Koně, kteří se bojí o hubu a schovávají se před rukou jezdce za kolmici, čili se rolují, jsou podle PK nejtěžší oříšek. I s nimi začíná ze země; nejdříve zepředu vytáhnout udidlo do koutků a naučit koně „dát hubu“, čili odžvýknout a měkce překusovat a polykat, dokud ruce opět udidlo nepustí dolů. Pak se učí ze země ohýbat krk do stran. Přitom je třeba dávat pozor na to, aby se kůň nezaroloval. Vnější otěž je proto třeba vést kousek za týlem, aby i ona působila do koutku huby a ne na jazyk; pouze tak zůstane kůň otevřený v týlu s nosem vystrčeným dopředu. V žádném případě teď po koni nebudeme chtít vyklenout týl! Jakmile by utekl za kolmici, je třeba mu IHNED zvednout hlavu a nechat ho odžvýknout. Toho dosáhne ze země tím, že ruka, držící udidlo, ho vytáhne v hubě ještě výš ke koutkům.

Kůň se musí naučit chodit zase ve svém přirozeném držení těla, musí se naučit, že má udržovat kontakt s otěží a to jde jen tak, že bude mít hlavu během ježdění nahoře. K tomu je ale také nutný klidný sed a klidné a nezávislé ruce schopné udržet lehký kontakt s hubou.

Postup u koní, kteří se rolují, bude následující:

Nejdříve ze země, pak ze sedla, nejdříve v kroku, pak v klusu a později i ve cvalu

uvolnit a oživit hubu,

ohýbat krk do stran (laterální flexe), díky čemuž si kůň protáhne krční svaly a bude pružnější,

po flexi naučit koně, aby se vytáhl dopředu a dolů, tím se učí sám napínat otěže (otěže nesmí napínat jezdec! Ten jen upravuje toto napnutí.)

Takovým způsobem se koně znovu učí důvěřovat udidlu a rukám jezdce a sami budou vyhledávat a udržovat měkké přilnutí.

Philippe Karl trochu zapracoval i na sedu p. Poissona: musí uvolnit holeně a nevytahovat paty (takže zpočátku jezdit bez třmenů), ruce musí držet od sebe = separované, aby každá působila zvlášť, uvolnit pěsti tak, aby je mohl podle potřeby ještě více sevřít nebo naopak ještě více povolit. A pak už pracovali na koordinaci pomůcek – uvolnit hubu koně zvednutím rukou a vytažením udidla do koutků, jakmile kůň povolí a odžvýkne, ruce snížit tak, aby předloktí tvořilo s hubou přímku (při pohledu z boku i shora), a to za stálého udržování jemného kontaktu. Zároveň bylo potřeba nastolit jasná pravidla pro pobídky holení, aby kůň reagoval správně a ihned. Přestože byl velmi citlivý, neklidné holeně ho naučily ignoraci, což vyvolalo jenom další a další okopávání.

Obr. 1: Jezdec se učí ovládat své tělo a přitom uvolnit koni hubu, ten zatím není uvolněný a napjatě čeká, co se po něm bude chtít.

Veškerá práce s koněm má začínat a končit uvolněním huby. Začínat proto, že to potřebuji pro práci, končit proto, že kůň řekne „ano, všechno bylo OK“.

Práce od sedlem – stejně jako u většiny jiných koní s jinými problémy – začíná krokem a skládá se z projíždění různě velkých kruhů a přímých úseků. Rozdíl je v působení na koně a v požadavcích na jeho držení těla. U koní, kteří se rolují, čili utíkají před přilnutím tím, že stáhnou hubu dozadu a bojí se napínat otěže, je třeba při uvolňování huby a při změně rovnováhy působit do koutků velmi citlivě, tah otěží nesmí být cukavý (demi arret), ale postupně se zvyšující = progresivní. Kůň musí chodit s hlavou zvednutou, protože pouze tak má otevřený týl, nos vystrčený dopředu a neroluje se. Pouze tak lze dosáhnout kontaktu – ten zpočátku vytvoří i udržuje jezdec citlivýma separovanýma rukama ve vyšší poloze, než ho kůň akceptuje a sám o něho začne usilovat.

Při projíždění kruhů je třeba nejdříve ohnout krk a pak jít teprve na kruh. Při ohýbání je třeba dávat velmi velký pozor na to, aby vnější ruka nebyla příliš nízko, nepůsobila tak na jazyk a nenutila koně vyklenout týl – v tomto případě se totiž ihned zaroluje.

Kůň, který je ježděný s hlavou „dole“ a zarolovaným nosem, se pohybuje na předku. Zvednutím jeho hlavy se mu změní rovnováha – přesune se dozadu. To „uvolní“ i práci jeho končetin a celkový pohyb koně začne být najednou lehčí, snazší, energičtější a příjemnější.

Dokud kůň ztrácí rovnováhu v kroku, nelze s ním klusat. Ztráta rovnováhy se pozná zrychlením či naopak ztrátou taktu.

Obr. 2: Kůň se uklidnil, uvolnil, jeho huba změkla, hlavu nese v rovnováze trochu výš a před kolmicí.

Platí zásada nejdříve působit nejjemnějšími pomůckami. Poté, co se kůň naučil správně reagovat na vytažení udidla do koutků, je třeba požádat ho o zvednutí hlavy a odžvýknutí nejdříve pouze pohybem prstů = tím se uvolní čelist. Až když pohyb prstů nefunguje, začnu progresivně zvedat ruce a vyvíjet tlak do koutků.

Angloarab se ještě během únorového kurzu srovnal v pohybu, chodil už plynuleji a nebyl už tak „rozpojený“, protože se uvolnil a zlepšila se jeho rovnováha. Začali tedy pracovat na tom, aby si sám na signál protáhl krk = sám napínal otěže. Protože má citlivou hubu, je třeba s ním provádět opatrnou akci-reakci (viz díly o Franzovi a Martinovi). Nejdříve to zkoušejí v kroku, pak v lehkém klusu. Zvednout ruce > udidlo do koutků > nastolit tím lehký kontakt s živou hubou > poté ruce lehce povolit, ale kontakt nezahodit > jít rukama velmi opatrně dopředu a dolů > kůň by je měl následovat > pokud se lehký kontakt ztratí (zde kůň uteče za kolmici) > opět zvednout ruce a vše opakovat. Kůň se bude časem natahovat stále ochotněji a hlouběji.

Akci-reakci lez provádět také v kombinaci s ohýbáním krku: ohnout krk > vyjet na malý kruh > na stěně narovnat a nechat vytáhnout > znovu ohnout > atd.Pokud pracujete na vytažení krku koně, je vhodné mít otěže delší; kratší otěže jsou lepší při nácviku vyklenutí týlu (což nebyl případ p. Poissona a jeho angloaraba).Až když kůň pochopí akci – reakci, čili se naučí s důvěrou natáhnout za udidlem, lze mu demi arrety diktovat hloubku vytažení. Dříve ne.Dá se říct, že před panem Poissonem stojí nelehký úkol: naučit se ovládat své tělo. Až pak může ovládat tělo svého koně. Musí svému koni ukázat, že není třeba se bát o hubu. K tomu slouží výše popsané principy. Před přechodem je třeba myslet na změnu rovnováhy, až pak lze provést přechod. Chody koně pak budou „samy od sebe“ uvolněné, prostorné, klidné, ale energické.

Obr. 3: Jezdec se srovnal v sedu, ruce drží od sebe a snaží se působit měkce. Kůň vypadá uvolněněji, více v rovnováze a s energičtějším pohybem.

Jak řešit různé problémové situace

1. kůň lehá do otěží > provést „demi arret“ = rychlé, cukavé zvednutí rukou > kůň půjde hlavou výš, jeho kontakt s otěží se zlehčí a změní se zároveň jeho rovnováha, takže si nebude lehat do udidla. Až poté ho lze ohýbat v krku, klenout týl apod. Je třeba provádět hodně přechodů, při nichž musí být hlava koně výš a kontakt lehký.

2. kůň jde nad udidlem (hlava nahoře a uhýbá kontaktu směrem nahoru) > akce-reakce = postupně zvedám ruce výš, až jsou výš než hlava koně, a progresivně zvyšuji tah do koutků (akce), až kůň sám nabídne vytažení krku (reakce). Takoví koně nesmí dělat náhlé přechody, ale přechody musí být pozvolné při stále probíhající akci-reakci, např. jezdit na kruhu ve stálém ohnutí a u toho dělat přechody (krok – klus – krok atd.). Až když se kůň takto naučí sám napínat otěže, lze formou akce-reakce chtít další věci (třeba ohýbat krk, později i klenout týl).

3. normální kůň – musí se naučit „dát hubu“, natáhnout krk, ohýbat krk + za kontroly vnější otěží vyklenout týl při ohnutém krku.

4. rolování:

a) ad 4.+ad 1. kůň se roluje a lehá do otěží – je třeba mu zvednout hlavu, hodně ohýbat krk s rukama nahoře a otevřeným týlem, z toho ho nechat vytáhnout krk dopředu a dolů. Je třeba u něho stále procvičovat horizontální i vertikální pružnost krku. Nechat ho déle s ohnutým krkem – nemůže si tak lehat do rukou.

b) ad 4.+ad 2. kůň se roluje a přitom zalézáním za otěž uhýbá kontaktu – to je nejhorší varianta – je třeba otevřít týl, ohýbat krk s hlavou nahoře a nosem vystrčeným dopředu a opatrně ho učit stálému kontaktu (kůň nesmí snížit hlavu).