saní smrkovým chvojím – na cestující tolik netáhlo a saně vypadaly skutečně slavnostně.

Sraz zájemců o svezení se konal u pěčínské skály krátce po poledni. Na saně, přijíždějící za zvuku trubky svého kočího přes oranici od Rokytnice, již čekalo na padesát dospěláků a houf natěšených dětí. První pokus proběhl za pomoci konopných lan a velké euforie. Na hlavním lanu, taženém z oka na vahách pod velkými saněmi, byly v dostatečných rozestupech navázány uzle, ke kterým se jednotlivé sáňky přichytily kratšími provazy. Na sáňky usedla nejmladší dítka po dvou (případně v rodičovské náruči) a šlitáž slavnostně vyrazila...
Poznatek první: lano, držící první sáňky za velkými saněmi, nemůže býti konopného charakteru.
Poznatek druhý: desatero sáněk s dvojicemi dětí je počet vyhovující, ovšem nikoliv do prudkého kopce.

Když byla po prvním fiasku vyhozena již nepoužitelná konopná drť, byly sáňky navázány na lano lezecké, pracovní a pokus se opakoval. Bohužel, ani tentokrát nešlo vše hladce a do prudšího kopce nebyla opět jízda s neustále padajícími pasažéry možná.
Poznatek třetí: řidiči prvních navázaných sáněk musí velmi dobře vyvažovat…

Došlo tedy k dalšímu přepřažení všech sáněk směrem k pláním a po krátké kontrole, zda některé z dítek neschovává pod bundou nepovolený alkoholický doping, konečně i k úspěšné jízdě po rovinkách a v mírném stoupání. Místy se šlitáž pohybovala podél hlavního tahu na Rokytnici a Říčky, na které se zastavovala doprava, řidiči troubili výletníkům na pozdrav a užasle sledovali to „cosi“, co snad ještě v životě neviděli. Na všech sáňkách přitom vládla bujará atmosféra, na povel kočího se hlaholilo, křičelo hrůzou, zvedaly se ruce nebo nohy (nebo obojí, to obzvláště bylo komické) a vůbec všelijak se na dlouhé pouti výletníci zabavovali.

V jasném prosincovém odpoledni poté na sáňkách děti vystřídali dospělejší a dospělí a všichni, kdo přišli, si pochvalovali tento nevšední zážitek. Velký dík patří manželům Svobodovým za znovuobnovení staré dobré tradice. Kéž by se tyto zvyky i zimy plné sněhu v našich krajích nadále udržely.

Příbuzné články: